.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28   

 .: Online
Stránku si právě čte 8 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

V kleci

Branwen - Absurdní - 13. 06. 2008 - 2456 přečtení

Uvidíte-li opici, jak si čte, radši zjistěte, jestli taky neumí psát. Pokud ano, někde se stala chyba...

Stačila vteřina a tam, kde původně nebylo nic, se náhle zhmotnila záď jakéhosi návěsu. Žlutý nápis PŘEPRAVA ZVÍŘAT byl tím posledním, co jsem si měla zapamatovat. Pak přišel náraz a všeobjímající bolest, před níž se dalo uniknout jen jediným způsobem - pádem do tmy, ze které nebylo návratu.

 

Probuzení bylo nemilosrdné . Čekala jsem něco jako sterilní pokoj, bílé povlečení a tvář mladého sympatického lékaře, který s úlevou říká: „Máme ji zpátky. Probouzí se...."Obličej, který se nade mnou nakláněl, patřil chlápkovi blíže neurčitelného věku, zato velmi charakteristického pachu. Pivo a cibule.

„Probouzí se. Padáme, mladej. Jeden nikdy neví, kdy jí může rupnout v bedně a začne běsnit."

Neběsnila jsem, ačkoliv důvodů pro to bylo dost. Nemocniční pokoj zpravidla nemá betonovou podlahu s kupkou slámy v jednom rohu, plechovou miskou ve druhém a silnými mřížemi okolo všech čtyř. Vězení? Ne. Klec a co je horší - klec, kterou znám. Naposledy jsem ji viděla předevčírem, i když - pravda- jenom zvenčí. Jestli to má být nějaká Bořkova hra, tak je pěkně zvrhlá.

„Co se to tu sakra, děje?" vykřikla jsem.

„Vidíš? Neříkal jsem to? Už běsní! Opice jedna chlupatá!" Tváře, zírající na mě z bezpečné strany mříží, z toho měly očividnou radost. Cože? Opice jedna chlupatá? Ten chlap na hodinu letí, o to se postarám, jen co se odsud dostanu. A pak jsem si uvědomila, že zvuk, který před vteřinou opustil moje hlasivky, se rozhodně lidské řeči nepodobal. Znělo to spíš jako takové vřísknutí. Jako když se naštve šimpanz... Sklouzla jsem pohledem na své ruce. To, že jsem mohla postavit palec proti ostatním prstům, bylo taky jediné, co měly společného s mýma bývalýma rukama. Tvrdé nehty, husté tmavé chlupy a délka...vstala jsem ... až na zem.

„Hele, už si stoupla! To je dobrý, ne?" Mladší z obou pohůnků - uhrovitý adolescent - vypadal, že je to jeho vlastní zásluha.

„Jo, asi jo. Vypadá, že cestu přežila v pohodě. Půjdu to říct šéfovi."

„Co fakt nechápu, je, proč si ji šéf vlastně pořizoval. Bazén se žralokem a barakudama, sibiřskej tygr na zahradě - to je suprový, ale co chce dělat s vopicí?"

To měl být svatební dar, blbečku.

„Nevím, ale prej to měl bejt svatební dar nebo co."

„Jo takhle - pro tu blondýnu, cos jí předevčírem parkoval toho poršáka? Tu modelku, co si ji chtěl brát."

„Esli byla modelka, to netuším, ale teď už nebude. Vona i auťák jsou po té havárce na odpis."

„A do prdele!"

„Jo, do prdele. Poď, donesem jí nějaký žrádlo."

Když máte problém, není dobré řešit ho ve stresu. Nejdřív je třeba se stresu zbavit, vyčistit hlavu a zklidnit se. Začneme dýcháním...prosím, soustřeďte se na jediné... váš dech. Nadechujeme pomalu a hluboko až do plic, uvědomujeme si, jak vzduch vstupuje nosem, prochází průdušnicí, pak průduškami až do plicních sklípků... sakra, doktore... funím tu jako lokomotiva a nic... stres jako stodola a problém taky. Nebo je snad normální, když je z vás najednou opice? Pardon, abych neurazila ...lidoop. Mozek mi - jaká ironie- funguje docela po člověčím, zato zbytek těla... No, ber to z té lepší stránky - aspoň si teď nemusíš dělat starosti s nějakým kilem navíc.

Ještě pořád mi to nějak nedochází. Možná je to dobře - jinak bych už asi tloukla hlavou do zdi. Bloumám po kleci (jaká úleva nemuset cupitat na vysokých podpatcích) a hledám něco, čím by se daly odemknout dveře. Moje vlastní prsty jsou míň šikovné a ohebné, než bych čekala. Taktak je dokážu prostrčit kolem zámku, jen abych se ujistila, že klíč zapomenutý z druhé strany bohužel není. Království za kousek drátu! Nic. Není tu nic použitelného na zhotovení šperháku... jen tamhle...no to je psina... musel vypadnout jednomu z nich z kapsy, když mě sem spící vláčeli. Paperback - špinavý a ohmataný.z rodu opů. Kdybych mohla, budu se smát. Že by povinná četba pro obyvatelku této útulny? Vzpomínám, jak jsem tuhle knížku milovala. Četla jsem ji - ne , hltala jsem ji nejmíň stokrát a představovala jsem si, že jsem Jane... ne, já BYLA Jane... zato teď jsem ještě o trochu míň než Tarzan. Vzala jsem knížku do rukou a neobratně otočila list. Známé řádky přitáhly můj zrak a já se znovu ocitla v džungli...

Vyrušil mě udivený výkřik.

"Ty vole, to je bomba!"

Chlápek pivo-cibule upustil kbelík plný banánů a odpelášil jako zajíc. Asi ještě neviděl šimpanze číst. No - je to jeho problém, ne můj.

Když jsem zvedla hlavu podruhé, civěl na mě skrze mříže Bořivoj Konečný, realitní magnát, osobně. Bořek stavitel - tak jsem mu říkala já. Koukala jsem na jeho vytřeštěný výraz, na přehazovačku, kterou se marně snažil zastřít fakt, že už mu dávno není dvacet let ( ba ani třicet, co si budeme nalhávat), na jeho košili od Versace, propocenou tak, že to nestíhal zakrýt ani Hugo Boss. Hlavou mi blesklo Kam jsem to proboha dala oči? a hned jsem si musela poctivě odpovědět: Do jeho peněženky, ta nepáchla a pořád byla plná. Tak tohle mě už tedy nemuselo trápit. Za Bořkovými zády přešlapovali oba pohůnci - ten mladší o poznání rozčileněji.

„Sakra, to je moje knížka! Ta potvora mi ji celou roztrhá a sežere!"

„Fakt?" sykl Bořek ironicky přes rameno. „Mně se nezdá, že by ji chtěla místo večeře. Vypadá, že si ji čte."

„Jasně, že čtu! To mě naučili v první třídě, blbečku!" vyjelo ze mě po šimpanzím způsobu, takže Bořek odskočil dva metry dozadu.

„Kruci, ta ale umí řvát!"

„Du dovnitř," prohlásil umíněně poďobanec. „Je to moje knížka. Du si pro ni."

S napětím jsem čekala, až odemkne dveře. Pak do něj vrazím ( zoologové by vám řekli, jak velkou sílu má dvacetiletý šimpanz) a zdrhnu. Neodemkl. Vytáhl odněkud tenkou teleskopickou tyč a tu napřed prostrčil dovnitř. Věděla jsem, co to je. S tímhle v ruce lezl Bořek do tygří klece. Paša byl skutečný vládce tajgy, ale před elektrickým bičem se krčil jako malé kotě, div že taky nemňoukal. Ale já nejsem žádná pitomá číča. Bez boje chlapeček tu knihu nedostane.

Mládenec opatrně vešel do klece a já zahlédla v jeho náprsní kapse propisku. Skvělé! Stačí se jí zmocnit( papíru mám dost) a budu moct napsat, co se mi přihodilo, když už mě hlasivky neposlouchají. Někdo mi přece musí pomoct!

Možná jsem byla chytřejší než Paša, ale jaksi jsem postrádala jeho reflexy. Proud mě zasáhl jako rána palicí. Zase tma....

 

... a nové probuzení. Doufala jsem, že to všechno byl jen děsivý sen, že se najdu ve vlastní posteli, možná zpocená a vyděšená, ale v původní podobě a s mírami 90-60-90. Byla jsem opravdu zpocená a vyděšená - a stále vězela v opičím kožichu. Neměla jsem ani tužku a dokonce ani tu pitomou knížku, jen nezvratnou jistotu, že tohle není žádný sen. Když se podruhé probudíte z noční můry a vaše situace je pořád stejná, pak to není noční můra, ale realita. Možná, že přece jen nastal čas začít tlouct hlavou do zdi.....

 


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 13.06.2008 05:38:18     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Kozííí] - Pavel Kotrba (poezie@postreh.com)
Titulek:
reinkarnace...inu proč ne, ale spon si uvědomila k čemu ji muž měl,
dobrá povídka, je živá a má humorné zakončení (ne úplně ten zamyšlený konec) u některých absurdních jsem musel po části odpočívat a přemýšlet co a jak k sobě patří, tady je to postavené na jasnosti - dobře.
no snad jsem zaskočil Harr dobře :)

Komentář ze dne: 13.06.2008 07:41:17     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - all (@)
Titulek:
čtu tvoje psaní jako kdys příběhy v nové čítance
jedním dechem a s úsměvem
:-)

Komentář ze dne: 13.06.2008 12:39:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: [tulák] - Jarda (jarda@poetickej.net)
Titulek:
výborný počteníčko
mi to normálně vcuclo a nepustilo, během čtení nabízelo spoustu rozuzlení
poslední věta je skvělá (to nesnižuju ty předchozí)



(jako čtenář děkuju)

Komentář ze dne: 15.06.2008 16:05:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Foton (@)
Titulek:
Tak +- se připojuji k předchozím komentátorům.
Absurdní, jak má být. Tohle je typ povídek a téma, pro které mám určitou slabost.

"Když se podruhé probudíte z noční můry a vaše situace je pořád stejná, pak to není noční můra, ale realita." - to mluví za vše.

Komentář ze dne: 28.06.2008 19:11:35     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Echinacea] - Echinacea
Titulek:
Ne každá reinkarnace je posunem někam výš, v tomto případě došlo k pozdnímu procitnutí ze vztahu, který protagonistka něměla nikdy navázat. V tom vidím velký morální klad díla.
Pokud bych si já mohla zvolit svoji reinkarnaci, chtěla bych bych být skřivanem v oblacích... :o)



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz