Říkává se „co Hus slovem, to Žižka palcátem“ a já to teď parafrázuji na „co Vančura perem, to Vláčil kamerou".

Existují slabá díla, průměrná díla a dobrá díla. Ale pak jsou ještě taková díla, která vyrazí každému esteticky cítícímu člověku dech a usadí se pevně na pomyslném trůnu. Kdyby se mě někdo zeptal na nejoblíbenější zahraniční film nebo knihu, asi bych déle uvažoval, ale v našich, českých vodách, jsem si jist a bez jediného zaváhání bych z té hromady průměrných českých autorů vybral Vladislava Vančuru, jehož tvorba se nad ostatními počiny z naší kotliny tyčí jako Taj Mahal nad kadibudkou. V mých očích rozhodně Vančura zastiňuje i jiné velikány naší prózy, jako jsou třeba Hrabal, Körner i Čapek. Proč? Čtu-li Vančuru, toho mága se slovy, jsem teprve skutečně pyšný na naší řeč a nejedna věta, ano, i jedna jediná věta, u ostatních autorů pouze nevýrazný prostředek k vyššímu cíli (celkovému dojmu), mi třebas utkví v paměti a neustále se tam převaluje a pomalu uvolňuje pocit krásna, jako pozvolna rozpouštějící bonbón. Při četbě těch vět jako bych viděl ten papír zvlněný intenzí, expresivní čmrky tuží a akvarelové polotóny mezi tím. Nicméně, Pole orná a válečná jsou poměrně těžká na čtení, Pekař Jan Marhoul nepříliš známý a Kuba Kubula a Kuba Kubikula jsou přeci jen „pouhou“ pohádkou, označil bych tedy za ono opus magnum právě novelu Markéta Lazarová, ve kterém nám na poměrně malém prostoru a velmi čtivým stylem předkládá mistr barvitý příběh plný impresí, zajímavých příběhů a psychologických introspekcí. Ovšem, pozor, komu se rozsvěcuje právě teď kontrolka „pozor, nezáživná psychologie“, toho můžu ujistit, že druhý Dostojevský se nekoná, Vančura totiž rozebírá „psychologii vášní“. Jeho hrdinové jsou vášniví ve všech možných myslitelných ohledech a to dává všemu velký punc síly, váhy a pravosti; skoro bych až řekl, že Vančurovo dílo je velmi zdravě patetické.

Říkává se „co Hus slovem, to Žižka palcátem“ a já to teď parafrázuji na „co Vančura perem, to Vláčil kamerou“. Staré české filmové prostředí bylo historickým opusům příznivě nakloněno – už husitská trilogie je i přes svou agitku (ale ta není ani tak hrozná, nenechte se tím odradit) výpravná tak, že se o tom dnešním českým tvůrcům může leda zdát, ovšem vedle Vláčilova díla z roku 1967 je to přeci jen spíše „jednoduchá popkornová zábava“, dá-li se tedy tento pojem použít pro dobu, kdy právě odklon od západní kultury byl žhavě na denním programu. Ono, vzít si geniální knihu, je velká výzva a myslím, že by se jí měli zhošťovat jen geniální režiséři, aby to nemuselo dopadnout jako třeba filmový Punisher – a mistři typu Uwe Boll, ať se, prosím, drží radši dál shitových scénářů. To jsem ale trochu odbočil. Hned z počátku musím poznamenat, že Vláčil se úkolu zhostil nejen dobře, ale dokonce výborně a snad bych i řekl, že se mi film líbil více, i když to je jako srovnávat lowridery s tereňáky. Filmu se totiž podařilo věrně zachovat vše, co bylo v předloze, a dokonce si ještě přidal něco navíc – od první scény člověk zapomene na hořkou zkušenost s českými filmy poslední doby (aby všechny ty „hořké komedie“ se stále stejnými herci vzal už čert) a sleduje audiovizuální veledílo.

Záznam je možná černobílý, za chvíli to však divák přestane vnímat a je obrazem přesto pohlcen – úchvatná panoramata střídají takřka experimentální záběry, dlouhé mlčenlivé scény, kdy se buduje atmosféra pak střídají svižné pasáže řeči přímé i za obrazem, která uchvátí bohatostí jazyka zrovna tak, jako Vančurova předloha; scény vášnivě milostné střídají mrazivě děsivé (například z výjevu, kdy si Menšík opéká maso, vede řeč s oněmělým a pak náhle utichne, za tíživé a napjaté atmosféry dojde k dvířkům a za nimi mlčky čeká smečka vlků, by se mohl filmařině přiučit nejeden mistr hororu). Vzpomínkové, snové a realistické obrazy se vzájemně prolínají v jednu perfektně fungující, skoro až postmoderní, koláž. Je snad zbytečné chválit do nebe i ostatní aspekty filmu (hudba, skvělý Kemr i Vašáryová a další), podívejte se a snad si tohle dílo najde cestu k vašemu srdci vlastní cestou.

Vančura je znám i jako režisér – kdo ví, jestli kdyby nebyl za protektorátu popraven, by si ještě sám natočil Markétu Lazarovou a pokud ano, byla-li by lepší, toť otázka, nicméně, v roce 1967 by Vančurovi táhlo na osmdesátku a kdyby film točil dříve, lze předpokládat, že by byl dnešnímu divákovi vzdálenější a že by neměl k mání ty technické vymoženosti, jako Vláčil. Na druhou stranu, i Vláčilovo dílo je dnes nějakých čtyřicet let staré a natočil by jej dnes snad někdo lépe? Snad Menzel, nicméně ten pronikl především do secesního ducha Vančurova vesmíru, tedy to zůstane otázkou...