Cestopisné črty pod názvem: "Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi" s bohatou fotografickou přílohou jsou návratem Břetislava Olšera do života a dalším vzdáním holdu jeho židovským přátelům.

Knížku, v níž je také obsáhlá reportáž z největší nemocnice na Blízkém východě Hadassah v Jeruzalémě, vydalo pražské nakladatelství P3K (Petr Karas - Karel Kupka) a jejího uvedení do světa se v ostravském Domě knihy Librex ujali nadmíru vzácní hosté: Profesor Václav Bělohradský z Univerzity v Terstu a děkanka Filozofické fakulty Ostravské univerzity docentka Eva Mrhačová...

profesor Václav Bělohradský, Břetislav Olšer, Petr Karas, docentka Eva Mrhačová, Zdeněk Pavlíček

"Měl jsem štěstí, že v Janově nežili žádní Češi. Nemusel jsem tedy žít v umělém světě spoluemigrantů a pod vlivem jejich solidarity, která sice krátkodobě pomáhá, ale dlouhodobě ničí, protože zbavuje člověka schopnosti rozlišení mezi zmíněným umělým světem emigrace a reálným světem kolem..." říká prof. Bělohradský.

Dalším bonbonkem librexovského podvečera byl dokonale zvládnutý přednes dvou ukázek z knihy v podání ostravského herce Zdeňka Pavlíčka... Knížku tak uvedenou, vynechán byl obvyklý termín křest, což se mezi Židy z pochopitelných důvodů nenosí a autor by je nerad tímto gestem rozladil. Břetislav Olšer je na toto své dílko pyšný; vzniklo za velmi napínavých zdravotních okolností, takže je jeho nejmilejší ze všech zatím devíti knih, které mu doposud vyšly.

olser.bretislav(zavinac)seznam.cz

http://olser.cz

Poznámka redakce

Knihu Břetislava Olšera si můžete zakoupit buďto přímo u něj, prostřednictvím uvedené emailové adresy, nebo ve vašich knihkupectvích. Na internetu je v prodeji například na eshopu Kosmas.cz: http://www.kosmas.cz/knihy/150005/izraelske-osudy/

Byl pátek po zahoukání sirény, reagující podle judaistické tradice na první vyšlou hvězdu, a všichni ortodoxní Židé od té chvíle uctívali šabat. Speciálními rouškami potáhli telefonní přístroje, faxy i hotelové recepce, schovali popelníky, aby vystrnadili závislé kuřáky co nejdál od hotelů do šerého ústraní, kde bylo i kouření cigaret velkým hříchem.

Vždycky po návratu do židovského státu jsem procházkou po Pahorku jara, hebrejsky Tel Avivu, po jeho parcích i zádumčivé Jaffě, absolvoval zkoušku stálosti své izraelské melancholie. Brzy jsem poznal, jak jsem při této konfrontaci rok od roku dojatější. Stával se ze mě málem mystik; mohutný plnovous jsem už měl, takže stačil černý klobouk k džínům a u Zdi nářků si číst žalmy z Tóry v ivritu.

„Vracíš se prostě ke svým kořenům!“ smál se mi kamarád Tomi, který se do Tel Avivu přistěhoval ze Slovenska před čtvrt stoletím. „Mluvíš už skoro hebrejsky, přestal ses cpát vepřovým a kdyby to nevypadalo zvrhle, koukl bych se ti do rozkroku, jestli už nejsi též obřezaný…“

„Bracha le vatala – požehnání pronesené nadarmo, aneb jak říkáme u nás na Valašsku: Co načůráš proti větru!“ zašklebil jsem se spokojeně, jelikož mi to lichotilo; namyšlení Židé jen tak nějakého bezvěrce na jednoho ze svých často nepasovali.

„Zkrátka žádné sebezohavení na sobě nemám, kromě toho, že mi kdysi vyoperovali apendix!“ dodal jsem, ale docela vážně zauvažoval o jeruzalémském mystériu, jež ve mně vibrovalo vždy, když jsem zastrkával do škvíry v Západní zdi papírek s dalším pečlivě vyhodnoceným přáním.

,,Ještě abys dostal Jeruzalémský syndrom…!” řekl s hranou vážností Tomi. ,,Mesiáši…”

Vím, o čem mluvil. Ve Florencii to byl Stendhalův syndrom s šokující přemíry světových velikánů, kteří jsou zde pohřbeni. Tento psychický úlet se u návštěvníků projevoval až infarktem myokardu, k němuž přispěla i koncentrace úžasných architektonických skvostů a uměleckých děl, včetně Michalangelovy sochy Davida či galerie Uffizie.

Jak narůstá počet turistů, přijíždějících do Izraele v souvislosti s křesťanskými vánočními svátky, zvláštní jednotka izraelské policie se připravuje na jednání s malým počtem návštěvníků, u nichž propukne tzv. Jeruzalémský syndrom.

Člověk postižený touto duševní poruchou nabývá přesvědčení, že je Mesiášem nebo že Mesiáše viděl, případně se ztotožní s jinou biblickou osobností. Zvláštní jednotka byla zřízena v roce 1986 a pohotovost má především o Vánocích a Velikonocích.

Každoročně je s Jeruzalémským syndromem hospitalizováno 30 až 40 návštěvníků izraelského hlavního města. Podle Dr. Gregory Katze z pohotovosti v Centru pro duševní zdraví Givat Šaul (Givat Shaul Mental Health Center) se za „pravý“ Jeruzalémský syndrom považuje popsané duševní rozpoložení jen u osob, které předtím neměly žádné psychické problémy.

Lékař uvedl, že fenomén se často objevuje při první návštěvě člověka v Izraeli a bývá diagnostikován často u pacientů středního věku, silně nábožensky zaměřených, pocházejících z malých měst v USA nebo Skandinávii.

Nesplňoval jsem ani jednu z těchto symptomatických podnínek, mohl jsem být vcelku v klidu. Nedalo se však říct, ani s mým pragmatickým viděním světa, že by mě Tel Aviv vítal v téměř pětadvacetistupňovém vedru nějak chladně, bez emocí, i když během několika měsíců, co jsem v něm nebyl, se zde udála spousta změn hlavně v psychice obyvatel.

Řada lidí byla zabita ve válce a v atentátech, a ti, kteří přežili, se na zákeřný svět dívali s ještě větší nedůvěrou než předtím. Pozůstalí možná vyčítali ruským Židům, proč právě tady před sto lety koupili od Osmanů kus úhoru, aby na ní postavili první dva tucty domů Pahorku jara.

Dnes jako by jeho ulice prořídly a lidé, kteří na nich zbyli, spěchali a zdálo se mi, že se nejistě jeden druhému dívali do očí. Asi proto, že byli většinou východního původu a ruská ruleta jim něco říkala a nebylo to nic košer. Rozhodně měli daleko do Telavivského syndromu, určitě dál, než k fóbii strachu.

Nejraději by také mě obešli obloukem. Měl jsem pocit, že se snažili odhadnout, jestli nejsem palestinský sebevrah. Šel jsem do obchodního domu koupit kytici růží pro ženu svého hostitele a vojáci s namířeným samopaly Uzi po mně při vstupu požadovali, abych jim ukázal obsah své fotobrašny.

Potřeboval jsem si dát pro uklidnění kávu s cigaretou a zamířil do denního baru na nábřeží. Stáli před ním další vojáci a byli ve střehu. Odradili mě svým bondovským image. Před nedávnem se kousek odtud na diskotéce Rosia vyhodil do vzduchu arabský mladík a zabil jedenadvacet teenagerů. většinou dětí ruských Židů.

Bytostně jsem vnímal to stresující napětí a sám jsem se přistihl, jak hypnotizuji kolemjdoucího muže s podivně oblým břichem, vzdouvajícím se mu pod tričkem. Blízko-východní paranoia…

„Nemá kolem pasu sebevražednou nálož?“ napadl mě další stihoman. „A co támhle ten mladík s tím podezřelým balíkem pod paží? A co ten otlučený mercedes s osamoceným Arabem, co zastavil na chodníku? Není naládovaný semtexem?“ mručel jsem nervózně a byl svým stresem vyděšený.

Chvíli jsem se procházel a měl tísnivý pocit, že mě někdo sleduje. Vsadil bych se, že jsem cítil, jak mi něčí pohled propaluje záda někde mezi lopatkami, až někde k ledvinám. Zuřil jsem, a přitom jsem se na tu chvíli tolik těšil.

Byla z toho už úchylná tradice, že se v Izraeli těsně před volbami vytvořila vždy stejně vypjatá atmosféra, nafouklá k prasknutí. Bezpečnostních opatření nebývá zřejmě nikdy dost.

Asi proto si nad promenádou zkoušel hru na vojáčky pilot vojenského vrtulníku, jenž neustále kroužil a spouštěl se až těsně k hladině moře, kolem jehož pláží si to v nebezpečně blízkosti brázdily dva raketové čluny, zatímco po chodníku rázovali dva vojáci, jimž chyběl do plné polní jen batoh na zádech.

Mluvili spolu rusky a obří samočinné pušky M 16 měli zavěšeny přes ramena i kolem krku, aby jim je Arabové nemohli strhnout. Ruských hovorů na chodnících přibývalo; Tel Aviv založili přece v roce 1906 ruští Židé z Oděsy a nyní žilo v tomto největším městě židovského státu na tři sta tisíc Rusů a Ukrajinců. Většinou šlo o Židy po matce, byli však mezi nimi i mladíci bez židovského původu.

Izrael je ale přijal za své, pokud chtěli do jeho armády. Domorodí židovští mladíci, kteří se v Izraeli narodili a museli povinně tři roky na vojnu, po zeleném sukně už moc netoužili. Každodenní smrt v přímém televizním přenosu je odrazovala. Nelákaly je ani roky bez výdělku a vlastenectví už pro ně nebylo životní prioritou, jako u jejich otců a dědů.

„Volil jsem stranu Šinuj,“ uslyšel jsem do vzdechu moře rozhořčená slova poctivce Tomiho. „Štve mě, že ruští kluci jsou nám dobří, když umírají v zákopech jako vojáci, jejich ostatky ale nesmí být pohřbeny na židovských hřibitovech, jelikož to nejsou Židé… Štve mě, že v sobotu během šabatu nesmí skoro nikdo v Izraeli sáhnout na práci, přestože nevěřících je v něm přes osmdesát procent…”

Zapadající slunce nad Středozemím zabarvilo obzor do ruda, jakoby se řízlo do krve o ostří horizontu a potřísnilo nebe červánky. Oddalo tak svoji vládu noci a svatému šabatu…