Klást rozum, tedy vědění o něčem na základě logického zpracování premis, nad víru, je samozřejmě správné a mělo by být hlavním motivem této úvahy, problém nastává však ten, že víře se nikdy úplně nemůžeme nevyhnout a v podstatě ke všem jevům světa máme vztah založený na určité míře pouhé víry v ně, tedy nevíme, zda jsou, pouze předpokládáme za pravdivé, že existují a chceme-li na nich vybudovat poznání o dalších entitách, uvážíme tento předpoklad jakožto axióm.

V prvé řadě věříme ve vlastní bytí. Zde je víry zapotřebí nejméně a pravdy nejvíce, protože nevěřit v to, ztratily by pojmy víry, pravdy, světa, filosofie a vůbec všeho smysl, nehledě na to, že by nemohly ztratit smysl, nebýt smyslu. Zde se tedy můžeme jakožto prvního axiómu přidržet karteziánského „myslím, tedy jsem“. Druhým předpokladem, na kterém se zatím všichni tvořící filosofové shodli, je, že jsou i druzí lidé a že nejsou tedy sami v jakémsi solipsistickém šálení. Ovšem s definicí zbytku vesmíru to již dostatečně jisté není, v existenci čeho však lidé dále věří, hraničíce s jistotou, jsou synteticky klasifikované denotáty, tedy to, o čem jsme rozhodli, že je, kdy se jedná v prvé řadě o jazyk, terminologii, matematiku a podobné jevy vytvořené „dohodou“.

Další z tezí, které předpokládáme za bezpříčinně pravdivé, ovšem zde již vskutku o poznání problematičtěji, je existence určitého smyslu ve vesmíru, vztahu přiřazení určitého vstupu a výstupu na základě jistých pravidel, zkoumání čehož je prvořadým posláním metafyziky. Záměrně jsem se v předchozí větě vyvaroval definování takového, že jednomu vstupu je přiřazen právě jeden výstup, odhadnutelný předem na základě předem daného vzorce, což by mohlo zmást tím, že zatímco v našem chápání matematické transcendence ruší možná přítomnost náhodna v „onom vzorci“ jakýkoliv řád, tak mimo naše poznání může stát i náhodná příčina jakožto příčina smysluplná a nebořící řád kosmu. Abych předchozí, snad trochu zmatené souvětí, uvedl na příkladu, využiji matematiky.

Mějme vzorec:

a_n+1 = a_n + 5

Zde je určitý řád a smysl zcela zřejmý, od určitého a_n až do a_∞ máme definovány hodnoty, mezi nimiž je možno vypozorovat určitou zákonitost. Co když ale máme takovýto vzorec:

a_n+1 = a_n + <5;10>

Zatímco u prvního vzorce se nám zdá, že má smysl, protože při a₁=3 je jeho jediná a vždy platná řada hodnot 8, 12, 17, 22, 27 atd., tak u druhého příkladu může dojít jak k 9, 18, 23, 28 atd., či třeba 8, 14, 21, 26 atd. Soudili bychom tedy, že zde zdánlivě smysl není, ba ještě víc bychom tak soudili při vzorci:

a_n+1 = a_n + <5;∞)

Tady se nám již zdá, že vesmír řídící se takovýmto iracionálním principem je pro nás naprosto nepochopitelný a veškerá filosofická práce tedy je úplně zbytečná. Jenže zde pouze narážíme na hranice naší mysli, pro kterou je pojem náhodna, ovšem čistého náhodna, nepochopitelný a nejsme schopni si uvědomit, že výsledná řada pak je <10;∞), <15;∞), <20;∞) atd., v čemž smysl už je poměrně zřejmý a právě jeho poznáním se nejen metafyzika, ale filosofie obecně zaobírá.

Metafyzické jevy jsou pochopitelně už od své definice mimo obsah našeho čití, můžeme k nim dojít tedy pouze rozumově, ovšem přeci náš rozum musí z určité zkušenosti vycházet. Jakožto filosofové předpokládáme tedy, že se vesmír řídí určitým smyslem, či vzorcem. Ten nemůžeme poznat přímo, nicméně můžeme jej poznat induktivní metodou – nikdy jej tak ale nepoznáme úplně, protože nemůžeme sledovat společné aspekty v celé šíři nekonečných entit, nicméně naše poznání se blíží v otevřeném intervalu úplnému v závislosti na počtu jevů, z nichž usuzujeme a na jejich jednotlivé pravdivosti. Můžeme tedy stanovit vzorec naší pravdy:

P = (p₁ + p₂ + p₃ + … + p_n) / (n + [∞ - n])

My tedy usuzujeme z omezeného počtu inkarnací jednoho jevu („n“), kdežto celkový počet inkarnací je nekonečný („(n + [∞ - n])“ – toto samozřejmě lze zjednodušit na zápis „∞“, chtěl jsem však, aby zřetelně vynikl rozdíl mezi naším počtem pozorovaného a celkovým počtem projeveného). Zde narážíme při striktní vědecké práci na ten problém, že při nekonečném počtu inkarnací by se naše poznání muselo v otevřeném intervalu naopak blížit nule. Proto ještě navíc předpokládáme a zavádíme tak další filosofický axióm, že nám neznámé jevy budou vykazovat stejné znaky jako ty známé – tím je vůbec nezahrnujeme do induktivní metody, protože abychom jim museli přisuzovat takto společné znaky, museli bychom se již nacházet v dalším stádiu a to sice deduktivním. Náš vzorec tedy upravíme na tuto naivně noetickou podobu:

P = (p₁ + p₂ + p₃ + … + p_n) / n

Uvedu příklad na anaximénské „vzdušné“ teorii. Dejme tomu (pro účely příkladu, toto samozřejmě ještě není vlastní metafyzický výklad), že základním a nepoznatelným pravidlem světa je toto:

Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu.

V kosmu se pak toto pravidlo uskutečňuje takto:

Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Ze vzduchu vzniká vítr.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Z větru vznikají oblaka.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Z oblak vzniká voda.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Z vody vzniká země.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Ze země vzniká voda.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Z vody vznikají oblaka.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Z oblak vzniká vítr.
Vše je zhuštěním či zředěním vzduchu. → Z větru vzniká vzduch.

A samotnému Anaximénovi se kosmos jeví takto:

Z nějakého důvodu. → Ze vzduchu vzniká vítr.
Z nějakého důvodu. → Z větru vznikají oblaka.
Z nějakého důvodu. → Z oblak vzniká voda.
Z nějakého důvodu. → Z vody vzniká země.

Zůstaňme ještě chvíli u příkladu s Anaximénem. Ten sleduje společné znaky a objeví, že každý z těchto jevů má za princip zhušťování. Anaximénes si tedy uvědomí, že:

Vše je zhuštěním vzduchu. → Ze vzduchu vzniká vítr.
Vše je zhuštěním vzduchu. → Z větru vznikají oblaka.
Vše je zhuštěním vzduchu. → Z oblak vzniká voda.
Vše je zhuštěním vzduchu. → Z vody vzniká země.

A postuluje:

Vše je zhuštěním vzduchu.

Bude nyní předpokládat, že pro jevy jím nepozorované platí teze, ke které došel indukcí z těch pozorovaných a vztáhne ji na ně, jelikož přesně to je účelem filosofské práce, tedy z pozorování mála jevů dojít skrz zobecnění k poznání pravdy o podstatně větším množství jevů, ne-li o všech. V našem příkladu by tedy mohl Anaximénes rovnou usoudit, aniž by to sám jakkoliv pozoroval, že:

Vše je zhuštěním vzduchu. → Ze země vzniká skála.

Anaximénova teorie se v našem příkladu sice blíží pravdě, ale přiblížila by se jí ještě víc, kdyby pozoroval dostatečný počet jevů. Dejme tomu, že mu unikly například tyto jevy:

Z nějakého důvodu. → Ze země vzniká voda.
Z nějakého důvodu. → Z vody vznikají oblaka.
Z nějakého důvodu. → Z oblak vzniká vítr.
Z nějakého důvodu. → Z větru vzniká vzduch.

Opět se tedy dostáváme k tomu, že ačkoliv se pravdě blížit můžeme, tak jednak naše usuzování nemusí být zcela správné, jednak jsou stále věci, které nedokážeme pochopit (čisté náhodno, nekonečno a nic) a jednak není možné indukovat ze všech existujících jsoucen.