Pokoj pozvolna bledne a mizí. Jsem jako kámen, jímž nelze hnout. Všechno těžkne a ztrácí se kdesi daleko. Přitom slyším vzdálené hlasy přátel a cítím krev proudící žilami. Rozlévá se do vzdálených částí těla a zvláštně uklidňuje. Ačkoli o ní jindy ani nevím, zrovna teď o sobě dává vědět. A já jsem neuvěřitelně rád, že tomu tak je. Jako déšť na poušti se životodárná tekutina rozbíhá od srdce do nejvzdálenějších končin. Nekonečně dlouho pozoruji její pouť a nechávám se kolébat klidem, který vytváří.

            Sluneční paprsek lechtá na pravém oku. Je to nepříjemné, ale nemám sílu tomu jakkoli zabránit. Celý svět leží za mlhavou clonou, kterou nemohu proniknout. Snažím se pohnout, ale nejde to. Po marném boji se smiřuji se svým osudem a zůstávám bezvládně ležet.

            Bílý strop se ztrácí v ještě větší bělobě dráždící zrak. Cítím její nechutnou esenci hluboko v mozku. Chtěl bych ji vyhnat pryč. Vím, že bych se snažil zbytečně. Nechávám ji prostoupit celou myslí. Okno napravo, z něhož bych měl vidět nebe, je zataženo světlým závěsem. Nerozeznám, jestli je skutečný nebo vymyšlený mou hlavou. Podivná průhledná věc visící u levé ruky už je taky pokryta oním nechutným povlakem. Oči se zvolna přivírají. Připadám si jako na kolotoči. Vše se nesnesitelně motá. Jas se stále zvyšuje a je čím dál nepříjemnější. Když už myslím, že to nemůžu zvládnout, začíná okolí tmavnout. Těch několik centimetrů prostoru, které jsem byl ještě před sekundou schopen rozeznat, mizí. Celé vědomí se propadá do hlubiny, ze které se samo nedostane.

            Naprostá tma se rozlévá mým světem. I tak cítím, jak padám hlouběji a hlouběji. Stále níž. Žádný záchytný bod nemůže zabránit tomuto stavu. Nechávám se unášet proudem temnoty. Zničehonic rozeznávám smích. Nebo je to pláč? Nedokážu to rozpoznat. Kdesi uvnitř pulzuje jméno. Jméno toho, kdo se směje. Či snad pláče? Snažím se zachytit křik vlastního nevědomí volajícího to kouzelné slovo. Skoro jej mám, když je náhle přehlušeno tichým šepotem. Tak známý hlas říká něco důležitého. Ale nerozumím byť jediné slabice. A přitom se neustále řítím ze strmého srázu bytí.

            Hlas se ztrácí a jemně přechází do vražedného ticha děsícího již tak mučenou duši. S jeho zmizením končí i můj pád. Temnota se prohlubuje a já se konečně ocitám mimo jakékoliv vnímání. Poslední, co cítím je konec světa. Mého světa…

            Předsíň vypadá jako tisíce jiných. Ale tato je přece jen odlišná. Hlavně v tom, že bych zde neměl vůbec být. Nemám tušení, kde jsem se tu vzal, a co tady vlastně dělám. Jen dřevěné obložení se na mě podivně směje. Přesto neposkytuje odpovědi na otázky proudící myslí. Opírám se o velký botník stojící po mé pravici a oddávám se pozorováním obrazu visícího naproti. Je to jediná činnost, které jsem schopný. Celé já je zvláštně unavené, odporně těžké a vláčné. Jak kdybych ani nebyl ve své kůži.

            Vracím svou pozornost na dílo na zdi. Zobrazuje bledou dívku s úchvatným pohledem, jíž z koutku stéká kapka krve. Rudá ostře kontrastuje s její pokožkou. Avšak působí naprosto přirozeně. Někoho mi připomíná, ale vzpomínky, pokud nějaké existují, jsou neuvěřitelně roztěkané. Mám pocit, že když si sáhnu na krk, najdu tam jizvy po jejím kousnutí. Raději to nezkouším a zaměřuji se na jediné dveře vedoucí z místnosti. Vlevo jsou vchodové, ale těmi jsem musel vstoupit, takže jim nevěnuji péči.

            Zírám na vchod do další místnosti několik minut. Zdobená klika se vpaluje do mozku. Její obrysy nadobro zakotvují v myšlení. Společně s ní nacházejí své místo i rytiny zkrášlující její bezprostřední okolí. Podivné obrazce se snaží říci něco tajného, avšak nerozumím jim. Kdybych poslouchal, mohl bych slyšet jejich křik. Ale ani tak bych je určitě nechápal.

            Uvažuji, že bych se mohl odlepit od skříňky do této chvíle věrně poskytující azyl mému zničenému tělu. Na krátký okamžik si s myšlenkou hraji, ale nedělám nic pro její splnění. Láká mě podívat se dál do tajemného domu, avšak udělat rozhodující krok se mi zdá velmi obtížné. Nakonec zůstávám věrný svému dočasnému útočišti a hypnotizuji kliku, aby se přiblížila na dosah. Vyděsí mě, když se začne pozvolna stlačovat dolů. Srdce se zastavuje a tluče někde vysoko v krku. Je mi jasné, že za pohyb nemůžu, ale bojím se, co se stane, až se zcela otevřou. Děsím se, kdo za nimi bude stát. A to ani nevím proč tomu tak je.

            Klika dosahuje spodní hranice a dveře se začínají otvírat. Nedá se říct, že rychle, ale ani pomalu. Je zvláštní, že se hýbou přesně tak, aby mě děsily ještě více. Mám pocit, jako bych kdysi zažil něco podobného. Prázdná hlava ze sebe nedokáže dostat jedinou vzpomínku. Jsem zmatený jako předtím. Kdybych mohl, odrazil bych se od botníku a vchod přirazil zpět. Nohy mne však neposlouchají, a tak musím čekat, dokud se neobjeví zdroj veškerých obav. Někde uvnitř se uklidňuji faktem, že nakonec nebude tak zle, jak to vypadá. Bohužel je to jen chabá útěcha pro maximálně vystresované nervy.

            Znenadání je po všem. Dveře jsou dokořán a za nimi stojí osoba v perfektně padnoucím obleku. Její obličej je odporně temný. Navíc jej zdobí škaredý škleb. I tak je mi mnohem lépe. Sám nevím, koho jsem čekal, ale jsem přece jen spokojený. Dokonce jsem schopen zvednout se od skříňky a postavit se naproti příchozímu. Ten za sebou zatím důkladně zavírá a mě si nevšímá. Jako bych byl vzduch vyplňující jinak téměř prázdnou místnůstku.

            „Dobrý den,“ pokouším na sebe pozdravením upoutat pozornost. Netuším, proč volím tak formální podobu, když celé myšlení bouří spoustu otázek, na něž hledám odpovědi. Nadto mám opět pocit známosti.

            „Pořád slušně vychovaný,“ obrací se na mě melodickým hlasem neznámý. Na tváři cítím pálící pohled jako smrt černých očí. Dívá se na mne jako na starého známého, kterého neviděl spoustu let. Já ho však nedokáži zařadit. „Konečně se potkáváme osobně,“ odříkává pomalu a boří tím mou domněnku o předchozím setkání.

            „Známe se?“ ptám se. Snažím se nedát najevo zmatení zmítající celým já.

            „Přijde na to,“ odpovídá tajemně. Přitom se usměje zvláštním způsobem, až mám pocit, že mi něco tají. O pár sekund později, když nedochází k mé reakci si opět bere slovo: „Popravdě jsme se v životě neviděli, ale znát se známe. Kdysi dávno jsme si dost povídali.“

Duší se rozlévá neskutečné prázdno. S jeho slovy ztrácím část sebe. Nevím, který díl. Je mi to vcelku jedno. Snažím se rozpomenout si na jeho hlas, avšak vzpomínky nelze zachytit. „Povídali?“ dotazuji se zbytečně.

Na tváři se mu opět objevuje nechutný škleb. „Vidím, že si nepamatuješ. Ztráty paměti jsou jedním ze syndromů schizofrenie. Jenže u nás dvou je problém v tom, že sis jen nalhával, že jsi schizofrenik. Já jsem totiž skutečný…“ Jeho slova doznívají prostorem a ničí mne. Nemůžu přece být rozdvojená osobnost. O tom bych musel něco vědět. Nebo bych si to musel pamatovat. Ale jak si mám něco pamatovat, když si nemůžu na nic vzpomenout?

„Nejsem schizofrenik,“ bráním se, i když sám sobě přestávám věřit. Na druhou stranu, co když mi lže? Možná jde o nějakou hru pro jeho pobavení.

„Vždyť říkám, že nejsi. Protože jak vidíš, jsem tady. Ne ve tvé hlavě. Takže je to jasné.“ Ubíjí mě svou jednoduchou logikou. Avšak červík vypravený jeho předchozími slovy neúprosně hlodá myslí.

„Co tady dělám?“ ptám se na první věc, která mne napadne. Odvracím tím řeč i myšlenky od tématu. Snažím se předchozí hovor vygumovat z paměti.

„V tuhle chvíli jen tak stojíš a přemýšlíš nad tím, jestli jsi vážně schizofrenik. A já ti můžu s čistým svědomím říct, že nejsi. Tak už to neřeš.“

Jeho odpověď se mi nelíbí, a tak mu to hned sděluji: „Takhle jsem to nemyslel. Spíš všeobecně. Pokud mi to můžeš říct.“

„Proč bych nemohl? Jsi tady, abych ti mohl dokázat, že osud nelze změnit. Kdysi jsme se o tom dost bavili. A jsem si jistý, že pořád věříš, že svůj osud změnit můžeš.“ Jsem ještě zmatenější, než před několika málo sekundami. Dokázat mi, že nejde změnit osud?

„Co to je za hloupost? A kdo vlastně jsi?!“ vyjíždím na něj zostra, protože se mi naše diskuse přestává líbit. Chtěl bych být pryč z podivného domu a hlavně daleko od muže stojícího přede mnou.

„Hloupost? Sám jsi mi říkal, že svůj osud můžeš změnit. Já ti tvrdím, že ne. Tak se ukaž. A kdo jsem? To se ptej sám sebe. Nikoli mě.“ Zase ten odporný škleb, který začínám nenávidět. Cítím, že jsem jen loutkou v něčí zvláštní hře. Nechci, aby to tak bylo, ale nedokážu tomu nijak zabránit. Kdybych si aspoň na něco vzpomněl. Stačil by jen slabý náznak. Naneštěstí se tak nestává.

„Stejně to nechápu,“ vracím se pronesením upřímné věty do reality.

„Nemusíš. Stačí, když si vybereš, kterou ruku mám natáhnout před sebe.“ Teprve nyní jsem si uvědomil, že během celé naší debaty měl obě ruce za zády.

Přemýšlím, zda jsem se zbláznil já nebo on. Dospívám k závěru, že oba dva. Celé je to nějak moc zvláštní. Přesto o chvilku později odpovídám: „Pravou.“ Vybraná ruka se objevuje v mém zorném poli. Svírá známou injekční stříkačku plnou průhledné kapaliny.

„Co to je?“ dotazuji se, ačkoli odpověď znám.

„To je tvůj osud,“ pronáší tajemně a nutí mi injekci do dlaně. Přijímám ji, ačkoli mysl bouří odporem. Otevírá dveře, které předtím tak pečlivě zavřel a vpouští mě do místnosti za nimi. Vstupuji jako ve snách. Za sebou slyším tiché zabouchnutí a hrozivý smích.

Místnost, ve které se ocitám připomíná obývací pokoj. Prohlížím si jednotlivé detaily a ztrácím paměť. Ještě před okamžikem jsem věděl, proč tady jsem. Nyní už si to nepamatuji. Začínám být zmatený ze svého bytí. Co mám dělat? V dlani něco příjemně hřeje. Zrak spočine na injekční stříkačce. Stříkačka a člověk, který mi ji dával. To je vše, co si vybavuji. Ani nevím, proč mi ji dal. Injekce a naběhlá žíla. Proč mi ji asi dal?

Nepřemýšlím nad ničím a dělám stokrát opakované pohyby. Něžně vpravuji jehlu do žíly. Cítím její pohyb, jak se zakusuje do tkáně a proniká až do krevního řečiště. Uspokojení se dostavuje dokonce dříve, než se látka dostane do těla. Jako vždy vtahuji do stříkačky pár kapek krve. V průhledné tubičce jde krásně vidět, jak se tekutina mísí s drogou. Nechávám se unášet téměř uměleckým dílem, které se o chvíli později ocitá hluboko ve mně. Vytahuji použitý nástroj a zahazuji ho daleko od sebe.

Začíná se mi příjemně motat hlava. Musím si sednout na pohovku, která se vynořila nedaleko mě. Mohl bych odpřísáhnout, že ještě před sekundou tam nebyla. Nesnažím se přijít na to, odkud se vzala.Stejně bych to nedokázal. Namísto toho se plně oddávám droze proudící tělem. Zavírám oči a přesunuji se do stavu beztíže.

Nárazy chodidel o tvrdou zem se rozlévají do celého těla a mučí mě. Chtěl bych jim zabránit. Vím, že stačí tak málo. Jen se zastavit. Ale dokážu to vůbec? Na okamžik ukončit nikdy nekončící pouť? Otevírám oči a hledím do tváře nočního města. Nečekaně mám pocit, že se opakuje dávno prožité. Nevšímám si toho a pokračuji dál. Ulice jsou jako po vymření. Patří jen mě. Nikomu jinému. Patří mi celý svět. Možná, že jen pro tuhle chvíli, ale já si ji užívám. Jsem vlastníkem celého širého světa. Můžu si dělat co chci a kdy chci.

Procházím kolem lavičky, která se na mne mile směje. Oplácím jí úsměv. Něčím mě přitahuje. Je to neuvěřitelně silné pouto vybudované hluboko v mozku. Nechci jej přerušit, a proto si sedám. Konečně mám pocit, že jsem udělal něco důležitého. Ale cosi neustále chybí k dokonalosti. Netuším, co by to mohlo být. Abych se dokázal lépe soustředit, hraji se sklíčkem marihuany líně se schovávajícím v kapse. Po několika sekundách tahám drogu z úkrytu a dávám si prvního mohutného práska. V ústech zůstává příjemná pachuť. A lavička se na mě krásně směje.

„Chceš taky práska, krásko?“ ptám se jí, aby nemohla říct, že jsem nezdvořilý. Zřejmě má špatnou náladu, protože mi neodpovídá. „Fakt nechceš?“ ujišťuji se po chvíli. Odezvou je trapné mlčení.

Svět se začíná nepříjemně točit a já padám do náruče oné nádherné usmívající se věci, která je moc hodná na to, aby se mnou kouřila trávu. Jsem nesmírně šťastný, že můžu být zrovna s ní. Tuším, že mi s ní bude krásně, a že se o mě dokáže postarat, zatímco budu mimo. Ale proč bych měl být mimo? Vždyť se cítím fajn a patří mi celý svět. A fakt, že zrovna padám někam dolů, do toho úsměvu, na tom nemůže nic změnit. Oči se mi zničehonic samy od sebe zavírají.

Když je opět přes velkou námahu otevřu, stojím na balkóně a přemýšlím, kde jsem se tady vzal. Čerstvý vzduch mi dělá dobře a uklidňuje rozbouřený žaludek. Hluboko pode mnou se kymácí město, které nemám ani trochu rád. Kdyby se aspoň na krátký okamžik přestalo nesnesitelně houpat. Možná by mi potom bylo lépe. Ale takhle? Kdo to má sakra vydržet? Marně se pokouším hýbat ve stejném rytmu. Zakopávám o své nohy a málem přepadávám přes zábradlí. Musím se hlasitě smát. Vždyť by se mi nic nestalo. Mám přeci křídla. Všichni říkají, že jsem hotový anděl. Takže mám oproti nim výhodu. Oni by spadli a zabili se. Avšak mě se to stát nemůže. Jen bych rozprostřel perutě a mohl bych letět kamkoli. Proč vlastně ne? Pomalu šplhám na zábradlí. Nevšímám si hloubky pode mnou, protože nic neznamená. Je to pouze místo potřebně k vzletu. Nemůžu se dočkat, až poletím a nechám všechno pěkně za sebou. Určitě to bude nádherné. Celé nebe pro mě. Jsem jediný anděl, takže mě nahoře nebude nikdo obtěžovat.

Dosahuji vrcholu zábradlí a dívám se na nebe pokryté hvězdami. Z ulice sem dopadá spousta světla, takže jich moc nevidím. Ale jakmile budu někde vysoko, bude to lepší. Zakláním hlavu dozadu, abych mohl rozeznat ještě víc třpytivých bodů. Po vlhkém kovu se mi smeká noha. Padám nazad někam k balkónovým dveřím. Přes bolest prostupující tělem rozeznávám řinkot tříštěného skla. Ten mě kolébá do spánku. Nebo to není spánek?

V baru panuje příjemné šero rušené blikajícími světly. Prostorem se rozléhá hlasitá a nepříjemně dunící hudba. Někde za mnou vnímám tiché cvaknutí zavíraných dveří. S chladnou hlavou pozoruji bavící se osazenstvo různých věkových kategorií. Není jich mnoho, avšak stísněná místnost působí přeplněně. Nedá se říct, že by mi to vadilo, i když to na mě dělá podivný dojem. Jak kdybych do těchto míst nepatřil. Cítím se pouze nezvaným hostem, jenž ostatním překáží. Nedávají mi to nijak najevo, jenže vím, že tomu tak je.

Od pultu se odlepuje dvojice a míří ke mně. Uhýbám jim z cesty, aby mohli projít. Mladík se na mě mile usměje a nadále se věnuje dívce, kterou drží za ruku. Za jeho falešným úsměvem cítím nenávist k mé osobě. Přesto mu jeho grimasu oplácím. Mlčky mě míjejí a mizí za dveřmi, jimiž jsem musel sám přijít. Chtěl bych se za nimi rozběhnout a říci jim, že si o nich myslím to samé špatné, co oni o mě. Nakonec zůstávám stát jak přikovaný, zmaten z myšlenky, která mě napadla. Co když onen úsměv nebyl ani trochu lživý? Smiřuji se s tvrzením, že rozhodně byl. Tak jako všechno obklopující mě. Proč by zrovna on měl být výjimkou, když ostatní jsou pořád stejní? Schovávají se za své masky vlídnosti a při vhodné příležitosti ukazují pravou strašlivou tvář. Jak dlouho to můžu snášet?

Dunění hudby pozvolna utichá. O chvíli později začíná hrát skladba, která mění hudební styl. Do uší se mi příjemně zakusují tóny elektrické kytary. Vychlastaný zpěvákův hlas řve: „Saaay.“ Působí to jako vzpruha na myšlení. Avšak slina odporu vůči celému okolnímu světu zůstává zcela zřetelná. Nebráním se jí. Je mi jasné, že kdybych se o to pokusil, jen bych umocnil její hořkost, která je v tuto chvíli již odporně vysoká. Jen vědět, co s tím.

Zbraně chladí v dlaních jako led. Dívám se na důvěrně známé hranaté tvary Glocku 17. Necelých devatenáct centimetrů v každé ruce je připraveno započít mou nepřátelskou odplatu vůči okolnímu světu. Světu, který mě nenávidí a ničí. Světu, který si zaslouží jediné…smrt.

Ve chvíli, kdy zlehka hladím spoušť se z reprosoustavy ozývá: „And she´s scared as hell.“ Náboj ráže devět milimetrů parabellum nesměle opouští hlaveň. Jen o nepatrný okamžik později vniká do dívky stojící u barového pultu. Dlouho stojí a nevěřícně zírá. Během toho se její ruce neskutečně pomalu blíží k červené díře v hrudníku. Bílá halenka začíná měnit barvu. Dívka padá k zemi. Někdo křičí. Další a další kulky si hledají své cíle. A přehrávaný zpěvák mezitím soucitně haleká: „I´am frightened to.“

Pozoruji muže snažícího se protlačit malým okýnkem vedoucím zřejmě do ulice. Jeho snažení ukončuje výstřel do zad. Jediné, co přitom cítím je zadostiučinění. Jakoby zrovna on mohl za všechno, co se mi stalo. Jak zjišťuji, nebyl jediný. Každý náboj, který ukončí život některého z návštěvníků je symbolem mé pomsty. Pomsty, která je možná zbytečná, ale která mi přináší neuvěřitelné uspokojení. Po dlouhé době jsem skutečně sám sebou. Tak, jako před okamžikem ostatní rozhodovali o mém životě, teď já rozhoduji o jejich. A se svou volbou jsem nadmíru spokojený. Alespoň nebudou muset čelit hrozivému světu. Kdyby jen tušili, co pro ně dělám, a co pro mě znamenají. Určitě by se smrti nebránili.

Vztek a nenávist pozvolna odeznívají. Přesto mi nebrání v tom, abych dostřílel zbytky zásobníků. Sedmnáct nábojů v každé zbrani mi najednou připadá málo. A to i přesto, že většina baru leží v krvi u mých nohou. Potůčky červené tekutiny se líně pohybují po nesmyslných trasách. Hlavně pryč od osob, kterým patří. Dívám se na masakr, jenž jsem způsobil. Někde v srdci začínám cítit lítost. Bez okolků ji zaháním. Zničehonic zrak spočine na starším muži stojícím uprostřed krvavé arény. Jeho obličej mi připadá důvěrně známý, avšak netuším, kdo to je. Překvapuje mne fakt, že přežil mé běsnění. Stojí v místě, kam dopadlo nejvíc střel. Jsem v šoku.

Pozorně se rozhlédne kolem sebe. Potom jeho zrak spočine na mě. Obdivně se podívá a nesměle zatleská. Jeho akt mě dohání k šílenství. Snažím se přebít zásobník, ale nedaří se. Toužím po jeho smrti. V životě jsem nic nechtěl víc. Přeji si vidět ho umírat. Ale zásobník nechce zapadnout do drážky. Muž se na mě mile usměje a otáčí se k odchodu. Kdybych ho mohl aspoň na krátký okamžik zadržet a potom se pokochat jeho smrtí. Netuším, co mě k tomu dohání. Všichni ti mrtví byli naprosto zbyteční. Umřít měl jenom tento. Avšak on neumře. Koukám, jak prochází dveřmi pryč z místnosti. Mohl bych se za ním rozběhnout, jenže by to nemělo cenu. Už bych ho nenašel. Zklamaně odhazuji nepotřebné pistole.

Přistupuji k baru s hlavou plnou myšlenek. Jsou ještě zmatenější než ty, s nimiž jsem přišel. Opatrně překračuji nedýchající těla. Musím myslet na podivína, kterého se mi nepodařilo zabít. Jeho tvář mi připadala až moc známá. V hlavě mám  zmatek, kterému se nemůže nic vyrovnat. Beru do rukou ustřelenou láhev, zavírám oči a zhluboka piji její obsah. Když se opět rozhlédnu po baru, dostává mozek silný otřes. Mrtvá těla se ztratila. Místnost je naprosto prázdná. Dokonale uklizená. Vypadá jako připravená na otevření, na přivítání prvních hostů. Nedokážu to pochopit. To jsem si všechno jen vysnil?
            Abych nad tím nemusel uvažovat, vracím se myšlenkami k neznámému. K jeho tváři, postoji a chování. K mé až bláznivé reakci, kterou si nedokáži vysvětlit. Uvažuji nad tím a zděšeně zjišťuji, že jeho jméno bylo…byl jsem to já.

Na ex do sebe obracím zbytek vodky do té chvíle pokojně odpočívající ve sklenici v mých rukou. Opět sklápím víčka, jakoby tato reakce mohla něco změnit. Snad tajně doufám, že potom bude vše jednodušší a já konečně pochopím, co se děje. Nepřekvapuje mě, že se tak neděje. Jediná změna, kterou registruji je zvuk zabouchávaných dveří.

Zprudka se vracím do reality otevřením očí. S hrůzou zjišťuji, že skutečnost už neexistuje. Pryč je bar a s ním celý svět. Nemám zdání, kde se nacházím. Sedím na pohovce a přede mnou se odvíjí děj nějakého nezáživného filmu. Že je nezáživný odvozuji od toho, že je ztlumený zvuk a místo něj se pokojem rozléhají hebké elektronické zvuky nějaké trancové skladby. Z vedlejší místnosti ke mně doléhá zvuk nerušené zábavy. Vstávám z gauče a jdu se podívat, co se tam děje, abych byl aspoň trošku v obraze. Stejně nebudu, ale malou naději v sobě přece jen živím.

Procházím okolo odřených futer a ocitám se v malé kuchyňce, v níž se tísní dobře deset lidí. Každý z nich už je v povznesené náladě. Snažím se urovnat myšlenky. Nejde to. Alespoň pozoruji rej otevřených lahví skotačivě poletujících mezi osazenstvem.

„A hele, kdo se nám to probral,“ vyrušuje mě hlas za zády. Reflexivně se otáčím a hledím do tváře, kterou jsem v životě neviděl. Nebo možná viděl, ale nemůžu si vzpomenout.

Najednou si všímám, že zábava pomalu utichá. Jakoby se čekalo, že něco řeknu. A tak se ptám: „Co se to děje?“ Má otázka působí jako veselý žert, protože všichni se mohou uřechtat. Není mi jasné, co je na mé otázce pobavilo.

Z letargie mě vytrhává plácnutí po zádech doprovázené veselým hlasem: „Co by se dělo? Tady se oslavuje, vole.“ Nestačím ani pořádně zauvažovat nad odpovědí, a už mi kdosi rve do dlaně ještě nenačatou flašku vodky. Zvláštně chladí, až mám pocit, že ji teprve před okamžikem vytáhli z lednice.

„Tak na co čekáš?“ ptá se jeden z mladíků přede mnou. „Lepší už to nebude,“ dodává po chvíli. Jeho slova mě nutí odšroubovat uzávěr a zhluboka si loknout. V hrdle cítím svíravou chuť. Je však neuvěřitelně příjemná, jako vzpomínka na něco milého, čeho se nechceme vzdát. Tekutina se dostává do žaludku. Cestou krásně hřeje. Vytahuje vzpomínku na tisíce předchozích loků, ne nepodobných tomuto. Je to snad jediná věc, kterou si doopravdy vybavuji. Tisíce a tisíce loků průhledné medicíny pomáhající zničené mysli vyrovnávat se s realitou. Bez ní by byl svět horší.

Odtrhávám od úst prázdnou láhev. Nemohu uvěřit, že její obsah zmizel tak rychle. Byl to jen kratičký okamžik, v němž jsem si vybavil několik bezvýznamných vzpomínek. A i ty jsou najednou pryč. Jak kdyby je prázdný obal vzal do jiného světa. „Táhni k čertu!“ křičím na flašku a jediným mávnutím ji rozbíjím o protější zeď. Poněkud tím tlumím potlesk, který vyvolal můj výkon. I tak se dočkávám chlapského poplácání po zádech. Nedá se říct, že by to dělalo motající se hlavě dobře.

„Nechápu, jak to děláš,“ pronáší nevěřícně jeden z účastníků zábavy. V ruce drží užmoulanou cigaretu a tváří se, jako bych právě překonal světový rekord.

Cítím, jak alkohol odplavuje veškeré starosti pryč. „Taky nevím,“ odpovídám popravdě. Vykračuji zpět do místnosti, ze které jsem přišel, abych si mohl zase na chvíli sednout. Nohy jsou těžké a každý krok mi dělá problémy. Stěží držím rovný směr, avšak uvnitř jsem spokojený. Dlouho mi nebylo tak krásně.

„Kam to zase mizíš?“ doprovází vratké kroky otázka. Raději se nezastavuji. Asi bych nebyl schopný dát se opět do pohybu.

„Jdu dokoukat ten film,“ vymýšlím si. Ve skutečnosti nechápu logiku svého počínání. Snažím se lhát i sám sobě.

„Jo ták,“ odpovídá stejný hlas. Zní ještě opileji, než před chvílí. Nedokážu říct, jestli je to pravda, nebo si můj vydatně posilněný mozek začíná vymýšlet. Na druhou stranu je mi to upřímně jedno. Veškeré myšlenky upínám k příjemnému posezení na gauči, z něhož jsem zahájil svou výzkumnou výpravu.

Ve chvíli, kdy chci vejít do místnosti, se mi staví do cesty obrovský stín. Unaveným pohledem zjišťuji, co se děje. Ve dveřích stojí kluk jen o něco vyšší, než já, ale vážící dobře sto kilo. Jeho postavu dotvářejí černé kalhoty a rudé triko s nápisem Semtex. Jeho obličej vypadá naštvaně, což o chvíli později dokazují i první slova: „Co to, kurva, děláš?“

Krátký okamžik na něj nechápavě hledím. V hlavě si urovnávám myšlenky, abych mu byl schopný odpovědět. Ale co chce vůbec slyšet? „Jdu se dívat na televizi,“ dostávám ze sebe ztěžka již jednou použitou lež. Bohužel na něj neplatí. Setrvává zaklíněn mezi futry a probodává mne žhnoucíma očima.

„Tohle nemyslím,“ říká naštvaněji, než prve.

„A co teda myslíš?“ Pomalu mi dochází, že zcela jistě naráží na vystoupení s lahví vodky. Snažím se získat čas. Nevím, proč to vlastně dělám. Po vypití se duší rozšířil pocit nekonečné blaženosti. Ale co to znamená? A proč k tomu dochází?

„Neser, moc dobře to víš.“

Asi nemá cenu pokoušet se ho oklamat. Zřejmě to ani nechci. „A co jako?“

„Vzpamatuj se, sakra. Nedovolím, aby se takový fajn kluk uchlastal kvůli nějaké krávě.“ Koho myslí? Roztříštěnost nic neříkajících vzpomínek neposkytuje odpověď. Tisíce loků. Ale co bylo před nimi? Snažím se vzpomenout. Zmatený z vlastního bytí na něj nechápavě hledím. Zklamaně máchá rukou a ukazuje mi záda. Vtom se zprudka otáčí a jeho sevřená pěst mne tvrdě zasahuje do obličeje. Padám. Vzpomínky...zapomínám. Ne, já nechci…co se to děje?

Padám. Temnota se prohlubuje, a já se pořád řítím níž a níž. Až ke svému zániku. Jsem mu stále blíž. Pomalu jej začínám vítat. Těším se na něj. Už mi na ničem jiném nezáleží. Jen pád a konec. Každá buňka tíhne k poslední myšlence – Život je stejně na draka.

            Ticho. Absolutní ticho ničící dokonalost přerývaného oddechování. Padám? Nevím…nejsem si ničím jistý. Hlava se příšerně točí. Musím udělat to, čeho se děsím…otevřít oči. Co když se pořád řítím do toužených hlubin? Co potom uvidím? Nic neříkající, uklidňující temnotu? Nebo snad sráz mučící a drásající tělo? Existuje jediný způsob, jak to zjistit. Zvedání víček působí, jako většina čerstvě se rodících zvláštních okamžiků, podivně nevinně. Světlo se zvolna rozlévá po zornicích zprostředkovávajících neuvěřitelné sdělení. Sdělení, které nechci přijmout. Stojím pevně na zemi. Dříve, než mne sílící jas přinutí zavřít oči si všímám mých světle modro-bílých tenisek ochotně se dotýkajících zdobené dlažby.

            O pár sekund později jsem si jistý, že zrak již zvládne pohled do jasného dne. Opět otevírám oči. Nechávám do nich proudit světlo a pomalu zvedám stále se motající hlavu. Zjišťuji, že jsem se ocitl v nějaké kuchyni či jídelně. Přímo naproti mně se na zdi vyjímá uměleckým písmem vyvedený nápis. Přes zamlžený zrak mám problémy s jeho rozluštěním. Přivírám víčka a co možná nejvíce se soustředím. Jako z temnoty začínají prosvětlovat první písmena. Po nich i celá slova. Polohlasně čtu: „Jestliže čteš tyto řádky, pamatuj, není ruky, která je napsala. Vzpomínej pouze na verše, básníkův pláč, jediný beze slz. Čím dál víc jsem chtěl dát mou lásku jediné, která mne miluje. Omlouvám se. Čas řekne toto hořké sbohem. Nežiji více pro hanbu. Ani mně, ani tobě…a ty…doufám, že už nikdy nebudu cítit pro tebe.“ Text mi připadá známý. Přitom je tak cizí. Nic cizejšího nemůže existovat. Avšak vím, že ho znám. Podivný paradox rozštěpující mysl, zabíjející kouzlo okamžiku.

            „Nad čím přemýšlíš?“ vytrhává mne ze zamyšlení medový hlas. Otáčím se za jeho zdrojem. Je jím krásná, mile se smějící černovlasá dívka. Ačkoliv vypadá vesele, její oči jsou jako dvě oázy smutku. Zátoky zármutku podivující se nad krutostmi světa.

            „Ty si nejdeš sednout?“ ptá se znenadání. Její úsměv nemizí. Nadále maskuje smutek očí.

            „Jdu. Jen jsem se trošku zamyslel,“ pronáším a mířím přímo k ní. Připomíná mi slova na zdi. Je stejná jako ta písmena. Známá neznámá.

            „A nad čím?“ dotazuje se dříve, než usedám. Nedává mi vůbec prostor k přemýšlení o jejím původu.

            „Ani nevím. Jen tak,“ odpovídám a usmívám se na ni. V duchu doufám, že mile. Konečně sedím naproti ní a můžu si ji prohlédnout zblízka. Je skutečně nádherná. Avšak nedokážu se na ni plně soustředit. Lebku zaplňuje odporný pocit déjá vü.

            „Za chvíli nám to přinesou,“ proráží bariéru vzájemného mlčení její hlas. „Jsem zvědavá, jak to bude chutnat. Ještě nikdy jsem to nejedla.“

            Restaurace, probíhá mi myslí. Ale co přinesou? Co objednala? Či jsme objednali? Lasagne, probouří myšlenka poznání okolo otázek volně visících v ovzduší. Nesnažím se přijít na to, odkud se vzala. Spíše to vypadá, že mě to raději nezajímá. Stejně tak jako u toho, co ji právě říkám: „Lasagne jsou výborné. Znám člověka, co je dělal doopravdy skvěle. U něj jsem je jedl poprvé. Už je to strašně dávno.“ Dva měsíce, dodávám pro sebe. Pocit opakování dávno zažitého je stále odpornější. A to se snažím vnímat jen její krásné oči. Zírám do nich a nemůžu se odtrhnout.

            „Krásně koukáš,“ lichotí mi.

            „Prý koukám jako jeden smajlík na netu. Ti ho někdy ukážu.“ Nechápu, kde se ve mně rodí odpovědi. Jen síla okamžiku působí kouzelným dojmem. Možná si nechci vzpomenout. Nechávám se unášet novou realitou a je mi příjemně. Starosti odplouvají do ztracena. Co se stalo před chvílí? Ona…ona se stala. Nic jiného neexistuje. Ani nebylo. Jen ona. Tak blízko a tak daleko. Až na druhé straně stolu.

            „Jak kdyby ses snažil tím pohledem něco říct.“

            Asi ano. Miluji tě. Neskutečně moc. Chtěl bych se naklonit přes stůl a políbit tě. Pro jistotu všechny myšlenky zaháním a pokračuji v hovoru: „Ani ne. To se ti asi jen zdá.“

            „Ale stejně koukáš krásně.“ Ty ještě krásněji, rezonuje lebkou. Proč je taková, jaká je? Proč znám spoustu odpovědí na její vlastní proč, ale na svá je nenalézám?

            Číšník přicházející s jídlem sebou přináší i dávku uvolnění. Ve chvíli, kdy pokládá misky s italskou delikatesou na stůl, se mi daří poslat vše z lebky pryč. Jen jedna věc tam nadále zůstává. Upínám se na ni. Když bere do ruky vidličku a pronáší: „Voní to nádherně,“ vypadá úžasněji, než před minutkou.

            „A chutná ještě lépe,“ říkám jako ve snách.

Vidlička nabírá první sousto, které se jen o sekundu později ocitá v jejích ústech. Zvolna vychutnává. „Je to fakt dobré.“

„Já vím,“ souhlasím a pouštím se do vlastní porce. Jíme mlčky, jen občas se na sebe podíváme. Při jednom pohledu do jejích nádherných, a zároveň smutných očí se mi vybaví několik jejích „proč“. Vlastně jsme si dost podobní. Dokonce víc, než si myslím. Nejen, že to neměla v životě lehké, jako já, ale…tak silné psychické pouto jsem ještě k nikomu necítil. Když ji držím za ruku a vím, že je blízko, cítím se naprosto volně. Jako bych byl se svou druhou půlkou, jež je však příšerně daleko. Dívám se na ni a chtěl bych ji políbit. Je mi tak blízká, a přitom  jsem jí nikdy nedal pusu. Malicherná myšlenka mě zaručeně ubíjí. Ale uklidňuji se tím, že bych něčím podobným náš krásný vztah úplně zničil. Nevím proč, ale cítím to tak. Možná je to doopravdy bezvýznamná útěcha.

„Už nemůžeš?“ ptá se.

Uvědomuji si, že má vlastně pravdu. Ačkoli jsem snědl méně, než ona, cítím se najedený. „Je to až moc syté.“

„To je. Už taky nemůžu.“ Posouvá misku bokem a upíjí z hrnku s presem. Když jej pokládá zpět, jemně ji hladím přes ruku. Bere mou dlaň do své a otáčí ji. Všímá si nenápadné náplasti na vnitřní straně zápěstí. Najednou jí vlhnou oči. „Proč si ubližuješ?“ dotazuje se smutně.

Její dedukce mne dostává do kouta. Ale nemůžu ji odpovědět. Jak bych jí měl vysvětlit, že náplast skrývá její iniciály, že jsem potřeboval cítit bolest? Jak jen jí říct o touze přenést útrapy psychické na ty fyzické? Vždyť jí nesmím prozradit nic z toho. V tu chvíli to nešlo jinak. Bylo to jen slabé škrábnutí. Sice pomohlo, ale její oči mne ničí. „Promiň,“ vyrážím ze sebe potichu namísto odpovědi.

„Že už to nikdy neuděláš? Prosím…“ Je tak příšerně smutná. Tohle jsem nechtěl. Toto doopravdy ne.

„Slibuji.“ Netuším, zda to dokážu, avšak je mi jasné, že kvůli ní se budu skutečně snažit. Už nikdy ji nechci vidět takto.

„Prosím. Nechci, aby sis ubližoval. Prosím.“

„Slibuji. Já…já se omlouvám.“ Nic víc ze sebe nemůžu dostat. Je to zvláštní situace. Je první, kdo mě dokázal okamžitě posoudit. Ale dokáže to pochopit? Asi těžko.

„Něco ti musím říct,“ pronáší. Z jejího hlasu cítím smutek, jež je jasně čitelný v obličeji.

„Když jsi v neděli odjížděl, zůstala jsem na perónu a dívala se za tím vlakem.“

„Já vím. Díval jsem se na tebe, než jsi zmizela,“ vkládám se do jejího vyprávění.

„Stála jsem tam asi hodinu a nemohla jsem dál. Jen jsem se pořád dívala tím směrem. A připomnělo mi to tolik věcí. Víš…když jsem přišla domů…já…bylo mi s tebou krásně…chtěla jsem umřít s pocitem, že jsem šťastná.“

„Andílku,“ prodírá se přes stažené hrdlo. Cítím, jak mi po tváři začínají stékat slzy.

„Odpusť.“ Její ruka držící mou zvláštně hřeje. Vnímám to jen okrajově. Snažím se nějak zastavit pláč.

„Už to nikdy nedělej, prosím,“ dostávám ze sebe ztěžka.

„Neboj, už nikdy.“ Věřím jí, ale tajně se modlím, aby to dodržela. Daří se mi přestat brečet, ale uvnitř se cítím hrozně. Na jednu stranu ji chápu, avšak netuším, co bych si počal, kdyby doopravdy zemřela.

Vpravo vedle mne se zničehonic začíná vlnit vzduch. Mimoto se celý svět jakoby  zastavuje. Zmateně se zaměřuji na podivný úkaz po mé pravici. Nedaleko mě se zhmotňuje muž v dokonale padnoucím a elegantním obleku. Zprvu jsem zmatený, ale po chvíli z mozku mizí mlhový opar nedovolující vzpomenout si, co se událo před Ní. Uvědomuji si, že onoho muže znám. Zcela jistě je to ten, s nímž jsem mluvil v  podivné předsíni. Zbytek se sice opět ztrácí v nejasnostech, ale i toto nepatrné poznání uklidňuje.

„Pěkné,“ pronáší místo pozdravu.

„Spíš smutné,“ oponuji. Kupodivu mi nijak nevadí, že čas kolem mne se zastavil a kromě něj se nic jiného nehýbe. Fakt přijímám jako nezměnitelnou skutečnost, čímž sám sebe udivuji.

„Myslíš?“ dotazuje se tajemně. „Vstaň,“ přikazuje.

Aniž bych věděl proč, poslouchám. Jakmile se zvednu, všímám si, že na místě zůstává sedět má dokonalá kopie, která si nadále povídá s dívkou naproti. „Co se to děje?!“ ptám se zmateně.

Sedící postavy nereagují. Místo nich se ozývá neznámý: „Nemůžou tě slyšet.“ Krátký okamžik mlčí, zřejmě proto, abych se mohl vyrovnat s jeho slovy. „Tak jaké bylo zopakování téhle krásné situace?“ ptá se po chvíli.

Pocit déjá vü se náhle vysvětluje. „Takže jsem znovu prožil jednou zažité?“ otazuji se hloupě.

„Samozřejmě.“ Hlas má zabarvený, jak kdyby mu vadilo, že jsem se zeptal.

„A co se stane po tomhle? Nebo stalo?“

„Není to jedno?“ vrací mi otázku.

„Asi ne.“ Z jeho konverzace mám pocit, že se se mnou baví jen z donucení.

„Tobě se děje tohle,“ říká a doprovází slova rozmáchlým pohybem ruky zabírajícím celé okolí, „A ona…ona zemře,“ šokuje mne. „Ale tak to časem každý,“ dodává na omluvu.

„Proč?!“

„Proč ne? Vždyť to je jedno. Tohle je fakt jedno.“ Aniž by mi dal prostor k nějakým úvahám či reakcím přistupuje ke dveřím a se slovy: „Prosím. Tyhle jsou poslední,“ mne pouští dovnitř. A já, ačkoli mám milion otázek, vstupuji do otevírajícího se posledního vchodu. Za ním se rozprostírá nemocniční pokoj. Nechutná bělost stěn se vpíjí do očí a nutí mne na krátký okamžik nevnímat scénu, která se nabízí. Jakmile se zrak přizpůsobí, můžu si plně prohlédnout situaci. Jako první mě zaujme dívka sedící u lůžka. Je ke mně otočená zády, ale i tak vím, že to je Ona. Otáčí hlavu mým směrem. Vypadá, že si ani neuvědomuje mou přítomnost. Obrací se zpět k posteli a něco tiše šeptá. Bohužel jí nerozumím. Vypadá to jako Probuď se, prosím.

            Zaměřuji pozornost na objekt jejího zájmu. Srdce dostává zvláštní takt a žaludek padá hluboko k nohám. Ještě před krátkým okamžikem jsem si myslel, že už mě nic nemůže překvapit. Nyní poznávám, že jsem se mýlil. Přece jen vidět sám sebe celého obvázaného a navíc v nemocničním lůžku jednomu nepřidá. V hlavě mám pocit neskutečného prázdna snažícího se proniknout co nejdál do myšlení a zničit ho. Chci pochopit co se stalo, avšak nemůžu na nic přijít. Kromě zamlženého putování domem si nepamatuji nic jiného. Myšlenky proudí jako zběsilé, ale žádnou kloudnou nedokážu zachytit. Jak kdyby ani neexistovaly.

            Pomalu se propadám do bezmoci, když se kousek ode mne začne zhmotňovat strašidelný stín. Vím kdo to je ještě dříve, než se zjeví v celé své kráse. „Tak se zase potkáváme,“ pronáší nezúčastněně. Přitom se dotváří detaily jeho postavy. Na sobě má opět ten dokonale padnoucí oblek a na tváři stejný odpudivý výraz.

            „Hm. Už to tak vypadá.“ Nějak cítím, že chce, abych řekl něco víc.

            „Není to roztomilý pohled?“ ptá se a stáčí hlavu ke scéně odehrávající se u postele. Z jeho hlasu cítím náznak ironie. Na tváři se mu rozlévá vědoucí úsměv, až mám pocit, že jen pozoruje stokrát opakovaný příběh, jehož konec zná zpaměti.

            „Možná…“ odpovídám. Nechávám slovo pomalu doznít. Čekám na jeho reakci, která se nedostavuje. Jen tak stojí a dívá se na Ni. Na slzu, která se zvolna kutálí z Jejího obličeje, aby se následně s neslyšným dopadnutím rozpleskla o jeho deku…o mou deku.

            Nechci, aby plakala. Chtěl bych něco říci, abych Ji alespoň trošku uklidnil. Vím, že mě neuslyší. Jsem naprosto bezradný. Je tak blízko, a přitom tak daleko. Nakonec se rozhoduji. Jdu až k ní, jemně Ji hladím po tváři a šeptám: „Neboj, andílku. Všechno bude zase v pořádku.“

            „Stejně o tobě neví,“ ozývá se nadřazeně za mými zády. Možná má pravdu. Avšak vidím něco, co on přes má záda nemůže. Její kouzelný úsměv hřeje na duši. Sice se opět ztrácí a střídá jej závoj smutku, ale vím, že aspoň na onen krátký okamžik cítila, že jsem s ní.

            Ničí mne pohled na další a další slzy pomalu kanoucí po Jejím obličeji. Ačkoli nechci, obracím se k ní zády a promlouvám na mého průvodce: „Takže?“

            Jednoduchost otázky ho na několik málo sekund vyvádí z rovnováhy. „Co myslíš?“ vrací mi dotaz, jakoby se snažil získat čas.

            „Ani nevím. Asi mě zajímá, co bude dál.“

            „Není to jedno? Oba to tak nějak tušíme. Nemyslíš?“ Poprvé za celou dobu mám pocit, že je taky člověk.

            „Jedno to není. A osobně si myslím, že jen já tuším. Ty určitě víš.“ Sám sebe začínám překvapovat. Jen nevím, jestli mile nebo nemile.

            „Takže,“ říká váhavě, „tady asi zase máme osud. A jak víš, ten změnit nejde. Tak co si vybereš teď?“ dotazuje se a natahuje před sebe zavřené ruce.

            Bez rozmýšlení odpovídám: „Levou.“ Jeho pravá ruka se snáší k tělu. Z vybrané mi do dlaně klesá maličký papírek. Nedočkavě jej rozbaluji a zírám na krásně vyvedené slovo Smrt.

            Celý můj svět byl jako domeček pro panenky. Spousta pokojů, do kterých stejně nepatřím. Nyní vím, že se mi to podařilo změnit. Našel jsem místo, do něhož skutečně náležím. Zvolna otevírám oči a dívám se na Její uslzený obličej…