Otevřela oči. Pokoj se topil ve slunečním světle a meruňkový odstín stěn z něj činil hřejivé a útulné místo. Milovala tu barvu. Milovala celý tenhle dům - dům, který si vysnila ( a taky poctivě odedřela), dům, který se jako vejce vejci podobal tomu anglickému, kde kdysi pracovala jako au-pair. Dole obrovský prostor - něco mezi halou a obývákem, kuchyně s jídelnou a zimní zahrada. Nahoře v patře pracovna a několik ložnic, dvě z nich dosud prázdné. Pokud ji tušení nezklame, jedna z nich se co nevidět zaplní.
Když pozdě odpoledne vyšla z ordinace gynekologa, byla jako omámená. Tušení se změnilo v jistotu. Kráčela městem, desítky světelných let vzdálena lidskému hemžení okolo. Neviděla a neslyšela, ztracená ve vlastním soukromém nebi.A mohla by se tam octnout doopravdy, nebýt ruky, která ji strhla zpátky na chodník přesně ve chvíli, kdy jí přímo před nosem profičel těžký náklaďák.
„Blbec jeden," ulevil si známý hlas, „jestli ten jel padesátkou, tak já jsem čínskej bůh srandy."
„Moniko!"
Pavla se vytrhla ze svého snění a pevně přítelkyni objala. „Kde ty ses tu proboha vzala?"
„Poslal mě anděl strážnej," ušklíbla se Monika, „abych zachránila ten tvůj pitomej umolousanej život."
„A zachránilas rovnou dva!" Pavla tak zářila, že se Monika okamžitě dovtípila.
„No nekecej, kde to proboha schováváš?" přejela Pavle rukou po břiše, „Dyť seš hubená jak koza. Jak dlouho už ?"
„Pět týdnů a asi tak dvacet minut, co mi to řekl doktor."
„Super novina. A co ten tvůj... už to ví? Volalas mu, ne?"
„Ještě ne. Vlastně... jsi první, komu to říkám."
Štěstí, které ji ještě před chvílí celou prostupovalo, se začínalo vytrácet. Jak to jen řekne doma? Dítě si přece plánovali nejdřív za tři roky. A jestli Pavel něco nesnášel, bylo to nesplnění plánu.
„Tak mu ani nevolej. Na takovej šok je času dost. Mělas vidět Neda, jak se tvářil, když jsem mu řekla, že jsem v tom. Myslela jsem, že to s ním sekne. Vyvalil oči a pusu otvíral naprázdno, dočista jako přišlápnutej žabák."
 Edward Shelby - a přišlápnutý žabák? Ten škrobený britský džentlmen s humorem sušším než Bondovo martini? To musel být pohled pro bohy. Pavla proti své vůli vyprskla smíchem.
„Bohužel to byl jen planej poplach. Jsem fakticky zvědavá, jestli to Ned přežije, až jednou dojde na lámání chleba," dodala Monika zamyšleně. Vzápětí potřásla hlavou.
„A vůbec... co tu stojíme jak dvě siroty - musíme přece oslavit naše setkání, tvoje mimčo a vůbec celej tenhle krásnej den! A moc času nemáme. O půlnoci musím bejt na Ruzyni a na breakfast doma, jinak mně dárling umře steskem. Takže - kam se vrtnem? Co třeba támhle?" kývla k rozzářeným oknům nedaleké kavárny. Pavliny protesty jako obvykle vůbec nebrala na vědomí. „Jedno kafe se šlehačkou ten tvůj mrňous snad přežije bez následků."
Čas letěl jako o závod. Než se nadály, odbila devátá a ony si měly stále co povídat. A pak zazvonil její mobil.
„Kde, sakra, seš?" V Pavlově hlase nebylo nic než čirý vztek a ona si s hrůzou uvědomila, že měla být už dávno doma. „Já... „ vykoktala zaskočeně, ale když zachytila tázavý kamarádčin pohled, dodala si odvahy. „Jsem u Černého koníčka. Potkala jsem Moniku, bývalou spolužačku a zašly jsme na kafe."
„Tak Moniku? A na kafe?" protáhl jízlivě . „Dej mi ji k telefonu."
„A proč? Vždyť ji ani neznáš."
„Tak ji poznám. Stejně jako poznám chlapa od ženské."
„Jakého chlapa? Co to plácáš?"
„Takhle se mnou nemluv! A bleskem mi ji dej!"
Podala mobil Monice.
„Pavel by se rád s tebou seznámil a pozdravil tě," řekla a snažila se, aby se jí netřásl hlas. Dost na tom, že se jí zase třesou ruce. Proč jí tohle pořád dělá?
„Tak jo," souhlasila Monika. Pokusila se být zdvořilá, ale když konečně zavěsila a položila telefon na stůl, zaklepala si naprosto nezdvořile na čelo.
„Není on... kapánek vadnej?"
Pavla pokrčila rameny.
„Prostě mě miluje a tak trochu žárlí."
„Trochu jo? Já mít takovou trochu v doláčích, je Bill Gates proti mě žebrák. Sakra, dyť to byl výslech jako na gestapu..."
K tomu nebylo co dodat. Ale než se mohlo mlčení stát tíživým, objevil se  u jejich stolu divný týpek. Kožená bunda, stříbrná náušnice, vlasy stažené do culíku. Majetnicky položil Monice ruku na rameno.
„Ségra, vstávat a jedem nebo ten pták Ohnivák vodfrčí do Londýna bez tebe!"
„Neplaš, Honzíčku, a sedni si. Jedno kafe před cestou ještě zvládneš."
Sedl si.
„Brej večír!" prohodil nedbale směrem k Pavle. Neušlo jí, jak si ji přitom zpod přivřených víček uznale prohlédl. Neušlo to ani Monice.
„Pracky pryč, brácho. Pavla je šťastně..." - to slovo zdůraznila -, „ vdaná a navíc čeká bejby."
„Fakticky?" zabručel. „Gratuluju."
„Díky," pípla a bůhví proč ji zamrzelo, že se zájem z jeho očí náhle vytratil.
„Furt stejnej," usmála se Monika, „ jak vidí sukni, nedá pokoj, dokud se pod ni nedostane.  Ty se na něho už moc nepamatuješ, že ne?"
Popravdě řečeno - nepamatovala. Vybavil se jí jen matně, byl o dobrých deset let starší a vždycky přezíravě ignoroval jejich holčičí spiklenectví. Když vyšly základku a každá zamířila studovat jinam, vytratil se jí z mysli úplně.
Servírka před něj bez ptaní postavila kávu a přidala zářivý úsměv.
„Zas jedna, co se chytila na tvůj háček..." komentovala to Monika, když byla dívka z doslechu. Samolibě se ušklíbl a napil se z kouřícího šálku. Doufám, že si ten jazyk aspoň pořádně spálíš, pomyslela si Pavla a začala hledat peněženku. „Já už budu muset..."
„Blbost," uťala ji Monika. „ Nejseš přece pes, abys přiběhla na písknutí. Jen ho nech pěkně vydusit. Aspoň si tě bude víc vážit, když uvidí, že máš svou hlavu. Hodíme tě s Honzou pak domů, beztak musíme jet přes ten váš satelit."
„Žádný pak, jedem hned." Honza vytáhl dlouhým lokem zbytek horké kávy. „Nemáš náhodou být už dvě hoďky před odletem u odbavení?"
„Nemám," odsekla. „Existuje takovej vynález, internet se tomu říká. Přes něj v pohodě odbavíš  z domu a nemusíš jako pako trčet na terminálu a z nudy nakupovat předražený český sklo.. Takže se zklidni a hezky hačej. Kdypak se ti podaří pokecat si s dvěma hezkýma holkama naráz?"
„Kdykoliv," zavrčel.
Během další půlhodiny zazvonil Pavlin mobil ještě třikrát, ale všichni ve vzácně shodě předstírali, že ho neslyší. Když přinesli účet, hodila jej Monika před bratra.
„Honzík to zatáhne, že jo, brácho? Aspoň odlehčí šrajtofli, beztak jako taxikář neví, co dělat s prachama."
„Jasně. Proto taky vozím příbuzný na letiště zadara."
S bankovkami vytáhl i vizitku.
„Tumáte, Pavlo, kdybyste potřebovala někdy vodvízt, s radostí vás zahrnu  mezi příbuzenstvo."
Usmála se: „To snad nebude nutné," ale vizitku si vzala. Zvláštní - prvních šest čísel Honzova mobilu se shodovalo s jejími, zbytek byly samé nuly. Snadné číslo k zapamatování. Od jisté doby jí nic jiného nezbývalo, ukládat čísla do mobilu se neodvažovala.
Dům, před kterým taxík zastavil, byl temný a tichý. Pavla vystoupila a sklonila se do otevřených dveří na straně spolujezdce. Monika ji objala.
„Tak vidíš," šeptla Pavle do ucha, „ není doma. Šel na pivo a nečeká na tebe s kázáním. A kdyby přece - máš něco, čím ho odzbrojíš natotata. Držím ti palce a dávej na sebe bacha! Sejdem se na křtinách!"
Jen, aby. Pavel na pivo nechodí. Nikdy.
Se žaludkem sevřeným náhlou křečí odemkla dveře. Dům byl stále temný a tichý - a zdálo se, že i prázdný. Z pootevřených dveří v patře se dolů linula namodralá záře. Se zatajeným dechem vystoupala Pavla po schodech a nakoukla do pracovny. Monitor byl z jedné třetiny zaplněný textem a složitými grafy. Pracoval... zatímco já se flákala v kavárně. Pocit provinilosti ji udeřil jako vracející se bumerang. Pracoval a pak uprostřed  výpočtů odešel. Ale kam?
„Kdes byla?" ozvalo se za jejími zády. Tiché zasyčení - a přesto leknutím skoro nadskočila. Nikam neodešel. Byl celou dobu tady. Stál ve tmě, zpola zakrytý dveřmi a čekal na ni.
Otočil vypínačem. Bodové reflektory zaplály a chytily ji do světelné sítě. Měl ji tam, kde potřeboval. Oslněnou, polekanou a nade vší pochybnost provinilou. Nepustil ji, dokud mu minutu po minutě nevylíčila celý den. Měla dost rozumu, aby se nezmínila o Honzovi, ani o dítěti.
„To je všechno?" zeptal se, když skončila. „ Nezapomnělas náhodou na něco?"
Zavrtěla hlavou. „Můžu už jít?"
„Ne," vyštěkl. „A co ten frajer...no ten, jak seděl u vašeho stolu?"
„Nevím, o čem mluvíš," řekla malátně.
„Ale víš... sakra dobře víš, o čem mluvím. Nebo jsi snad slepá... nebo dementní... nebo dokonce obojí? Myslíš si, že mě oblbneš tím svým neviňoučkým ksichtem? Myslíš si to?"
„Nemyslím," zašeptala. „ A o žádným frajerovi nevím."
„Nevíš, jo? Tak já ti ho teda připomenu! Kožená bunda, náušnice, zastydlej čtyřicátník, co si hraje na rockera! Tak co - už se ti rozsvítilo v palici?"
Ano, rozsvítilo se jí. Ne nadarmo se té kavárně přezdívalo akvárium. Žádné záclony, ani žaluzie. Po setmění měli náhodní kolemjdoucí hosty i personál jako na dlani. Jenže Pavel nebyl náhodný kolemjdoucí.
„Tys mě šmíroval," řekla napůl bez dechu.
„Jenom kontroloval," upřesnil suše, „ jestli mi zase nelžeš. Důvěřuj, ale prověřuj. Ovšem tobě důvěřovat by mohl akorát naprostý blbec. A to já nejsem... Takže, kdo to byl? Jak dlouho už se s ním taháš?"
Poslední větu přešla mlčky. Sáhla do kabelky a podala mu vizitku.
„Je to brácha Monči, dělá taxikáře a bral ji do Prahy na letiště."
„A tebe vezl sem. Dobře jsem viděl, jak jste se po sobě plazili... přímo před barákem...že se nestydíš!"
„Loučila jsem se jenom s Monikou."
„Děvka a navíc lhářka!"
V hrdle jí zavibroval pláč. „Už to nebudu poslouchat. Jdu spát."
„Půjdeš, až ti to dovolím já!"
Prosmykla se kolem něj, vběhla do meruňkového pokoje a zamkla za sebou. Teprve pak dovolila slzám vytrysknout. Musela se zbláznit, když chtěla do tohoto domu, do tohoto života přivést dítě s nadějí, že se všechno konečně změní. Nezmění. Nikdy.

Druhý den v poledne se jí ozval Honza. Zvedla to, aniž přemýšlela, kde vzal její číslo.
„Volal mi," řekl místo pozdravu, „ ten váš magor a vyhrožoval, že když vás nenechám na pokoji, že si to odskáču. Že mi nechá sebrat licenci, rozmlátit auťák a zpřelámat hnáty. Nemám šajn, o co tu de, ale nelíbí se mi to."
Roztřásly se jí ruce.
„Já... omlouvám se. On to tak nemyslel... je... je trochu žárlivý, viděl nás včera v té kavárně a špatně si to vyložil. Moc se omlouvám..."
„Nevolám proto, abyste se mi omlouvala," přerušil ji. „Rozbít držku mu dokážu sám, když na to přijde, nepotřebuju žalovat paní učitelce. Já jen... ten chlap nemá mozek v cajku. Jestli mu rupne v bedně, může něco zlomit i vám. Nebo ublížit vašemu děcku."
„Ne, to ne. Ještě nikdy na mě nevztáhl ruku," namítla Pavla. „Miluje mě."
„To je fór, ne? Řek bych, že láska vypadá jinak..."
„Asi jako když mužskej vyjede po každé, co jde zrovna okolo?" sekla. A zasáhla. Chvíli bylo ticho.
„Je to váš problém," zavrčel nakonec, „ Klidně tomu říkejte láska, ale podle mě ste až po uši ve sračkách, milá dámo. Jen sem vás chtěl varovat. Vono všecko v životě je jednou poprvý. I ta facka."
Dostala ji ještě týž večer, když odmítla vypočítávat, kde byla a co dělala. Už na ni nekřičel. Mluvil tiše a pak - bez varování - jeho pravička vystřelila kupředu. Bolelo to, jako když kopne kůň. Víc ji ale vyděsilo, že tak brzy došlo na Honzova slova. Jestli ji Pavel uhodí ještě jednou, nebude už cesty zpátky. Měla poslední šanci zachránit poslední ze svých snů.
„Byla jsem u doktora," zašeptala a sáhla si na tvář, která rychle otékala. „Jsem těhotná."
Ne, Pavel při té zprávě nevypadal jako přišlápnutý žabák. To, co uviděla v jeho tváři, ji naplnilo hrůzou. Oči se mu zúžily a lícní svaly napjaly přes zaťaté čelisti.
„Opakuj to ještě jednou!" vyzval ji.
„Budu... budeme mít dítě." Špatně, všecko je špatně.
„Budeme? Omyl! Ty budeš mít dítě... myslíš, že sem padlej na hlavu?" zařval. „ Že mi podstrčíš cizí kukačku, spratka, co sis ho uhnala s ním? Šoférskej parchant že bude mít moje jméno? Moc dobře sis to vymyslela, ty couro mizerná!"
Druhou ránu téměř necítila, jak se usilovně snažila sebrat poslední drobty své důstojnosti. Moc jich už nezbývalo.
„Mysli si, co chceš. To dítě je tvoje. Dá se to lehce dokázat testem DNA. A jestli se ti to nelíbí, já tady zůstat nemusím. Odejdu od tebe a postarám se o něj sama."
„A kam bys asi tak šla? Pod most? Nic neumíš, nic nejseš, nic nemáš - jen holej zadek a spoustu dluhů... jestli ti to nedochází. Kdo je bude za tebe platit? Já?"
„Na tom nezáleží. Nějak se to vyřeší."
„No hlavně, že máš jasno - nějak se to vyřeší! Bodejť by ne! Co by si tak asi exekutor vzal na blbé houmlesačce? Hadry od Armády spásy?"
Už ho neposlouchala. Proklouzla do svého pokoje a otočila klíčem. Zatímco řval a nepříčetně kopal do dveří, sbalila si nejnutnější oblečení, peněženku a mobil. Klíče od domu nechala na nočním stolku.
Když vyšla ven, zmlkl. Pak uviděl naditou tašku.
„Kam si myslíš, že jdeš?"
„Někam," odpověděla klidně, „ a tobě po tom nic není."
„Jdeš za ním, že jo? Za tím hajzlem,co tě zbouchnul! Tak dělej... padej... ať už si tam!"
Ucítila prudkou ránu do zad a země pod jejíma nohama zmizela. Než  dopadla tvrdě pod schodiště, zaslechla, jak Pavel křičí: „Krávo pitomá, ani po schodech neumíš chodit!"
Pak ztratila vědomí.

Když se probrala, bylo v domě ticho. Ležela v kaluži krve, zkroucená jako paragraf. Pravá pata jí groteskně mířila přímo ke stropu, z holeně vyčníval bílý hrot kosti, ale ona necítila žádnou bolest. Necítila bolest... a nemohla  pohnout nohama... Panika ji zachvátila jako stepní požár. S neskutečným úsilím se jí podařilo doplazit  k tašce, která ležela opodál. Ve změti ošacení nahmátla mobil a pak vyťukala kombinaci čísel uloženou v koutku své paměti.
„Honzo... mohl byste...mohl byste mě odvézt? Potřebuju... do nemocnice...rychle."
Byl stručný.
„Kde jste? Co se stalo?"
„Doma... já...asi jsem spadla ze schodů... nepamatuju se..."
„Jste sama?"
„Asi jo... je tu takové ticho... nemůžu se hýbat..."
„Vydržte, hned jsem tam. A pro jistotu s sebou beru policajty."
Když zavěsil, rozplakala se.

Otevřela oči. Strop nad ní byl studeně bílý. Nenáviděla tu barvu. Za uplynulý rok si jí užila vrchovatě. Měla bych ho vymalovat. Ne, měla bych ho nechat vymalovat. Sama to nezvládnu. Nic nezvládnu. Sebelítost ji - jako každé ráno - zasáhla s přesností švýcarských hodinek. A jako každé ráno si musela pomoci sama, pokud se v tom neměla utopit.
Ztratila domov, manžela i nenarozené dítě, své sny a iluze. Dost na to, aby celý život ztratil smysl. Ale také získala - tenhle přízemní 1+1, práci v call centru a spřízněnou duši, která jí tohle všechno vymohla, vyběhala a vydupala ze země. A hlavně - zůstala na živu.
Jako každé ráno musela uznat, že nálezů je víc než ztrát, takže má smysl začít další den. V té chvíli se zpod polštáře ozvala tichá Óda na radost. Ten, kdo volal, byl rovněž přesný jako švýcarské hodinky.
„Jak ses vyspala, princezno? Za půl hodiny jsem u tebe. Zvládneš to?"
„To víš, že jo," usmála se.
Když vešel do dveří, byla už oblečená, nalíčená a učesaná. Políbil ji na tvář a ona s potěšením vdechla známý pach kůže a tabáku.
„Vzhůru do velkého světa, zákazníci čekají na tvůj libý hlásek!"
Honza popadl madla vozíku a vyjel na chodbu. Dveře bezbariérového bytu za nimi tiše klaply. Venku zářilo meruňkové slunce.