.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

 .: Online
Stránku si právě čte 17 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [16] Břehy Dunaje

Jakub Raida - Historické - 05. 09. 2017 - 25 přečtení

Slunce hřeje a vítr rozšeptává větve stromů.

Sotva poslední mosazný pohár cinkne o ty ostatní, už Georg nese tác s dalším špinavým nádobím. Rossi v krátké pauze vydechne a potopí další talíř do horké vody.

„Pánové v salónku si objednali dezert,“ volá lokaj, který s prázdným podnosem vpluje do místnosti.

Rossi domyje další várku a otočí se. Všímá si, jak všichni sloužící okamžitě přepínají z upjatě vlídných úsměvů do civilních výrazů se zjevnou únavou a stresem.

„Konečně chvilka klidu,“ opře se Georg vedle Rossi, zatímco lokaj odchází s dezerty.

Přes otevřené okno přichází tlumené zvuky hudby i hluk zapálených hovorů z velkého sálu. Když člověk poslouchá pozorně, dokáže pak z jiného směru ještě odlišit slabší zvuky ze salónku v druhém patře.

„Co na to říkáš?“ otočí se Georg.

„Na co?“

„No, na práci tady. Jsi tady pár dní a hned taková velká akce…“

Stočí k němu krátce oči. Je to mladý sluha, původem z Uher, muž ničím nevyčnívající. Snad trochu prostoduchý. Rossi si promne ruce.

„Je to lepší, než to předtím.“

Podvědomě zdůrazní slovo „to“.

„Jasně,“ skloní Georg hlavu. „To chápu. No, já tady nezůstanu. Chtěl bych narukovat.“

„To ti přeju,“ řekne Rossi a Georg si není jistý, jestli slyšel ironii.

„Proč ne? Bojovat za císaře…“

„Brát si, co ti nepatří. Životy, peníze, věci. A pak někde pro nic za nic umřít, třeba rozpáraný tureckou šavlí,“ doplní Rossi, teď už zjevně sarkasticky.

„Je lepší smrt na souchotiny jako starý sluha, který celý život leštil příbory?“

„To bys aspoň někomu chyběl,“ řekne Rossi. „Když umřeš jako voják, ani tě nepolitují. Skončíš ve velké jámě pod hromadou těl a vápna. Ani tě nepohřbí, protože by jim na tobě záleželo, jen chtějí, ať se z hnijících mrtvol nešíří nemoci a smrad.“

Georg se posadí za malý stůl se sklenicí vody.

„Mluvíš, jako bys to všechno viděla.“

„Znám vojáky celý život. Nejdřív můj muž, toho umlátili Turci, pak jeden Rakušan, ten umřel na sepsi, nohu měl zelenou a zkaženou, že se mi z toho chce pořád zvracet, když si na to vzpomenu. A pak…“

Rossi se odmlčí. Chvíli to vypadá, že bude pokračovat, ale nakonec zamyšleně přehodí hadr z jednoho konce stolu na druhý a otočí se k oknu.

„Už nechci vojáky ani vidět,“ řekne po chvíli. „A víš, co mě děsí nejvíc? Mám zkušenost a pocit, že každý chlap v sobě má takového vojáka. Není to něco, co by mu vnutili. Jenom to v něm probudí. Řeknou mu, že se za to nemusí stydět. Dají mu pocit, že ta touha táhnout s davem, bezostyšně brát lidem úplně všechno, že to je v pořádku, ba co víc, že je to ctnost.“

Georg je zaskočen úvahami, které nestíhá sledovat.

„Křivdíš jim,“ řekne nejistě.

„Některým snad. Třeba podporučík Jeník, to je čestný člověk. Mohl by být klidně starosta, vysoký úředník, spisovatel nebo třeba strážník. Ale ani ho nepustí vojenský život.“

„Jeník!“ zvolá Georg. „Právě kvůli němu a taky nadporučíkům Colloredovi a Minutiliovi chci být vojákem. Ty příběhy! Jsou to mí hrdinové. Žijící, skuteční hrdinové.“

Rossi si prohlíží bledý Měsíc.

