Mít průvodce je skvělá věc.
Pokud vyrážíte na kolektivní poznávací zájezd, cestovka vám většinou s sebou jednoho přibalí. Je to zvláštní tvor, vzniklý zkřížením člověka a encyklopedie a jeho poznávacím znamením je obrovský deštník, který neustále zdvihá do vzduchu. Oplývá podrobnými znalostmi o zapomenutých stavitelích a mrtvých panovnících a jako gejzír chrlí informace, které je dobré si zapamatovat (jako třeba, na kterém místě bude za hodinu sraz) a údaje, které je lepší hned zase zapomenout. A když je nejhůř, diskrétně vám zašeptá, kde najdete veřejné záchodky, takže půlka zájezdu - obdařena rovněž touto informací - odchází na onu místnost zároveň s vámi. Můžete se ho zeptat, na co chcete, ale počítejte s tím, že většinou odpoví, na co chce on sám.
Tištěná verze průvodce sice nemele pantem, zato se z ní dozvíte (po půlhodině usilovného hledání), jak se dostat z bludiště, které je hodno bájného Mínotaura a kterému zde jakýmsi nedopatřením říkají metro. Nesmíte ovšem mít výtisk z časů Rakousko-Uherska. Od těch dob i konzervativní Angličané některé ulice přece jen přejmenovali. Krom toho se dá ta chytrá knížka polít třeba kafem, takže ta nejzajímavější fakta se stejně nedozvíte, anebo ji někde prostě zapomenete.
Vědoma si těchto rizik, vyrazila jsem jednoho krásného dne do Anglie, na „pas blind", jak se říká u nás - neboli naslepo. Co můžu ztratit bez průvodce? Nic, leda sebe. „Máš pusu, doptáš se," říkával mi v dětství táta a - kupodivu to byla jedna z rodičovských rad, která fakt funguje, když to zrovna potřebujete. Pokud umíte anglicky.
Z davu přešlapujícího před žlutým autobusem Student Agency nepochybně většina angličtinu ovládala dobře. Bodejť by ne - baťůžkáři na rozdíl od běžných turistů obvykle vyrážejí bez větších zavazadel, ale zato s větší chutí komunikovat, konverzovat a poznávat. Skupinka Romů v jednotných šusťákových soupravách naopak neuměla anglicky ani slovo, jak mi hrdě sdělil mladík sotva šestnáctiletý, který kouřil jednu za druhou. K čemu taky - nejedou tam ani konverzovat, komunikovat či poznávat, ale pracovat. No co, jak se domluví, je jejich problém.
Zatímco se plně naložený žluťásek hlemýždím tempem proplétal ucpaným Brnem, stevardka rozdávala noviny, sluchátka a pokyny. Je libo film nebo trochu hudby? Drn..drndrn drn... notovala jsem si s Jirkou Macháčkem a moje tělo ( těla všech ostatních nevyjímaje) se natřásalo ve stejném rytmu. On seděl na malotraktoru a já v luxusním autobuse, přesto jsme se cítili stejně. Dé jednička opět nezklamala. Potvrdila , že si první místo v top ten českých tankodromů drží plným právem. Proklepali jsme se postupně na Florenc a pak až na Rozvadov. Německá autobahn byla přece jen o vlásek lepší.
Venku padla tma a já upadla do onoho autobusového polospánku, který střídá chvilky úplného bezvědomí s prudkým procitnutím a nepříjemným pocitem, že člověk právě přejel cílovou stanici. Zdálo se mi o staré dobré Anglii, plné šarmantních mužů a žen, kamenných panských sídel se zastřiženými trávníky a duchaplné konverzace nad čajem o páté, jen občas přerušené nějakou tou vraždičkou. Když moc čtete Agátu Christie, můžete malinko zblbnout.
Probuzení bylo rozlámané, krajina za okny plochá a šedivá. Byli jsme v Belgii. Čaj v obligátním kelímku nic moc, zato příjemné zjištění, že se vám ho nepodaří na sebe vylít, ani kdybyste chtěli. Konečně země, kde umějí udělat slušnou dálnici. Pak se kolem ledabyle mihla cedule s nápisem France a byli jsme ve sladké Francii. Po hraničním přechodu či celnici ani stopa. Vítejte ve sjednocené Evropě!
Nádhera. A pak jsme zastavili před Eurotunelem a zírali jako telata na nová vrata , co to s námi provádějí francouzští celníci za manévry. Všichni vystoupit a zavazadla s sebou!
Nějakou dobu trvá, než si rozebereme bágly a už nás směrují do jakési plechové buňky. Dokud nebudeme všichni uvnitř, odbavení nezačne. Zanedlouho se šedesátka pasažérů tísní v prostoru zvíci krabičky od sardinek, zvenčí hlídané chlapíkem s ostražitým pohledem a ještě ostražitějším vlčákem. Poslušně se stavíme do řady a po jednom se suneme k rentgenu, zatímco další celníci prozkoumávají náš autobus snad centimetr po centimetru. Řidiči musí otevřít všechna možná i nemožná dvířka, a tak na znamení protestu s nimi aspoň při zavírání pořádně prásknou.
Ti starší mezi námi prožívají trpké totalitní de ja vu. I když se snažíme chápat, že jde jen o zostřená protiteroristická opatření, je to ponižující procedura. Nakonec se Francouzi ujistili, že nikdo z nás neveze semtex, heroin ani nekolkované Sparty a blahosklonně nás propustili do náruče anglických imigračních úředníků. Seriozně vyhlížející gentlemany za přepážkami naopak naše zavazadla nezajímají. Zřejmě důvěřují svým galským kolegům, že prohlídku neodflákli. S úsměvem poděkují za to, že mohou nahlédnout do našich cestovních dokladů a než stačíme třikrát mrknout, sedíme zpátky v autobuse. Stevardka se ještě letmo ujistí, že jsme v plném počtu a už se proplétáme bludištěm jednosměrek k překladovému nádraží.
Žluťásek se zvolna sune do břicha vlaku, který nás převeze na druhou stranu kanálu
La Manche. Po pravdě řečeno, skoro pochybuju, že nějaký kanál existuje. Ani z jedné strany jsem nezahlédla nic, co by - byť jen vzdáleně - připomínalo moře. Pouze změť drátů, nájezdů a desítky nestvůrných vagonů, které systematicky polykají auta, náklaďáky i autobusy, aby je po půl hodině jízdy tmou zase vyplivly na ostrově jménem Británie.
Cílová stanice Folkestone. Ještě se vymotat ven a vzhůru na Londýn.
Poznatek číslo jedna: krajina v Anglii (alespoň ta kolem dálnice) jakoby z oka vypadla naší polabské nížině. Panská sídla a sestříhané živé ploty nikde. Asi to ještě nebude ten správný anglický venkov. Koukala jsem z okna a vychutnávala si první kilometry (pardon - míle) jízdy vlevo. Za necelé dvě hodiny jsme skoro na místě. Dálnice se proměnila v nepříliš široké ulice londýnských předměstí a provoz kolem nás pěkně zhoustl.Našemu řidiči zcela evidentně nevadí, že má volant na špatné straně a s klidem Angličana vede žluťáska labyrintem ulic a kruhových objezdů.
Apropó - kruháče...ty jsou snad všude.
Za celý život jsem jich nezažila tolik jako za těch pár dní v Anglii. Zlí jazykové tvrdí, že místní jsou příliš líní zapamatovat si, kdo má kdy přednost na křižovatce a tak nadělali objezdy všude, kde to jen šlo. Dokonce i ve vesnici, kde se kříží dvě ulice ne širší než polní cesta, je aspoň na zemi namalované kolečko, které je třeba objet, než odbočíte. Působí to legračně, ale všichni pravidla dodržují.
Nízké předměstské domky zmizely. Vystřídaly je mrakodrapy ze skla a betonu, mezi nimiž se jako chudí příbuzní sem tam krčí viktoriánské budovy. Blížíme se k centru. Victoria Station Green Line je stejné nádraží jako všude jinde. Hluk, smrad a davy lidí. Rychle pryč. Ale kam nejdřív? Do úschovny zavazadel. P5ece se nebudu tahat s báglem po městě. Za dvě tašky tu chtějí patnáct liber. V korunách - co taška, to slušná večeře u nás.
Poznatek číslo dvě: Nikdy nepřepočítávej ceny...nebo se zblázníš.
A tak nepřepočítávám, pohodlně se usazuji v nejbližší kavárničce Starbucks a dávám si zřejmě nejdražší kávu svého života. Je to trochu jiná kavárna, než jsme zvyklí. Objednává se a platí přímo u pultu, pak si najdete ten „svůj" koutek ( k mání jsou i čalouněné sedací soupravy jako u vás doma v obýváku) a můžete relaxovat, aniž by nad vámi neustále postával číšník s obligátní otázkou: Ještě nějaké přání, prosím? Anebo můžete pracovat - skripta a notebooky rozložené na stolcích mezi hrnky s kafem tu nejsou ničím výjimečným. Do Starbucks chodí studenti, byznysmeni a třeba i pojišťovací agenti, kteří zde nad vonnou tekutinou zpracovávají své oběti. Ostatně - první se už otevřely i v Praze, tak si to můžete sami vyzkoušet.
Nakopnutá dávkou kofeinu vyrážím do víru velkoměsta. Chci vidět, co obvykle turisté vidět chtějí, takže směr je jasný - Westminsterské opatství. Jsouc bez průvodce, najít si ho musím sama. Nevím proč, ale nějak mám zafixováno, že se tento nádherný gotický komplex rozkládá uprostřed zeleně a ticha někde na okraji města. Omyl.
Je to jen kousek odsud, vysvětluje ochotná paní a ukazuje na rušnou ulici. Tak jo, madam, budu vám věřit. Je tu všude plno - na chodnících i v jízdní dráze. Všude pomrkávají semafory a tam, kde chybí, je radno se koukat na zem. Na okraji vozovky jsou půlmetrové nápisy : Look right! Pro nás, kteří se navykle při přecházení podívají nejdřív vlevo, rada k nezaplacení (tedy, pokud umíte anglicky natolik, abyste si to přeložili). Aby bylo veseleji,jsou tam i nápisy : Look left! A teď se v tom vyznejte....
A pak bez varování je tu - impozantní, mlčenlivá katedrála. Gotiku - tak tu já můžu a v jakémkoliv množství. Ale tady jsem nevěděla, kam pohlédnout dřív. Chrám zdobený kamenným krajkovím se nezdá ani tak monumentální jako náš svatovítský, ale přesto z něj vyzařuje zvláštní aura. Ježí se jako dikobraz nesčetnými věžičkami a jeho vnější plášť je plný výklenků se sochami svatých.
I když jsem tu stála obklopeni davem londýnachtivých turistů, zdálo se mi , že zde není ani živáčka - jen já a ten kostel. Zvláštní pocit souznění, který jsem zažila jen jednou - v tišnovském klášteře Porta coeli. A to jsem prosím ateista jako poleno. Jestli je tohle vnější dojem, jaké to asi bude uvnitř? To jsem se ale nedozvěděla. Nekompromisní chlapík v bráně odháněl turisty jako obtížný hmyz. Pod jeho dohledem neproklouzla do chrámu ani myš - tedy pokud nebyla pozvána. Na co? Na páteční bohoslužbu.
Poznatek číslo tři: Chcete-li vidět londýnské památky zevnitř, NIKDY nejezděte do Anglie o Velikonocích , jmenovitě na Good Friday neboli Velký pátek. Ten se tady totiž slaví jako skutečný svátek, včetně uzavření památek - na rozdíl od našeho umolousaného a opileckého velikonočního pondělí, které nemá s nejvýznačnějším křesťanským svátkem nic společného.
Takže katedrálu, parlament i Britské muzeum - obligátní turistické cíle - jsem viděla pouze zvenku. Všechno špatné je ale k něčemu dobré - aspoň mám důvod se sem ještě někdy vrátit. Teď už chápu, proč je venku tolik lidí.Ti, co se nedostali, kam chtěli, prostě korzují po ulicích a užívají krásného a netypicky teplého jarního dne.
Pokračuji dál k Westminsterskému mostu. Big Ben, notorický známý z pohlednic, mě nechává chladnou, ale na samém začátku mostu upoutá mou pozornost zvláštní sousoší. Vzpínající se koně táhnou lehký vozík, na kterém stojí hrdě vztyčená ženská postava, jíž se přidržují dvě dívky. Lidé je lhostejně míjejí, málokdo vzhlédne - a přece tato žena mohla změnit tvář i vývoj starověké Anglie.
Bylo to v době, kdy římské impérium vztáhlo své ruce i na tento vzdálený ostrov. Původní obyvatelstvo poznalo disciplinovanou sílu jeho legií, proti které neměl jejich chaotický, i když chrabrý odpor žádnou šanci. Británie se stala další římskou provincií a měla příležitost seznámit se s vymoženostmi tehdejší kultury a civilizace. Ovšem nebyly to jen dlážděné cesty nebo patricijské vily s lázněmi, ale také třeba daně, nemilosrdně vybírané okupanty pro věčně hladový chřtán Věčného města. Dokud keltští králové a náčelníci platili, bylo všechno v pořádku, ale běda, když se vzepřeli. Římané dokázali krutě trestat.

Jako potrestali královnu Boudiccu, jíž po smrti jejího manžela upřeli právo vládnout dál.
Když neposlechla, nechali ji veřejně zbičovat a před jejíma očima znásilnili její dvě nedospělé dcery. Žena 21.století by po takovém zážitku skončila pod sedativy a v péči psychiatra, leč Boudicca jedno ani druhé zrovna po ruce neměla. A tak se v duchu drsné doby s Římany drsně vypořádala . Icenové, kterým vládla, za ní šli jako jeden muž, postupně se přidalo i několik dalších keltských kmenů. V roce 61 n.l. keltské vojsko napadlo a nechalo v rozvalinách římské správní centrum provincie - Camulodunum (dnešní Colchester). Byl to obrovský masakr, ale Římané se z porážky rychle vzpamatovali. Tvrdý výcvik a výborná vojenská strategie postupně vítězily nad početní převahou Keltů. Jejich odpor byl rozdrcen a sama královna prý zahynula uprostřed bitvy. Kdoví, jak by se osud Anglie vyvíjel, kdyby se Boudicce podařilo Římany z ostrova vyhnat...ale to už je námět pro autory fantastických románů.
Vzdávám v duchu hold bojovné královně a loudám se po nábřeží Temže.
Naproti přes řeku na mě civí London Eye - obří ruské kolo, které slouží jako vyhlídková věž. Pohybuje se téměř neznatelně, ale přesto celý okruh opíše zhruba za dvacet minut. Nemám čas ani chuť se o tom přesvědčit, a tak jdu dál.
Zvolna míjím památník příslušníků RAF, kteří zahynuli v letecké bitvě o Anglii. Jejich jména jsou vytesána po bocích velkého kvádru, z jehož čelní stěny vystupují reliéfy pilotů i parašutistů. Kolem projdou denně stovky návštěvníků Londýna a skoro každý se zastaví a čte. Je to skvělá myšlenka, umístit památník na frekventovaném nábřeží. Kolik turistů by se asi obtěžovalo do nějakého možná honosnějšího, ale odlehlého mauzolea?
Nábřeží je vůbec svět sám pro sebe. Kde jinde můžete potkat nádherné litinové pouliční lampy s motivy ryb hned vedle egyptské sfingy a obelisku zvaného Kleopatřina jehla, a zároveň se kochat moderními stavbami, které architekti více či méně úspěšně zasadili mezi historické budovy ? Dají se tu krmit všudypřítomní racci, je možné chytat ryby nebo jen tak lelkovat na lavičkách.
Jsem tu už nějakou tu hodinu a pomalu začínám vnímat tep města. Kupodivu - není překotný, nevrlý a nervózní jako třeba v Praze, ale klidný a vláčný. Lidí je tu jako much, a přesto se nespěchají, nemračí se a když do někoho nechtě v tlačenici vrazíte, ještě se vám sám omluví. Teď, když vím, že památky, o které jsem stála, jsou pro dnešek nedostupné, můžu nerušeně bloumat ulicemi a nasávat atmosféru.
Putuji po Picadilly Avenue na stejnojmenné náměstí, plné ruchu z dopravy. Hlučnost tohoto místa ještě podtrhuje dechová kapela uniformovaných hudebníků. Možná policisté, možná vojáci, těžko říct, ale hrají s nadšením a nahlas. Soše Amora, který se tyčí nad nimi, z toho musí jít hlava kolem.
V ulici zvané Haymarket potkávám jízdní policisty. Pardon - policistky. Urostlá tmavovlasá děvčata se usmívají z koňských hřbetů, zatímco jejich čtyřnozí parťáci si o tom myslí své a nechávají za sebou hromádku kouřících koblih. Myslím na pražské drožkářské kobyly s pytlíky pod ocasem a musím uznat, že podobné opatření by vážnost těchto strážců pořádku poněkud snižovalo. Krom toho je velice pravděpodobné, že nevábné hromádky ještě do večera ze silnice zmizí. Mimochodem - i když si pod nohy moc nekoukám, ještě jsem nešlápla do jediného psího „pozdravu", a to je co říct.
Haymarket vede do ráje holubů (a noční můry památkářů) - na Trafalgar Square.
Fontána uprostřed je obklopena směsicí národností z celého světa. V netradičně horkém odpoledni se u ní ochlazují Indky v pestrém sárí , obklopené houfem tmavookých dětí, černoši ( z nichž mnozí mají na sobě - pro jistotu - prošívané bundy) i Japonci ověšení, jak jinak, nejmodernějšími fotoaparáty. Zkrátka přijdou jen muslimské ženy - z hábitu, který je halí od paty k hlavě a mění v pochodující černé cosi bez tvaru, tváře a pohlaví, nemohou vystrčit ani prst. Jsou tu Sikhové v turbanech, drobní Thajci a desítky dalších etnik, která si našinec ani netroufne odhadnout.
A mezi davy se nerušeně procházejí holubi - stovky holubů, takřka uniformně šedých - tiše bublají, nechají se krmit a milostivě pózují před cvakajícími fotoaparáty. Začínám mít dost asfaltových chodníků a hluku z dopravy. Nejvyšší čas zavítat do některého z proslulých londýnských parků. Jeden je dokonce hned po ruce - St.James´Park.
Hned za branou návštěvníky vítají rozkvétající květinové záhony a kousek vedle se leskne hladina velkého umělého jezírka. Nic nového pod sluncem - skoro jako v Olomouci na jarní Floře. Ale stačí ujít dalších pár metrů a všechno je jinak. Dál pokračuje typický anglický park s vysokými stromy , ozdobnými křovinami a s hladce sestřiženým trávníkem , na kterém už chybí jen zapíchané cedulky : Zákaz vstupu na trávník! Používejte značené cesty!, tak jak to známe od nás. Jenže tady jsme v Anglii. O zelené plochy se tu pečuje s láskou a staletými zkušenostmi, ale ne pro to, aby se na ně lidé jen dívali, případně platili pokuty, když se odváží nešetrnou hnátou zkřivit byť jediné stébélko. Tady se na trávníku žije.

Zkouším nezírat na lidi, kteří se tu opalují na skládacích lehátkách, povalují na dekách, čtou, hrají si s míčem, poslouchají muziku a cpou různými dobrotami sebe, holuby a šedé veverky, které jsou oprsklé...inu jako londýnské veverky. Prostě jeden velký piknik, kam až oko dohlédne. Docela mě svádělo připojit se k nim, natáhnout unavené tělo na mladou trávu a nechat se laskat dubnovým sluníčkem. Leč roky tuhé výchovy se ukázaly být silnější. Prošla jsem celý park - a přitom ani jedinkrát nešlápla na trávu. Bylo to frustrující.

Kolem Buckinghamského paláce ( nuda - s Hradčanami nesrovnatelné) mířím zpátky ke stanici metra. Ještě vyzvednout bágl z úschovny a vzhůru do podzemí.
Londýnské metro je svět sám pro sebe. Proudy lidí, spletenec tras. Zabloudit tady je snadné, vymotat se ven mnohem horší. A když má člověk smůlu (nebo snad štěstí?), může nastoupit do soupravy, která míří do světa plného zázraků i smrtelného nebezpečí. Podlondýn spisovatele Neila Gaimana je na dosah ruky v každé ze stanic s malebnými názvy jako Blackfriars, Shepherd´s Bush nebo Earl´s Court. Můj vlak byl bohužel obyčejný a jel na nádraží Paddington.
Uprostřed jízdy najednou vlak zastavuje a na několik vteřin zhasne i světlo. I tak krátký okamžik stačí, aby si člověk vybavil děsuplné události z roku 2005. Ocitám se v naprosté tmě a - díkybohu - i v naprostém tichu. Nikdo nekřičí, nikdo se nesnaží probít zavřenými dveřmi ven. Stejně ale cítím, že mi tělem začíná kolovat adrenalin. Ještě chvilku a možná začnu ječet já, a to, prosím, netrpím klaustrofobií. Vtom se rozsvítí a vlak pokračuje v cestě. Úlek mi asi v očích zůstal, protože vedle sedící kyprá matróna se ke mně otočí a chlácholivě pronese něco v tom smyslu, že v těchto místech metro zastavuje vždycky. No jenom jestli.
Rušno je i na Paddingtonu.
Chvíli louskám nápisy na světelných tabulích, abych se ujistila, že vlak mířící do Oxfordu skutečně zastavuje ve Twyfordu. Slovo „ford"v názvech obou měst ovšem nemá nic společného s automobilkou ani jejími produkty, ale znamená anglicky „brod".Vzhledem k tomu, že obě tato místa leží na Temži, je to pojmenování zcela pochopitelné.
U twyfordského nádraží by měl parkovat malý červený Citröen Saxo a v něm má dcera, současná au-pair v rodině Ryanových. V příštích dvou dnech mě čeká nejen výlet do Oxfordu a Windsdoru, ale taky malá sonda do života na anglickém venkově. Snad tedy konečně uvidím panská sídla a zastřižené trávníky. A pak vám o tom zase něco napíšu.