.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 14 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [12] Mahákálí

Jakub Raida - Historické - 22. 08. 2017 - 90 přečtení

Dívka v modrých šatech zavře oči.

Přišel ten den. V Zemlinu už z Aydina nedostali nic, jen jméno, hodnost a tiché pohrdání, jímž je častoval, zatímco naslouchal praskání vlastních kostí s tváří zmáčenou slzami bolesti. Přece jen to vzdali a výslechům byl konec. Ovšem touha po krvi, to volání po odplatě, to jen zesílilo, když se vrátila zubožená jednotka od bešaňské hráze s příběhy o hrozném masakru. Když se Aydin toho rána doslechne o uřezaných hlavách nabodaných na kůly, uvědomí si, že ze Zemlinu už živý nevyjde.

„Takové zacházení je nedůstojné,“ pronese Tobias, kterého to z neznámého důvodu stále žene Aydina navštěvovat i přesto, že přestal být jeho starostí sotva se vrátili do ležení.

Polomrtvý mladík jej dlouze sleduje zarudlýma očima.

„Kolik jsi zabil lidí? A jakým způsobem?“ zeptá se popraskanými rty. „Proč teď lžeš sám sobě? Většinou to přejdeš bez přemýšlení a teď najednou takový soucit?“

„Pravda,“ pokrčí Tobias rameny a pak se opře o mříže. „Ovšem tvůj příběh je záhadou.“

„A to je problém? Brzo záhada skončí.“

„To není jisté.“

Aydin se smutně dívá na Tobiase. Proč mu náhle rakouský voják chce dodat naději? Vede ho k tomu zmatení? Je jeho otupělost narušena něčím, co je zvláštní a co nedokáže pochopit, co jej smykem vyhodilo z pohodlné ulity každodenní rutiny? Jak vzácný jev, když voják ve vojáku spatří člověka.

„Jsem na to připraven,“ řekne Aydin pevně. „Ať už to proběhne jakkoliv.“

„Nemůžu se na to dívat,“ vysloví Tobias zvláštní větu a pak vykřikne: „Promluvím s Brentanem!“

S tím Aydina opustí a mladý janičář pak dlouho do noci vzpomíná na svůj domov, na vlnky Černého moře, na vůni ryb a soli, na bosé nohy v písku a v blátě a na svou mámu, která nebyla k utišení, když odcházel k jednotce. Tehdy mu narukování takřka zprotivila, časem, ve chvílích samoty, jí však začínal rozumět.

Jestlipak tam někde žije? Zdvihá si sukni, aby se mohla brodit podél pláže. Sleduje sítě starých rybářů, jak se kolébají na vodě a opuštěné lodě, tak dlouho přivázané k molům, že obrostly chaluhou, probírá si vlasy plné soli a vlhké od dešťů.

„Teď já nabodnu tvoji hlavu na kůl, ty svině!“ křičí ráno granátník a kope do mříží.

„To stačí,“ odtahuje jej kumpán.

„Kdybys to viděl…“ otočí se zuřící voják na přítele.

„Michaeli…“

Ten, kterému říkali Michael, se chová takřka nepříčetně. Aydin se rychle dovtípí, že bude jedním z přeživších od Bešaňské hráze. Nejspíš ani neví, neuvědomuje si, nebo je mu to jedno, že Aydin u hráze nebyl.

Bílé mraky jdou oblohou. Nastává poledne.

Je to šibenice s propadlem. Aydinovi se uleví. Nebude to ani bolet. Vedou ho uličkou křičících lidí, slunce peče a oslepuje jej, vzduch je plný komárů. Michael stojí u šibenice. Už nezuří. Je bledý a jako v horečkách, se skelným pohledem mnoha probděných nocí. Aydin se, navzdory situaci, musí skoro smát. Ten granátník si myslí, že mu to přinese klid. Kéž by. Alespoň někdo by z nesmyslné chvíle něco získal.

Člověk věší člověka. Nemusel by to dělat. Stačilo by se jinak rozhodnout. Ale věci, které by se mohly stát, jsou často tak daleko od toho, aby se staly. A věci, které se nikdy stát neměly, ty se staly a není síla v celém vesmíru, která by ten čas vrátila.

Utahují mu smyčku a Aydin vzpomíná na Belgin, na snědá ňadra, na hebké vlasy, silná stehna a vůni ztěžklého dechu. Naposled s ní spal za Bělou Crkvou.

„Kéž bychom se potkali jindy,“ řekla ráno a oba měli na chvíli pocit, že se netísní ve stínu mlází, ale pod duchnami a že jsou někde daleko.

„Možná, kdybychom se potkali jindy, ani bychom o sebe nezavadili,“ řekl on.

Feldjägeři je dostihli toho dne. Tři vojáci se ztratili v lesích a Aydin je už nikdy neviděl. Zůstal jen on s Belgin a taky s Turgayem, na němž se začínala nejvíc projevovat únava.

„Nikdy jsem se neusadil a neměl děti,“ řekl Turgay večer, když se skrývali za malou skálou.

„To už taky nestihnu,“ řekl Aydin ponuře a Belgin mu zaryla prsty do ramena.

Na chvíli zmlkli a naslouchali. Jägery bylo slyšet, jak pročesávají les. Někdy se přiblížili sotva na pár kroků.

„Dnes mě to velmi mrzí,“ zašeptal Turgay. „Mrzí mě, že jsem nevychoval žádné syny. A taky, že vám nemůžu pomoct z téhle situace. Jako tvůj velící důstojník, Aydine, a taky jako starý chlap, pro kterého jsi to nejbližší k synovi.“

Aydin jej objal, ovšem jen krátce, jak jen mu přišlo pro vojáka důstojné. Jägeři se začali vzdalovat. Turgay a Belgin upadli do neklidného spánku, Aydin ovšem usnout nedokázal.

Bosá Párvatí tančila i po nehybném těle nejmocnějšího Šivy. Jak by bylo vůbec možné, aby se jí cokoliv ve vesmíru vyhnulo?

Aydin si opakoval závěr německého sešitu znovu a znovu, nejdřív v duchu, pak začal tiše mumlat a jeho rty se hýbaly v sotva slyšitelné mantře. Jeho představivost si vytvořila příběh, ve kterém sešit původně patřil muži, jenž se rozhodl ho nezastřelit. Muži, kterému i on sám později dal život. Nikdy by spolu nevyměnili dvou slov. A přece by je tolik spojovalo. Osud. Myšlenky. Prokletý dal odkaz prokletému. Pochodeň utrpení.

Vysvitlo slunce a rozzářilo mlhu, ve které, mezi nekončícími stromy, se rozpoutal očistec. Trojice doslova narazila na jägery a byla stěží schopná běžet. Kule hvízdaly vzduchem a větve praskaly pod dusajícími botami.

„Pozor!“ zvolal Turgay.

Aydin se prudce zarazil o kmen stromu. Belgin se mu svalila k nohám. Zrovna tak, jako před pár dny, stáli na okraji propasti. Tentokrát však šlo o takřka strmou skálu a nebyla nejmenší šance na její zdolání včas.

„Musíme tudy!“ ukázal Turgay do hustého bodláčí, kde byl mírnější svah.

Aydin rychle zvedl vyčerpanou Belgin, to už k nim však doběhli dva jägeři, pozdvižené šavle k zabíjení. Úder prvního z Rakušanů vykryl Aydin záštitou. Muž ztratil rovnováhu a doklopýtal k Turgayovi, který jej oběma rukama shodil z útesu. Druhý útočník se dal do šermu s Aydinem, avšak brzy začal ztrácet. Nepřítel se odkryl, Aydin jej vyhřezl, jäger se protočil, vrhl na Turgaye a klopýtající muži v pevném sevření s sebou z útesu strhli Belgin. Vše se odehrálo tak rychle, že Aydin zprvu nemohl věřit, že se to stalo. Všichni zmizeli. Zůstal sám.

Z šoku jej vytrhli až další vojáci halekající opodál. Belgin! Turgay! Aydinovi se skoro zastavilo srdce hrůzou a jako smyslů zbavený se začal prodírat bodláčím po mírném svahu, zatímco kolem něj létaly kule.

„Belgin!“ vykřikl dole.

Dívka ležela na zemi a bezmocně na něj poulila oči plné hrůzy. Pomoz mi, říkal její pohled. Pomoz mi, Aydine, jako jsi mi zatím vždy pomohl. Veď mě dál, vždyť už jsi mě provedl doslova peklem! Její tělo bylo zlámané. Krk nepřirozeně vykroucený. Oči plné slz.

Turgay byl zle potlučený, ale stál. Zatímco Belgin dopadla na skály, Turgayův pád zbrzdily větve a mrtvola Rakušana.

„Nemůže dál,“ řekl tiše Turgay a trhl sebou, když zaslechl hlasy Rakušanů nad srázem.

„Ne… to ne…“ blábolil Aydin.

Pustil šavli a klopýtal k ní.

„Nenechám ji tu trpět, Aydine.“

Zablesklo se ostří. Aydin si vzpomněl, jakou službu před pár dny prokázal Turgay umírajícímu vojákovi.

„Ne!“ křikl. „To nesmíš!“

„Aydine,“ řekl Turgay smírně a jeho oči jako by říkaly: vím, co pro tebe znamenala, vím, jak těžké to je.

„Nedovolím to!“ vrhl se na něj Aydin a krátce s ním zápolil, až oba spadli na zem.

„Už nikdy nebude chodit. Když ji zvedneme, umře. Jen by tady umírala žízní. Nebo ji najdou a zabijou jägeři.“

Turgay vstal a přistoupil k Belgin. Hrot se dotkl kůže pod temenem.

„Aydine…“ zašeptala a mladý janičář neviděl přes slzy.

Slepě v listí nahmátl jílec šavle, vykřikl, odrazil se od země a vložil celé tělo do výpadu. Probodl Turgayovi krk. V pableskující mlze jako by viděl tančit Párvátí. Jde si pro něj?

Párvatí nás provází pořád. To jsou ta slova! Slova jak hrůzné proroctví, které se náhle splnilo. Ve formě Mahákálí nás vede k zániku. K zániku našich tužeb, našich klamů, našich přesvědčení, našich Já. K zániku tělesných schránek a našeho světa. Aydin jako omámený hleděl na muže, jenž byl jeho světem od doby, co byl voják, a též na ženu, jež byla jeho světem na krátkých pár posledních dní.

„Aydine,“ zašeptala zas.

„Belgin.“

Dopadl k ní na kolena.

„Nenechávej mě tu,“ řekla mu.

Aydin náhle myslel čistě. Měl nechat Turgaye, aby ji zabil. Byla by to pro ni milost. Ale na to už je pozdě. V afektu se vydal z hrůzné cesty tou ještě hrůznější.

„Nechoď,“ prosila Belgin.

Aydin věděl, že by ji zabít nedokázal. Nechat ji tam, to bylo sobecké, ale nemohl jinak. Nešlo ji zabít, to by sám nesnesl, a tak ji nechal umírat. Neohlížel se a šel, tělo přítele a velitele, jehož důvěru zradil, po boku ženy, kterou nedokázal ochránit.

Pronásledování neskončilo. Aydin utíkající jak běžec noční můrou minul Veliké Hradiště. Ve chvílích čistého myšlení se ptal sám sebe, proč vlastně ještě utíká, když už ztratil úplně vše, včetně sebe sama, včetně své důstojnosti. Dostal se až k Dunaji, kde jej samotného překvapilo, že dokázal utéct tak daleko. Na ukradené loďce doplul na ostrov vprostřed Dunaje jen chvílí před jägery.

Následovala deštivá noc, při níž se Aydin krčil v proláklině, snad jen pár kroků od svých pronásledovatelů. Utíkal už jen ze setrvačnosti. Jen v odkazu svého přítele, který tolik chtěl všechny zachránit. Zabil ho. Zabil Turgaye. Zdráhal se tomu sám uvěřit. Chtěl si vzpomínky v hlavě uměle pozměnit, ale nešlo to. Byly tam jak výsměšný pomník, věčná připomínka zrady.

Ráno chtěl pustit loďky po proudu a v jedné uprchnout, ale zasáhla jej rakouská kule, pro což byl snad nakonec rád, neboť skončila hra na kočku a myš, uzavřel se jeho velký útěk, skončila doba, kdy si připadal být ztracencem a vyvržencem. Ať mě zabijí, ať mě zatknou. Příhodný osud. Snad mi zbyla trocha cti.

A s vojenskou ctí visící na vlásku stojí nad propadlem, vrzající provaz nad hlavou. Již brzy si vezme hrozné tajemství do hrobu. Již brzy utichnou výčitky a přijde trest.

Rozhlédne se po davu. Mezi vojáky stojí jediná žena v temně modrých šatech, snad šlechtična. Její zvláštnost ho upoutá. Dívá se na něj s melancholií a zvláštní moudrostí v tváři. Párvatí… Tou skončil sešit a takhle tady končí život. Přišla.

Dvířka se rozskočí a dívka v modrých šatech zavře oči.

Aydinova matka sleduje západ slunce nad Černým mořem. Přepadla ji úzkost a nechce ji pustit, dokud neusne na lavičce za rybářskou chýší, těžkou hlavu skloněnou nad prsa.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz