.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

 .: Online
Stránku si právě čte 23 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bára a Libor

Vlasta Moravec - Povídky - 14. 08. 2009 - 2329 přečtení

Smrt 1.jpgJsem předávkovaná, nebo mi prodali nějaký svinstvo? Je den, nebo noc? Kolik chlapů se dnes na mně vystřídalo? Proč bych to počítala? Tohle má na starosti Robert. On se mi stará o prachy i o přísun matroše. Ale dneska jsem si šlehla pěknej hnus.


Ještě párkrát se sjedu nekvalitou, a jdu do kytek. No, a co... stejně jsem na světě omylem a za trest. V minulým životě jsem musela bejt masovej vrah, a teď si to vyžeru. Ležím v nějakým smradlavým bytě na smradlavý matraci. Kdybych mohla aspoň domů. Máma je šťastná, že jsem zdrhla. Prej jestli se vrátím, tak mě přerazí vejpůl. Ani se jí vlastně nedivím, taky bych nechtěla mít takovou dceru. Jsem odpad... a taky jako s odpadem se mnou všichni zacházej. Vošukat... a teď táhni, šmejde! Jó, ŠMEJD, tak bych se měla jmenovat.


Nějaký prase rozsvítilo lustr. Robert.
„Co tu zase skuhráš?“ Robert odkopl stříkačku dál od matrace. „Už ti je zase blbě? Tady mi nechcípej, nechci mít kvůli tobě průser. Na skuhrání jsem háklivej. Jestli vynecháš zejtřek, vrátíš se na silnici. U mě se musí makat, ty šmejde!“ řve mi do ksichtu.
Přemýšlím, jestli by se mi ulevilo, kdybych ho podřízla a pak oddělala sama sebe. Řekla bych, že jo.

*********************

Na Roberta kašlu, ať se oddělá sám. Já se postarám sama o sebe. Nuselskej most jsem ani nezkoušela, nejsem blbá. Je už moc jištěnej – pletivo, kamery... Tenhle nadjezd je lepší. Počkám si na slušně velký auto – a hups... Stejně už na mě leze absťák.
„Ahoj.“
Vedle mne stojí chlap s kravatou, a já kráva ho vůbec neviděla. Určitě jde dělat to samý, co já.
„Čau,“ čumím na něj vyjeveně.
„Byl jsem tu dřív,“ povídá neznámý, „nebude ti vadit, když taky dřív skočím?“
„Posluž si... ale dělej, už mi začíná bejt zima.“
„Tady... na, vezmi si moje sako. Už ho nebudu potřebovat.“ Sundal si nóbl sako z fajnový látky.
„Seš sjetej? Vždyť ho za chvíli ani jeden nebudeme potřebovat!“ zvyšuju hlas.
„Tišeji, prosím. Nebudeme na sebe upozorňovat.“
„Skvělej nápad, intoši,“ zasměju se, „naše střeva na silnici na sebe za chvilku upozorněj až, až.“
„Máš pravdu. Takže to sako fakt nechceš?“
„Dej ho sem. Nějak jsem se rozkecala. Hele... ty tam máš cigára. Můžu si vzít?“
„Všechno je tvoje.“
„Kristejéééžiši... ty máš v ruličce snad padesát tisíc!“ zase neopatrně zvýším hlas.
„No a? Těma prachama si to poslední cigáro klidně zapal,“ mávnul rukou a sedl si na betonový okraj. „Už musím jít.“
„Nedáš si taky poslední cigáro?“ podávám mu celou krabičku. Vzal si. Na chvilku se naše prsty setkaly. Taky jsem si sedla. Přestávám chápat, oč tu běží. On je přecpanej prachama, já jsem silně v mínusu, ale skáčeme OBA! Měla bych na něj spoustu otázek, ale je mi blbý se ho zeptat. Nevěřícně na něj civím. Takovej hezkej a prachatej chlap... a on se chce zabít. Líp se narodit nemohl, tak co blbne?
„Proč končíš?“ přeci jen jsem se zeptala.
„Žena mi dnes napsala dopis na rozloučenou.“
„Zdrhla ti?“
„Spáchala sebevraždu, pustila si plyn.“
„Kvůli tobě?“ Nechápu sama sebe, proč ho otravuju.
„Ne... kvůli milenci, který ji opustil. Vůbec jsem nevěděl, že mě vlastní žena nemiluje.“ Zapálil si druhou cigaretu. „A jak se vede tobě? Asi taky nic moc?“
„Jo, nic moc. Jsem kurva. A kam mi paměť sahá, vždycky jsem byla. Dnes dávám výpověď.“
„Když se zabiješ, nedostaneš dva platy odstupného.“
„Ha ha. Moc vtipný. Víš hovno, jak se žije na dně,“ odplivla jsem si z dvanáctimetrové výšky na silnici.
„Na dně jsem byl, ale já se dodnes uměl ode dna odrážet. Milá zlatá, dětství jsem prožil v děcáku. Nejsem sirotek, normálně se na mne rodiče vykašlali, nezajímám je. Ve třinácti jsem z děcáku utekl na Slovensko. Když mě po roce a půl chytili, já měl u sebe víc peněz, než moji vychovatelé.“
„Kradl jsi, no... to je toho,“ ušklíbnu se.
„Nikdy jsem neukradl ani korunu. Začal jsem tam prodejem novin, pak jsem sbíral vyhozené věci a prodával je na bleším trhu. Potom přišly na řadu starožitnosti, ty vynášely nejvíc. Když vychovatel zjistil, že jsem se živil poctivě, i když načerno, všechny průšvihy mi vyžehlil. Pořád jsme v kontaktu, i po patnácti letech,“ usmál se na mne.
To je snad poprvé, co se na mě někdo lidsky usmál. „Proč se usmíváš? Hráblo ti?“ ťukám si na čelo.
„A tobě ne?“
„Jenže já jsem v jiný situaci, milej zlatej. Mě, když nebudou píchat chlapi, chcípnu hlady.“
„Vážně? Mne nikdo nepíchal, dokonce ani nadřízeného jsem v životě neměl, a uživil jsem se slušně. Akorát žena... no nic... jdeme na to.“ Neznámý kravaťák se postavil.
Vstala jsem taky. „Jak se jmenuješ? Já jsem Bára,“ podávám mu ruku.
„Libor,“ stisknul mi ji, ale pak si mě k sobě přitáhl, objal mě. Pošeptal mi do ucha: „Báro... co tu děláme?“
„Libore, my se tu přeci zabíjíme. Už jsi zapomněl?“
Objímáme se čím dál víc. Tiskneme se jako milenci. Hřeje mě. Rozplakala jsem se. „Libore... já... já bych tolik... tolik chtěla žít. Ale já to neumím. Nikdo mě to nenaučil.“
„Báro, mě to taky nikdo neučil. Sám jsem se donutil.“
Začala jsem ho líbat... ústa, oči, tváře... a Libor mně polibky oplácel. Byl od mých slz celý zmáčený. Vlastně nebyly to jen moje slzy, ale i jeho.
Libor zavrávoral, jednou rukou jsem se stačila zachytit zábradlí. Ale... on mi sklouzl z betonového okraje. Držím ho jen za jednu ruku, málem mi vahou vykloubil rameno.
„Báro...“ křičí pode mnou.
„Libore, neboj se, já tě držím!!!“ Ale nebyla to pravda, cítila jsem, že ho neudržím.  Byl  na mě moc těžký... moc... moc těžký, vyklouzával mi. I ten jeho snubní prsten mu pomalu sjíždí s prstu. Bože, nééé, vidím světla náklaďáku.
„Ne!!! Libore, teď ne!!! Já tě miluju, jak jsem ještě nikdy nikoho nemilovala!!! Prosím tě, ty teď nesmíš...“
Libor dopadl těsně před projíždějící auto. Slyším zvuk lidského těla, naražejícího do podlahy nákladního auta. Hlava se oddělila od trupu, zůstala ležet na bílém pruhu silnice.

V ruce mi zůstal jeho snubní prsten. Navlékám si ho na prst, ...jsem vdaná.

Smrt 2.jpgIlustrace: autor

 



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 13.08.2009 19:01:24     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Bára a Libor
Hezky napsané. Udrželo mě to v napětí celou dobu čtení a fakt jsem si hrozně přála, aby ani jeden neskočil - nenapadl mě pád - jenže takový je život. Myslela jsem si, že to bude jen o drogách, dobře, že nebylo. Povídka hezky graduje. Moc se mi líbila.

  
Komentář ze dne: 14.08.2009 13:37:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (@)
Titulek: Re: Bára a Libor
Renato díky, teď se mi líp pojede na dovču... :-))

    
Komentář ze dne: 14.08.2009 13:58:24     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Re: Bára a Libor
V tom případě přeji hezkou dovolenou, přijatelné počasí, hodné lidi kolem sebe, nepokazivší se zdraví a hoooohně inspirace.

Komentář ze dne: 30.08.2009 19:33:18     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Kozííí] - Pavel Kotrba (poezie@postreh.com)
Titulek:
dobrá situace, dobré místo (jiný most, než Nuselák nebyl?!), dobrý závěr,
jen málo komentářů...
štve mě, že za vším vidím takové bubáky, kde jsou drogy - to je Memento a Děti ze stanice Zoo a nic jiného není tak svaté aby to mohlo být originální, čistě mlj problím Vlasto :)

  
Komentář ze dne: 30.08.2009 22:28:20     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (@)
Titulek: Re:
Pavle, jiný most než Nuselák byl, viz výňatek z povídky: "Nuselskej most jsem ani nezkoušela, nejsem blbá. Je už moc jištěnej – pletivo, kamery... Tenhle nadjezd je lepší."

    
Komentář ze dne: 30.08.2009 22:37:57     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (@)
Titulek: Re: Re:
...ještě chci dodat, že povídka nebyla o drogách, ale o kontrastu spodiny a V.I.P., kteří paradoxně chtějí skončit stejným způsobem. Alespoň jsem to tak měl v plánu. :-)

    
Komentář ze dne: 31.08.2009 06:59:03     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - pavel kotrba (@)
Titulek: Re: Re:
jo, dostal jsi mě, Vlasto .)
jak jsem viděl slovo Nuselák, domyslel jsem si a šel jsem dál, protože už jsem se nemohl dočkat zápletky... promin mi to

      
Komentář ze dne: 31.08.2009 10:22:44     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (@)
Titulek: Re: Re: Re:
Vše odpuštěno. :-)))



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz