"Třeba jsme všichni také listím, dokud nás někdo nesemele do kompostu nebo nespálí! Po zimě vypučíne a narodíme se na jednom stromě, abychom pomalu "dozrávali" a zezeleněli. Po létu přijde podzim a my ztratíme svou zdravou barvu a proměníme se v různobarevnou hromadu popadaných lístku, které skončí na zemi pod stromem. Pak nás někdo uklidí a vše začne nanovo! Je to taky trochu bajka! A alegorie! Vytrhnout své vlastní srdce a dát ho někomu jinému. Pořád něco někomu dáváme, přátelství, lásku, radost, ale i bolest a zklamání! A možná je taky všechno jedno! To jen my lidé se pořád v něčem pipláme a snažíme se najít odpovědi na všechny své otázky! Je to dobře, nebo špatně? Všeho moc škodí..." Šíma

Otevři oči. Vidět je krásné. Jak se listy chvějí, když je vítr lechtá. Pak se pustí stromu a proletí se vzduchem. Nedopadnou tvrdě. Lehce se snesou k zemi, kde je někdo přejede, ale nepoláme jich.
Vyndám svoje srdce z hrudi, abych se podíval, jestlis‘ mi ho nepolámala taky. Je celý a leskne se mi na dlani, zalitý sluncem. Nedám! Nikdo ho nechce napořád a já bych ho stejně jenom na chvíli půjčil. Zdání klame. Nadvakrát. Nejsem hajzl. Myslíš? Možná jen proto, že jsem neměl možnost jím být.
Půjčim ti svý srdíčko. Je jako hakys. Kopneš si? Kopnu si s tebou. Koukáš co? :D. Jo jsem magor. No musim jít, nemám na tebe čas. Srdce strčim do kapsy a letim jako ten list. Vznáším se nad krajem, až dopadnu nezraním se. Žiju okamžikem. Štěstí je, není a zase bude. Důležitý je, kde se zastaví.
Na mě ne, já mu uhnu. Já mu uteču. Štěstí je krásná věc, ale jen na chvíli a to si neuvědomuješ. Uteču mu do nemocnice, třeba si tam najde někoho jinýho. Já už se s ním dobře znám, je to kámoš, co má rád trochu drsnější srandu stejně jako já. A nikdy na mě nemá čas, zmetek jeden. Smutek je otevřenější, vždycky chlastáme ve dvou. Pijem mý slzy a ty jsou narozdíl od vína nejlepší čerstvý.
Chci být sám. Samota je krásná. Samota je společník na výlety. Nikdy nezradí, když ostatní odmítnou. Půjdem někam na kopec, přikrytej sluncem, že září louky. Chvíli budem koukat na panorama na druhý straně a pak poletíme dál: temným lesem až k azurovýmu nebi. Spadnem dolů, abysme věděli, jestli to bolí. Strašně mě to zajímá.
Neřeknu. Zkuste si to sami. Kulhám, ale bylo to krásný chvíli cítit tu volnost, než se člověk roztříští o zem.
Zase vylétnu, dokud můžu. Jééé támhle mi mávaj nějaký holky. Letím k nim. Proč nic neříkáte? Nu co, mlčet je taky krásné. Když slova už nejsou potřeba a všechno řeknou oči. Ne, oči ty lžou, ty slyšet nechci. Snad výraz. Nebo srdce si mezi sebou šeptají. Rád bych vás poznal blíž slečny, ale není času. Když jsem se houpal na stromě, tak si mě nikdo nevšiml, nikdo za mnou nepřišel. Teď spěchám. Svět je velký a času tak málo. No nic, tak čus.

Jsem list, co zůstával příliš dlouho na stromě. Až v posledním větru jsem prolétl svět a skončil zkroucený v hromadě jiných. Má pouť však nekončí. Dostanu se do řeky. Chci plout dál.
Slyším, jak voda zpívá. Nádherné balady o dalekých krajích. A o smutku, který zná jen z vyprávění. Zdá se být moudrá, ale není. Nic si sama neprožila. Chodí sama ve dvou pořád dokola. K nebi se podívá jen jeden z nich a už nikdy nepoví tomu druhému, co viděl. Ten jejich příběh je nejsmutnější, ale neříkejte jim to. Když se rozdělí, je to navždy.
Setmělo se. Na nebi hvězda, co bliká v rytmech mýho srdce. Vyndám ho z kapsy, ať se taky koukne. Co? Kde je, kam zmizelo? Ani kapsu nemám, ani ruce, nohy, tělo. Mám jen duši, jsem pochroumaný hnědý list plující po světelný dálnici-řece, jak se v ní tak leskne noční obloha. Všechno je teď nadruhou, ale neuvidíš všechno v odraze. Mou tvář ne, tu hledej jinde. Ani já sám ji nevidím, když se kouknu do zrcadla. Až teď, v týhle vodě vidět je. Líbí se mi, víc než ta maska, co jsem nosil. Sbohem mé srdce, plápolej tam nahoře, budu se na tebe dívat, dokud se neutopím v moři. Povídej tomu, kdo bude chtít slyšet. A na mě...na mě vzpomínej, i když jsem nám mockrát ublížil. Jo, byl jsem to já, nikdo jiný. Promiň...

(fotky převzaty z http://petr.vaclavek.com )