28. března se uskutečnil poslední festivalový den. Spolu s prvním to byly dny nejpestřejší. Jak jsem se posléze dozvěděl, začátek i konec festivalu dramaturgicky řídil někdo úplně jiný, než jeho střed.

Pojďme se s festivalem rozloučit ECHEM na dění dne posledního.

Tento pán v Modré mikině stál dramaturgicky za prvním i posledním dnem festivalu, jinak kurátor výstavy Hermovo ucho, která probíhala v rámci festivalu. Nebo možná festival probíhal v rámci výstavy :).

Nacházíme se v Domě pánů z Kunštátu a netrpělivě čekáme, až Jon Rose započne své vystoupení. Na úvod trochu zlobící technika, kdy dálkové ovládání světel nefunguje. Rose ovšem pohotově dojde k vypínači a vyřeší to za pořadatele manuálně a svou vlastní rukou, která se za chvíli opře o smyčec při hře na housle.

Tento experimentátor překvapí brněnské publikum a místo plánované skladby Hyperstring 4 zařazuje úplnou novinku, jejíž jméno už mi ovšem v paměti neutkvělo. Rose hrál v doprovodu němého filmu, kdy jeho hra a film se trefně doplňovaly ironizací pohledů na dnešní svět. Neměl jsem tolik volné paměti, abych nahrával celé vystoupení, proto Vám patrně spousta narážek unikne, ale spousta trefných pocitů Vás zcela jistě zasáhne i z přiloženého Youtube snímku. (Teď jsem si vzpomněl na další část dnešního rozhovoru s Markem Ebenem, kdy jsem mu popisoval, jak budu dávat věci z koncertů na Youtube, tak odpovídal svou typicky lehce rejpavou intonací: "Ještě že to Youtube máme.")

Po přesunutí do zadního sálu jsem byl svědkem toho, že muži zůstávají dětmi až do smrti. S jakou libostí si Keith Rowe hrál s vrtulkou, kterou poháněl elektrický motorek a neustále kroužil nad snímači el. strun svého nástroje... Navíc nás opět zanášel do zvláštní atmosféry amplitudové modulace (forma vysílání na DV, KV, SV, typický malý kmitočtový rozsah přenášeného signálu - cca 9kHz, přičemž MP3 využívá minimálně šířku 16kHz), která nám připomíná naši vlastní historii. Má to svůj půvab, pustit si Radiožurnál na dlouhých vlnách (na stejné frekvenci dříve Československo a poté Hvězda, nejsem pamětník, ať mě kdyžtak znalí opraví). V autě dokonce nic jiného, než ČRo 1 na DV neposlouchám, protože nemám náladu neustále hledat kvalitní příjem na VKV. O zrušení dlouhovlnného a také středovlnného vysílání se vedou debaty už takřka 20 let. Většina provozů na středních vlnách už to odnesla a dnes neexistuje. To jediné, co si zatím držíme, je válečná "kořist" na Německu, frekvenci na dlouhých vlnách, kterou zajišťuje vysílač Topolná. Existují velké tlaky na zrušení tohoto vysílání a neustále podfinancování rozhlasu nutí minimálně ke snižování výkonu na čtvrtinu toho dřívějšího. Ovšem zrušení vysílače Topolná by vedlo ke ztrátě mezinárodní frekvence - a na dlouhé vlny se stanic dá umístit jen velmi málo a pochopitelně si na každou příležitost brousí zuby hned smečka lvů. Mělo by být naší národní hrdostí, že náš rozhlas takto strategickou frekvencí disponuje. Trochu jsem ulétl jinam, ale napadlo mne to všechno v souvislosti s tím, jak tito experimentátoři často zachytávají místní vysílání. Ale co budou dělat, až skončí poslední středovlnný vysílač a k tomu se Topolná rozpadne? (Pro představu, dříve vysílaly dva bloky duplexně. Dnes vysílá pouze jeden, zatímco ten druhý se celou dobu opravuje, než se odstaví ten, co v době oprav druhého vysílal a koloběh údržby spíše muzejního exempláře pokračuje zase v odstaveném bloku - vysílače, ne Temelína). Zcela jistě tady umělecky převyšuje odhodlání pracovníků Českých radiokomunikací, kteří jsou neustále v poklusu, aby vysílání, které Rowe zachytává na malé plastové radijko, vůbec doputovalo až k němu. Když už chce působit alternativně a tajemně, mohl si tu čínskou skříň odpustit a raději do svého aparátu zařadit starší elektronkový stroj. Ale je to festival nové hudby, takže se asi stará skříň nehodí. Nebo její převážení by bylo kapku těžší.

Opět Vám neupírám vaše názory. Ten můj je: byla legrace to pozorovat. - S jakou chutí a pečlivostí se Keith Rowe své produkci věnoval.

Co už však postrádalo trochu legrace a překvapení, bylo vystoupení hanse w. kocha. Pustit z notebooku nějaké audiopískance a tvářit se, že to generuje pomocí mikrofonu - promiňte, ale idiota ze mě dělat tímto způsobem nemusel. To je pro mě totéž, jako kdyby Gott přišel a zpíval na playback. Pak si pro změnu sedl za notebook a nehnutě seděl další minuty, než pískání ustalo. Tož nevím, co tím chtěl autor říci.

Ovšem, opět si udělejte názor svůj. Přikládám další video.

V závěru večera se dali všichni experimentátoři dohromady. Bylo cítit, že se vzájemně poslouchají. No, tedy, alespoň Jon Rose byl velmi pohotový a dokázal vždy vykouzlit zcela jinou náladu, pocity, atmosféru. - Zatímco Keith si hrál úchylně s pružinkou a svým pseudovrtulníkem a hans w. koch občas taky dodal nějaký záznam kliknutím do notebooku. 

Na festivalu už jsem zažil mnohokráte, že autorům docházela fantazie a dělali neustále to samé. U nich to vypadalo i trochu jako zoufalství. Ale Keith, jeho vrtulník a jakási drátěnka, to pro něj byla dlouhotrvající rozkoš, která neznala omrzení. A tím jsem se dokonale bavil. Občas ve mě vyvěraly pocity, jestli se náhodou nedívám na nějaké parodující hrabalovskomenzelovské dílo plné absurdit.

Nejzajímavějším článkem večera však pro mne byl Jon Rose. Jeho vtipný doprovodný film a také skutečně zajímavá hra na housle. A také díky filmu šlo významu jeho hry jednodušeji přijít na koub. Navíc, ojížděl si svůj vlastní nástroj, a ne klavír PETROF, což je jistě další nesporné plus.

Koukněte se tedy i na toto video závěrečného improvizování improvizátorů "nové hudby".

A co by to mohlo dát člověku s pernamentkou a účastí na všech představeních? Minimálně si trochu rozšířit rozhledy, co se dokonce ještě považuje za hudbu (ač se zatím bráním). Můžete se na chvíli ocitnout ve světě, kde se řídí zvuková produkce zcela jinými pravidly. A najít v sobě trochu tolerance, odvahy a vlastní skromnosti k tomu 'nedávat v sále najevo, že koukáte na hudební hnůj'. Na druhou stranu mít upřímnou radost a dobrý pocit z vystoupení, jako byla ta Gordona Monahana nebo studentů JAMU.

I když, možná nejvíce si cením toho, že jsem poznal spoustu milých lidí, kteří se brněnskou kulturou protkávají a přeci jen více času než u počítače tráví v divadle, kině, na pivu, nebo na koncertě.

Vedoucím festivalu je moc příjemný člověk, Tomáš Kučera, možná právě i kvůli němu mě trochu mrzí, že občas jsem kritický až naturalistický. Ale Tomáše jsem na to upozornil a nic vůči ostře kritickému přístupu nenamítal, právě naopak, poděkoval, že byl Postřeh schopen svižně o dění informovat a k tomu přinášet videa. Já zase na oplátku Tomáši děkuji za možnost disponovat 4 pernamentkami, logy Postřehu po celém Brně na festivalových plakátech a hlavně, že jsem za tyto privilegia mohl psát nechutně kritické články.

Tak - třeba zase za rok. Pokud má práce pořadatele neodradí. Má ouška už se z toho otřepala a těší se na další legraci, publikum tvářící se na vyšší třídu, než má vepsáno do čela a mnoho muzikantů bláznů, co mají odvahu vystoupit - a také na mnoho zajímavých osobností, které to neberou tolik smrtelně vážně, ale spíše jako lehkou legraci. Jako např. již zmiňovaní: Gordon Monahan a Jon Rose.

Tak, ahoj! zase někdy příště.