Jedeme z jedné strany na druhou a nevidíme se ani z jedné. Hledáme pár odlesků v odloženém pivu na lepší časy. Kalhoty od křupek a triko smuchlané od spaní.

„Vypadáš mrtvě.“
„To potěší.“

Padá kosa. Zítra bude zase hezky.

***

Stojím na nádraží a čekám ranní vlak.

Mám rád ten vzácný čas, kdy nezaspím vstávání slunka. Skočit do kalhot a projít se do přerostlých pampelišek. Rozfoukat šediny a nechat jich pár naplácat do vlasů. Hledat výletníky s vrásčitým úsměvem a pokud ne je, tak aspoň své vlastní šediny a zapomenout na zapomenuté klíče od auta. Přečíst si plakát podstrčený pod dveřmi:
„Na co by ses zeptal, kdyby existoval Bůh?“.
„Kdy rozpustí svou vojensko-mírovou okupační misi na zemi.“

Prosíme pozor, dveře kupé se zavírají.

U okna se debatuje o nesmrtelnosti Saskie z kalendária ČT. Do diskuse se prodírají další úžasné pořady.
„Hej, kdyby si pozvala Saskia do Pošty pro tebe všechny hosty z kalendária…“
Neudržel jsem se a hlasitě se rozesmál. Kombinace nesmrtelného pořadu s nesmrtelnou moderátorkou ve vztahu k čerstvé reality show – kdyby takovou blbost řekl kdokoli jiný, zůstala by blbostí, ale cestující z vlaku byl sám o sobě natolik individuální, že cokoli pověděl, se nedalo přijmout s chladnou hlavou.

Probudil jsem v kupé zájem o mou schovanost. Tím sdílením posměšku jsem se asi ukázal, že mi jejich debata není lhostejná. Vytáhli Slivovici ze Studénky. Domácí.
„Ne, děkuji.“

Vedle mě seděla Veronika. Moc pěkná. Podle debat byli všichni z Masaryčky, tam jsem se nedostal. Škola české inteligence. Tak hodinu seděla v mé těsné blízkosti a já mezi opakováním matic a determinantů přemýšlel, o co jde. A taky co by mohlo být.

Párkrát jí spadl nějaký lístek z obchodu. Ale pokaždé jsem dělal, že nic nevidím a nechal ji se ohnout. Té chvilky jsem využil, abych si jí mohl znovu detailně prohlídnout a vykouzlit bezdůvodný úsměv.

Studénka. Ostatní z kupé vystupují.
„Ahoj,“ pozdravili mě všichni přátelsky. Jsou fuč.
Zbývá mi ještě 30 minut na to zavřít oči a vnímat září 2008, nebezpečně napjatý klid, který sledujeme jako dožívající nemoc zaručující rozvahu před skutkem.

Zvláštní, že prožívám zbývající půlhodinu v tomhle rychlíku. Cítím, že jsem jinde, než je mi předurčeno být. Nechám se tak alespoň unášet, kam mě myšlenky táhnou. Minimálně do zapískání brzd.

Začínám se pomalu sbírat, když si všimnu lístku z obchodu, který zůstal ležet vedle mě.

Tři rohlíky 7,50 Kč
Kofola 3dl 18 Kč
VERČA 731 767 122
Celkem s DPH: 25,50 Kč

***