po dlouhé době...vítej na PT zbloudilá autorko

problémem této básně je její snaha o květnatost verše, mnoho slov nepotřebovalo rozvíjet význam a byly by i tak silně vyjádřeny v kontextu s ostatním - co takto?:

na šibenici večera
houpe se pár oteklých mraků
v okenicích šeptá smutek
své concerto grosso

ale zase bych pochválil rytmus druhého verše otelklé mraky mi zní
v 5. verši co takle plivou změnit na plijí - dostala bys tam jako koření interní rým
spadané od podzimu působí docela mrtvě (shozené podzimem)

v druhé sloce jsi začla rozvíjet jednu myšlenku ale pak jsi bez návaznosti skočila k druhé, to je taky škoda

mám rád poezii ulice a té všednosti, jen pozor na přeskakování obrazů a diharmonii, též na velká slova - ta už naštěstí poezii dávno nesluší
2,2

Díky, Pájo!

S květnatostí - to ti nemůžu odporovat, já to vím, ale asi jsem žvanilka, a když řeknu málo, tak mám pocit, že neříkám nic, ale pracuju na tom, páč to není problém jen této básně.

O plijí už jsi mi říkal, ale nevím, zkoušela jsem si to s tím přeříkat, ale to slovo mi nějak nejde do huby a hrozně mě tahá a vůbec se mi tam nelíbí. Přijde mi takové odlišné.

Jo, ten skok, no, to je věc. To je zas tím zaznamníkovitým psaním... Asi se víc soustředím na subjektivní vnímání okolí a pocitu, který je nejspíš stejně těžko předatelný, že mi uniká pochopitelnost textu. Je to občas divnej stav, jak kdyby mi dal někdo místo ruky kameru, a já nemohla uhnout obrazu, kterej natáčím.

Jo, a ještě s tím podzimem. Nevím, jestli to ospravedlní to spadané, ale bylo to psané v létě, byla to spíš narážka na to retro - něco, co se z minulosti promítá do teď, kam to až zas tak nepatří.

Jehla gramofonu v kalhotách, šum rádia. Tý jo. není to moje svatyně zvaná dílna č.1?

Ještě být to rádio se skleněnou stupnicí a magickým okem, tak dám zelenou jedničku :)

Tož já si pro příště takový rádijko pořídím a někam ho tam vpasuju:-)).

Děkuju za názor.

Myslím, že méně někdy znamená více.

Myslíš to, co Pája s "květnatostí"? Konkretizuj, jsem jedno velké ucho:-)).

Asi jo. Je tam toho na můj vkus prostě moc. Když je básen delší, mohla by být aspon jasnější.

Rozechvívá mou vnitřní strunu barevností, smutkem, činnostmi, které jsou mi tak neskutečně blízké, že mám chuť se na všechno vykašlat a projít si verš po verši v reálném světě ... přivonět k tulipánu a koukat na oteklé mraky. Nejenže ji cítím, taky ji mám v sobě ... Určitě by se dala upravit a byla by pořád stejně krásná, možná víc, ale zrovna tady je to o tom popisu, o té činnosti a k tomu mi forma sedí, rozvláčná, vyjadřující pocit. Slyším tě, jak ji recituješ a někdy bych doopravdy chtěla slyšet. Doufám, že uslyším. Oplátkou za mé Jehelné ticho, co ty na to?

Díky, Marti! Máš ji mít. Jo, asi jsi to chytla, taky to bylo zas takové "a má to ještě cenu?". Má, když si to tak sepíšu a sečtu, vykrátím a vynásobím a odečtu:-). Tož a klidně se projdi, cákni si do kaluže, pusť si starý kňučivý blues na gramofonu (v případě nouze postačí nekvalitní mptrojka) a voškubej a osuš nějaký kvítka a tak. A kopnout pak do všeho:-).

Po prvním přečtení jsem měla pocit, že by básni prospělo "osekání" některých přívlastků, ale pak mě chytly poslední dva řádky: malé noční retro vrní ve všech rozích - a znenadání se vynořila představa kotěte, toulajícího se nočním městem a objevujícího všechny ty divy , pocity a podtóny. Květnatost veršů viděna z tohoto úhlu mi přestala vadit.Je to velmi dobrá báseň.

A já to slyšel na živo. A mám to nahraný. A vy né :)