.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

 .: Online
Stránku si právě čte 17 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Pivoňková lucerna

Epona - Knižní recenze - 02. 05. 2008 - 3070 přečtení

Co původně nebylo určeno zraku, ale sluchu ano, připoutá jako Ogmiúv řetízek k jazyku vypravěče. Svěží styl a poutavý příběh prolíná životní osudy s absurditou hodnou lidské tragédie, v prostředí dnešní době na hony vzdálené. Čest samuraje, oddanost, lačnost po bohatství a touha po lásce, zrada i pomsta - černobílé a přece ne. Ve stínu lucerny se vždy schovávají stíny.

Pivoňková lucerna

[Botan dóro]

Sanjútei Enčó


Již od ranného mládí projevoval Enčó duši vypravěče. Pod přízviskem Malý Entaró okouzlil mnohé. Navzdory tvrdé výchově bratra, klášterní škole, kupeckému povolání v papírnickém obchodě, či službě u malíře a dřevořezbáře Utagawa Kunijoši, pokračoval ve své umělecké dráze. Oblíbeným žánrem se mu staly strašidelné příběhy, kaidanbanaši.

Na podzim roku 1855 získal hodnost šinučiho ve vypravěčské škole Enjú. Významný krok pro nadaného studenta s brilantní pamětí a smyslem pro improvizaci. Z Malého Entara se stal Mistr Enčó a rychle rostoucí popularita vmetla osten žárlivosti do tváře jeho bývalého Mistra. Ten se ho pro neposlušnost zřekl a Enčó ztratil právo přednášet příběhy, kterým se ve škole naučil.

Vyhozen ze sedla, v zápřahu sebelítosti, zvažoval doživotní odluku od vypravěčství, ale krev se ukázala být silnější. Hovorový jazyk, živé dialogy, schopnost otevřít emoce postav posluchači, spolu s přirozeným talentem a zkušenostmi, přispěly k tomu, že ve čtvrtstoletí svého života nebylo divadelního pódia, na němž by nestál.

Mezníkem Enčóovy tvorby se stal přechod k vyprávění „subanaši, umění vějíře a výmluvného jazyka." Často cestoval do vzdálených míst, aby načerpal inspiraci a v klidu kláštera rozjímal do doby, než byl příběh hotov.

Sám laskavý člověk, obětavý učitel, neváhal předat něco ze své lásky žákům a naslouchat jejich osobitému nadšení, odměňujíc je douškem čaje, nebo haori, svrchním kabátcem, jako výraz pocty. Stal se vzorem a Japonci docenili jeho památku rozhodnutím, že už nikdy žádný vypravěč neponese jméno Enčó.

V roce 1899 ukončil svou kariéru úryvky z Pivoňkové lucerny, jež se mu stala osudovou.
Neboť to byla právě ona, kterou rozsvítil v srdcích svých posluchačů. Stenograficky zaznamenána, nám může být inspirací dodnes.

Enčó zemřel následujícího roku v Tokiu.

 

„Tomózo poposedal pod moskytovou sítí a čekal. Tu se ozval od potůčku klapot sandálů a vzápětí se jako všechny předešlé dny objevily u živého plotu nejasné obrysy dvou ženských postav s pivoňkovou lucernou, obklopené mlžným oparem. Tomózo se zachvěl, jako by ho někdo polil studenou vodou. Opilost z něho rázem vyprchala a kořalka, kterou vypil, nebyla k ničemu. Třásl se po celém těle jako osika. Tu strašidla přistoupila až k moskytiéře a zavolala: „Pane Tomózo!"
„Vítám vás," pozdravil je sluha.
„Odpusťte, že vás každý den obtěžujeme," řekla starší žena. „Ale ani dnes není amulet odlepený a my se nemůžeme k panu Hagiwarovi dostat. Slečna vyvádí, že jsem z toho celá pryč. Smilujte se prosím vás, nad námi, a sundejte amulet."
Tomózo se roztřásl ještě víc.
„To je všechno pravda," vzpamatoval se nakonec, „ale vy asi nevíte, že my se ženou jsme živi jen díky laskavosti pana Hagiwary. Když se s ním něco stane, nebudeme mít co do úst. Kdybyste nám odpomohly od naší chudoby a přinesly nám sto zlatých, velice rád bych amulet odlepil."
Ženy pohlédly jedna na druhou, sklopily hlavu a zamyslely se. Po chvíli řekla služebná: „Teď sama ráčíte, slečno, vidět, že jsme tady toho dobrého muže obtěžovaly zbytečně. Vždyť nám neudělal nic zlého. Co se dá dělat. Pan Hagiwara vás přestal mít rád a marně se snažíte k němu dostat. Buďte statečná a zapomeňte na něho."

 

Píše se rok 1743 a mladičký samuraj si u mečíře vybírá zbraň. Do oka mu padne meč s černým jílcem, jak ho později informuje obchodník, pěkný kus, ale poškozený. Jelikož mladík, Iidžima Heitaró, pochází z dobře situované rodiny, nejen že si jej může dovolit, ale nedaleko postává i osobní sluha, který se nechtě stává záminkou pro kolemjdoucího opilce. Strhne se potyčka a opilec je zabit.

Již dospělý Iidžima, nyní Heizaemon, bohatý muž a osobní stráž šóguna, smutní po zemřelé manželce a služebná O Kuni, již si bývalá žena přivedla z rodného domu, se stává jeho konkubínou. Z bývalého manželství zůstala Iidžimovi dcera O Cuju, krásná, dobře vychovaná dívka, která při náhodné návštěvě básníka Hagiwaru Šinzabuóra ve svém domě na Vrbovém ostrově, kam byla odsunuta pro neshody s O Kuni, vzplane láskou tak hlubokou a vzájemnou, že jí přivodí smrt.

Mezitím je do domu Iidžima Heitaró přijat jako sluha sirotek Kósuke. Svým nadšením, rázností, snaživostí a bezmeznou oddaností pánovi si vydobude jeho osobní zájem, neboť Kósukeho rozhodnutí pomstít smrt otce, vzbudí v Iidžimovi nejen lítost nad nepřízní osudu, ale i mučivý dotek viny. Mistr meče naučí Kósukeho tolik, aby byl schopný dokonat pomstu a splnit synovskou povinnost úcty, zabít vraha.

Motiv pivoňkové lucerny zjevuje přízraky. Před brankou domu utrápeného básníka Hagiwary, stojí O Cuju a její služebná. Hledaje lásku, nachází otevřenou náruč svého milého, který netuší, že dívka zemřela smutkem a že s každým objetím se více přibližuje smrti. Tajná dostaveníčka neujdou bystrému zraku lenocha a povaleče Tomóza, který se svou ženou O Mine, pro pana Hagiwaru pracuje. Mnich z nedalekého kláštera odhalí Hagiwarovi pravdu a ten v samém úleku rozmístí po domě magické amulety a na krk zavěsí zlatý talisman pro osobní ochranu. V té chvíli nemohou strašidla, jak o nich mluví autor, vejít, a obrací se na pana Tomóza s laskavou prosbou, které on za sto zlatých na vrub vlastní chamtivosti vyhoví. Ubije nebohého básníka, ukradne zlatý talisman a se ženou prchají.

V domě Iidžima se rozvíjí milostný poměr O Kuni a schovance jejího manžela Gendžira. Rozhodnou se, že pána domu zavraždí, ale jejich plán vyslechne věrný Kósuke, který se jej i za cenu vlastního života pokusí zhatit. Jelikož se mu nepodaří přesvědčit pána, aby nejel na řeku lovit ryby, kde má být zabit, rozhodne se, že milence odstraní a sám si pak vezme život. Skrčený v přítmí zasadí smrtelnou ránu domnělému Gendžirovi, ale ukáže se, že stejně jako měl plány sluha, měl je i pán. Iidžimo vymyslí způsob, jak se nechat zabít, aby umožnil Kósukemu pomstu, jelikož to byl právě Iidžimo, kdo zabil jeho otce, a zároveň se zbaví O Kuni a Gendžira. Předává vytřeštěnému mladíkovi závěť a posílá ho vyhledat pomoc budoucího tchána. Sám ubodán Gendžirem, aby skryl stopu původní rány, nechává vymřít rod po meči. Vázán závětí, vydává se Kósuke po stopách prchajících milenců. V posledním záchvěvu naděje vyhledá Kósuke věštce a potkává svou ztracenou matku, aby pod její střechou nalezl O Kuni, jako svou nevlastní sestru. Zrada však přichází z mnoha nečekaných míst a její trpkost ustupuje pachu krve.

Dějová linka příběhu je propletená, ovšem předvídatelná. Občas vyskočí jako by z čistého vzduchu, např. v části ohledně Kósukeho matky. Byť na ni bylo upozorněno dříve, čtenář ji, ve spleti událostí, do hlavního uvedení příliš nevnímá. Za výrazné prvky bych považovala rychlý spád, čtivost, neústupnost jazyka na úkor příběhu, ale i opačně, vyváženost dějové linky a vypravěčského stylu autora. Neméně ční umění dialogu, vykreslení příčin, místy až nedefinovatelných emocí hlavních postav, v prostředí absurdity vlastního jednání, které vede k tragédii v podobě sebevraždy, nikoliv klasického seppuku, ale přesto s prvkem zachování cti.

Černobíle se jevící postavy získávají hloubku vrstvením událostí a pocitů. Pokora budoucího tchána Kósukeho je stejně tak bystrá, silná a dobrosrdečná jako zbrklá. Milující matka je tříštěna jako vlna mezi dvěma skalami tíhou rozhodnutí, učiněného z náhlé radosti a bez uvážení a její zrada vyznívá věrně a mateřsky vůči nemilované dceři, přestože pouze ze vzpomínky a úcty k člověku, který jí poskytl domov a zahrnul láskou. Strašidla, tvorové, ze kterých se lidem ježí vlasy hrůzou, v mlžném dýmu a svátečním kimonu, vystupují zde vlídně, důstojně, až prosebně. V záři papírové květiny nesou lásku, důvěru a smíření ve strachu, který působí živým.

Pivoňková lucerna mě uchvátila dokonalou atmosférou, skvělým příběhem a zkušeným vypravěčstvím. Co původně nebylo určeno zraku, ale sluchu ano, připoutá jako Ogmiúv řetízek k jazyku vypravěče. Svěží styl a poutavý příběh prolíná životní osudy s absurditou hodnou lidské tragédie, v prostředí dnešní době na hony vzdálené. Čest samuraje, oddanost, lačnost po bohatství a touha po lásce, zrada i pomsta - černobílé a přece ne. Ve stínu lucerny se vždy schovávají stíny.




Vysvětlivky:

sepukku - "plátkování břicha", japonská rituální sebevražda, u nás známá jako harakiri

Ogmios - keltský bůh slova, patron bardů, zobrazován s řetízkem vedoucím z jeho jazyka k

uším posluchačů


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek | Zdroj: Pivoňková lucerna

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 29.04.2008 10:36:05     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Dobře napsaná recenze, je vidět, že máš velmi dobrý vztah k Japonsku, jeho kultuře, myšlení, cítění a jednání. Je to poznat z každého slova - ať líčíš knihu nebo anime. S chutí jsem si přečetla Tvé pojednání, některé věci z historie a kultury tohoto státu mi nejsou cizí.
Dobré je použití vysvětlivek pro čtenáře, kteří nejsou ve věcech obyčejů Japonska "kovaní".

Komentář ze dne: 02.05.2008 13:52:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: [tulák] - Jarda (jarda@poetickej.net)
Titulek:
na začátek musím říct, že prózu a jí se podobající lit. útvary zpravidla nečtu, výjimku dělám jen u jmen co sem se nima už někdy někde potkal na poetickým poli, tím chci vysvětlit to proč sem se pod tehle text dostal ač nejsem příznivec "japonska"
je to dobře a obratně napsaná recenze, vyzdvihnu něco co mi udělalo radost "Ogmiúv řetízek", já vim, komentář by se měl týkat asi něčeho jinýho, přesto odkaz na kořeny většiny z nás potěšil nejvíc, jinak
vzdělávat ostatní, mírnou a nenásilnou formou je kumšt, no



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz