Výtah už zase stojí ve 12. patře. Asi něco nakládají. Menší výtah z úsporných důvodů přivolat nelze, protože ten vetší je „právě v provozu“. Čeští výtaháři splnili evropskou normu… a já zase s babou Horáčkovou (milou sousedkou) stojím a čumím na chodbě. Červené světélko stojícího výtahu na nás v 5. patře šibalsky pomrkává.

„Taky u vás byli?“
„Kdo, paní Horáčková?“
„Nó… přece týý… jehóóóvisti.“
„Taky byli…“
„Jé, to je dobře. To bysme mohli spolu jet vaším autem do Prahy na Strahovský stadión. Oni tam mají takový to svoje svatý přijímání …v nafukovacím bazénku, víte?“
„Paní Horáčková, já se vám přiznám bez mučení. Zachoval jsem se k Svědkům Jehovovým dost neuctivě.“
„To mě U VÁS vůbec nepřekvapuje,“ zle se zamračila. „Copak vám nedochází, že mají pravdu? Nečetl jste jejich brožurky?“
„Paní Horáčková, oni měli právě tu smůlu, že jsem ty jejich brožurky četl ještě dřív, než u mě zazvonili. Proto jsem je vyrazil.“
„Tak se smažte v pekle, vy sprosťáku!“ otočila se ke mně zády.
Začal jsem s přednáškou do jejích zad. Času bylo dost, výtah byl stále ve 12. podlaží. „Svědkové Jehovovi je stejně manipulativní organizace, jako ostatní podobné náboženské sekty. Zbaví vás postupně svobodného rozhodování, uchopí se kontroly nad vaším osobním životem. Časem budete přesvědčená, že mýlit se s jehovisty je daleko lepší, než mít pravdu bez nich. Brožurky o své „PRAVDĚ“ tisknou ve statisícových nákladech, upevňují mezi sebou pocit nadřazenosti vůči nečlenům, pocit majitelů pravdy, kterým jediným patří budoucnost,“ promlouvám monotónním hlasem do zad sousedky.
„Víte co, vy chytráku? Já vím, že je benzín drahej, ale takhle blbě jste se teda vymlouvat nemusel. Do Prahy pojedu vlakem, krkoune!“
Vyrazila po schodech pěšky - pět pater...