...Spousta přátel, spousta květin a jejího dojetí, ze kterého musel mít každý upřímnou radost a ze srdce jí to přál. Zajímavé je, že zatímco já bývám po koncertě roztěkaný a vůbec nevím "co", tak Barča zachovala klidnou hlavu, dopila svou koka-kolu a pak řekla povelově-tázavě: Jdem? A tak jsme šli... (Aktualizováno o doprovodný text)

Black Tangerine bude mít výstavu. A dokonce mě poprosila, jestli bych na ní nezahrál. Nebudu nijak tajit, že to pro mne byla jedna z nejhezčích událostí za poslední rok, možná dva. Moje první veřejná kulturní akce - Být Prachem, Makretka! - se konala 15. prosince 2006. Já slavil své 18. narozeniny hned den na to, Barča o týden později měla mít 17 (moje oblíbené číslo), tak jsem jí dovezl kytku (snad si to dobře pamatuji). A teď, skoro po dvou a půl letech jsem se nachomýtl v tom stejném květinářství. 

Ale zpět k tomu konci roku 2006. Byla to první veřejná prezentace Postřehu. Spousta lidí tam vystoupila poprvé a naposledy. S ubíhajícím časem se mi zdálo, že už se podobné setkání snad ani nemůže uskutečnit. Ale v době, kdy už se octl každý úplně jinde a většinou mimo tento magazín, jsem rázem počítal dny, které zbývají do Barčiny výstavy.

Já asi ani nejsem schopný cokoli kloudného říct. Bylo to moc hezké. Barča ještě hezčí, než v Ostravě :-). Všude kolem spousta nových obrázků. A když jsem zasedl ke klavíru, tak jen nad ním na mě tři koukaly. Nakonec jsme Barči zahráli více skladeb, než normálně hrajeme v rámci svého pásma na koncertech. K tomu na závěr skladbu její. Nepředstavil jsem ji. Její název jsem zatajil, jen se kouknul na Barču a přišlo mi v tu chvíli správné, že bude jedinou postavičkou, která ví, co hraji. Teda, on se tam pak zjevil Ivo Hartman a po skončení hraní se hned hlásil, že to poznal.

Dobře, Ivo, poznal jsi to :-).

Přiznám se, že tak hezký pocit z hraní jsem měl před tím jen jednou. Právě v Ostravě. Pochopil jsem, že je pro mě propojení s Barčinou tvorbou, ale i s ní samotnou, něco jako dodání chybějícího dílku do mé mozaiky. Bez ní je tam nějaká černá díra, kde se vše vytrácí. (Ale dokud Black Tangerine nepotkáte, tak to vůbec netušíte.)

Po výstavě jsme šli do podniku Stará škola. (Ze školy Svolinského do školy Staré :-) ) Barča se svou kamarádkou Petrou se oddávají šopáku. Ivo a Foton po chvíli chrápou (jak jinak). Ještě mi to všechno přišlo jako příšerně neskutečné... Na chvíli jsem šel ven do parku, lehl si na lavičku a pak si hrál se psem co ke mě přiběhl. Koukal se na muzeum a kostel. A pak se zase vrátil zpět.

Starou školu jsme vyměnili za Barčin pokoj a díky Fotonovi jsme se smíchy za břicha popadali.

Jsou tři ráno. Ivo chrápe a já zjišťuju, že jsem si zapomněl pyžamo. K sakru. Stěhuju se na balkon a zachumlávám se do spacáku. Nemůžu usnout a pomalu střízlivím. Připadám si trochu jako idiot a říkám si, jestli jsem to zase s kravinama a zadáváním nonsensových matematických úloh Fotonovi nepřehnal. V pět hodin ráno jsem začal váhat, jestli nenechám vzkaz a raději se nevytratím a nepojedu domů. Nebudu tady akorát na obtíž? Co budu dělat? BT prý vstává až kolem poledne. Přece nebudu otravovat její rodiče svou přítomností jen proto, abych počkal, až se Barča vzbudí a řekl bych jí to své - měj se hezky. Naštěstí jsem usnul dřív, než jsem rozhoupal k rozhodnutí.

A jsem za to rád, protože sobotní den byl podobně milý a debatní jako ten předešlý. (Kde jsme byli svědky Barčiny "oslavy". Spousta přátel, spousta květin a jejího dojetí, ze kterého musel mít každý upřímnou radost a ze srdce jí to přál. Zajímavé je, že zatímco já bývám po koncertě roztěkaný a vůbec nevím "co", tak Barča zachovala klidnou hlavu, dopila svou koka-kolu a pak řekla povelově-tázavě: Jdem? A tak jsme šli.) Sobotní odpoledne dorazil Tomáš Dostál.

"Tomáš je můj kluk totiž," vzpomněl jsem si na včerejší slova Petry.
A skutečně. Tomáš je její kluk. Takže tu sobotu vedle sebe chodili :-). Navíc jsem jim podaroval desky a CD. Takže chodili taky s deskami. (Pro mé desky to byl možná první vážný vztah.)

Taky jsme seděli na písku a parodovali pana učitele Bernarda. (Pane učiteli, vím že Postřeh čtete. Buďte zdráv a díky, že mi fandíte v mém studiu.)

A proč jsme parodovali pana Bernarda? "Protože je přeci zřejmé, že když se dívám na vás, nemyslím vašeho souseda ani kolegu za vámi!"

Pak jsme se s Tomášem předváděli kdo více na střední škole vyvedl učitele z míry. (Tomášova radost byla Šárka, moje Zuzka. Šárka tady moc nechodí, ale Zuzka... - i Vás zdravíme, paní Vildomcová.)

Když prostor pískovišťového amfiteátru omrzel, vydali jsme se na oběd a pak, pokud si dobře pamatuji, přišlo již samotné rozloučení. (Teda než jsme odešli, tak jsme se stále bavili na účet Fotona a jeho rovnic y = hovno x  nebo pokusu o matematické vyjádření menstruace. Tomáš to okořenil vtipy, které do beskydského prostředí celkem zapadaly - bačové byli oblíbenými postavami.)

A teď přišel čas abych se s Vámi (čtenáři) rozloučil já. Barča říkala, ať klidně napíšu i o tom záchodě. Takže, lidé drazí. Hned vedle Barčina pokoje je naprosto úžasný záchod. A kdo tam nebyl, tak možná taky dodnes neví, že má nějakou díru, kterou něco uniká :-).

************************************************************

Díky Barčo.

Měla jsi to moc hezké.

Z tohoto víkendu budu ještě dlouho těžit a myslet na tvé obrázky, frenštátské pískoviště, hřbitov i mateřskou školu.