.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Duben  >>
PoÚtStČtSoNe
   1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30   

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

PIANISTA

Vlasta Moravec - Povídky - 03. 09. 2009 - 2920 přečtení

pianista.jpg

(Obraz č. 1 – Berlín)

 

To bylo tak nádherný! VYHRÁL JSEM! Musím co nejdřív zavolat Zdeně... a našim... a babičce. No jó, babička! Ta bude mít radost! Mezinárodní klavírní soutěž do dvaceti let. I na konzervatoři teď budu mít možná lepší pozici. Jé... a paní profesorka... když si na ni vzpomenu, jak brečela... No, vždyť já skoro taky. Ten Dán... nebo ta Japonka – to byla extratřída. A já... čecháček od Náchoda jsem s nima zamet´. Je fakt, že jsme s profesorkou dřeli jako šílenci... ale to oni asi taky. Vlastně všichni! Ale štísko si sedlo na MNE! Kde mám ten mobil... Musím všem zavolat. Teď tě pěkně zavařím, ty votravnej hajzlíku...



„Zdeni? Čáááú z Berlína... Co?... Jasně! Mám to v kufru! ...To víš, že zlobili... hlavně ten Dán, to se dalo čekat. Kdyby Japonka nebyla nervózní, tak mě rozseká do nudlí... ale takhle jsem je utřel... Zdeni? Jsi tam? ...Moc tě miluju... a těším se za týden s tebou na ty hory... jo... tak ahoj. Musím zavolat ještě našim... a hlavně babičce... čau.“

_______________________________________

(Obraz č. 2  – Lhota pod Libčany)

Za babičkou jezdím strašně rád. Nejen, že jako městský kluk mám romantické představy o vesnici, ale babička je totiž moudrá žena. Moji rodiče mají, na rozdíl od babičky, za sebou několik vysokých škol. Ale do života mne vybavila babička. Doufám, že ještě zdaleka neskončila. Je to prý všechno o klidu, říká babička. Nejen těla, ale PŘEDEVŠÍM duše.

Vždyť já vlastně ani nevím, jestli se naši mají rádi, nebo ne. Jako dítě jsem si dlouho myslel, že mít doma přepracované a přeustarané rodiče, je normální. Zvlášť, když moji spolužáci na tom byli podobně. Až u babičky, v malém otlučeném domku, jsem si pozvolna a polehoučku začal uvědomovat, že něco není v pořádku.

Muziku jsem miloval odmalička. Ani lidová škola umění mi tuhle radost neotrávila. Měl jsem štěstí na učitele, později na profesorku. Propadl jsem klavíru natolik, že jsem mu totálně všechno podřídil. Nic jiného mne nezajímalo, nenaplňovalo... Ani kamarády jsem kvůli klavíru neměl. Rodiče na mne byli pyšní, a to mi bohatě stačilo. Až babička mi otevřela oči. Díky babičce mám nejen Zdenu, ale hraju i mnohem líp, než kdy před tím. Daleko víc se zajímám o své okolí. ...A klavír... jakoby to vycítil. Sám mi vede prsty, udává rytmus, mění náladu. Paní profesorka byla první, kdo tu změnu poznal. Ale neví, kdo tu změnu způsobil. ...Moje babička.

„Babi, u tebe to vždycky voní po tvarohových buchtách, i když žádné nepečeš.“ Nesu si židli na zápraží.

„Ty by ses jasnovidectvím teda živit nemohl, Honzo. A co je tohle?“ Babička nese pekáč horkých buchet. „Tohle máš ode mne za tu vyhranou klavírní soutěž. Nezlob se na mne, ale byla bych v sedmdesáti letech stejně skákala radostí, i kdybys byl třeba pátý. Slyšela jsem nahrávky tvých soupeřů.“

Kousal jsem do horké buchty. „Fakt? Jak jsi k těm nahrávkám přišla, babi?“

„Napsala jsem si o ně tvojí paní profesorce. Už si delší dobu píšeme... je to hodná ženská,“ pokyvuje babička hlavou. „A nejez ty buchty tak horký... nejsou ani pocukrovaný.“

„Babi, víš co mně, jako vítězi, dali v Berlíně na hotelu k snídani? Kaviár! Kam se kaviár hrabe na tvé tvarohové buchty!“

„Jak se má Zdenička? Nezapomínáš na ni, Honzo? Aby ti sláva náhodou nestoupla do hlavy.“

„Neboj, babi. V pátek spolu vyrážíme na hory. Na celý víkend. Ještě jsme spolu sami nikde nebyli. A přes noc už vůbec ne, jestli mi rozumíš.“

„To je dobře, že jste nespěchali. Jak dlouho se vlastně znáte?“

„Babi, nedělej, že nevíš. Sama jsi dělala kuplířku.“

„No jo... bude to víc než rok. Vážně jste spolu... ne to?“

„Se Zdenou jsem ještě nespal, jestli se chceš lidsky zeptat. Tak mi drž palce, ať nejsem dobrej jen za klavírem.“

„Jak se na to tváří její rodiče?“

„Tváří se tak, že mě mají rádi. Jestli to jen předstírají... nevím. Skoro je neznám. Jsou pořád v práci, nebo se o své práci baví. Úplně stejně, jako naši. Jak jsi mohla mého tátu tak divně vychovat, babi? Tátu znám jen jako stroj na prachy.“

„Ale finančně tě podporuje, to už ti nevadí, Honzo.“

„Klidně budu chodit na brigády, jako ostatní. Ale táta by mě zabil... Prý se to nehodí, aby jeho syn někde umýval výlohy.“

„Honzo, tátu už musíš brát takového, jaký je. Nechceš ho snad vychovávat, že ne? ...Vlastního tátu.“

„Neboj, babi, mám starosti sám se sebou.“

_______________________________________

(Obraz č. 3  – Krkonoše)

„Líbilo?...“

Hezčí otázku na krásnějším místě jsem nemohl dostat. V krbu praská oheň... a my se Zdenou ležíme nazí na rozkládacím gauči... Já vím, bílá kožešina před krbem i pod námi by byla lepší, ale i tak jsem spokojený. TOHLE jsou moje nejkrásnější chvilky života! Kam se hrabe klavír...

„Teď jsi asi deset minut nemluvil o klavíru. Copak se tak zásadního stalo?“ zeptala se mne Zdena.

„Nemluvil, to je pravda... ale celou dobu jsem na něj myslel...“

„LHÁŘI!“ plácla mě Zdena přes nahý pupek.

Usnuli jsme.

 

Ráno nás vzbudilo bouchání na okenici: „Padejte všichni pryč, může se utrhnout nad vámi lavina! ...Vykašli se na to, tam nikdo není.“

„Zdeno,“ třesu s ní, „prej musíme pryč!“ Vyběhl jsem jen v trenýrkách před chatu. Vidím dva lyžaře od horské služby ujíždět pryč.

NÁRAZ! Bílá masa sněhu mne semlela, jen na chvilku se mi podařilo plavat po povrchu. Chce se mi řvát ZDENO!!! ...ale nemůžu. Mám plnou pusu sněhu. Vůbec netuším, jak jsem hluboko pod lavinou. Žiju vůbec? Nebo je to jen hrozný sen? Během chvilky nastalo mrtvé ticho. Začínám ztrácet vědomí. Ani nevím, jestli mi je zima, nebo teplo. Vím jediné – dusím se... a jestli omdlím, bude konec.

Začínám mít barevné sny. Vidím Zdenu s babičkou v přesvětlené zahradě. Usmívají se na mne. Babička Zdenu políbila... na rozloučenou? Chce políbit i mne... ale mezi námi je plot. Chtěl bych se k nim rozeběhnout, ale nohy mám snad z olova. Nemůžu se hnout. Babičko, Zdeni... JÁ SE NEMŮŽU HNOUT!!!

_____________

„Tady! Možná, že už ho mám. Jasně... je to tady! Mám ho! Pojďte sem! Tak polez, mladej... DEKU! A fólii... Bacha na ty nosítka. Byl s tebou ještě někdo? ...Neodpovídá... Kyslík... Tady byla horská chata, a nezbylo z ní ani prkno. Mladej... nebyl v tý chatě někdo? Má toho dost... Možná byl v té chatě sám a vyběhl jen v trenýrkách. Mladej! Hej! Byl jsi v té chatě sám?“

 

lavina.jpg

 

_______________________________________

(Obraz č. 4  – Nemocnice)

Z horské chaty zbyl jen sklep. Jinak vůbec nic. Zdenu našel pes záchranář. Snad jedinou kost neměla v pořádku, ale žila. Dvě stě metrů od chaty. Nic na sobě neměla. Na rozdíl od Honzy, její mozek nebyl poškozen. Honza byl déle bez kyslíku.

Na chodbě nemocnice sedí vedle sebe rodiče Zdeny i Honzy. Mlčí. Doktor je už před hodinou seznámil se zdravotním stavem. Zdena má poškozenou míchu, ještě se neví jak moc. Mohou nastat životu nebezpečné komplikace. Honza je v kómatu, nedostatek kyslíku udělal své. Možná se už neprobudí, a jestli ano, později se ukáže rozsah poškození mozku.

„Tady už nejsme nic platní,“ řekl pan Novák. Paní Nováková se rozplakala. „Měli bychom jet,“ pokračuje pan Novák a vzal manželku kolem ramen.

„To není možný,“ dusí se pláčem paní Nováková, „všechno nám s klukem vycházelo... tak hodnej a nadanej kluk... jediný dítě,“ paní Nováková začala omdlévat. Manžel jí podpírá a otec Zdeny někde sehnal invalidní vozík. Mamince Zdenky se z toho udělalo špatně. Doktor se sestrou si ji odvedli na injekci. Paní Novákovou si odvezli také. Oba otcové osaměli.

Pan Novák nevěřícně vrtí hlavou. „Člověk celej život lítá kolem rodiny, v práci dře... Teď má vlastně kluk perfektně nastartovanou kariéru, nemůže mi umřít...“

„Jděte do háje s kariérou, pane Novák. Mě by úplně stačilo, kdyby naše děti žily!“

Přišel k nim starší doktor. „Pan Novák?“

„Ano, to jsem já...“

„Pane Novák, váš syn se sice probral z kómatu, ale vypadá to na retrográdní amnézii.“

______________________________________

(Obraz č. 5 – O rok později -  psychiatrická léčebna)

Psychiatrický ústav nevypadá jako slepenec starých budov, ze kterých velitel čas olupuje omítku. Naopak - moderní, prosklené, vkusně architektonicky vyřešené budovy vás lákají k nastěhování. Česká republika se má opravdu čím pyšnit, máme tady pěkný blázinec. Byla by radost tu bydlet, ale lidé svážení ze všech koutů naší krásné republiky mají občas jiný názor.

Moderní blázinec zaměstnává hlavně mladé doktory s neotřelými pohledy na léčbu. S psychologem Tondou Cvokařem (PhDr. Antonín Horáček) a psychiatrem Pepanem (MUDr. Josef Rambousek) měl ústav opravdu „šťastnou“ ruku. Jejich metody se liší od všech zvyklostí a pouček. Tonda s Pepanem jsou dlouholetí přátelé.

______

Pacienti sedí po snídani ve společenské místnosti a oba mladí doktoři se opět na poslední chvíli potkávají na chodbě.

 „Hele, ty jsi dneska nezaspal? Kam to zapsat?“ přivítal Pepan Tondu. Plácli si o sebe dlaněmi na pozdrav jako ostřílení basketbalisté.

„Co to meleš? Ještě jsem nezaspal ani jednou. Včera mě zdržel synáček, rošťák jeden. Pořiďte si taky něco na hraní, abys věděl co to obnáší.“

„Na hraní mám Jitku. Ta mně bohatě stačí. Je mladá, biologické tikání v nedohlednu. Užíváme si, ...ne jako ty – bačkoráři,“ posmívá se Pepan.

Tonda se ohradil: „V mých bačkorách máš svoje nohy věčně ty. Kdo mi včera vypil mešní víno od strejdy?“

„Hele, co kdybychom se výjimečně věnovali práci,“ vede Pepan rozhovor do jiných vod. „Chtěl jsem s tebou mluvit o Pianistovi. Dám ti přečíst novou zprávu, co mám u sebe,“ Pepan mu podává lejstro. „Ta jeho holka – Zdena – ta už je půl roku skoro zdravá. Rozhodně není na vozíku, přišla ke mně po svých. Všichni čekají už jen na Honzu „Pianistu“, kdy se mu paměť vrátí. Budeš se divit, ale JÁ dostal nápad a ty mně s ním pomůžeš.“

„Hmm, tys konečně dostal nápad... a co mám dělat?“

Pepan ukázal na klavír ve společenské místnosti: „Budeš hrát jak nejlíp umíš.“

„Jo ták,“ Tonda pochopil strategii,  „ty seš mazanej. Hele, ale já klasiky neumím.“

Pepan ho uklidňuje: „Honza nehrál jen klasiky. Jeho babička mi prozradila, že miluje i Jaroslava Ježka.“

„To já taky!“

„No právě, tak se do toho teď pořádně opři.“

Tonda „Cvokař“ usedl za ústavní klavír a spustil „Bugatti Step“. Je to těžká věcička, ale ještě trochu zrychlil, aby to mělo šťávu. Honza nejdřív otočil jen hlavu. Pak si otočil židli a znovu se na ni posadil. Pepan jde k němu a něco mu pošeptal. Někde vykouzlil druhou stoličku ke klavíru a Tonda přesně  ví, co má Pepan v plánu. Honza se pomalu ke klavíru usadil... hladí klávesnici. Tonda se posouvá k basovým klávesám. A najednou to VYPUKLO!!! Z Honzy vytryskly tóny jako gejzír. Hraje skladbu s takovou razancí, že mu  Cvokař na basech málem nestačí. To už snad není ani Ježek – to je Niccolo Paganini bez houslí ve vařícím piánu.

Jde k nim krásná holka v modrých šatech a postaví se před Honzu. Oba přestali hrát. Honza pomalu zavírá víko klávesnice...

„Zdeno, už bychom měli jít domů.“


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 29.08.2009 18:46:01     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (atn.jana@seznam.cz)
Titulek: Pianista
Na Postřehu se to hemží Petrofem a Richard je také klavírista, tak jsem si vzpomněl na starší povídku z mého šuplete.

Komentář ze dne: 02.09.2009 21:23:20     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Pianista
V naší rodině byli velmi dobří pianisté dva - otec a bratr. U nich bylo hudební nadání zcela evidentní. já se sestrou jsme sice také pokoušely hudební štěstí, ale bratrovi jsme se nevyrovnaly. Proto jsme si mohly hrát jak jsme chtěly, jezdily jsme na hory, bruslily jsme, bratr byl těchto "radostí" ušetřen - otec měl strach, aby se nezranil, protože se chtěl (bratr) klavíru věnovat i dále.. Když si jednou bratr poranil ruku při sekání dřeva, otec řádil jako kdybychom se všichni dopustili nejtěžších zločinů, dopadlo to dobře, bratr se věnuje klavíru ještě dnes. I Tvá povídka má celkem "dobrý" konec. Se hrou na klavír je to jako s jízdou na kole - nezapomíná se.
Nějak jsem od začátku čekala, že ty hory nedopadnou dobře, i když mne lavina nenapadla. Dobře napsané, hezky se to čte. O příznivce nebude nouze.

Komentář ze dne: 26.09.2009 22:49:33     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes (@)
Titulek:
Zvláštní - ani kamarádky jsem neměl kvůli klavíru. Píše se. To je opravdu divné.

Bylo to na mě příliš hopsavé. Tu soutěž, tu Zdena, tu lavina, a zase vesele hrajeme bez toho, aby se po půl roce rozvičil.

Nemyslím si, že je to tak šťastné, vyhrát klavírní soutěž. A nikdo to nedělá pro svou radost. Jsou to děcka nahnaná svými nadrženými rodiči, většinou ani ne samotnými učiteli. Jakmile takové dítě trochu povyroste, vzepře se a nenávidí své rodiče za to, že ztratili nad klavírem třeba několik let života. Nebo poznají nějaký ten protějšek a přijde jim legrační, že trávili cvičením tolik času. Je to jako s těmi rodiči v práci.
Co se takhle na chvíli zastavit, rozhlédnout, promluvist si. Možná tak nebudu hudební pošuk cvičící 6 hodin denně vytlemený jako žirafa.

Proč je spojován pianista většinou s nějakou ušlechtilou duší? Proč to nemůže být jednou taky nějaké hovado (pokřivený charakter). To je asi to, co mě štvalo nejvíc, ta najivita, přespříliš nasávání optimismu, asi abychom byli více zasáhnuti lavinou.

Ale je zajímavá tato tématika - alespoň mám proč se k článku vyjádřit :-).

  
Komentář ze dne: 28.09.2009 17:54:37     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (@)
Titulek: Re: Pianista
Můj spolužák ze ZDŠ Václav Uhlíř, vynikající varhaník

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1cl av_Uhl%C3%AD%C5%99

měl do hovada a pokřiveného charakteru dost daleko, a jiného důvěrněji bohužel neznám, jedině z druhé ruky, což je málo. Že jsem ho v povídce strčil do blázince mi snad už odpustil.

    
Komentář ze dne: 28.09.2009 18:47:44     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes (@)
Titulek: Re: Re: Pianista
Kouknu se.

    
Komentář ze dne: 28.09.2009 19:33:34     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes (@)
Titulek: Re: Re: Pianista
Snad jsem Tě nerozzlobil. To, že je porotcem varhanické soutěže v Opavě, mluví za vše. (Myslím v pozitivním slova smyslu.)

      
Komentář ze dne: 29.09.2009 10:30:36     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Vlasta (@)
Titulek: Re: Re: Re: Pianista
Nerozlobil, Vašek bude rád, že se o něm mluví nejen v Opavě, ale i v Postřehu. :-)



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz