.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 25 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Blade Runner

Jakub Raida - 4) Film - 03. 09. 2008 - 4719 přečtení

Blade Runner - ponuré panorámaNení to film, který by vás od začátku do konce bavil a po jehož skončení jste na něj mohli v klidu zapomenout. Avšak přistoupíte-li k dílu s otevřenou myslí, dočkáte se velké odměny v podobě jednoho z nejlepších filmů všech dob.

RachelBlade Runner je v prvé řadě jiný než ostatní filmy. Když nebudete chtít a když k němu budete prvoplánově přistupovat ve stylu „tak a teď se snaž mě pobavit“, ničeho se zřejmě nedočkáte – jen se budete nudit tisícerem záběrů na stále stejně deštěm prosáklé ulice nočního města. Není to film, který by vás od začátku do konce bavil a po jehož skončení na něj mohli v klidu zapomenout. Je to spíše jakési postmoderní dílo, které vás pohltí, jen když se pohltit necháte, jak by řekli patetičtí mluvčí „když otevřete svou mysl“. A přistoupíte-li k filmu takto, dočkáte se velké odměny v podobě jednoho z nejlepších filmů všech dob, pro mě osobně toho úplně nejlepšího.

Ve zkratce příběh – píše se rok 2019 (zde mohl režisér skutečně něco málo přidat, ale z pohledu roku 1982 to zřejmě byla dostatečně vzdálená budoucnost) a věda postoupila natolik, že jsme schopni stvořit umělé bytosti – androidy, neboli zde replikanty. Jenže bytí a vědomí, to jsou stále věci příliš komplikované pro naše pochopení a proto je nasnadě, že se věc vymkla z rukou – androidé, ač s úmyslně implikovanou vadou, která jim dává jen něco kolem čtyř let života, začínají objevovat lidské afekty, pocity a vášně. Jsou označeni nebezpečnými a je jim zakázán vstup na planetu Zemi, kde jsou loveni příslušníky takzvaných „ostrých komand“, v originále „blade runners“ (pozn. „blade“ je sice výraz pro „čepel“, ale obdoba jako přídavné jméno není v českém jazyce příliš obvyklá). Jedním z těchto lovců replikantů je osamělý noirový detektiv Rick Deckard (všimněte si paralely s René Descartem, jedním z nejvýznamnějších filozofů materialismu, pro nějž život byl jen funkcí hmota a doslova „hlasové projevy bitého zvířete jsou to samé jako zvuky varhan při hře na ně“), který ve filmu nenosí klobouk z jediného důvodu a to sice, aby jeho představil (Harrison Ford) neevokoval v lidech opět Indiana Jonese. Deckard přijímá případ několika replikantů, kteří se dostali na zemi a touží najít lék na své příliš rychlé krácení životního času. Řeší se morální problémy a je zde konec – tolik děj ve zkratce a tolik si z něj asi odnese konzumně sledující divák. Jenže právě úžasnost a hloubka tohoto filmu je vedle audiovizuální stránky hlavně i v ději, který vznikl na náměty novely Philipa K. Dicka „Sní androidé o elektronických ovečkách?“, a proto se mu teď trochu více věnuji.

Rick DeckardDeckard rozpoznává replikanty podle tzv. Voight-Kampffova testu, kdy pokládá zkoumanému subjektu otázky, jež mají vyvolat emocionální reakci, která se zjišťuje například podle rozšíření zorničky. Na obyčejné replikanty stačí asi dvacet až třicet otázek, ale už v jedné z úvodních scén se Deckard setkává s replikantkou Ráchel, na níž musí použít rovných sto otázek a která je, jak řekne její tvůrce a duchovní otec všech replikantů Tyrell „víc lidská než lidé“. Zde nám vyvstává první silný motiv filmu – totiž nezodpovězená otázka, kde je ona hranice lidství a kam až jsou stroje ještě stroji. Tyrell si musel připadat jako bůh, stvořitel a pán životů – první replikanté umírali na vloženou chybu do čtyř let, byli neteční vůči emocionálním podnětům a zmateni v lidských hodnotách – potud se Deckardův úkol zdál snadný. Jenže postupem filmu se hranice stírá – náhle vidíme replikanty, kterým Tyrell implementoval umělé vzpomínky, replikanty, kteří sami neví, že nejsou lidmi, replikanty s city a sny a v úplném závěru už nevíme, kdo ve filmu vlastně byl člověk, protože spousta indicií našeptává, že i sám Deckard by mohl být replikant – měl sny o jednorožcích a jeho nadřízený přitom skládal origami jednorožců. Replikantka Ráchel se jej zeptá, jestli zkoušel Voight-Kampffův test sám na sebe a odpovědí je mlčení. A v závěru dokonce nadřízený říká větu: „Škoda, že ona nebude žít… Ale kdo vlastně žije?“, načež Deckard najde před svým bytem další origami jednorožce a smí s replikantkou utéct, aniž by jej někdo pronásledoval. Je tedy tím, co celý život pronásledoval? Kdo všechno tím je a ptáme se, co vlastně celý život pronásledujeme a kam až jsme schopni dojít? Tak jako je film hořkou kritikou materialismu, dal by se rovněž nazvat „Nietzschem naruby“ – replikanté jsou silnější i inteligentnější než lidé a dokonce mají velkou vůli žít, milovat se a něco znamenat (krom toho jejich dva hlavní představitelé mají peroxidové hlavy, jak si tohle kdo vyloží, je už na něm), přesto však jsou „těmi slabšími“. Umírají do čtyř let, jsou sami, jsou zmatení a opuštění – Deckard, ač zřejmě sám replikant, celou dobu reprezentující lidství, je postupně dostává.

Deckardův vztah s ostatními replikanty se zároveň zajímavě vyvíjí. Nejprve je chladnokrevně zabíjí, ale nakonec se to již neukazuje být tak lehké. Nazve Ráchel replikantem a jí to pořád vrtá hlavou – má utkvělou představu, že je člověkem, přichází za Deckardem a v naivní snaze dokázat snad hlavně sobě že je člověkem, mu ukazuje fotky, o nichž on ví, že jsou podvrhem, stejně jako její vzpomínky. Když jí pak dokazuje, že je replikantkou, a ona tu bolestnou pravdu přijímá se stále bojujícím popřením a snaží se přes to všechno uchovat si svou důstojnost, jedná se o jednu z nejemocionálnějších scén, jaké jsem kdy ve filmu viděl, přestože Ford celou dobu stráví s ošlehaným výrazem soukromého očka a whisky v ruce. Rovněž úžasná je scéna, kdy je Ráchel podruhé u Deckarda doma, hraje na piáno a očividně smířená se svým údělem se s ním zkouší vyrovnat – „Vzpomínám si na lekce klavíru – nevím, jestli jsou to mé vzpomínky nebo cizí…“ Důležité však není, čí jsou vzpomínky, ale hudba. „Hraješ krásně,“ odpovídá Deckard. Co jsou determinující prvky? Vzpomínky, lidskost či přeneseně sociální podmínky nebo rasa? Není důležitý výsledek a vůle? Emotivní a přitom moudrá scéna, jakými je však prošpikován celý film – takových kousků se příliš nenajde a největší hity 90’s vedle toho vypadají jako pouťové atrakce – barevnější… …a prostičké.

VykoupeníReplikanté hledají svůj osud jako Židé v Exodu, hledají vykoupení jako křesťané (v závěru si dokonce jeden z replikantů probodne dlaň hřebíkem – vyložte si po svém), film se odehrává v Americe, ale v čínské čtvrti, nad kterou se vizualizují japonské reklamy, hlavní hrdinka Ráchel je paralelou k hebrejské kultuře… A přesto je všechno trochu jiné, nové, promíchané a posunuté. Film je jako kotel, v němž se víří celý náš svět se svými problémy i krásami, to celé za deštivé noci v špinavých ulicích a opuštěných interiérech obrovských neogotických domů. Hlavní hrdina replikantů Roy je překvapivě lidský, i když posunutým směrem – hledá vykoupení a místo i čas pro život, ne však primárně pro sebe, ale pro své replikantské společníky, pro něž by se jistě i sám obětoval život, ačkoliv to tak nikde řečeno přímo není. Připomíná všechny ty lidi, jež patřili do nějaké diskriminované a opuštěné menšiny, s neskutečnými tužbami najít svým lidem přeneseně řečeno „domov“, ale přitom stále cítit tu neodvratnost jejich zlého osudu. V závěru Roy pronásleduje Deckarda téměř jako člověk replikanta, v poslední chvíli mu však zachrání život jako člověk člověku, zemře a Deckardovi je pak jako od replikanta replikantu povoleno odejít. Ve výsledku nevíme, jestli jsme ve společnosti lidí či replikantů a ptáme se, jestli náhodou všichni nejsme lidé i replikanté, jestli je to vůbec rozeznatelné a že jsme všichni na jednom místě, v jednom čase, s jedinou zodpovědností a vlastně tolik blízkými tužbami. Závěrečná scéna, kdy triumfujícímu Royovi dochází replikantský čas, uvědomuje si jak hřešil (zabil Tyrell i muže, který jej k němu dostal), touží po jakémsi vykoupení a navzdory všemu tedy Deckarda, jenž mu všechny přátele zabil, zachraňuje. Říká pak: „I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched C-beams glitter in the dark near the Tannhauser gate. All those moments will be lost in time, like tears in rain. Time to die.“ To je nezapomenutelný citát se skrytou poetikou, hořkostí i v dané chvíli obrovskou sílou. S každým z nás v okamžiku smrti něco odchází – náš život, naše vzpomínky, naše sny a naše duše. Až všichni jednou zemřou, kdo bude, jenž by pamatoval, pak, jako „slzu v dešti“ odteče to vše v čase. Ke vší filozofii vkomponované do tohoto díla si tedy můžeme přidat silný existencionalistický nádech.

Vizuální stránka filmu je i po více než čtvrt století stále neskutečně geniální. Všechny ty temné ulice plné blikajících neonů a pokoutných individuí, přinejmenším dvě opravdu krásné herečky (v roli replikantky Pris a Ráchel), správně drsný Harrison Ford, jehož pojetí noir detektiva však od dob Bogarta značně postoupilo, správná hra stínů a světel, proměny náhledů kamer – jedním slovem nádhera, dokonce i triky se snaží držet při zemi, takže ani dnes nepůsobí křečovitě nebo příliš plasticky.

Nemůžu samozřejmě zapomenout zmínit Vangelisovu geniální hudbu, která neodmyslitelně patří k filmů a svým ceremoniálně tajemným zvukem vnáší do cyberpunkových kulis dávku mystiky, což dohromady tvoří onu směs, kterou máme snad ještě mnohem radši, než děj sám. A že si v mnoha chvílích musí vystačit scéna právě jen s vizuální stránkou a hudbou. Tímto mi hodně film připomíná jiné veledílo – Barbar Conan, kdy se také díváme na dlouhé scény snímání statické krajiny s perfektní hudbou a přitom se nenudíme.

Chcete-li film, který vás vtáhne a už nepustí, ve kterém budete obdivovat rychlý spád a bojovou choreografii, zapomeňte na Blade Runner a pustě si radši Equilibrium. Ale pokud chcete vidět jeden z největších klenotů kinematografie všech dob, pak vám nemůžu než toto dílo Ridleyho Scotta doporučit.

P.S. Existuje více verzí filmu a některé se prý úplně nepodařily (jiný konec, chybějící soundtrack, špatný voice-over apod.) – mám dojem, že verze, kterou jsem já viděl a kterou dnes většina lidí tak zná je directors-cut z roku 1992.

P. P. S. Žádná brána Tannhauser ve skutečnosti nikde nestojí. Je to odkaz na germánský mýt Tannhäuser, který zpracovával třeba i R. Wagner.


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 02.09.2008 01:48:09     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
" Není to film, který by vás od začátku do konce bavil a po jehož skončení jste na něj mohli v klidu zapomenout..."v začátku Tvé anotace je obrovská pravda Jakube,....je to velmi pozoruhodný film a mám jej ráda. Sešla se tu řada plusů - hereckými hvězdami (Harrison Ford - Deckard, Rutger Hauer - Roy, Sean Young - Rachel) počínaje, Vangelisovou hudbou či režií Ridley Scotta konče. Ale jde především o příběh, který v době vzniku (1992) tak trochu předběhl dobu. Jsem ráda, že tento film je vysoce ceněn, protože si svůj piedestal zaslouží.

Komentář ze dne: 03.09.2008 17:23:28     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - jehlaspichlas (jankennethlister@seznam.cz)
Titulek: Blade Runner
Blade Runner je film podle stejnojmenné knihy P. K. Dicka -
Sní androidi o elektrických ovečkách? Dick psal takové romány
např: Svět, který stvořil Jones apod. Ačkoliv se nedožil
vysokého věku, vytvořil spoustu světů (Total Recall),
scénář se orientoval podle námětu jedné Dickovy povídky;
Muž z temného zámku, Tečte mé slzy...

Stačí jeden kvalitní spisovatel a brilantní režisér a výjde
velice zajímý film na přemejšlení.

Docela se mil líbil film Jméno růže, podle stejnojmen. Ecova
románu. Je podobné kvality jako B. R. ztvárněn množstvím
obrazů a symboliky.

Komentář ze dne: 03.09.2008 19:38:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - ivo-hary (@fofr)
Titulek:
Je možné mít oblíbený film - a přitom ho nevidět? Asi si řeknete, opravdu "normální šílenost", ale pro mne to možné je. A je tím právě zde popsaný film. Proč jsem ho ještě neviděl, je mi samotnému záhadou, když kamarád sběratel DVD má ... Ale už jsem o něm četl a slyšel tolik, a od lidí, kteří byli zcela důveryhodní (netýká se zcela úplně zde Jakuba Raidy, podle jedné osobní barbarská diskuse ...), že prostě vím, že je to výborný film a že by se mi velmi líbil jak námět, tak dech beroucí zpracování.
(A že je to článek od Jakuba, tak doplním, že moje nevidění se týká také další jeho "svaté" filmové ikony, "Pulp Fiction" ...)

Komentář ze dne: 03.09.2008 20:44:51     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - ivo-hary (@fofr)
Titulek:
"Sní androidé o elektronických ovečkách?" - Znám ještě zásadnější otázku: "Je křemíkové nebe?"

  
Komentář ze dne: 03.09.2008 21:21:33     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Hill] - Hill
Titulek: Re:
Existenci ani neexistenci křemíkového nebe se dodnes nepodařilo dokázat. Pokud je, pak o něm nevíme, protože žádný z polovodičů, s nimiž jsme se rozloučili, se ještě odtud nevrátil, aby vydal o něm nějaké svědectví.

  
Komentář ze dne: 04.09.2008 21:49:59     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - ivo-hary (@fofr)
Titulek: Re:
Tak se na jednu ze slavných hlášek z Červeného trpaslíka (Red Dwarf) nikdo nenachytal. Nezbývá, abych sám dodal: "Že není křemíkové nebe? Nesmysl! Kam by přišly všechny kalkulačky?"



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz