.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

 .: Online
Stránku si právě čte 13 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [11] Párvatí

Jakub Raida - Historické - 19. 08. 2017 - 42 přečtení

Párvatí nás provází pořád.

Je poslední červnový den a neúnosné horko proniklo i do chladné cely. Aydin sedí opřený o kamennou zeď, rameno i kotník obvázané. Jsou to dva dny od událostí na ostrově. Jsou v malé ruské pevnosti na cestě k Zemlinu, ale kde, to si netroufá odhadovat.

Za mřížemi se krátce mihne ruský žalářník se svazkem klíčů, pak se v cele objeví jäger. Klobouk nechal v předchozí místnosti, knoflíky na uniformě rozepnuté a v jindy energické tváři teď vepsanou únavu. Několik nepřetržitých dní bojů a cestování. To mají teď společného. Je to víc, než jde najednou unést.

Aydin se napřímí, ale pak si všimne mírného vojákova pohledu. Na okamžik snad i zalituje, že ho nepřišel nikdo zmlátit. Ukázal by jim, jak snáší bolest. Anebo možná ne; mladistvá mysl bývá velmi odvážná, ale též plná pochyb.

„Přišel jsem kvůli výslechu,“ řekne voják a zavře za sebou mříž.

Tak přece. Aydin monotónním hlasem přednese celé jméno a hodnost, načež se podívá bokem. Rakušan se ušklíbne a opře o zeď.

„Předevčírem jsi dobrovolně ušetřil naše životy a zůstal v našem zajetí. Proč? Abys nám teď neřekl ani slova? Svou armádu jsi už zradil, tak o co ti teď jde?“

„Zradil,“ řekne Aydin lámanou němčinou. „Ale to neznamená, že vám dám informace, které by vedly k dalším mrtvým. Nechci vám pomáhat.“

„Co tedy chceš? Mohl ses nám vzdát dříve. Utekl jsi až na ostrov a tam jsi nás chtěl nechat bez loděk. Kdybych tě nestřelil, tak bys byl pryč. A o něco později už tu příležitost nevyužiješ?“

„Kam bych se asi sám dostal postřelený a s vymknutým kotníkem,“ vyhrkne Aydin.

„Sám,“ zopakuje Tobias. „A předtím, kam bys plul? Kdyby se ti podařilo ukrást loď?“

Aydin stiskne pevně zuby.

„To už je jedno,“ řekne pak. „To se nestalo.“

„No, ke své armádě očividně nechceš. Proč? Cos udělal, že je lepší rakouské zajetí?“

Tobias zjevně tne do živého. A sotva po dalších marných otázkách odejde, vrací se Aydin v myšlenkách nazpět. Vrací se k okamžiku, teď už skoro dva týdny starému, kdy se jejich jednotka rozloučila se srbskými kupci, vojáci seskákali z vozů a vydali se dál pěšky do mlžného rána, Aydin s klopýtající Belgin po boku.

Kupci je nakonec nezradili. Nebo alespoň ne přímo. Těžko říct, jestli mohli mít nějakou zásluhu na tom, že je u obce Zrenjanin přepadla srbská jednotka. Začali po nich pálit z boku, skryti mezi stromy. Dva muži stojící vedle Aydina padli hned a jemu kule protrhla látku na kabátci.

„Šavle! Do lesa!“ zakřičel Adil a sám padl s taseným ostřím po pár krocích, kulku v pravé chrastící plíci a na rtech krev.

Belgin se od něj odtrhla a skryla se stranou boje. Srbové si utíkající ženy nevšímali.

„Přikrčit! Kryjte se za stromy!“ přebral hned velení Turgay.

Ve svahu posetém zrádnými kořeny i trnitými keři nastal chaos. Aydin sám proběhl takřka nepovšimnut skrz srbskou linii a dostal se až do jejich týlu na vrcholu svahu. Tam zezadu napadl a podřízl srbského vojína, načež osaměl s oddílovým velitelem.

Šavle se srazily. Třesklo několik útoků a krytů. Nepřítel nabral výhodu, až jeho ostří sjelo po Aydinově šavli a cinklo o chránič prstů. Aydinova čepel také zaskřípala vzhůru a dostali se do páky. Zde převážila Aydinova síla paží nad výhodou důstojníkových delších rukou a snad i lepší techniky. Aydin se přitlačil k sokovi a řízl jej vlastní šavlí na krku, kopl do holeně, odtrhl se a již odkrytému Srbovi otevřel krk úplně.

Když se otočil, viděl, že bitva prakticky skončila. Srbové byli početně slabší a zřejmě přecenili svou taktickou výhodu i únavu Turků.

„Jsi v pořádku?“ vydechl Turgay hned, co doběhl k Aydinovi na vrcholek.

„Zbylo nás deset,“ ukázal Aydin hrotem šavle na vyčerpáním se potácející bojovníky.

„Aydine!“

Nahoru se vysápala Belgin, šaty proměněné v jednolitou vrstvu hlíny a prachu.

„Jägeři!“ vykřikl voják nacházející se nejblíž cestě, načež práskla rána, muž se otočil na patě a padl k zemi.

Belgin vykřikla hrůzou.

„Kde se tu vzali?!“ procedil Turgay a zamával šavlí. „Musíme překonat tyhle kopce! Všichni za mnou!“

Teď už janičáři bojovali o holý život. Bránice v křeči a přes suché rty plivající žluč běželi do kopce pronásledováni Rakušany. Aydin se na okamžik otočil a vystřelil z pušky. Dostal muže hned vedle velitele. Odhodlané Rakušany to trochu zbrzdilo, začali se více krýt a Turci se tak brzy dostali do soutěsky na druhé straně kopce. Jen dva ze starších janičářů, k smrti vyčerpaní a běžící vzadu, už nemohli běžet. Rakouští vojáci k nim přikročili, a aniž by příliš zpomalili v postupu, zabili ty dva muže, kteří už popelavými tvářemi a nepřítomnými pohledy ani nepřipomínali živé bytosti.

Běželi dál, nejdřív lesem, pak podél louky. Nikdo nemluvil, bylo třeba soustředit se na dýchání a ani už tolik nešlo o to, kterým směrem jdou. Hlavně pryč. Aydin za sebou táhl klopýtající Belgin a s každým krokem si byl vědom, že se dívka brzy zlomí a zůstane ležet. To se však nestalo.

Když byli Turci na konci louky, ozvala se salva. Na tu vzdálenost však už ani přesní jägeři nemohli nic trefit. Zbývajících sedm Turků se dostalo zase mezi stromy, kde se zastavili nad příkrým kamenitým srázem.

„Musíme stranou!“ křikl jeden z nich.

„Ne!“ zavelel Turgay a to už se z louky ozvala rakouská trubka. „Dopředu!“

Tři muži a Belgin se začali pomalu spouštět do hlubiny, zatímco ostatní ládovali pušky a nervózně hleděli nazpátek. Třeskly rány a z několika stromů kule vylouply kůru.

„Rychleji!“ štěkl Turgay a naslepo střelil směrem k Rakušanům.

To už se míhal les bílými uniformami. Rakouští myslivci měli svůj hon. Muž kousek od Aydina se zkroutil do klubíčka s prostřeleným břichem. Aydin vypálil, ale minul. Zaleskly se desítky šavlí.

„Dolů!“ rozkázal Turgay a to už se Aydin sám vrhal dolů.

První pád podél skoro kolmé stěny mu při nárazu na kořeny vyrazil dech. Když se pak rychle kutálel přes hlínu a kamení, už skoro nic necítil. Probudila jej až voda potůčku, na jehož slizké kameny se dokutálel. Zašátral zoufale kolem sebe. Puška i šavle byly pryč.

Chvíli mžoural a nic neviděl kvůli vodě i bolesti. Pak spatřil Turgaye s taseným nožem, jak klečí nad mužem, kterému pád zlámal kosti.

„Promiň,“ řekl Turgay se slzami v očích a bodl zespodu pod lebku. „Bylo mi ctí.“

Pak se zvedli. Aydin zavřel mrtvému muži víčka a opásal se jeho šavlí. Kromě něj a Turgaye zbyli tři muži. Belgin zmizela, což jen prohloubilo Aydinovo zoufalství. Dřív si to neuvědomil, ale teď věděl, jak moc ji chtěl ochránit, jak moc na ni navázal své zbytky příčetnosti a odhodlání.

Muži se otočili vzhůru, když zaslechli Rakušany spouštět se spěšně ze svahu. Jsou tak posedlí jejich smrtí, že ani neobejdou smrtící propast. Jak džinové zkázy.

„Belgin!“ zvolal Aydin, ale Turgay mu zacpal ústa, dlaň pořád od krve kamaráda.

„Aydine!“

Odpověď byla slabá. Dívka ležela v křoví pár kroků po proudu.

„Je to jenom vyhozené rameno, neboj se,“ řekl Aydin s úlevou, když k ní doběhl.

Turgay ji podržel a Aydin nahodil kloub na své místo, přičemž si pomyslel, jak sobecké možná bylo dívku zachraňovat a jaká je to vlastně záchrana, když zde balancují nad dvěma propastmi, z nichž v jedné čeká smrt vyčerpáním a druhá je plná rakouských šavlí.

Ozvalo se tupé dunění, jako by padal špalek, načež se vedle potoka zřítil jeden z rakouských vojáků. Stále ještě koulel očima plnýma bolesti, když mu Turgay prokázal stejnou službu svým nožem, jako předtím spolubojovníkovi.

„Už nesestupují!“ zaposlouchal se Aydin.

„Zpomalili, když jeden z nich spadl,“ odtušil Turgay. „Teď musíme rychle pryč.“

Podpírajíce Belgin se muži vydali korytem potoka. Teprve poté, co v následujících skalních soutěskách museli několikrát nahodile odbočit, uznali, že Rakušany setřásli. V tu chvíli většině ze skupinky jako by náhle selhaly nohy a svalili se na jednu hromadu.

„Teď tiše,“ řekl Turgay, který jediný zůstal stát, a opřel se o skalní stěnu.

Nastalo ticho, do které se ozýval jen šumící potok a z výšky pak zpěv ptáků, snad až příliš krásný, jako by opeření letci neměli úctu k vojákům na pokraji sil. Lačně pili z plných dlaní, teprve pak si náhle uvědomili hlad. Ale rozdrcené a rozmáčené zásoby, které vojáci nesli přes ramena, zůstaly ležet na svahu, spolu s puškami. Zůstaly jim jen šavle a pár nožů.

„Žvýkejte nějaké klacíky,“ řekl Turgay pragmaticky a konečně se také posadil. „Musíme přenocovat někde, kde nás nenajdou.“

Nakonec strávili noc v malé a vlhké jeskyňce. Belgin se mlčky choulila k Aydinovi, zatímco ten naslouchal, čekaje každou chvíli zvuky vojenských bot.

Ráno opouštěli prohlubeň, jako by nevěřili tomu, že ještě žijí. Z lesa vyšli pár mil na východ od Zrenjaninu a vydali se zase k obci Vršac, jak mířili předtím. Jen, co se přiblížili ke kraji lesa, měli pronásledovatele opět v zádech. Buď nikdy neztratili jejich stopu, nebo byla chyba se ukazovat příliš blízko Zrenjaninu a krást tam slepice a z oken upečený chléb. To už bylo jedno. Teď jim opět jägeři dýchali na krk a lov začal nanovo.

„Uděláme ohníček,“ rozhodl druhého dne navečer Turgay. „Máme snad náskok.“

„Jestli nemáme, tak si ohněm zabijeme hřebík do rakve,“ řekl Aydin.

„Máme,“ prohlásil sebejistě Turgay. „A pak… chleba jsme už snědli. Ty slepice musíme upéct. Nemůžeme dál pochodovat hladoví.“

Nakonec byl i Aydin rád, že si mohl sednout k praskajícím klacíkům a poskakujícím plamínkům. Teplo a světlo ohně mu, jako lidem od pradávna, dodávalo pocit bezpečí.

„Aydine,“ řekla tiše Belgin a Aydin si uvědomil, jak moc v posledních dnech zkrotl tón jejího hlasu. „Už jsi dočetl ten německý sešit?“

Aydin se zachvěl. Co by na to řekli ostatní, že čte spisy nepřítele a ještě to tají. Nakonec by mohl někdo usoudit, že to on nějak jägery navedl zpět na správnou stopu.

„Ani nevím, jestli se nerozmáčel a nepotrhal,“ řekl Aydin.

Rozhlédl se. Ostatní vojáci spali. Vytáhl pomalu papíry. Byly trochu pokroucené vlhkem, ale k jeho překvapení přežily.

„Kde ses naučil německy?“ zeptala se ho.

„Můj děda byl Němec. Z Bavorska,“ řekl Aydin. „Byl to dobrodruh, který se nakonec u Černého moře usadil. Mou babičku za takový vztah chtěli snad i zabít, proto se přestěhovali do rybářské chýše na úplné samotě, kde jsem pak vyrůstal i já.“

„Tak ty jsi ze čtvrtiny Němec,“ zasmála se ona. „Neměls s tím problémy?“

„Ani ne. A taky jsem o tom nikdy moc nemluvil. Zvlášť ne teď, když jsme ve válce s Rakouskem.“

„Tak to vidíš, já mám prý v rodině Rusy, ale nevím, jistá si tím nejsem. A ten děda tě naučil německy?“

„Trochu,“ řekl Aydin. „On se nikdy úplně nenaučil náš jazyk. Ale hlavně pro mě školou byla armáda. Párkrát jsem pak byl u výslechu rakouských zajatců.“

„A byls někdy v Německu?“

Belgin si okamžitě uvědomila naivitu té otázky.

„Nebyl,“ odpověděl Aydin klidně. „Samozřejmě, že ne. Pro mě to bylo z rybářské chatrče přímo do armády a z odvodu hned do války. I výcvik jsem měl zkrácený, jak rychle chtěli nové vojáky. Pro mě je tahle válka tím jediným, co zatím znám. A věřila bys tomu, je to prý už osmá válka, kterou takhle s Rakušany za posledních pár set let vedeme.“

„To jsem nevěděla.“

„A co ty?“ zeptal se Aydin. „Řekneš mi už svůj příběh?“

„Já,“ povzdechla si. „Já jsem ztratila svou rodinu i způsob obživy, když dům mého pána zničila válka. Lhala bych, kdybych řekla, že mě jako pasivní oběť dostal k Srbům slepý osud. Snad náhoda. Ale rozhodně jsem byla dost vypočítavá. Měli mě rádi. Různí muži ze mě šíleli a udělali by pro mě všechno.“

„Bylas…“ začal Aydin, ale pak si uvědomil, že tu větu nechce dokončit.

„Tak trochu ano, ale ne tak, jak by sis myslel,“ řekla ona. „Nespala jsem s každým a rozhodně to neměli za nějaký půlkrejcar, jako se všemi těmi děvkami. Někteří si mě chtěli i vzít a nakonec jsem byla s jedním zasnoubená.“

„Tak proč jsi tak úporně chtěla k nám?“

„V poslední době, po sérií konfliktů ze žárlivosti, zjistili, jakou hru to s nimi hraju. Procitli. A mně začali dělat ze života peklo. Chtěla jsem z toho utéct, jenže to dost dobře nešlo. Nakonec jsem si řekla, že budu opravdu radši děvka u janičářů, než žít takhle. Ale ani ve snu bych netušila, že potkám někoho šlechetného, jako jsi ty.“

Aydin se zamyslel, jestli s ním také nehraje jednu z těch her, o kterých mluvila, ale nakonec usoudil, že prostě jen chce žít a v jejich současné situaci stejně není moc prostoru na nějaké manipulace. Vsunul jí pomalu prsty do vlasů. Oba hleděli do ohně, kde se pod vlastní tíhou zlomilo prohořené dřívko.

Ráno se vydali opět k východu. Noční zdržení si vybralo svou daň, neboť několikrát během dopoledne k nim vítr přivál zvuky pochodující rakouské jednotky.

První zastávku si přesto vybrali již během pokročilého odpoledne.

„Budeme pak nějakou dobu pochodovat v noci,“ rozhodl Turgay.

Zůstali na lysém kopci vypínajícím se nad okolní stromy.

„Támhle už končí les,“ ukázal Aydin do dálky. „Tam někde je Vršac?“

„A dál je Bělá Crkva a Veliké Hradiště, pak snad překonáme Dunaj do Staré Moldavy a to už se dostaneme blíž k našim šikům,“ řekl Turgay a náhle to znělo proveditelně.

Vojáci odpočívali a trochu si podřimovali, zatímco Turgay si prohlížel obzor. Aydin s Belgin se posadili stranou, aby konečně zkusili otevřít provlhlý sešit. Stránky se krabatily, ale byly v pořádku.

„Bohyně Párvatí,“ přečetl Aydin. „Tohle je poslední list.“

„Možná jich prostě nestihl napsat víc,“ řekla Belgin. „Co se tam píše?“

„Párvatí je Šivova žena. Je dcerou Himavaty, pána hor Himálají.“

„To jsou rakouské hory?“

„Nevím,“ řekl Aydin. „Možná. Ale spíš ne, řekl bych. V Rakousku jsou Alpy.“

Přejel prstem na další řádek.

„Má mnoho forem, které jsou všechny hodny uctívání. Někdy je bohyní lásky a radosti, někdy chrání lidi před zlými démony. Ale jindy na sebe vezme formu hrozivé bohyně smrti, která má opasek z uťatých hlav mužů, nepříčetný výraz v obličeji, vyplazený jazyk a která vede všechny věci k zániku.“

Aydin se odmlčel.

„Párvatí nás provází pořád. Ve formě Mahákálí nás vede k zániku. K zániku našich tužeb, našich klamů, našich přesvědčení, našich Já. K zániku tělesných schránek a našeho světa. V této formě tančila bosá Párvatí i po nehybném těle svého muže Šivy. Jak by bylo vůbec možné, aby se jí cokoliv ve vesmíru vyhnulo?“

Prst skončil na posledním řádku. Konec sešitu.

„Jaké byly asi myšlenky vojáka, který to, jak věřím, psal během tažení v poli? Uprostřed této války?“ řekl Aydin po chvilce. „Po všech těch bozích, jimiž se tu zabývá, to ukončí tím, že absolutní sílu má šílená vraždící bohyně. Jako by přitom nepsal o těchto podivných pověstech z neznámých krajů, ale o chaosu a smrti, s nimiž se sám každý den ve válce potkával.“

Oba shlédli k ilustraci. Na nahé bohyni nad polem mrtvých postav by snad bylo cosi zvláštním způsobem přitažlivého, ale kvůli vyplazenému jazyku a celkovému ošklivě grotesknímu výrazu obličeje to prostě nebylo možné takto vnímat. Byla to děsivá erotika, která se zarývala do kůže jako křivé zuby.

„Dal si s tím hodně práce,“ řekla Belgin a přejela prstem po linii na obrázku.

„A nosil sešit stále s sebou. Dost možná jej měl u sebe, když zemřel. Kdybych to tehdy nenašel, tak to zemře s ním. A já… třeba ještě dnes roztrhá kule tenhle sešit, než přes něj pronikne do mého srdce.“

Velkou část noci skutečně pochodovali dál, Aydin i Belgin pohrouženi do myšlenek, což bylo pro ně nakonec lepší, než kdyby přemýšleli nad svou únavou.

Za úsvitu na ně dolehla horečce podobná nemoc ze spánkové deprivace, ale to už je na duchu pozvedl výkřik vojáka, jenž první došel ke kraji lesa.

„Vidím kouř z komínů!“ zněl jeho ochraptělý hlas. „Bude to Vršac.“

Turgay se neklidně otočil, jako by mu první už feldjäger dýchal za krk.

„Zpomalíme až za ním. Z těch kopců uvidíme, jak daleko jsou Rakušané.“

Na kraji obce přistoupili vojáci k jednomu ze stavení, jež leželo trochu stranou. Nemuseli je ani přepadat, stačilo se tam objevit s puškami, šavlemi a strhanými obličeji, aby jim čeládka dala jídlo a čistou vodu.

Brzy nechali Vršac daleko za sebou a teprve s přicházejícím večerem zase na blízkých kopcích ulehli. Aydin objal rukou spící Belgin a pohlédl do okolní tmy, do stejné, jako se dívá teď, čerstvě probuzený ve své cele, se studeným potem na čele, ve svých představách víc mrtvý než živý.

„Belgin,“ zašeptá do tmy smutně. „Kde jsi?“

Se vzpomínkou na ni si uvědomí, jak moc chce pořád žít. Ale není úniku, teď už se dá jít jen úzce vymezenou stezkou, která míří dolů. Nedá se z ní sejít, stejně jako se nedá utéct před Párvátí a jejím tancem smrti.

S ránem se zase objeví Tobias. Nic zprvu neříká, jen čte v Aydinově tváři.

„Vyrazíme,“ řekne konečně a už bez dalších pohledů se otočí pro pouta.

Aydin odevzdaně vstane. Vlastně je rád, že odejde z této cely. Sice to bude nejspíš do jiného žaláře, ale v té změně, v těch přesunech, jako by stále poznával, že je naživu.

Ale nakonec na tom nesejde. Aydin dobře ví, kam vede jeho cesta.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz