...ani to ještě zdaleka není všechno. Co mají tyto pojmy společného? Vlastně nic, ale je jedno místo, v jehož dávné i nedávné historii se lze setkat se všemi, když na ně budeme pohlížet v těch správných souvislostech.
Ta obec se jmenuje Ostroměř.

Tam, kde řeka Javorka na své cestě od pramene pod hradem Peckou opouští Mezihořské údolí dělící hřeben Chlumů na Mlázovický a Hořický, aby pak proklouzla pod silnicí první třídy číslo 35 vedoucí z Hradce Králové na Jičín, pod železniční tratí Hradec Králové – Jičín – Turnov a pak podle trati na Chlumec nad Cidlinou se zvolna doplazila ke Skřivanům, zde se vlila do Cidliny a s ní dál až kolem Libice, toho dávnou tragédií proslaveného sídla Slavníkovců, co je tu o nich řeč v titulku, tak právě tam, na konci toho údolí, na jižním úpatí Chlumů, najdete obec Ostroměř.

Nad Ostroměří totiž Slavníkovci vybudovali před tisícem let opevněné hradiště, po němž zůstaly, místy ještě patrné, až osm metrů vysoké valy navršené na pískovcovém podkladu. Hradiště mělo strategicky velmi příhodnou polohu, na svahu s výhledem daleko do kraje. Místní název samoty Hlásek v místě, kde se údolí Javorky právě otevírá do šířky, prý připomíná, že nad ní, na kopci zvaném Homole, bývala hlásná věž, a severní část obce, Hradišťko, se rozkládá právě pod akropolí bývalého slovanského hradiště, většinu jeho plochy však dnes pokrývají sady a les.
Jméno Ostroměř je poněkud mladší, snad od poloviny XII. století, jen původně označovalo samostatnou vesnici dole na pravém břehu řeky. Předtím se to jmenovalo a dodnes se tam říká Stará Hůra.

Krajina v okolí je příjemná, hřeben Chlumů poskytuje výhledy do kraje i na panorama Krkonoš, nedaleko kříží údolí Javorky Jiráskova stezka vedoucí z Dobrošova do Českého ráje, kam ostatně není daleko. Český ráj začíná hned za Jičínem a to máme ani ne dvacet kilometrů.
I do Krkonoš je to celkem blízko a na všechny strany odtud jezdí autobusy nebo vlaky. Mimoto odtud vychází řada dalších turistických stezek.

Že zde žili lidé už v době ledové, dokazují archeologické nálezy v blízkém okolí, o událostech v dobách pohnutých i klidných se už také napsalo dost, proto se raději poohlédneme po dobách nám bližších a také trochu po místních zajímavostech. Může se to hodit, například, když máte na ostroměřském nádraží přestupovat a zjistíte, že vám nějak unikla poslední změna jízdního řádu a najednou vám zbývá hodina dvě času, než pojede další vlak. Ne, to asi nebyl vhodný příklad, masový nápor turistů čekajících na další vlak Ostroměř už hodně dlouho nezažila, ačkoli například na pochod krajem Eduarda Štorcha přijíždí dostatek zájemců. Ale nějaká jiná příležitost se určitě také najde.

Začnu pískovcem, z něj je postavená i nádražní budova. Ne, že by byla o cihly nouze, pod Hradišťkem pracovala do poloviny minulého století také cihelna, u ní byl nalezen hrnec stříbrných denárů, dnes uložený v Národním muzeu.
Ale přece jen pískovec je jedním ze symbolů regionu, říká se mu „hořický“ a průmyslově zpracovaný v ostroměřském závodu se používá na stavbách snad na celém světě. Kdysi bylo na hřbetu Chlumů na dvacet pískovcových lomů, dnes se těží v jediném, který poskytuje stavební surovinu skutečně kvalitní, a v jednom se láme kámen pro sochaře tvořící v Hořicích v rámci pravidelných sochařských sympozií.
Zbývající lomy slouží jako sportovní střelnice, tábořiště, nebo prostě už neslouží.

K nádraží patří i půl kilometru vzdálená vodárna, postavená, stejně jako nádražní budova, ve stylu rakouskouherské železniční architektury. Dokud jezdily parní lokomotivy, dodávala vodu z Javorky do nádražního vodojemu. Čerpadlo poháněl parní stroj, jehož strojníkem byl a pod jeho kotel přikládal otec pozdějšího učitele a spisovatele Eduarda Štorcha.
Toho připomíná pamětní deska umístěná na vodárně. Nic? Ale ano, tedy alespoň některé jeho příběhy, převážně ilustrované panem Zdeňkem Burianem, známe určitě všichni: Lovci mamutů, Hrdina Nik, Zlomený meč, Bronzový poklad, Minehava...
Jistě některý z těchto příběhů četl i mladý Karel Zeman, jenž se narodil a bydlel v druhém domku na hlavní ulici, takhle od hlavní křižovatky směrem na Hořice, na levé straně. Teď je tam příjemná hospůdka a slavného režiséra a tvůrce připomíná opět jen pamětní deska na ní.
Maminka Zemanová si určitě dělala starosti, co že z toho kluka jednou bude, pořád si jen s něčím hraje nebo čte, do knoflíkářské živnosti zrovna není, zajímají ho věci veskrze nepraktické, z něčeho přece musí být poctivě živ... Těmi „veskrze nepraktickými věcmi“ zřejmě mínila knížky o pravěku a verneovky. A pohádky. Tentokrát se ale poněkud spletla. Cenami z mezinárodních filmových festivalů vyznamenávané filmy toho „ostroměřského hračičky“, jako Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil, Čarodějův učeň (a mnoho dalších, ať tu nevypočítávám všechny) patří ke zlatému fondu československé filmové tvorby.
A k tomu všemu se hned naproti přes ulici narodil Matěj Kopecký ze slavného loutkářského rodu, ten zase ztvárnil řadu rolí v loutkovém divadle Drak.
Těmto třem pánům je věnována stálá expozice v budově bývalé radnice, dnes Kulturního střediska, kousek před školou, která nese jméno Eduarda Štorcha. Protože však s příběhy z pravěku jsou už dnes neodmyslitelně spojené dokonalé obrazy pana Buriana, ani ty zde nemohou chybět.
Když mluvím o kultuře, není to tu prázdný pojem. V obci žijí lidé, kteří věnují svůj čas a úsilí pro ostatní, pracují tu různé zájmové a sportovní spolky, sbory a kluby, hasiči a Sokol a obecní knihovna a pořádají nejrůznější akce pro veřejnost, probíhají tu letní taneční, otevírání Javorky, neckyády.... Prostě málo toho není.
Ještě by se dalo vyprávět o studánkách se stále pitnou vodou, například u bývalých Tománkových lázní v Hlásku (snad se na to pojmenování ještě úplně nezapomnělo) je jedna, k níž se chodí pro vodu dodnes, o návsi rozťaté mlýnským náhonem a roubenkách nad ním. A o dvou mlýnech v obci a jednom na samotě v údolí proti proudu, z nichž už dlouhá desetiletí nemele žádný. Místo toho vyrostlo „na lukách“ přes 50 m vysoké silo, inu, chléb bude stále potřeba.

Kdo dnes ještě pamatuje některý z projektů silničního obchvatu obce a přemostění Mezihořského údolí? Přípravné práce byly zahájené v první polovině šedesátých let, ale provoz nebyl tehdy příliš hustý, nebylo proto třeba hledat mnoho dalších důvodů, aby se ve stavbě nepokračovalo: archeologickou lokalitu by silnice mohla vážně narušit, však valy dodnes ani zdaleka nevydaly všechna svá tajemství, silnice vedená úbočím pod valy by se zase neúměrně prodražila. Namísto toho tehdy došlo k rozšíření a celkové rekonstrukci silničního průtahu obcí po trase staré „císařské silnice“, čili „státovky“, a jezdí se tudy dodnes. Doprava nesporně významnou měrou přispěla k rozvoji obce, ale provoz zhoustl a silnice je po většinu dne beznadějně přetížená. Jak by dnes obci ulehčil ten obchvat, si můžeme snadno představit, ale už se s ním nějak nepočítá. Poblíž má vést nová silnice R35, tak prý už to nestojí za to, jen si ještě budeme muset hezkých pár roků počkat. Nabízí se otázka: a co do té doby?
Asi nikoho nenapadlo zaznamenat také drobnou perličku spojenou s prastarou zájezdní hospodou „U Vrabců“, stojící právě u této silnice v zatáčce proti škole a tak trochu proti obecnímu úřadu, původní kamennou stavbou s klenutými stropy, co v ní už není hospoda, ale bazar se starožitnostmi. Bývalá majitelka té hospody viděla poprvé ve svém životě údolí Javorky a Hlásek na diapozitivech, které se promítaly ve vestibulu školy v osmasedmdesátém. Za více, než šedesát let v Ostroměři, přiznala, neměla čas přejít ty dva kilometry vzdálenosti na druhý konec směrem na Hořice a poslední odbočkou doleva a zřejmě k tomu ani nikdy nenašla dostatečně závažný důvod.
No co, tvrz na Hradišťku také většina z nás zná jen zvenčí. Ta, co pamatuji, vždycky sloužila hospodářským účelům a nebyla veřejnosti přístupná. Ostatně - podobný osud potkal mnoho tvrzí. Prohlášeny kdysi kýmsi neomylným za historicky bezcenné slouží převážně naší výživě. Některé škody nelze snadno napravit, některé vůbec.
Také jsem nezmínil přidružené obce Domoslavice, Sylvárův Újezd a Nové Smrkovice s malebnou návsí, různé zajímavosti a postřehy by se našly i tam, ale to by bylo vyprávění opravdu na dlouho.
Přiznávám, že, ač už v Ostroměři dlouho nebydlím, mám ji rád. Prvních třicet let života muselo někde nechat stopy a člověk, jak říkal jeden moudrý pán z Kampy, má být odněkud. Takže: jsem z Ostroměře a jsem na to hrdý, i když na tom sám patrně žádnou zásluhu nemám. Jsem tím ale zrovna tak doma v celém Podchlumí a také dost v Podkrkonoší a cítím se doma také v řadě dalších míst této země, vlastně všude, kde to také znám, a hlavně tam, kde mám rodinu nebo přátele a kamarády. Ona ta naše země zase není tak veliká.
Ale to už není v tomto vyprávění vůbec důležité.

Na závěr ještě několik údajů o obci, tentokrát z Kotyškova Úplného místopisného slovníku království Českého z roku 1895:
Ostroměř, Ostromíř, Vestroměř, kat.i mí.obec, 130 domů, 901 Čechů, hejtmanství Hradec Králové, zastupitelství i okres Hořice, býv.panství Radim a Pecka, fara Sobčice; 2třídní škola (III,3), četnická stanice (1 muž), uměl.válcový mlýn, parní sušárna na ovoce a čekanku, pošta, telegraf a nádraží české obchodní dráhy (Hradec Král.- Ostroměř) a rakouské severozápadní dráhy (Chlumec - Poříčí) a (Ostroměř - Jičín). Místní obce: Ostroměř a Hlásky: 5,83 km², 133 domů, 926 Čechů.

Jestli vás bude zajímat víc, najdete další užitečné (a hlavně čerstvé) informace, odkazy a obrázky na http://www.ostromer.cz . Proto jsem nepoužil obrázků víc a aktuální už vůbec žádné.

Ať se vám tam také líbí, až tam jednou zavítáte, třeba jen na krátkou návštěvu.