...Mířil přímo k trafice, blízkýmu cíli svý dlouhý cesty, a zpěv ptáků ho nezajímal...

Když vstal ráno z postele, byla ještě tma. Už dávno pochopil, že nemá smysl pokoušet se znovu usnout, a tak odešel do malý kuchyně, kde postavil na čaj. Kafe nesnášel. Otevřel si dva dny starý noviny, jen je prolistoval a hodil zpátky na stůl. Voda teprve začínala lehce bublat. Štvalo ho, že musí pořád na něco čekat. Už mu táhlo na šedesát, a on pořád jen na něco čekal, čekal, čekal. Na tohle neměl nervy. U dřezu si třesoucíma se rukama umyl obličej, což ho trochu zklidnilo. Koutkem oka zahlédl několik much, přibližujících se po kuchyňské lince. Jak dlouho ještě potrvá, než...Cink. Voda. Konečně. Horkej čaj po ránu přece udělá každýmu dobře. Nebo ne? Hm, dneska asi holt ne. Bohužel to nebylo první, ani druhý, ani desátý ráno, kdy mu horkej čaj neudělal dobře. Doufal, že se to postupem času změní, že to prostě nějak odplave a všechno bude jako dřív. Nebude.

Kouř pozvolna stoupal z opotřebovanýho hrnku. Připomínal mu jeho samýho. Stará, křehká nádoba, plná pálící směsi, co pomalu, ale jistě chladne. Měl by to do sebe obrátit dřív, než se dočista promění v led. Než mu zamrzne duše a vyhoří mysl, a on bez povšimnutí zmizí v kupce svíjejících se červů...Pousmál se. Najednou si připadal neskutečně směšně. Polemizoval tu o hrnku s mrznoucí duší. Jako nějakej rádoby básník co nemá na práci nic jinýho něž vymejšlet veršíčky o nespravedlnosti života. Podle něj život spravedlivej byl. Možná až moc. Všechno se mu vždycky vrátilo, ať už hezky nebo ošklivě. A teď tu seděl na židli, pozoroval východ Slunce, a čekal na návrat tý poslední ošklivý věci. Úplně poslední ošklivý věci.

Probudilo ho zvonění telefonu. Už zase usnul na stole v kuchyni. Kolika jinejm lidem se taková věc asi stávala? Vlastně mu to bylo celkem jedno, jiný lidi nejsou podstatný. Natáhl ruku a zmáčknul tlačítko pro příjem.
„Haló?“
„Kde sakra jsi? Před půl hodinou jsme měli odjíždět. Jestli ten let nestihneme, tak si mě už vážně nepřej!“
„To bude asi..“
„Nepřerušuj mě když s tebou mluvim! Dětem to slibuješ už několik let, a ted když to má konečně vyjít, se zas někde zašíváš!“ Vypadalo, že začne brečet. Neměl rád když někdo brečel, nevěděl co říct a jak se chovat. On sám to nikdy nedělal, možná ani neuměl.
„Poslyšte, já zřejmě nejsem ten, komu jste měla v úmyslu volat“, odvětil chvějícím se hlasem.
Chvíle ticha.
„Tak promiňte, musela jsem si splést číslo“, tiše hlesla.
„Nezlobte se,“ dodala se slzama kanoucíma po tváři. Sice je neviděl, ale věděl, že tam jsou. Musela vypadat nádherně.     
„Nezlobím.“
Toužil aby se zmohl ještě alespoň na jednu větu, jedno slovo, kratičkou odpověď.
Zavěsila.

Celej ten krátkej hovor mu přišel děsivě skutečnej. Na chvíli ho vytrhnul z jeho malýho tísnivýho bytí a připomněl, že existuje i jinej, trochu míň (nebo víc?) sklíčenej okolní svět. Display telefonu zhasnul. Několik vteřin přemáhal nutkání zavolat té ženě zpátky, ale neudělal to. I když už posledních pár dní postrádal lidskej kontakt, což mu samo o sobě přišlo dost divný, odtáhl ruku od přístoje a položil jí na stůl. Trochu to vyděsilo masařky. Hodiny ukazovaly devět pět, čas na obvyklou rutinu. Znovu se do něj vkrádal ten strašnej třes. Nepopsatelnej, nekontrolovatelnej, plíživej třes pomalu přicházel. Potřeboval cigaretu. Ke svý hrůze zjistil, že horní polička nad dřezem zeje prázdnotou. Cigarety nejsou.

Venku bylo docela teplo. Mířil přímo k trafice, blízkýmu cíli svý dlouhý cesty, a zpěv ptáků ho nezajímal. Šeď betonu trochu zmenšovala utrpení. Všechno se zdálo strašně, rychlý, zmatený a barevný. Všechno až na ten chodník. Zašátral v kapse. Zabouchnul si klíče, ale na tom pramálo záleželo. Čím víc se vzdaloval domu, tím mín se toužil vrátit. Absurdita posledních dní gradovala s každým krokem, rostla a sílila. Už jen několik málo metrů...

Starší muž minul špinavou červenou trafiku a zmizel v davu svíjejících se lidí čekajících na zastávce. A vůbec ho netrápilo že doma zůstaly klíče, nedopsané dopisy, tělo jeho nebohé manželky, nebo ta drahá psací souprava co dostal od šéfa.