...."Špatně, znovu !" vykřikl mistr Jeroným a pak už nebylo nic.
Záblesk a oslepení a tma, řvoucí, modrozelená, promývající jeho lebku jako dravý proud...a bolest...rozžhavená jehla zarytá v mozku, křišťálově jasné tóny v uších, stupňující se k zešílení. Střemhlavý let, pád kamsi do nekonečných hlubin a procitnutí....
„Ježíšmarjá, kde se tu vzal? Dělejte něco, to je hrůza, on snad spadl z nebe!"
Ječivý ženský hlas v jeho těsné blízkosti , zmatený šum okolo.
Otevřel oči.
Jsem v pekle, první myšlenka, která se mihla ztýraným mozkem.
Dům, vysoký jako věž, se řítí přímo na něj. Instinktivně si zakrývá obličej, ale náraz nepřichází. To jen mraky hnané větrem se odráží v jeho čelní stěně, hladké a lesklé jako jezerní hladina. Skleněný dům - vždycky si myslel, že něco takového existuje jenom v pohádkách, které mu vyprávěla chůva.
Když se znovu odváží pohlédnout na svět, vidí obličeje. Jsou všude kolem, zvědavé, soucitné i výsměšné. Cítí, že leží na něčem hladkém a horkém a tím, co budí pozornost všech kolem, je jeho nahota. Zmateně se rozhlíží. Nemá tušení, kde se ocitl, ale něco tady nehraje. Ne, peklo to není, ten první dojem už pominul, ale není to ani jeho svět. Ty zvláštní domy , tak neskutečné vysoké a ti lidé...Rozumí jim jen stěží, neboť mezi sebou mluví jakousi hatmatilkou, i když vzdáleně podobnou jeho rodné řeči. V jejím tónu zní údiv, šok i zlost.
Jsou divně oblečeni. Muži v krátkých kalhotách a pestrých halenách, jejichž vzory se nepodobají ničemu, co kdy viděl a ženy - všechny nestoudnice odhalené, jak jen to jde. Pohledem stoupá po štíhlých nohou nějaké dívky až pod kratinkou sukni. To, co vidí, v něm vyvolá jednoznačnou reakci. Kdosi vybuchuje smíchem a jiný hlas rozhořčením.
„Zavolejte někdo policii! Takhle veřejně se tady ukazovat! Taková sprostota!"
Jakási stařena s fialovými vlasy ječí nejvíc ze všech a zaroveň hltá nahé tělo lačnýma očima. Zalila ho vlna studu. Šum hlasů zesílil a kdosi mu hodil přes klín pastelový hedvábný šátek.
Ze stěny anonymních obličejů se vynořuje jeden mužský, zarostlý tmavým plnovousem. Hovoří do nějaké malé věci u svého ucha:
„Nevím, kde se tu vzal, neznám ho. Je úplně nahý a budí tu pohoršení, asi nějaký exhibicionista. Jo, já vím, že máte na starosti důležitější věci. Ne, ožralý není, to bych volal záchytku, ne vás. Tak fajn, ale přijeďte co nejdřív nebo ho tu nějaká baba znásilní."
Než se mladík stačil alespoň posadit, je odkudsi slyšet pronikavý zvuk, který stále sílí a přibližuje se. Dav se zavlní očekáváním.
A pak, jako blesk z čistého nebe, se vedle něj objevuje bílá příšera s modrým okem, které hypnoticky pomrkává. Kvílí přitom jako duše ztracenců v očistci. Je vyděšený až k smrti , naprosto nepřipraven na něco takového. Vzápětí se na boku kovového monstra rozšklebí dva otvory a z nich vylezou lidé.
To už je příliš. Zařve hrůzou, vymrští se a dá se na útěk. Rozráží lidi kolem sebe v šílené panice, ale dav jakoby se proti němu spikl. Hradba těl se pevně uzavírá, není kam uniknout. Náhle jej cosi srazí na zem. Nemá čas ani vnímat bolestivý pád, neboť jeden z těch lidí už na něm klečí a kroutí mu ruce dozadu. Cosi cvakne a na zápěstích pocítí chlad. Pochopí, že jsou to pouta....

.....Mladík se otřásl. To, co tehdy prožil, ten pocit bezmoci a strachu, jež ho tenkrát prostoupil až do morku kostí, v něm ještě teď po několika měsících vyvolával mrazivou hrůzu.
Bezmyšlenkovitě narovnal převrácenou stoličku a začal sbírat rozházené listiny a pečlivě je rovnat na okraji stolu. Krystalu se zatím ani nedotkl. Nejdřív se musí připravit a pak - se pokusí vrátit tam, odkud přišel.
Teď ale musí něco udělat s tím zatraceným kotníkem, který už stačil nabýt dvojnásobné velikosti a nepěkné modrofialové barvy. Bude potřebovat nějaké pevné obinadlo a studenou vodu, a to znamená cestu zpátky nahoru. V hradě snad voda poteče a kdyby ne, je tu pořád ještě studna na nádvoří. Vzal si tedy baterku a začal se štrachat zpět.
Kláru mezitím čekání omrzelo. Její napjatá pozornost postupně ochabla a poskytuje teď prostor nejrůznějším spekulacím. Kdo je ten mladík ? Odkud přišel? A co vlastně na Doupově chce? Ať je to cokoliv, tou škvírou nad vraty se s velkým lupem neprotáhne. Ledaže by věděl o ukrytém pokladu. Jako na každém správném hradě, i na Doupově nějaký zakopaný poklad určitě je, jenže nikdo neví, kde. Že by to věděl zrovna tenhle přivandrovalec? Nesmysl. Tak či tak, Klára není o nic moudřejší než na začátku.
Vzdávám to, jdu domů. A pro jistotu se zastavím u Pazourka.
Zdvihla se a oprášila si světlé šortky, na kterých se už stačily otisknout zelené šmouhy od trávy. Pak její pohled padl na bránu. Když to zvládl on, proč ne já? Od myšlenky k činu nemá Klára nikdy daleko.
Štíhlá postavička se prosmykla na druhou stranu jako lasička a stejně pružně dopadla na zem.
Nádvoří bylo pusté, nikde živé duše. Kamenné stěny hradu sálaly teplem a okna slepá prachem vypadala jako mrtvé oči. Navzdory klidu a míru, jenž tu vládl, se dívka otřásla náhlým zamrazením. Kde k čertu může ten kluk být?
Tady ne, jakoby říkala dubová vrata, vedoucí do hlavní budovy. Jejich věkem zčernalými křídly zcela evidentně dlouho nikdo nehýbal. Klára přeletěla pohledem nádvoří.
I ona obešla studnu, když vtom její pozornost upoutala čerstvě odtržená prkna. Dvířka zejí dokořán a temnota za nimi je hustá jako inkoust. Klára se otřásla. Tam tedy rozhodně nepůjde, ze tmy měla strach už jako dítě. Přesto alespoň nakoukla dovnitř a vzápětí uskočila stranou, neboť na schodech zahlédla jakýsi pohyb. Přitiskla se za ozdobné roubení studny a se zatajeným dechem čekala, co se bude dít.
Byl to on.
Zaprášený, s pavučinami ve vlasech bolestivě kulhal ke vchodu do hlavní budovy, ale, když se mu nepodařilo dostat dovnitř, vrátil se ke studni právě ve chvíli, kdy Klára vykoukla ven.
Leknutím vyjekli oba najednou, ale mladík se vzpamatoval jako první.
„Co tady děláte?"
Tón jeho hlasu byl arogantní a zlý.
„Taky tě ráda poznávám," nedala se dívka. „ Já jsem Klára."
Ignoroval vstřícně napřaženou ruku a opakoval otázku:
„Ptám se, co tady děláte?"
„No tak jo," odsekla. „Já tady bydlím."
Svou odpovědí ho zmátla. Rozhlédl se po prázdném nádvoří a už docela mírně řekl:
„Jak to? Hrad je přece zavřený, kastelán umřel."
„Já taky nebydlím přímo tady, ale na návsi v hospodě."
„Tak proč nejste tam? Co tu hledáte?"
„Stejně tak bych se mohla ptát já, ne? Odsud nejste, to bych vás znala, lezete přes bránu jako zloděj. Co tu chcete ukrást?"
„Nic. Nepotřebuju krást, co mi patří."
„Ale to se podívejme," založila si ruce v bok, „ tak ono vám to tu patří. A co takhle nějaké jméno - máte?"
Rezignovaně sáhl do kapsy džínsů.
„Daniel Landa," četla z kartičky potažené plastikem, „ jako ten zpěvák. Moc podobný mu ale nejste," vrátila mu občanku zpátky.
„Správně se jmenuju Daniel z Landeku a na Doupově, ale to tam přirozeně napsat nemohli."
„Takže přece jenom šlechtic. Restituent, co?"
„Nevím, co to slovo znamená. Ale všechno tady mi patří - nebo spíš patřilo."
„Můžete to nějak dokázat? To budete muset, jestli chcete, aby vám hrad vrátili."
„Dokázat? Těžko. Ledaže by...ale to je dlouhá historie."
„Povídejte, já mám času dost."
„Ale já ne a kromě toho mě bolí noha."
Sklouzla pohledem k oteklému kotníku.
„Nevypadá dobře, to je fakt. Víte co, skočím domů a přinesu octan a nějaké obinadlo. V tomhle stavu se budete zpátky přes bránu šplhat jenom těžko."
Než mohl něco namítnout, byla tatam.
Sedl si na roubení studny, aby ulevil zraněné noze a čekal.

Učitel Pazourek dopíjel své dneska poslední pivo, když se kolem něj mihla Klára a zmizela v kuchyni. Pootevřenými dveřmi pozoroval, jak tam kmitá, krájí chleba a studené maso a všechno to cpe do malého batůžku. Zvědavost mu nedala , a tak se přikradl blíž a nenápadně dělal inventuru věcí, které si balila. Když vyšla ven, seděl zase zpátky na svém obvyklém místě.
„Na slovíčko," pokynul dívce, která už byla na odchodu.
„Chystáš se utéct z domova?" ztišil spiklenecky hlas.
„Kdepak," zavrtěla hlavou, „ to je pro ..." odmlčela se.
„...toho kluka, co tu byl v poledne?"
„Nikomu to neříkejte a zvlášť ne tátovi, myslel by si , že jsem se zbláznila. Víte, pane učiteli, jmenuje se Daniel a je to nějaký potomek bývalých majitelů - teda, než Doupov znárodnili. Asi bude chtít, aby mu ho zase stát vrátil."
„Myslíš, že je šlechtic? Mně tak rozhodně nepřipadal. Nenech si , děvče, věšet bulíky na nos. Je to docela fešák a ty ses do něj asi zakoukala, to chápu, ale šlechtic? I když...." starý pán se zamyslel.
„ Mám pocit, jako bych ho odněkud znal, ale zaboha si nevzpomenu, odkud. Ta tvář...je mi povědomá, jenže, jak stárnu, mám paměť děravou jako řešeto. Tak už utíkej, ať nečeká dlouho, ale měj oči otevřené."
„Pane učiteli," Kláru najednou něco napadlo, „ nevíte, kdo by mohl mít rezervní klíč od hradní brány? Třeba starosta?"
„ Na co potřebuješ klíč? Chce si snad pán udělat soukromou prohlídku svého majetku?"
„To ne, víte, on už je uvnitř, ale mně se tam špatně leze tou škvírou nahoře nad branou. Řetěz je dost dlouhý, když normálně odemknu, půjdou křídla pootevřít tak, abych se protáhla dovnitř. Zase zabouchnu a nikdo nic nepozná."
Učitel zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Kdybych tě, Kláro, neznal od malička, tak si budu taky myslet, že ses zbláznila. Vidíš toho kluka poprve v životě a už se kvůli němu i vloupáš do hradu. Určitě víš, co děláš?"
Pokrčila rozpačitě rameny, ale učitel dobře viděl, jak jí na tom záleží.
„Co mám s tebou dělat," povzdechl si. „ Rezervní klíč mám já. Půjdeme pro něj."

Slunce se začínalo ztrácet za protějším kopcem, když v bráně zarachotil klíč.
Zradila mě, napadlo Daniela, přivedla policajty a já skončím v kriminále nebo tam, odkud jsem se před půl rokem s takovou námahou dostal ven. Ukrytý za studnou, neboť utéci nebylo kam, naslouchal, jak se ztuhlý zámek neochotně otáčí, pak zavrzaly veřeje a dutě bouchla zavíraná vrata.
„Danieli!" ozval se jasný dívčí hlas, ale on neodpověděl.
„Kde jsi, Danieli, slyšíš? Ozvi se, to jsem já , Klára!"
Stála a bezradně se rozhlížela po nádvoří. Vůbec si neuvědomila, že neznámému tyká, jen doufala, že mezitím nevzal do zaječích.
Daniel mlčel. Bedlivě napínal uši, ale nezaslechl nic, co by naznačovalo přítomnost dalších lidí. Opatrně vykoukl - byla sama. Vztyčil se tedy a s namáhavým kulháním jí vyšel v ústrety.
„Co blázníš, proč se schováváš?" zlobila se naoko, ale nechala toho, když viděla, jak křiví bolestí obličej.
„Sedni si," přikázala mu energicky, „ ošetřím ti tu nohu."
Podala mu chléb s masem a zatímco Daniel do sebe hltavě házel jedno sousto za druhým, zula mu sešlapaný sandál a vyhrnula nohavici.
„No páni, to je balón," konstatovala při pohledu na oteklý kotník. „Nevím, jestli tohleto zvládnu, chtělo by to rentgen a pořádně zafixovat," dotýkala se jemně napjaté kůže, „měl bys jít k doktorovi..."
„V žádném případě," vyhrkl prudce a stáhl nohu zpátky. „Nech to být, to se spraví samo."
„To určitě," odsekla v reakci na jeho nenadálý výbuch. „Dej tu nohu sem a hned se neurážej, ty princátko jedno. Snad jsem tolik neřekla."
Zručně mu přiložila octanový obklad a obinadlem pevně stáhla celý kotník. Muselo to hodně bolet, ale on jen tichounce sykl a na čele mu vyvstaly krůpěje potu.
Drží se statečně, pomyslela si Klára a zamrzelo ji, že ho nazvala princátkem.
„Tak hotovo, ale nesmíš tu nohu namáhat, rozhodně žádné běhání po schodech kamsi do podzemí. Cos tam vlastně hledal? Poklad?"
Obezřetně se pousmál.
„Dá se to tak říct, je to víc než poklad. Ale tomu bys nerozuměla..."
„No jistě, ženská se slepičím mozkem, čemu ta může rozumět,že?" utrousila ironicky.
„Tak jsem to nemyslel," řekl omluvně, „já jen, že tomu nerozumím ani já sám a bude nějaký čas nejspíš trvat, než vyřeším věci, kvůli kterým jsem tady."
„To budeš spát na hradě?"podivila se. „Všechno je tu zamčené a - je přinejmenším podivné, že nemáš klíč, ať už jsi tady kvůli čemukoliv. Nechceš mi říct pravdu ? Já tě neprásknu, neboj se."
„Nebojím se," usmál se, „ vím, že jsi prima holka. Hned jak to bude možné, řeknu ti všechno, slibuju - víš, je to dlouhá a spletitá historie."
„Jak chceš," zvedla se, mírně dotčená tím, že se jí nesvěřil. „Já už musím domů, než po mně začne táta shánět, a ty si spánembohem ustel třeba tady na kočičích hlavách. Vsadím se, že se vyspíš královsky," neodpustila si rýpnutí.
Daniel ji popadl za ruku.
„Nezlob se.. a děkuju za to jídlo."
„Tak já jdu - a možná ti zítra přinesu něco k snídani. Možná.." dodala významně a pak už jen bouchla vrata a zaskřípal klíč v zámku.
Daniel osaměl.
Spát na hrbolaté dlažbě však neměl v úmyslu. Pomalu a velmi opatrně začal sestupovat zpátky do podzemí. Akir - Temin už na něj čekal.

Druhý den se Kláře podařilo vyklouznout z domu až těsně před polednem.
Hned ráno totiž přijeli „letňáci", jak Martinec nazýval turisty, kteří si každoročně pronajímali dva zařízené pokojíky v patře a Klára musela dohlédnout na to, aby bylo všechno v pořádku připraveno. Uvařila oběd a protože do jeho podávání zbývala skoro hodina, vydala se s jednou porcí v kastrůlku na hrad.
Cestičkou prolétla jako blesk.
Hnala ji zvědavost a také - ačkoliv by to za nic na světě nepřiznala - touha vidět zase Daniela. Opatrně se protáhla vraty, tiše je za sebou zavřela, když vtom ji do nosu uhodil typický štiplavý pach.
Kůň? Jak by se sem, proboha, dostal kůň?
A přece tu někde byl. Důkaz jeho přítomnosti ležel přímo před ní a ještě se z něj kouřilo. Taktak že do toho nešlápla.
V nízké budově nalevo, která kdysi byla nejspíš stájí, ale teď sloužila jako sklad všeho možného, se ozval šramot a tlumená hádka. Slovům Klára nerozuměla, ale jeden z těch hlasů patřil bezesporu Danielovi. Přitiskla si teplý kastrůlek k tělu a obezřetně, po špičkách se kradla ke dveřím. Něco tu nehrálo a ona chtěla vědět, co.
Než se ale dotkla kliky, dveře se pootevřely a vyšel z nich Daniel. Usmíval se, ale jeho oči zůstávaly chladné.
„Jsem rád, že tě vidím. Přineslas mi jídlo?"
„Jo," přikývla, „ ale nedám ti ho dřív, dokud mi neřekneš, jak jsi sem dostal dalšího cizího chlapa a toho koně!"
„Nevím o žádném koni," odsekl okamžitě, ale slabé zaržání za jeho zády ho usvědčilo ze lži.
„Pomáhám ti, ale ty ze mě děláš pitomce," konstatovala Klára klidně, i když uvnitř to v ní vřelo. „Proč? Proč mi nechceš nic říct a zacházíš se mnou jako s malou holkou? Mám právo vědět, co se děje!"
Energicky zamířila ke dveřím do stáje, ale Daniel jí stejně energicky zastoupil cestu.
„Nikam nepůjdeš!" popadl ji za rameno. „Řeknu ti všechno, ale později..slibuju.."
„Sliby chyby," přerušila ho, „ a pusť mě. Chci to vědět teď hned!"
Jenže Daniel stisk svých prstů neuvolnil.
„Teď to nejde, protože..."
„...bych tomu nerozuměla, že? To už jsi říkal - včera. No, možná tomu bude rozumět někdo jiný, kompetentnější! Sbohem!" vytrhla se z jeho sevření tak prudce, že zavrávoral. Vrazila mu do ruky kastrůlek a rozběhla se k bráně. Než se vzpamatoval, byla tatam.
„K čertu s ní!" zaklel nahlas.
Netušil, co znamená slovo kompetentnější, ale pochopil, že až se Klára vrátí příště, nebude určitě sama. A on měl tak málo času. Položil kastrůlek na pootevřené okénko stáje a tak rychle, jak mu jen zranění dovolovalo, se vrátil do sklepení.
Ještě než zmizel v podzemí, protáhla se okénkem čísi ruka a popadla přinesený oběd. Matěj tohle jídlo neznal, ale pochutnal si na svíčkové znamenitě.
"Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá... "opakovala si Klára. Klopýtala zpátky po pěšině a pro slzy neviděla ni pořádně na cestu.
Dělám ze sebe samaritánku a k čemu? On mě nepotřebuje, jsem mu úplně ukradená. Už se tam nevrátím - nikdy!
„Kašlu na něj!" vykřikla Klára nahlas a vší silou kopla do oblázku, který ležel na cestě. Odlétl vysokým obloukem do houští a jí se najednou zcela nepochopitelně ulevilo. Dala se do běhu a zpátky k hradu už se neohlédla. Kdyby to udělala, viděla by slabý proužek dýmu, který se vznášel nad hradním palácem.
Kláře její předsevzetí - nemyslet na Daniela - vydrželo přesně dvě hodiny. Pak se jí zmocnil jakýsi nepokoj - zprvu jen slabý, ale, jak čas běžel, byl stále silnější. Nedokázala se na nic soustředit a věci jí padaly z rukou.
Když se jí podařilo přelít půllitr pro učitele Pazourka a pěna zaplavila výčepní pult jako pověstná kaše z pohádky, uvědomila si, že s tím musí něco udělat. Načepovala nové pivo a opatrně ho donesla k učitelovu stolu.
„Můžu si přisednout?"
„Samozřejmě, krásné dívky jsou vždy vítány," odvětil Pazourek a galantně povstal, aby jí odsunul židli. Sesula se na ni jako hromádka neštěstí.
„Tak ven s tím, děvče," mrkl na ni starý pán a zhluboka se napil.
Řekla mu všechno, nevynechala jedinou podrobnost.
„A teď je tam navíc nějaký cizí chlap ... neviděla jsem ho, ale slyšela,... a ještě kůň, toho jsem taky slyšela a navíc cítila, ale Daniel mi nedovoli se k nim přiblížit.
Je to všechno hrozně divný," skončila své vyprávění.
„Máš pravdu, je to podezřelé," řekl zamyšleně Pazourek, „ ale nesmíme Daniela vyplašit, pořád ještě nevíme, co na hradě vlastně pohledává."
„Takže to policii neřekneme?"
„Zatím ne, ale koukneme se panu šlechtici na zoubek sami. Zítra v devět, zastavím se tu pro tebe. Máš, doufám, pořád ten klíč?"
Klára mimoděk sáhla do kapsy. Byl tam. Ale za nic na světě by učiteli nepřiznala, že při svém ukvapeném útěku za sebou nezamkla.Třeba zítra Daniel na hradě už nebude, zadoufala potají, ale hned se sama okřikla. Musí tam být, jinak jeho tajemství na kloub nepřijdou.

„Tys toho v noci moc nenaspala, co?" řekl učitel, když ráno vyšli od hospody. Nemohl si nevšimnout jejích bledých tváří a kruhů pod očima. Klára jen mlčky přikývla.
„Já byl taky pořád vzhůru, to víš, starej člověk už moc spát nepotřebuje, ale k něčemu to ponocování přece jenom bylo - vzpomněl jsem si, odkud znám Danielovu tvář. On asi vážně bude nějaký potomek toho rodu, v hradní jídelně totiž visí portrét, který jako by mu z oka vypadl. Až na to, že ten na tom obraze, žil někdy v šestnáctém století, což nám asi moc nepomůže. I když prý zemřel nebo snad zmizel za podivných okolností....."
Asi dvě minuty poté, co Kláru a učitele pohltilo zelené příšeří, vjel na náves zájezdový autobus. Turisté se z něj vyhrnuli jako hejno podrážděných včel a , než stačil hospodský Martinec vylézt ze sklepa, kde narážel novou bečku, zmizeli na cestičce vedoucí ke hradu.
„Blázni," zabručel si Martinec pod nos,"kdyby tak nespěchali, mohli si ušetřit zbytečnou štrapáci, řek bych jim, že je zavříno. Ale co, až se vrátí od zamčené brány s nepořízenou, určitě budou chtít to zklamání alespoň pořádně zapít," pomyslel si a šel leštit sklenice.
Mezitím už Klára s Pazourkem dorazili k hradu.
Čekalo je pořádné překvapení.
Místo ošklivé plechové brány je přivítala fortelná dubová vrata, ještě zářící novotou, ze kterých zmizel nejenom řetěz se zámkem, ale taky cedulka o uzavření hradu a za nimiž se ozýval nebývalý ruch. Ženský smích, rány sekerou, jak někdo s fortelem štípal dřevo a taky bušení kladivem na kovadlinu. Ve vzduchu byl cítil dým a vůně pečeného masa.
„No teda," uklouzlo Kláře. Podívala se na učitele a oba pomysleli na totéž - hrad zničehonic ožil a to nevěstilo nic dobrého.
„Tak jdeme," řekl starý pán odhodlaně a opatrně stiskl masivní kliku. Nádvoří bylo plné lidí. Jenže - jakých lidí....
Dva nedospělí chlapci v roztrhaných halenách hřebelcovali hřebce, černého jako noc...
u studny skupinka děvčat pošťuchovala vysokého statného muže, který vytahoval těžký okov plný vody... kovář soustředěně tvaroval podkovu pro dalšího koně, jehož držel za ohlávku zrzavý podomek...všude na zemi bylo plno slámy a pobíhajících slepic.
Jakoby se oba znenadání ocitli o pár století zpátky anebo - což bylo pravděpodobnější - uprostřed natáčení historického filmu.
„Jasně, film, to je ono," pomyslela si Klára s ulehčením, „ale proč kolem toho dělal Daniel takové tajnosti?"
Rozhlédla se kolem sebe,ale nenašla nic z toho, co obvykle natáčení provází - nebyl tu žádný štáb, žádné reflektory, žádné kamery, nebylo tu nic, jen dobrá desítka lidí, kteří se zabývali svou prací a příchozích si nevšímali. A pak z otevřených vrat hradního paláce vyšel Daniel a zamířil přímo k těm dvěma zkoprnělým postavám. Už skoro nekulhal, zato v obličeji byl bledší než obvykle.
