V poslední době jsme si mohli povšimnout množících se zpráv, které upozorňují na rostoucí extrémismus v naší společnosti. Tu a tam se sjedou zástupci krajní levice, pravice, anarchisté, či jiné společensky nespokojené skupiny, jež „trpí" nutkáním veřejně prezentovat své názory a to všemi dostupnými prostředky. Nabízí se otázka, je-li situace skutečně tak vážná, aby vyžadovala explicitní intervenci státních orgánů, nebo je stávající situace zvládnutelná se součastnými nástroji. A vůbec, kde nastává ta pomyslná hranice mezi hrozbou a bezprostředním nebezpečím? To jsou otázky, které se nám musí nutně vybavit, když diskutujeme na toto téma. Abychom se nad nimi mohli zamyslet, je třeba se hlouběji podívat na to, jak fungují společenské mechanismy a jak je lze narušit.

Míra svobody a demokracie je přímo úměrná prosperitě a blahobytu. Tato přímá úměra je, dle mého názoru, rozhodující. Dnešní společnost prožívá, nepopíratelně, největší míru bohatství, ve své historii, která tvoří pevnou hráz všemu ohrožení společenské svobody. Je zřejmé, že někteří lidé toho budou zneužívat, druzí využívat a ostatní budou rádi, že jsou rádi.

První skupinu lidí, zneužívající demokracii, bych přirovnal k psovi, kterému je dovoleno štěkat. „Štěkot" je legitimním způsobem, kterak vyjádřit svůj názor. Ovšem, když pes kousne, je třeba jednat. Zde se nachází rozhodující moment.

Je-li demokracie efetivní, to jest disponuje schopnými a obratnými politiky, kteří ctí její principy a jsou pro ně ochotní bojovat, pak se není čeho obávat. Takový kousanec se přežije a zapomene. Horší to je, když se demokracie stane nástrojem osobních mocenských ambicí vůdců, kteří ji mají rádi jen do té doby, než jim umožní chopit se plně moci. Tuto možnost jim však dává společnost sama, byť nevědomky.

Osobně zásadně odmítám „škatulkování" lidí, podle rasy, náboženství či sexuální orientace. Velké nebezpečí vidím ve všeobecném odporu společnosti vůči Romům. Otázku oprávněnosti teď ponechme stranou, v každé skupině lidí je jistý poměr mezi slušnými a neslušnými lidmi, kteří nám vytváří zkreslený obraz. Mluvím spíš o nebezpečí všeobecné podpory obyvatelstva k lidem, kteří v této věci přichází s nedemokratickým, přímočarým, řešením „romské otázky".

Nemůžeme se znepokojovat nad neonacisty, pokud podporujeme jejich zásah vůči Romům. Proč nás znepokojuje heilování, ale fyzické, bezprecedentní násilí nikoliv? Není to pokrytecké? Zcela určitě ano. Je to pokrytecké a krátkozraké, neboť je jen otázkou času, než se jejich násilí a přímočará řešení obrátí proti nám. Kdo nás pak ochrání? My sami jim propůjčujeme instrumenty proti minoritě, ale co když se tou minoritou staneme sami? Kvalita demokratické společnosti se pozná podle toho, jakou ochranu a toleranci požívá minorita od majority. Proto je třeba zcela zarantně odsoudit jakékoliv činy, jež extrémismus páchá, bez ohledu na naše sympatie. Když tak neučiníme, poskytneme skrytou podporu, kterou si tito pseudolidé budou interpretovat po svém. Nemůže to mít jiný výsledek, než bujení extrémistických nálad ve společnosti. Uvedl jsem jedinou, zato však výmluvnou ukázku, jak lze do demokracie „kousnout".

Společenská podpora však ještě neznamená ohrožení svobod. Je zde zapotřebí ještě jedné okolnosti, aby prostor humanismu utrpěl zásadní - smrtelnou - ránu. Je to ekonomický propad. Lidé si víceméně nestěžují, když mají za co pít, jíst a můžou sedět pohodlně u televize. Když však ztratí práci a ekonomiku postihne recese, přichází ke slovu centrální přerozdělování (značně posílené). Takovéto intervence musí být zpravidla posvěceny národními parlamenty, pod záminkou boje s krizí. Toto posílení moci se již dá obrátit proti demokracii a spolehlivě ji usmrtit. Lidem to zprvu vadit nebude, hlavně když budou zaměstnání, ale za čas...Vzpomeňme nástupu moci nacistů v Německu, které bylo založené na nenávisti vůči Židům a světové ekonomické krizi. Stéblo s tonoucím se nakonec stejně utrhlo...

Jediným našim úkolem je brát extrémní názory s rezervou. Nechme pejsky štěkat, ale nebojme se je přetáhnout řemenem, když budou kousat.

Vzájemná tolerance, respekt k člověku a práce tvoří jedinou možnou cestu. Alternativy, líbivá hesla, primitivní řešení - to jsou cesty do pekel, které vždy vedou k utrpení lidí, nedejme jim proto prostor. Naši společnost tvoříme my všichni, budeme-li zkažení my, bude zkažená i ona...