.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Prosinec  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 23 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [8] Původ nerovnosti

Jakub Raida - Historické - 08. 08. 2017 - 123 přečtení

Od neskutečného veď mě k skutečnému.

Jan Jeník, který právě vyslechl udýchaného průzkumníka, nalezne Ingmara Svarthjarta na rozhraní světla a stínu ve dveřích kostela. Mše se blíží ke konci.

„Pan Mittelmeier se vrátil s dobrými zprávami,“ říká Jeník. „Brentano je nanejvýš týden cesty od nás.“

„To je dobře,“ kývne Ingmar hlavou, aniž by spustil oči z faráře.

Tobias se protáhne mezi nimi a posadí do jedné z lavic. Pořád má červeň ve tvářích, už ale popadl dech a jídlo s vodou mu navrátilo sil.

„Není tam v zadní lavici pan Grammer?“ ukáže Ingmar pár míst napravo od Tobiase.

„Je to on,“ řekne Jeník. „Sedí s dívčí hlavou na rameni. To by se mi také líbilo namísto všech bojů s Turky. Milovat děvče a vědět, že miluje vás, to člověka naplňuje, pane. Já si místo toho připadám jako štván vlky a jsem už tak uštván, že se místo oduševnělého člověka začínám podobat karteziánskému stroji v těle z masa a kostí.“

„Beránku boží, ty, který snímáš hříchy světa,“ zpívá kněz známý verš.

„Poslední dny jsou rozhodně vyčerpávající,“ povzdechne si Ingmar. „Ale vy nyní zníte, pane Jeníku, jako já před několika týdny. Dnes byste mi snad žádnou hlubokou myšlenkou neodpověděl na to, jak je násilí, které páchá člověk na člověku, absurdní.“

„Máte pravdu, pane Svarthjarte, hluboké myšlenky mne opustily.“

Slova zní jako nadsázka, ale ani jeden z mužů se byť na chvíli nezasměje, ba ani tón jejich hlasů nenasvědčuje jakékoliv ironii či snaze o humor.

„Smiluj se nad námi,“ zní prostorem malého kostela knězův hlas.

„Rousseau říká, že kdyby nebylo společnosti, nebylo by války. Že by se člověk nanejvýše spojil s ostatními v zápase s přírodou, ale nepáchal by násilí na jiných lidech,“ nadhodí Ingmar. „Přemýšlel jsem o těchto názorech a dospěl k tomu, že s nimi nemohu souhlasit.“

„Jak to?“ otočí se Jeník, jenž zrovna poslouchal bohoslužbu.

„Nevím,“ pokrčí Ingmar rameny. „Z toho, co jsem viděl, se nedomnívám, že by si lidé ubližovali kvůli nerovnostem, které mezi nimi panují a které vyplývají z vlastnictví. Mám pocit, že je to v jejich přirozenosti, tak, jako je to v přirozenosti všech divokých zvířat. Sotva máme chvíli pocit, že nám konání bezpráví a násilí může projít bez úhony, a již jsme krůček od toho proměnit slepou tužbu v čin.“

„Daruj nám pokoj,“ uzavírá farář.

Jeník kývne hlavou směrem k oltáři.

„Toto nás, myslíte, před takovou animozitou neochrání?“

„Ne víc, než jiné části naší kultury,“ zakroutí Ingmar hlavou. „Ne víc, než osvícenské myšlenky, než prosociálně směřovaná výchova dětí či společenská smlouva, pod jejímž diktátem všichni žijeme. Tyto věci nás snad drží ve strachu, vědomém či podvědomém, ale stejně stačí jen malá trhlina, jen být vojákem v bitvě, být jedním ze stohlavého davu nebo se nechat unést afektem; stačí jen tak málo a jsme zase zvířaty.“

„Asi máte pravdu,“ řekne Jeník. „Po třech krvavých řežích v tak krátkém čase začínám smýšlet jako vy. Budu hledat protiargument, kterým bych všechno naše počínání zase ospravedlnil, alespoň tedy před sebou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že vůbec věřím v jeho nalezení. Říkají o mně, že jsem stoik a beru věci takové, jaké jsou. Přijímám tuto svou podobu, neboť v chladném přijetí světa a všech životních událostí skutečně nacházím klid a také, mohu-li pro někoho být pevným bodem, pak jím rád budu. Ale mezi námi, pane Svarthjarte, dnes cítím únavu a toužím být náhle někde úplně jinde, někde doma, v Čechách, v hospodě, na statku, kdekoliv, jen ne tady. Jenže tuhle slabost nesmí nikdo poznat. Mám zde povinnosti, kterým neuteču a které nemůžu naložit nikomu jinému na záda.“

„Můj otec říkával, že kdo si nepřizná neustále přítomnou slabost a vedle ní jdoucí strach, ten ve skutečnosti nikdy nemůže být silný a odvážný,“ řekne Ingmar tiše.

„Výstižný aforismus, pane Svarthjarte,“ řekne Jeník. „A utkví v hlavě jako moudrá myšlenka, protože je v něm zdánlivý paradox.“

„Nesouhlasíte s ním?“

„Necítím se silný,“ řekne Jeník. „Pochyby mě, přinejmenším s ohledem na nadcházející střet, oslabují. Ale pokud je tím myšleno poznání vlastních limitů, pak se s tou myšlenkou můžu ztotožnit.“

Mše končí a Wilhelm s Rossi vstávají. Odcházejí z kostela, prochází podél vsi i vojenského ležení a Rossi vede Wilhelma k mýtině v lese, kde teprve jeho ruku pouští.

„Jen párkrát jsem tu byla za světla, ale mnohokrát jsem blouznila, že tu je rokle a že na okraji strže balancuji za temné noci. Mluvívala jsem přitom s lidmi, kteří již nežijí.“

Wilhelm stojí za Rossi, zezadu ji objímá a to, co dívka říká, takřka nevnímá. Nebo vnímá, ale sotva tomu přikládá váhu.

„Viděl jsi včera ten Měsíc?“                          

Wilhelm souhlasně zamručí.

„I tu vlčí hlavu?“

„Také mi to tak přišlo,“ přizná se Wilhelm, přičemž se mu Rossi protočí v sevření a pohlédne na něj.

„Včera jsem myslela, že tu jsem se svým mrtvým manželem. Wilhelme, je to pár týdnů, ale já už sotva vím, jak vypadal. Je pro mě duchem, přízrakem se zlýma očima, ničím víc.“

Wilhelm přemýšlí. Možná v něm přece něco z milostného vzplanutí zbylo. Teď, když je k Rossi opět fyzicky přimknut, si zase dokáže představit, že by s ní přeci jen žil. Snad i ve svazku manželském po zbytek života, kdo ví.

Stiskne ženu trochu silněji a ona to správně pochopí, protože s výdechem plným úlevy se mu zaboří nosem mezi klíční kostí a krkem. Tam se však ošije a Wilhelm si uvědomí, že je za ním nějaký pohyb a že toho vetřelce Rossi právě zahlédla. Rozezlen se otočí a na okamžik se jeho oči střetnou s Michaelovými.

Michael Fleischmann sbíral snad v lese klestí, snad je přitom i celou dobu pozoroval a až teď se prozradil. Jen se na něj upřou oči Wilhelma i Rossi, odhazuje Michael klacíky a napůl zmateně couvá zpátky do lesa.

„Už toho mám dost,“ vzkypí ve Wilhelmovi hněv. „Rozbiju mu hlavu!“

Rossi jej zadrží a přitáhne jemně k sobě. Přiloží mu ucho na hruď a poslouchá, jak se hněvivé srdce utišuje a zklidňuje. Chvíli poslouchá ten tlukot, než jí dojde, že se v tom životním rytmu ozývá něco podivného a disharmonického.

„Rossi,“ řekne ještě Wilhelm a sesune se do trávy.

„Wilhelme!“ křičí Rossi a prudce se rozhlédne. „Pomozte mi někdo!“

Během několika minut samotný Ingmar Svarthjart stříhá Wilhelmův oděv i krví nasáklé obvazy. Všechny přítomné v medicinském stanu zasáhne odpudivý puch.

„Rána se zanítila,“ řekne Ingmar. „Hrozí celková sepse.“

„Amputace?“ zeptá se asistent, ale Ingmar zakroutí hlavou.

„Už tak ztratil dost krve a rána je na stehně. Tak masivním krvácením bychom jej doslova popravili, nikoliv vyléčili. Ránu vypálit, vyčistit, namazat a čistou látkou obvázat.“

Když asistent připravuje střelný prach, pod Rossi se začnou podlamovat kolena a v obličeji jí začíná cukat zárodkem hysterie.

„Musíte teď odejít,“ řekne Ingmar klidně a posunkem rozkáže jednomu z vojáků, aby dívku vyvedl ze stanu.

„Chci žít,“ ozve se zničehonic Wilhelm, když Rossi odejde.

„Udělám, co je v mých silách,“ řekne Ingmar a přistoupí k němu. „Držte jej.“

Vojáci chytají Wilhelma za ramena, zatímco asistent přistupuje s nažhaveným drátem.

„Teď to bude bolet.“

Pálící se maso zasyčí a Wilhelm se zkroutí. Čekají ho dny plné horeček, kdy se den střídá s nocí a do toho koloběhu se jen občas zjeví Rossiina tvář, ať už ve snu, či ve skutečnosti, když se na něj přijde podívat a když jej mlčky hladí po tvářích.

„Říkali, že to bude dobré,“ řekne jednou Rossi a Wilhelm, který se chvěje zimnicí, sleduje její rty artikulující ta slova a upíná se k jejich významu.

V jedné z nočních můr pak vidí Ingmara s nádobkou plnou červů. Chytne jeho ruku a ucítí mezi prsty skutečné zápěstí. Není to sen, je to pravda.

„Rána se nehojí, pane Grammere,“ řekne Ingmar a vymaní se z Wilhelmových slabých prstů. „Zkusím ještě jednu věc.“

Sotva to dořekne, tak ukáže Wilhelmovi nádobu se svíjejícími larvami.

„Živí se jen mrtvým a tlejícím masem,“ vysvětluje Ingmar. „Což je přesně to, čím vám mohou zachránit život.“

Wilhelmovy oči jsou plné hrůzy.

„Nemusím to samozřejmě dělat,“ řekne Ingmar po chvilce.

Wilhelm naprázdno polkne a upře oči ke stropu.

„Chci žít,“ zopakuje potichu.

„Dobře,“ řekne Ingmar. „Tohle bude zvláštní pocit. Hlavně na to nesmíte myslet.“

Další dny si Wilhelm připadá, jako by již zemřel a byl v nejhorším pekle. Pokaždé, když si připomene, že se jeho masem prokousávají desítky malých červíčků, se zachvěje hrůzou a jeho mysl ovládne strach. Někdy má přímo šimravý pocit, jako by je cítil se provrtávat se masem. Pak si je náhle jist, že jejich tunely sahají daleko od stehna, že mu již lezou kolenem, že se mu prokousali do břicha a zakuklují se v měkkých orgánech.

Rossi se již neukáže, ale jednou jej navštíví Jeník, vedle nějž, což Wilhelma překvapí a donutí opět pochybovat o své příčetnosti, jde Leopold Celle.

„Jak se vám daří?“ zeptá se Jeník a jeho velitelský hlas náhle Wilhelmovi dodá sílu.

„Dobře, pane,“ přemůže se a zakousne do dolního rtu, div z něj nevytryskne krev.

„Doufám, že se vyléčíte,“ řekne Jan Jeník. „Nevím, zda jste to již slyšel, ale Brentanův pluk je zde. Brzy budeme vyrážet k Bělehradu. Věřím, že půjdete s námi.“

Kamkoliv, hlavně pryč z tohoto stanu a od těch červů, pomyslí si Wilhelm.

„Pan Celle vás chtěl před smrtí vidět,“ řekne pak Jeník, kývne povzbudivě hlavou a odejde.

„Nejprve povzbudivá slova a pak mluví o mé smrti,“ zamumlá Wilhelm s hořkostí.

„To sis špatně vyložil, kamaráde,“ povzdechne si Leopold s hořkostí a přitáhne židli, aby mohl usednout po Wilhelmově boku.

Ten se na něj otočí a na chvíli zapomene i na larvy.

„Ty…?“ řekne jen.

Leopold kývne hlavou a pak se Wilhelmovi zdá, že se krátce pousměje. Je to smutný úsměv člověka, kterému už nezbývá nic, než se smířit s konečností.

„Dostihli mě průzkumníci z Brentanova pluku. Ani jsem jim nic nezapíral.“

„Lhal jsi mi,“ řekne pak Wilhelm, a to vše v něm opět probudí zlost. „Že to už nebudeš zkoušet…“

„Ano, lhal. Nikdy jsem tu myšlenku nepustil z hlavy. Pořád jsem chtěl pryč. Za jakoukoliv cenu. A vidíš, je to tady. Budu tu cenu platit. Ale tak je to asi fér. Odpustíš mi, Wilhelme?“

Wilhelm slabě kývne hlavou.

„Děkuji,“ skloní Leopold šíji a pak opustí stan, před nímž na něj čekají vojáci, jen aby zanechal Wilhelma s novými podivnými myšlenkami.

„Vypadá to snad lépe,“ říká mu Ingmar o den později a vytahuje larvy. „Teď už se jen bojím otravy krve. Budu k vám upřímný, pane Grammere, pořád jsme nevyhráli.“

Červi jsou pryč! Ta myšlenka konečně, po všech těch hodinách, vlije Wilhelmovi novou sílu do těla. Připadá si jako tonoucí, kterého voda náhle vyplaví na souš a zpět na slunce.

K večeru toho dne kulhá Wilhelm ven ze stanu. Na kraj padlo šero a ohně z tábora do něj vrhají podobnou mystickou zář, kterou viděl před několika dny při poslední bitvě. Blízká ves pulzuje osvětlenými okny. Na rozhraní vidí několik vesničanů a mezi nimi pohublou Rossi, která se nejprve chce vrhnout k němu, ale pak ji cosi zadrží a zůstane stát. Wilhelm se odvrátí a pak konečně pohlédne na malé lešení pod rozložitým stromem.

Ctihodný pán ve zdobné uniformě, snad ne nikdo menší než samotný generálmajor Brentano, stojí nehnutě jak odlesky ohně zalitá socha, zatímco muž vedle něj předčítá rozsudek polního soudu. Leopold se mlčky loučí se světem. Oči upírá kamsi vzhůru, snad na obzor, ještě trochu namodralý po odešlém dni.

Lano zavrže. Leopold umírá. Wilhelm hledí jak v nábožném vytržení na výjev, ve kterém za poslední měsíce tolikrát viděl sám sebe, srdce mu buší, jako by mělo brzy zemřít, spánky mu pulzují, realita splývá s hrůzami, které maluje svědomí spolu s fantazií, podvečerní vzduch voní očistcem a v oprátce náhle není Leopoldova, ale jeho vlastní tvář. Přece přízraku neunikl.

Proč jsem nekonal dobro? Proč jsem se dopouštěl hříchů?

Wilhelm se zhroutí, už ani nevnímá Rossi, která k němu přibíhá. Pěsti má zaťaté a za zavřenými víčky stále týž obraz soukromé Golgoty, trestu za veškeré hříchy a fontánu strachu, jenž kulminuje a pak odeznívá, protože jeho zdroj se z tušeného stává reálným. Očistná mantra zní pořád dokola a její slova nedávají smysl, jako by byla jen tím, co naplňuje hasnoucí podvědomí v jeho posledním vzepjetí.

Od smrti veď mě k nesmrtelnosti.

Noc plyne dál. Wilhelmovo tělo umírá v hrozivé křeči, zatímco Rossi, na kterou se mlčky dívá Michael, smutek, zlost, zmatek a strast v očích, má tváře mokré od slz, a Johann za táborem s horkou hlavou zvrací do mokré trávy a z vlastního dechu cítí všechnu pálenku, co bez rozmyslu vypil.

Od neskutečného veď mě ke skutečnému.

Ráno je již na spadnutí. Johann s Rossi se míjejí, oba jak bledé stíny. Míří na svá lože, do vojenského stanu i do rychtářské komory, kde je konečně přijímá konejšivá čerň bezesného spánku.

Od nepravdy veď mě k pravdě.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz