Klasika typu "nemá smysl o životě uvažovat, lépe jest jej žít, jako ta tráva, která čeká, až zaprší". Nic nového pod sluncem, vlastně tato báseň zní jako vytržená z kóanu, jenže narozdíl od nich nemá ještě nějakou další nápaditou pointu. Hromadění obrazů mi až na první strofu, která dohromady alespoň evokuje pocit jakéhosi stoupání ze země, ovšem závěrečné tři sloky jsou prostě o ničem, to můžeme rovnou dodat:

Kotě z dvora mňouká do větru
Na silnici práší motorky
Jede mi vručící mixér
Slunce mile svítí
Hrušky hnijí
Zdechl pes

Tímto způsobem vám kdejaký milovník hospod složí nad pivem sáhodlouhý epos (říkal jsem sice, že poezie by měla být zde pro všechny, ale určité vůle by asi zapotřebí být mělo). Mimo to, dnešní obliba v surovém, syrovém a bezprostředním mi přijde skoro až k pláči.

Mno, a nakolik je Heidegger metafyzik, je diskutabilní, vzhledem k tomu, že své teorie vystavěl na odkazu existencialistů a fenomenologů, přičemž obé je spíš epistemologicko-etickou odnoží filosofie, než metafyzickou (pojem metafyzika vznikl trochu prozaicky zařazením Aristotelových knih o příčinnách "za" ["meta"] knihy o "přírodě" ["fysis"], přičemž jakožto věda o příčinnách to vyvrcholilo v díle Hegelově a Schopenhauerově, načež si tyto úkoly přebrala čistě teologie a teoretická fyzika, která zažila obrovský rozmach).

dobře se Kuba chytl na nadpis Metafyzika, škoda, že ho to po přečtení zklamalo :o)

příliš se filozofií nezabývám, proto jsem přímo nehloubal a vzal to více zpříma přes to, co je v básni skutečně rozeznatelné.
tak jak Kuba mluvil o první sloce, není to tak úplně podle něj, není to jen obyčejný výčet skutečností tak, jak to navrhl on, ale prostý básnický pohled, klasik se nesoustředá na stonky, ale spíše na květy, ne na břicha brouků, ale většinou na jejich konání a vůně prsť to je pro mě jednoduše vztah k domovu, k tomu z čeho jsme vzešli a z čeho pochází vše živé - zároveň se tím navrací k prvnímu verši.

s druhou slokou je to dle mě horší, příliš rozmělněný jeden obraz, který ještě částěčně přesahuje do následujícího dvojverší

v další sloce k sobě dobře ladí vždy dva verše, ale tady bych dal za pravdu Kubovi, je to nebásnický výčet - ovšem jen co se týká samostatných veršů, společně tvoří dobře spojený celek

závěr básně pointu má, shrnuje vše z předchozích veršů, jen jsi to trochu víc natáhla, byť tím, že jsi zapojila konkrétní osobu a její blízkost jsi to oživila

To jsem myslel, akorát jsem tu větu dopsal jinak, než jak jsem ji načal. První sloka ve mně evokuje něco na styl zrychlených záběrů na několikadenní růst trávy apod., jak něco vzchází ze země, nejprve je to takové živelné, mezi tou trávou, pak se díváme stále výš, prolétne kolem čmelák a jsme ve vzduchu - symbol svobody a volnosti. Celé to má snad naznačovat neustálé vznikání a obnovu přírody. Druhá sloka jako by naznačoval cykličnost a nekonečnost času, pořád někam jde, pořád ubíhá, rytmicky a konstantně. Ty dvě sloky se mi jediné celkem pozdály, ale ten zbytek mi, ať se autorka nezlobí, třeba je to jenom šálení, jako velmi, ale velmi levné.