Doktor Bruner se nervózně poškrábal na hlavě a odvrátil oči od paní Wisdomové.
„Posaďte se prosím. Manžel s vámi není?“
„Děkuji,“ pousmála se a sedla si. Jeho druhou otázku ignorovala. „Podle toho, jak ztrápeně vypadáte doktore, bych hádala, že máte špatné zprávy.“
„Kdyby jen to...“
„Ale já jsem tak nějak počítala s tím, že je budete mít. O dítě se snažíme už...“
„Moment, moment!“ vykřikl doktor a rukou zašermoval ve vzduchu.
Juliet Wisdomová se zarazila.
„Promiňte,“ omluvil se doktor a spustil ruku zpátky na stůl. „Paní Wisdomová, tady nejde jen o neplodnost,“ řekl pomalu a přetřel si čelo. Juliet ho sledovala, narovnaná jako pravítko.
„Váš manžel nemůže mít děti, ale je tu ještě něco.“ Doktor uhnul pohledem a začal se hrabat ve vizitkách na svém stole.
„Podle krevních testů jsme zjistili, že váš manžel, no, jeho krvinky, jak červené, tak bílé, nejsou v pořádku. Nejlepší by bylo...“
„Co je s ním?!“ zdvihla se Juliet ze židle.
„Víte...“ doktor se zastavil. „Má rakovinu krve. Leukémii.“ řekl se zavřenýma očima. Byl obvoďák. Dobrovolně si tu práci vybral. Věděl, že nikdy nedosáhne tolik, jako kdyby se stal odborníkem a pracoval v nemocnici, ale on prostě nesnášel, když mu umírali pacienti.
Juliet se sesunula zpět do židle.
„Tady máte kontakt na doktora Lovetta, je onkolog.“ Natáhl k Juliet ruku s vizitkou, ale ona ho ignorovala.
„No tak, vemte si ji. Je vynikající. Spolužák z výšky, dělá...“
„Jak dlouho bude žít?“ zeptala se. Tiskla ruce v pěst a klouby měla bílé.
„Podle toho, že při poslední prohlídce, to bylo před rokem a půl, byla jeho krev v pořádku, má pravděpodobně akutní formu leukémie...“
„Doktore.“
„Pardon. Doktor Lovett říkal, že potřebuje další testy, ale podle všeho mu zbývá asi půlrok života.“
Juliet seděla v židli a přerývavě dýchala.
„Vhodná kombinace chemoterapeutik mu může prodloužit život i o rok,“ snaživě nadnesl doktor.
Juliet zavřela oči a seděla naprosto tiše. Doktor ji sledoval a naprázdno otevíral pusu, jak se snažil vymyslet něco, čím ji utěšit.
„Víte, jeho otec zemřel na rakovinu kostní dřeně, pět let zpátky.“ promluvila.
„Ano, byl také můj pacient.“
„On se Henry strašně rakoviny bojí,“ Juliet začaly téct po tvářích slzy.
„Paní Wisdomová, doktor Lovett je vynikající, věřím, že vašemu manželovi dokáže pomoci.“
„Pomoci KAM?!“ vykřikla Juliet. „Chcete mě přesvědčit, že ho to umírání nebude bolet?! Chcete říct, že i když umře, že to bude důstojná smrt?! Že mu ji ostatní lidé mohou závidět?!“ křičela skrz slzy.
„Paní Wisdomová...“
„Nechte mě! Já vím, jak vypadal jeho otec. Umírání není nikdy důstojné. Neexistuje hrdý způsob, jak zemřít.“
„Ale nemusí to být...“ doktor Bruner najednou nevěděl, jak pokračovat.
„Já vím, jaké to bude, doktore,“ Juliet vstala a bez jediného pohledu zpět odešla.
Doktor Bruner vytáhl papírový kapesník a osušil si čelo. Pak zmačkal v ruce navštívenku doktora Lovetta a mrskl s ní do koše.

* * *

Henry dřímal na gauči, když ho probudila hudba. Protřel si oči. V pokoji už bylo šero. Malá lampička byla nasměrovaná do rohu a u gramofonu stála Juliet v županu. Jak slyšela, že se zdvihá z pohovky, teatrálně trhla hlavou směrem k němu.
„Wow,“ užasle povzdychl Henry. Juliet se k němu otočila a rozevřela župan.
„Nové prádlo, zlato.“ Naklonila hlavu, přesně jak to dělávaly svůdnice z třicátých let a župan se svezl k zemi. Henry dosedl zpátky na gauč.
„Ty chceš dělat striptýz na Bo Diddleyho?“ nakrčil pobaveně obočí.
„Věř tomu, že striptýzem to neskončí,“ Juliet schválně použila ten svůj hluboký sexy hlas, uvědomil si Henry a pousmál se. Na lodičkách se k němu přikroutila, jinak ten její pohyb ani nemohl nazvat, a trhla za límce košile.
„Počkej zlato, kdo ty knoflíčky bude přišívat?“
„Nechápu, jak teď můžeš mít takovéto starosti.“
„To je fakt,“ zašeptal Henry a vzal ji rukou za šíji, jako by mu snad chtěla utéct. Juliet se mu vytrhla a jen tak na oko mu zahrozila prstem.
„Kdepak mladíku, koukat můžeš, ale šáhneš si teprve až ti to dovolím.“
„Tak fajn, divoženko.“
Henry se vždycky cítil trochu divně, když měl jenom sedět a dívat se, jak se Juliet před ním předvádí, ale to nic neměnilo na tom, jak moc se mu to v důsledku líbilo. Jak písnička skončila, Juliet se k němu přivinula a začali se líbat.
„Zlato,“ vymanil se Henry z jejího objetí. „Ty pláčeš?“
„Vůbec,“ usmála se.
„Ale jo, máš slzy na tvářích.“
„Mlč už. Je tu spousta jiného na mém těle, čeho si máš všímat,“ zašeptala mu do ucha a začala ho líbat na hrudi.
„Juli, co se děje?“ odstrčil ji tak, aby jí viděl do obličeje. „Je to kvůli tomu, co říkal doktor?“
Juliet mlčela.
„Mě to nevadí. Dokážu s tím žít. Neopustím tě. Nevadí mi, že nemůžeš mít děti. Co víš, třeba za pár let objeví způsob, jak nám pomoct, máme dost času.“
Utřela si slzy. „A víš co, máš pravdu.“
Chvilku se na sebe dívali, pak se Juliet zdvihla a rozepnula si podprsenku.
„Hej, to je moje práce,“ zasmál se Henry.
„Víš, jak jsi na tohle strašně nešikovný,“ začala se smát i ona.
Henry vstal a objal ji. Najednou ho strhla k zemi, klekla si na něj a začala ho rozpuštěnými vlasy lechtat ve tváři.
Henry si se smíchem odhrnul vlasy z obličeje.
„Měla jsi pravdu, striptýzem to dneska neskončí.“
Rychle mu sundala kalhoty a začali se znovu líbat. Z celého jejich sexuálního života to bylo právě líbání, které nikdy nikoho z nich neomrzelo. Měli období, kdy spolu moc nespali, a kdy jim přišlo, že už to zavání stereotypem, ale na tohle se vždycky těšili oba.
„Jau! Tys mě poškrábala!“ cukl sebou.
„Nestěžuj si. Jsem divoká kočka, tak co bys čekal.“
„Tady nejsme v džungli, tygříku.“
„Podívej, já budu mít spálená kolena, ty zase škrábance na zádech.“
„To je fér,“ připustil. „A v práci si toho nikdo ani nevšimne...“
„Mlč už...“ Juliet mu položila prst přes rty a pak sjela rukou po jeho břichu dolů.

* * *

„Čas smrti – 11:37,“ konstatoval suše doktor Chester. „Příčinou bylo udušení, vyvolané akutní rakovinou krve, která byla u pacienta diagnostikována přibližně před měsícem.“ Chester vypnul diktafon a položil ho na stolek vedle mrtvého Henryho těla.
„Dušnost není typickým symptomem leukémie, navíc pokud si pacient nestěžoval na žádné jiné příznaky.“ Naproti Chesterovi stál doktor Erdheim s rukama založenýma v bok.
„Leukémie vyřadí CNS, tím pádem tělo neovládá své plíce. Navíc symptomem je tvoření krevní sraženiny, ta mohla způsobit udušení.“ Chester si kolegu změřil unavenýma očima. Věděl přesně, o co mu jde, ale on tu pracoval už skoro třicet let.
„Ne takhle! Takový případ je naprosto atypický!“
„I takové se stávají.“
„Ale když se stanou, je nutné provést biopsii.“
Chester si promnul ruce. Erdheima nikdy neměl rád. Mladý, ambiciózní, měl vystudovanou prestižní univerzitu a myslel si, že to z něj dělá dobrého doktora.
„Dobře. Podívejte se na jeho kůži. Vidíte, má ji zarudlou. Typický příznak rakoviny krve. Pacient se neléčil. Od té doby, co mu byla leukémie diagnostikována, nepřišel k lékaři. To znamená, že nechtěl být léčen. Nejspíš to neřekl ani své ženě. Stejně to bylo nevyléčitelné, nechtěl, aby se o něj celý další rok musela starat, aby ho musela vozit na chemo, na prohlídky, aby mu musela pomáhat se vyčůrat. Když uviděl, že se na něm začínají projevovat příznaky, nechtěl, aby to žena poznala a otrávil se. Typickým symptomem otravy některými prášky je dušnost. Vzhledem k tomu, že jeho leukémie byla pokročilá, nemusel si jich vzít ani tolik. Ale jestli chcete mermomocí jeho ženu trápit ještě tím, že ho budete pitvat, poslužte si.“ Doktor Chester se otočil a odešel ze dveří.
Na chodbě čekala uplakaná Juliet, zkroucená v nemocničním křesílku.
„Paní Wisdomová?“
Juliet se postavila a utřela si tváře.
„Váš manžel zemřel, je mi to líto.“ Chester byl překvapený tím, že s Juliet to ani nehnulo.
„Víte...“ začala roztřepaným hlasem. „Našli u něj leukémii.“
„Ano, ta také byla příčinou udušení.“ pokýval hlavou doktor.
„On se rakoviny strašně bál,“ podívala se Chesterovi do očí. „Já jsem mu neřekla, že ji má.“
Chester se zarazil. Možná měl Erdheim pravdu a nebylo to tak jasné, jak si myslel.
„Henry, můj manžel, on nechtěl umřít na rakovinu. Jeho otec tak zemřel před pěti lety a on z toho měl trauma.“
„To je mi líto.“
„Doktore,“ Juliet ho chytila za klopy pláště a rozplakala se.
„To bude v pořádku,“ poplácal ji po zádech.
„On Henry byl jako Alenka v říši divů, vždycky se tak cítil.“ Juliet pustila doktorův plášť. „Má matka trpěla artritidou, užívala myochrysin, tak jsem jí ho ukradla. V Myochrysinu je zlato... a já jsem nechtěla, aby umřel na rakovinu. Vždycky chtěl poetickou smrt, chtěl umřít tak, jak nikdo jiný. Řekněte, kolik lidí zemře na otravu zlatem?“
Chester zhluboka vydechl. Juliet stála před ním a otřásala se pláčem. „Ty škrábance na zádech, těmi jste mu podala myochrisin?“
„Měla jsem ho pod nehty. Byl moc nemocný, stačila trocha.“
Chester najednou pocítil strašný odpor ji objímat a utěšovat.
„Jenom jsem chtěla, aby nevěděl, že umírá, aby se nebál...“ Juliet se posadila do křesílka a zhroutila se jakoby sama do sebe, že z ní bylo jen malé otřásající se klubíčko. Doktor Chester vytáhl mobil a vytočil 911.
„Pohotovostní služba,“ ozvalo se ve sluchátku. „Haló... Kdo je tam? Slyšíte mě? - Jestli nic nechcete, tak to je teda pěkně blbý vtip.“ Operátor na druhé straně zavěsil.
Chester se rozhlédl po chodbě a pak položil telefon před Juliet.
„Až se seberete, zavolejte policii,“ a odešel.