V okamžiku, kdy jsem dosáhla plnoletosti, můj odboj proti společným prázdninám v zahraničí vítězně zasadil českou vlajku do středu mého pokoje. Konec Chorvatsku, Řecku, Itálii a Španělsku.

Datum odjezdu jsem v kalendáři mívala vyznačen jako den D, ovšem nikoli jako den DOVOLENÉ, nýbrž den DEPORTACE. Vysvětlím - nikdy jsem neviděla smysl v tom, že sbalím půlku baráku do tří kufrů, odvezu je o pár tisíc kilometrů dál, kde je na deset dní vybalím, abych je v den jedenáctý mohla slavnostně napěchovat a odtáhnout zpět do domoviny. Trávit dovolenou v cizině pro mě navíc znamenalo celý týden žužlat sladké řecké pečivo vydávající se za chléb, vyvalovat se na kamenité chorvatské pláži, dezorientovaně pobíhat v italských uličkách a komunikovat se španělským letištním personálem ve stylu „esta maleta no es mía“ (tento kufr není můj).

Nikomu neupírám právo trávit dovolené mimo Českou republiku (ona totiž vylidněná Třebová má něco do sebe). A díky kamarádkám vím, o co přicházím (jedna si přivezla virózu, druhá úpal, třetí se vrátila bez zavazadla, čtvrtá bez přítele). Jen se prostě nemůžu ztotožnit s celkem běžným harmonogramem července a srpna, a sice – vypadnut někam k moři. Typická dovolená, jež je v Ottově slovníku naučném definována jako čas na zotavenou, pro mě znamená akorát stres a nikoli relax. Ten si ovšem pěstuji od mých osmnáctin. Vyžaduje to pouze prázdný dům a chuť dělat, co se mi zachce. Mamčin sportovní pobyt v Itálii, ségřin tábor a následný odjezd s tátou k Jadranu, to vše v jeden termín mi stačí k luxusnímu pětihvězdičkovému volnu.

Ano, trávím prázdniny doma. Za prvé se za to nestydím (do solárií nechodím a cestopisy se nazpaměť neučím) a za druhé si na tom zakládám (soustavně se hihňám už týden před odjezdem famílie). Vidím v tom totiž samé výhody. Odpadají obavy, že jsem zapomněla – zavřít okno, vypnout žehličku, odpojit rychlovarnou konvici, sundat prádlo ze šňůry, zalít květiny. Nervy mám kdekoli, jen ne v kýblu, protože pas si prostě vzít nezapomenu, kufr na letišti neztratím, na pláži se nespálím a v moři neutopím. A stav „být na prášky“, když z nebe začnou padat trakaře, neznám. Mně dovolená propršet může. A ideálně pár dní musí. Vyžaduje to nashromážděná kupa dosud neshlédnutých DVD a videokazet. Letos to vidím na Kulový blesk, Pulp fiction, S čerty nejsou žerty, Vratné lahve a Kolju; přečtu si Dějiny Kanady, Gottwaldovi muže, Hovory s Janem Masarykem a něco od Tocquevilla, pak mě čeká výstava v Praze, nákupy v Olomouci, projížďka ze Třebové do Třebové přes Košice, opráším flétnu a tempery, zahraju si slovní fotbal, složím puzzle a prolítnu španělštinu…všechny moje každodenní radosti korunuju maximální hlasitostí víc jak 5000 empétrojek v notebooku (není nad náhodné přehrávání, kdy American pie střídá Jája je v koutku žumpy, po Zuzaně Navarrové přichází Těžkej Pokondr, U2 předskakují Kelly Family s Bryanem Adamsem, následují obě Vondráčkovic s Michalem Prokopem a jako přídavek zpívá Tori Amos s Redlem…no Rejžek by měnil barvy!  A můj milovaný kravál nebudou přeřvávat pitomosti jako: Koukej už vstávat! Už jsi něco snídala?! Skoč do Tesca pro rohlíky! A oloupej brambory! Podívej se, jestli je něco ve schránce! Zavírej za sebou ty dveře! Zavolej babičce! Kdo tu rozházel ty dvdéčka?!

Zkrátka…promiňte, už musím končit, zvoní telefon. „Jasně, že už jsem vzhůru,“ převalím se na druhou stranu postele. „To víš, že snídala,“ odpovídám s prázdným žaludkem. „Akorát jsem se z něj vrátila,“ je řeč o Tescu, ve kterém mě nikdo během posledního týdne neviděl. „Jo. Vím, že jsou ve sklepě,“ a ještě tam ty brambory dlouho budou, udělám si špagety. „Ne, nic nepřišlo,“ ignoruju pošťačku. „To venku něco bouchlo,“ a otáčejíc se zpět na levý bok kontroluji, jestli se ty dveře průvanem nevysklily. „Babička mi to nebere,“ nemluvím zcela pravdu. „Ty jsem uklidila, jen co jste odjeli,“ lžu dočista o překladišti DVD lemujících jednu stěnu obýváku. „Jo, taky se mějte.“
Takže, moji verzi dovolené jste si přečetli. Jen si k tomu ještě doplňte – NEZVEDAT TELEFONY!