„Takže, tohle je ten kompetentnější člověk, kterého jsi mi slibovala?" řekl místo pozdravu a ukázal na Pazourka.
„Jo," odpověděla odhodlaně Klára."Zná tenhle hrad i jeho historii jako svoje boty. Toho neopiješ rohlíkem jako mě."
„To nemám v úmyslu. Je mi jasné, že někomu se budu muset svěřit, protože tohle ," opsal rukou kruh zahrnující celé nádvoří ," tohle se pod pokličkou už moc dlouho držet nedá. A nejhorší je, že nevím, jak to zastavit.."
„Ale co zastavit?" vyhrkl nechápavě učitel.
„To je dlouhá historie.."
„..nezačínej s tím zase!" vpadla mu do řeči Klára.
„Co kdybys mě jednou nechala domluvit? Pojďte, něco vám ukážu.."
V té chvíli se brána rozlétla dokořán a na nádvoří vtrhla tlupa historiechtivých turistů. Daniel zesinal.
„A je to tady!" povzdechl si nešťastně.
„Řekl bych, že se jich potřebujeme zbavit, mám pravdu?" rázem pochopil situaci Pazourek.
„Vezmu si je na starost, počkejte na mě v hradním paláci,"obrátil se na patě a vydal se odhodlaně vstříc povykujícím nájezdníkům.
Daniel objal Kláru kolem ramen.
„Tak pojď, mám ti toho hodně co vysvětlovat."
„To bych řekla," přikývla spokojeně a nechala se odvést do hlavní síně Doupova.
Už ji ani nepřekvapilo, že ta byla plná nábytku, trofejí, nástěnných tapiserií a medvědích kožešin, které ležely na podlaze jako chlupaté koberce. V obrovském krbu plápolal oheň a stůl se prohýbal pod takovou spoustou jídla, jakou Klára nikdy v životě neviděla. Ze stěn shlížely dva obrazy v životní velikosti.
„To jsi ty, že?" zažertovala Klára a ukázala na portrét mladého muže, který vypadal jako Danielovo dvojče. Neusmál se, jen mlčky přikývl.
„A tohle?"
„Moje žena - Kateřina z Frymburka."
„Aha .." Klára se odmlčela a pak hořce řekla: „Proč si ze mě pořád děláš srandu? Tohle už fakt není vtipné, ani trochu."
„To taky není vtip, Kláro, bohužel..."
Pazourkovi se podařilo vyprovodit nevítané návštěvníky v rekordním čase a teď stál ve dveřích a zkoumavě si měřil Daniela i jeho společnici.
„Tohle mnohem vážnejší .. a taky neuvěřitelnější....Tady totiž někdo umí cestovat v čase, nemám pravdu, Danieli?"
„Máte," souhlasil mladík. „Nevím, jak jste na to přišel, ale pravdu máte."
A dodal: „Kéž bych to nikdy nebyl zkoušel. Já ho totiž pořád nedokážu správně ovládat."
„Ho?"
„Říkají mu Kámen Poznání, ale má mnohem starší jméno - Akir-Temin," a Daniel otevřel malou truhličku, ležící na stole. Růžová záře zaplavila celou síň. Klára zatajila dech, ale učitel se klidně naklonil nad stůl a zkoumal obsah truhličky.
„Tohle že je Kámen Poznání?" řekl zklamaně. „ Myslel jsem...ale to je nakonec jedno...Akir-Temin, to jméno jsem v životě neslyšel."
„Není divu, slyšelo ho málo lidí. Znají ho jen vyvolení."
„A ty jsi vyvolený?"
„Já ne... mistr Jeroným byl... ale i on znal jen část tajného učení. Teprve všichni vyvolení dohromady - bylo jich celkem sedm - mohli prý Akir-Temin ovládnout. Jenže Jeroným se s nikým o tak obrovskou moc nechtěl dělit. Kámen ukradl a uchýlil se s ním ke mně na hrad. Za to, že jsem mu poskytl úkryt, mi pak dovolil účastnit se hledání dalších formulí. Jenže jsme narazili na jednu... a pak se to stalo..." a Daniel jim vyprávěl, co prožil při své nedobrovolné anabázi ve dvacátém století.
„Musím se vrátit domů, ale nevím, jak. Zkusil jsem přečíst další pergamen, ale zase se to zvrtlo. Místo toho, abych byl zpátky ve své době, přichází ona za mnou. Postupně - každou hodinu se objeví pár lidí, nějaký nábytek, zvířata. Všechno se zdá být stejné jako tenkrát, ale je to opravdu jen zdání. Tam venku za hradbami je pořád ten cizí, jiný svět. Neumím to zastavit a nemám už sílu pokračovat. Pomozte mi," řekl zoufale a zdálo se, že má slzy na krajíčku.
Kláře se stáhlo hrdlo lítostí, ale starý učitel uvažoval prakticky.
„A co počkat, až se tu znova objeví i mistr Jeroným? On tě do té šlamastiky dostal , tak snad bude vědět, jak z ní ven."
„A co když přijde jako poslední nebo vůbec ne? Na Doupově žilo téměř dvě stě lidí, bude trvat týdny, než se hrad zaplní. Jak dlouho myslíte, že naopak potrvá, než se rozkřikne, co se tu děje a vtrhnou sem ti vaši biřicové?"
„Biřicové? Jo tak, myslíš policajty. Copak ti, horší by bylo, kdyby to vyčuchali novináři, to by teprve nastala mela," uchechtl se Pazourek, ale hned zase zvážněl.
„Když ses dostal sem, musí to jít i naopak. Jen najít tu.. formuli, jak říkáš. Musíme to zkusit sami. Myslíš, že je tady?" ukázal na hromádku pergamenů vedle truhličky.
Daniel pokrčil rameny.
„Jestli ano, já ji neobjevil. A to jsem je pročetl skoro všechny, chybí ještě tyhle dva.Neměl jsem odvahu se do toho pustit, ale pak jste přišli vy..." pohlédl s nadějí na učitele.
Pazourek vzal jeden svitek do ruky. Písmo na něm bylo vybledlé, takřka nečitelné.
„Kde jen mám ty brejle," šátral učitel chvíli po kapsách a pak vítězoslavně vylovil ohmatané pouzdro. Nasadil si legrační kulaté brejličky a zabořil nos do pergamenu.
„ A sakra, tohle nepřečtu.Takové písmo vůbec neznám," ukázal prstem na klikyháky, které ze všeho nejvíc připomínaly potrhanou pavučinu.
„Ale počkat, tady dole je to , se mi zdá, latinsky...Jeroným byl přece mnich a latinsky nejspíš uměl , jako když bičem mrská...Ego sum...lux in tenebris...Noli... me.. tangere...."
„Počkejte, to nemůžete jenom ta..."vykřikl Daniel, ale jeho slova přehlušila silná rána. Růžové světlo zmodralo a kontury všech předmětů v hradní síni ztratily svou ostrost.......

Klára se s tichounkým zasténáním probrala z bezvědomí. Ležela na jedné z těch huňatých medvědích kůží a Daniel se skláněl nad ní, jakoby ji chtěl políbit. Bože, to je krásný sen, pomyslela si, budu ještě spát ,ať pokračuje dál - a víčka jí zase ztěžkla.
„Prober se, no tak, slyšíš, Kláro," zatřásl jí Daniel poněkud hrubě. Ne, teď už to nevypadalo, že by se s ní chtěl líbat.
„Jen ji nech, není kam spěchat," ozval se poblíž Pazourkův hlas. Zněl divně. Neochotně otevřela oči. Starý učitel stál u okna , díval se ven a jeho tvář vypadala jako kamenná maska.
Klára se pomalu zvedla a ,opřená o Danielovo rámě, vykoukla přes pískovcový parapet.
Všude, kam až dohlédla, se rozprostírala jednolitá, bělostná pláň, posetá nespočetnými jiskřičkami, jak se do jejího zmrzlého povrchu opíraly sluneční paprsky.
Nikde nebyla jediná známka života.
„Sakra práce," podotkl zcela nespisovně učitel, „ řek bych, že sem to pěkně zvoral.Doufám jen, že budeme mít dost dřeva na topení, protože tahle zima jen tak neskončí..."

Čekal.....
Na dně obrovského kráteru, který zbyl po doupovském hradě, vklíněný ve skalní puklině, která vedla snad do samého nitra Země.
Slaboučce zářil, ale to narůžovělé světlo už nemohlo spatřit žádné lidské oko........