Kdo příliš váhá...
JEDNOU STÁL ČLOVÍČEK před „důležitým" a „obtížným" rozhodováním (něco jako jestli si dá toto jídlo nebo nějaké jiné, a potom zda se půjde projít směrem doleva nebo doprava (žádný z obou směrů není ničím výjimečný)). Banální problém, jenže tento človíček patřil k těm problematickým typům osobností, které hned udělají z komára velblouda, a když potom stojí před skutečným velbloudem, skuhrají a fňukají, jak že je vše tak hrozně náročné a celý život krutý, případně že se jedná až o cosi člověka přesahujícího, kde chudák on je skoro bezmocný. (A co na to původně antický ideál, že člověk je všestranně schopný?) Nakonec většinou udělají prd... Avšak je zbytečné je nějak pomlouvat, nadávat jim atd., oni se „potrestají" sami tím, že si toho ze života moc neužijí. Dále, okolní společnost takové jednání často otravuje, takže čistě v jejich vlastním zájmu by se mohli snažit o vlastní sebezdokonalování. Je to náročné? Jistěže asi je, avšak proč se někdy nepokusit překonat sám sebe?! Plody bývají bohaté...
Tomuto človíčku se tedy zjevil Pomocník a pravil:
„Poslyš. Nabízím Ti časové zpomalení. Čas okolo tebe půjde asi tisíckrát pomaleji než běžně a ty tak budeš mít dost času na své rozhodování. Co ty na to?"
Človíček nejdříve nebyl schopen slova, pak se rozzářil.
„No to by bylo skvělý, tý jo..."
„Avšak jakmile to jednou použiješ, nebudeš už moci více!", rázně odvětil hlas Pomocníka.
„Jasný..."
„A zamyslil jsi se už nad tím, zda nenastane v tvém životě situace, kdy by bylo využití tohoto nástroje užitečnější?" řekl hlas přísným a poněkud káravým tónem. Vyvolával dojem, že představuje „moc", které není dobré se vzpouzet.
„A jo vlastně..." , náhle si uvědomil, že nyní jeho život teprve začíná a jistě bude v budoucnu stát před spoustou a spoustou důležitých a vážnějších dilemat, o kterých teď nemá ani tušení.
„Mám podezření, že moc velkou inteligenci od tebe nelze očekávat..." zazněl opět chladný, káravý a trochu výsměšný tón. Na to človíček trošku stydlivě svěsil hlavu, neboť bylo nahlodáno jeho slabé místo - vědomí vlastní nízkosti. Byl-li by více emotivní, možná by se i trochu rozbrečel. Však alespoň toto měl už od dětství hluboce zakořeněné ve výchově: nedávat slabošské emoce najevo a když tak je jen tiše trpět! Sem patřil skoro příkaz: 'Nikdy nebreč!', který mu nečinil žádné potíže vykonávat, a to úplně přirozeně, nenuceně.
„Podívej se, já na nějaký serepetičky nemám čas! Bereš nebo ne? Počítám do tří... Raz."
„Noo..."
„Dva."
„Hmm... tak já..."
„Tři. Nestihl jsi. A teď mě už nezdržuj!"
Dopověděl Pomocník a zmizel.
Chvíli trvalo, než se človíček, zaraženě stojící s otevřenou pusou, vzpamatoval a pokusil se o rádobyfilosofické úvahy typu: Bylo vůbec skutečné to, s čím jsem mluvil? Myslel všechno doopravdy tak? Fakt se mi tamto nezjeví podruhé? Když poznal, že veškeré myšlenkové aktivity v tomto směru budou nutně neproduktivní, těžkopádně odešel zase vykonávat, jako Sysifos, další zbytečné činnosti.
Pomocník se mu už vícekrát nezjevil.