„Měla jsem bratra,“ řekne Rossi. „Uvažoval o službě, ale nesnesl to násilí. Nakonec se stal knězem. Tedy, měl se stát knězem. Umřel ještě krátce po studiích jako řádový mnich. Kašlal úplně černou krev… Ale těšila ho ta představa, že by jako kněz mohl pomáhat lidem, že by jim mohl ulevit od hříchů, nebo alespoň poradit. Hodně mi chyběl, když umřel.“

„Já jsem z rodiny poznal jenom matku,“ řekne Georg. „Taky mi chybí.“

„Bratr studoval. Nejen teologii, ale přírodní vědy a všechno… Ten samotný fakt a taky to, co vždycky vyprávěl, to na naši farmu, tu u chaty Saltzpflaum, přinášelo závan dálek. Byl to jediný živý proud v těch stojatých vodách, ve kterých jsem vždycky myslela, že nemůžu dýchat. A pak to skončilo. A já jsem se chytila prvního vojáka, co měl nějakou hodnost a peníze, ale co hlavně byl z daleka. Myslela jsem, že se to vrátí. Ten proud, to, že má život nějaký smysl, že jde odněkud někam a není to jen nekonečný koloběh sklizní a péče o dobytek. Jenže ten proud mě strhl, podemlel mi nohy, vlekl mě po kamení. Tisíckrát jsem si říkala, že bych dala vše zas za ty stojaté vody, za to bezpečí.“

„Tady jsi v bezpečí.“

„Asi ano. I když uprostřed války.“

„A to je to,“ řekne Georg. „Nebýt těch vojáků, tak to tu mají všechno Turci.“

„A já bych tu vůbec nebyla,“ odvětí Rossi. „Byla bych ve Švýcarsku, měla bych starého Haberlina z vedlejšího panství za muže, rodila bych mu děti a sledovala, jak stárnu a tloustnu, až bych umřela a kdybych měla velké štěstí, tak by kolem mé postele v ten poslední den seděla vnoučata a nebylo by jim lhostejné, že odcházím.“

Georg se nadechne, repliku mu však z úst vezme nečekaný příchozí. V kuchyni se objeví Jan Jeník z Bratřic, jenž celý nažehlený působí ve špinavé místnosti jak pěst na oko.

„Pane podporučíku,“ vyskočí Georg a Rossi se též narovná.

„Klid,“ pousměje se Jeník a povšimne si Rossi. „Dobrý večer, slečno.“

Pak se rychle rozhlédne.

„Můžu vás požádat o láhev dobrého vína?“

„Ovšem,“ vyrazí Georg do vedlejší místnosti. „Nebyl jste obsloužen? Muselo dojít k politováníhodnému…“

„Ne, to je v pořádku,“ přeruší ho Jeník. „Jsme se slečnou Nanette na balkóně, kde by nás asi nikdo nehledal.“

„Nemám vám to odnést?“

„To bude v pořádku,“ přebere Jeník láhev a poháry. „Děkuji.“

„No, já bych se vyšším důstojníkem asi stejně nestal,“ řekne Georg, sotva za Jeníkem klapnou dveře. „Na to musí mít člověk jméno. Nebo známosti.“

Odmlčí se.

„Asi bych umřel v prvních měsících jako vojín.“

Rossi zkoumá drobnou mimiku v jeho tváři a uvažuje, proč ve svých myšlenkách tak obrátil po setkání s někým, koho označil za vzor. Snad pocítil nedosažitelnost ideálu? Rossi napadne myšlenka, že Georg asi nikdy nenarukuje. Stejně, jako on neuteče před vším, co jí tíží ve snech, co pokrucuje její mysl.

„Dlužím Jeníkovi hodně,“ řekne Rossi do nastalého ticha. „To on se za mě přimluvil a zajistil mi tohle místo, když jsem byla na úplném dně.“

„A jak ses dostala na dno? Tak, že oba vojáci, které jsi milovala, umřeli?“

„To nebyl jediný důvod,“ povzdechne si Rossi. „Bylo toho víc, než jsem mohla unést. Nejdřív ty představy. Začala jsem blouznit, už když utloukli mého muže. Měla jsem iluze, v nichž jsem se s ním setkávala a hovořila. Záchytným lanem ke skutečnému světu mi byla naivní představa, že s tím dalším vojákem, s mým zachráncem z tureckého zajetí, utečeme. Myslela jsem, že se vydáme po moři a přes Alpy, až domů. Byly to bláhové myšlenky, jako bychom byli malými dětmi. Nebo jsem byla dítětem jen já. On se vrátil k šavli a pušce, což nakonec znamenalo i jeho smrt.“

„A zůstalas sama,“ dokončí Georg.

„Kdyby sama,“ řekne Rossi a Georgovi připadne, že se náhle přikrčila, jako by jí na záda tlačilo velké závaží. „Jeden voják, Michael, mě začal pronásledovat. Nejdřív jsem to nevnímala, ale pak už to nešlo přehlédnout. Kde jsem byla já, tam byly jeho tmavé oči. Vždycky jsem už myslela, že mě jeho stín opustil, když tu jsem si náhle všimla jak kdesi vzadu, za zády ostatních lidí, se zas krčí on a upřeně mě sleduje. Nevěděla jsem proč. Snad jej přitahuji, říkala jsem si. Ví, že už nemám žádnou ochranu, tak se mě chce zmocnit.“

Georg ji upřeně sleduje. V hlavě se mu všelijak mísí to, co dříve říkal o vojácích, s tím, z jaké stránky je poznala Rossi.

„Ale pak jsem zjistila, že to bylo něco jiného. Michael nenáviděl vojáka, s nímž jsem byla předtím, toho, který zahynul v bolestech. Nevím, co mu Wilhelm udělal, ale náhle svého nepřítele viděl Michael ve mně. Stále jsem mu ho připomínala a z prosté zášti to přerostlo v posedlost. Nakonec už v tom snad ani nemohl být Wilhelm, snad už nakonec ani Michael nevěděl, proč v něm probouzím takovou nechuť, ale nakonec i takovou nezdravou vášeň.“

„Co je s ním teď? S tím Michaelem?“ zeptá se Georg.

„Nic,“ pokrčí Rossi rameny. „Je u jednotky. Prý se vyznamenal v bitvě, tak jej možná povýší. On mi v počátku nechtěl ublížit. Ani dotknout nebo mluvit se mnou nechtěl. Teprve když Brentano zavelel pochod k Zemlinu a většina obyvatel vyčerpané vesnice odešla s jednotkou, aby skončili v uprchlických táborech okolo Bělehradu, tehdy sebral svou odvahu. Nebo to už nemohl vydržet. Nevím. Nechtěla jsem s ním moc mluvit, tak mě zkusil přímo osahávat a líbat. Asi nečekal, že se budu bránit. Nechal toho, snad i proto, že se nebylo kam skrýt a všude byly oči vojáků. Ale já jsem se tehdy začala bát. Nejen jeho. Všech.“

„Bylas v uprchlickém táboře?“

„Byla,“ kývne hlavou. „Pak jej zrušili a já se vlastně ocitla na ulici.“

„To bylo tak před týdnem, ne?“

„Ano. Ovšem tehdy mě našel a to, v jakém stavu jsem byla, totiž zubožená, špinavá a hladová, to bylo něco pro něj. Zaplatil mi přístřešek. Malou podkrovní cimru, ale měla jsem tam postel a taky jsem se mohla umýt. Koupil mi jídlo. Copak jsem mohla odmítnout? Byla jsem na pokraji a chtěla jsem žít. Hodně si užíval tu svou novou roli blahosklonného zachránce a já jsem ho za to nenáviděla a zároveň mu byla vděčná.“

Do kuchyně vejde sluha Viktor, Georgův kamarád. Rossi přeruší své vyprávění, které náhle nechce sdílet úplně s každým.

„Posílá mne pan Jeník pro láhev vína, nejspíše bílého,“ řekne Viktor.

„Před chvílí si tu byl pro první,“ ušklíbne se Georg a sleduje přítele, jak sestupuje do malého sklepa. „Přišel osobně, věřil bys tomu?“

„Asi ano,“ řekne Viktor, když se vrátí s lahví v ruce. „Češi jsou divní. I jejich šlechtici a důstojníci se někdy chovají jak pastevci.“

Oba se krátce zasmějí a to už Viktor odchází.

„Jaký byl konec toho příběhu?“ naváže pak Georg.

Rossi se mezitím přemístila k zelenině, kterou začala čistit a krájet.

„Konec,“ zamumlá pro sebe Rossi, zatímco krouhá mrkev. „Konec byl trochu trpký, ale pak jsem skončila tady a to je asi dobře. S Michaelem to bylo tak, že za mnou chodil a svěřil se mi, že je již posedlý mnou jako ženou, že by mě chtěl mít jen pro sebe a zároveň by mě chtěl zardousit, že to neumí lépe popsat a už vůbec ne vysvětlit, ale takhle se to v něm prostě sváří. Byl jak nemocný. Snad šílenější než já. Vrátily se mi noční můry. Michael splynul s mrtvým manželem a tohle monstrum z nich obou ke mně každou noc přicházelo a chtělo stále víc. Nejdřív mluvit, svěřovat se, dlouho do noci. Pak doteky, to mě mačkal, že jsem nevěděla, jestli mě chce rozdrtit a stáhnout s sebou do záhrobí, nebo jestli si jen tu sílu neuvědomuje. A pak do mě již vnikl, ale jen krátce, mně se to okamžitě přestalo líbit a vzpouzela jsem se, takže mě mlátil a já jsem pak utekla a byla radši znovu na ulici, kde jsem chtěla jen noční můry ukončit, zabít se, utopit se v Dunaji a spolu se svým vědomím zabít vzpomínku na Michaela i mrtvého manžela.“

„Tehdy tě zachránil Jeník?“

„Později. Stejně jsem se nedokázala zabít. Odvedl mě zase Michael. Omlouval se a byl pozorný. Najednou jsem se mu vlastně i chtěla vybrečet na rameni a chtěla jsem zas, ať je se mnou, říkala jsem si, že by možná mohl být mou další láskou. A pak jsem zas cítila nenávist a nechápala sama sebe, jak můžu mít tak protichůdné myšlenky. Přestala jsem myslet skoro úplně a nechala se jen nést proudem. Myslela jsem na domov, na rodiče a naši chatu. Michael se mnou chtěl spát, ale nedošlo k tomu, bránila jsem se. Nakonec zuřil, bil mne a já jsem zase utekla. Znovu na břehu Dunaje jsem napůl čekala, že mě opět najde, ale z kolotoče mě vytrhly mdloby z hladu a pád do řeky. Voda mě probrala, ale to už jsem se topila a byla v úplné tmě v hlubinách. Vylovili mě rybáři a předali skupince vojáků, jenž mne poznali a odvedli za nadporučíkem Colloredem. Ten mě chtěl poslat do chudobince, ale Jeník se mě jako vojenské vdovy a taky kvůli Wilhelmovi zastal. Přesvědčil Colloreda a tak jsem skončila zde.“

„Mělas jim říct, co ti Michael dělal,“ řekne Georg. „Pořád jim to můžeš říct. Dostane ulice. Třeba zaplatí životem.“

„Neřekla jsem nic, bála jsem se.“

„Ale on by neměl uniknout trestu,“ trvá na svém Georg, který si náhle připadá hrdě na to, že zrovna jemu se Rossi spontánně se vším svěřila a cítí náhle jistý díl odpovědnosti za její osud.

„Ani nevím, jestli to chci,“ zaváhá Rossi. „Chtěl mi vlastně pomoct. A zároveň ublížit. Byl jako šílený. Oba jsme byli šílení.“

„Není nic, co by ho mohlo omluvit,“ řekne Georg rezolutně. „Tedy, jak to vnímám já.“

„A co pak? Dostane několik ulic, ostatní vojáci ho možná umlátí k smrti. Obrátí mě to zpátky ze slepé uličky, do které jsem dávno vbloudila?“

„Ne, ale bude to spravedlnost.“

„Ve válce není spravedlnost. A ty tresty, to je jen bití vojáků jak psů, aby byli poslušní.“

„Na tom se neshodneme, ale dělej, jak myslíš,“ řekne Georg, přebere tác špinavého nádobí od právě příchozího lokaje a začne je umývat. „Ale až se příště ten Michael dopustí násilí na jiném děvčeti nebo zas na tobě, tak to bude proto, žes teď mlčela a prošlo mu to.“

„Třeba se ještě dočká trestu,“ zamumlá Rossi a odkrojí poslední kolečko mrkve, načež očistí nůž do hadry. „Vlastně nevím, proč jsem ti to vyprávěla.“

Asi jsem tak zoufalá po komkoliv, kdo by poslouchal, po jakémkoliv člověku, kterého by se dalo zachytit, dokončí již ve své hlavě. Což je to, co mě v první řadě přivedlo pod hladinu Dunaje. Ale bez lidí smutek nebolí, radost není skutečná, život nemá cenu a přežívání je jediná tenká slupka nad dužinou smrti. Georg nic neodpovídá, což je dobře, protože tu řečnickou otázku vlastně nechtěla položit.

Oba se obrátí ke své práci a během pár okamžiků musí Georg s čerstvými láhvemi vína odejít obsluhovat hosty. Slova, která vyprávěli, zůstávají v kuchyni viset okolo Rossi a pronásledují též Georga. On dívky zároveň lituje a zároveň je na ni rozzloben, protože vnesla hořkou pachuť do jeho vojenského snu. Ona své pocity ani rozklíčovat neumí, takovou jsou zvláštní směsí otupělosti a vzpírání se otupělosti.

Když se později, stále v těchto myšlenkách, dostává na terasu, kde poklízí nádobí po již odešlých hostech, dívá se do dálky na temnou a nehybnou hladinu řeky Dunaj, která se dá ve tmě rozeznat jako to nejčernější a nejprázdnější místo.

Na vlnkách pluje odraz Měsíce, v jehož tváři bezpečně rozpozná Moře klidu. Nadměsíčná zóna věčného klidu teď jako by byla daleko za oblohou, ale též hluboko pod odrazem pod hladinou.

Výhled do dálky zastíní obrys, který po chvíli Rossi bezpečně pozná. Michael působí strhaně, jako by celé dny nespal. Vynoří se náhle ze tmy a oči se mu matně blyští. Pravou dlaň má obvázanou, podle mokvající látky nejspíš čerstvě. Jeho rukáv je roztržený.

„Hledal jsem tě,“ řekne Michael malátným hlasem.

Jako by byl démonem, kterého přivolala zpět z podsvětí tím, že o něm mluvila a že na něj myslela. Cení zuby a jako nepříčetný se klátivou chůzí přibližuje. Na terase před zámečkem není, zdá se, nikoho, kdo by jim mohl pomoct. I zvuky hlasů a hudby z hlavní síně zdají se teď vzdálené. Rossi hučí v uších. Má pocit, že se nad ní zas zavřela hladina.

„Ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ řekne Michael tiše, když dojde až k ní.

Rossi se nehýbe. V očích cítí slzy a na zádech mráz.

„Myslel jsem, že se nevrátím. Všem jim uřezali hlavy. Szentivániho hlavu narazili na kopí. Řeka byla plná mrtvol.“

Michael má oči též od slz. Pomalu a něžně bere tváře švýcarské dívky do svých dlaní.

„Nemůžu být bez tebe,“ vydechne voják a zavře oči, jako by našel poprvé za spoustu týdnů trochu klidu.

Rossi zavře také oči, ovšem jen na chvíli, pak je prudce otevře a jsou stejně bledé jako Michaelovy. Tmu protne křik. Na šaty služebné cáká krev a vidlička je pořád špinavá od nejlepšího vídeňského dortu, když ji vráží vojákovi do krku. Michael si doslova rozervaný krk marně drží a přes prsty mu crčí krev. Nestíhá se bránit a vidlička mu skončí v oku. Na zemi mu Rossi klečí na hrudi a rozřezává obličej rozbitými talíři a láhví od vína.

„Rozbiju mu hlavu!“ vybaví se Rossi Wilhelmův hlas a ona se zvedá, přidržuje lemy sukně a dupe mu na lebku, která je tvrdá, a přece pod služkovskými botami nakonec praská, úlomky kostí ji zraňují na kotnících a snad se drtí i její vlastní kůstky v chodidle a trhá se jí kůže, to však nevnímá a dál dupe patou na oční důlek, na nosní přepážku, na tvrdý líc a rozbitou čelist.

Odtrhává ji Johann a ona si uvědomí, že muzikanti už nehrají a že před ní stojí zástupy šokovaných lidí. Dámy se tisknou k partnerům. Vojáci nevědí, jestli vyrazit dopředu, nebo zůstat stát. Krásná Edith si pozvracela šaty s krajkami a imitací peří. Jan Jeník stojí nejblíž, Nanette po levém a Ingmara po pravém boku. Vypadají takřka smutně, když jdou k ní. Ingmar konstatuje Michaelovu smrt. Nemusí se k němu ani shýbat, vždyť voják má místo hlavy jen propadlý kotel z kostí, v němž klokotá krev.

„Pane Koldrusi,“ napůl si povzdechne a napůl rozkáže Jeník. „Odveďte ji do cely.“

Rossi se nechává odvést a cestou vidí Georga, jak se s prázdným tácem opírá o zeď vyděšený k smrti. Za ním, za oknem do zářící síně, jsou lidé. Je tam Dimitar, vysoký a nažehlený ve své uniformě, zrovna tak, jak jej viděla poprvé. Přistupuje k prosté, ovšem štěstím zářící dívce, v níž rozpozná sebe samu. Dávají se do tance, zatímco staří rodiče se šťastně usmívají a bratr, jehož tvář byla vždy tak klidná a moudrá, sedí v koutě, pije víno a svým stoickým klidem dodává celému sálu na pravdivosti.

Johann trhne s jejím ramenem. Vzdalují se od vily a ona už neví, jak skončil tanec s Dimitarem. Úzká cesta tmou vede k osvětlenému Zemlinu. Někde daleko jsou slyšet děla. Ani teď bitvy a šarvátky neustávají. Jsi tam někde Wilhelme? Bojuješ o život a myslíš na mě?

Uvidí ho pod první olejovou lampou. Wilhelm se vrátil z boje, unavený, ale připravený Rossi vždy chránit. Jen stojí v mihotavém světle a nic neříká.

Rossi se cuká a vzpírá, tluče do Johanna pěstmi, ale jeho stisk je silnější.

„Wilhelme!“ vykřikne, ale oslovený pod lampou se s omluvným úsměvem otočí a vykročí zpátky do tmy, snad aby se vrátil k dělům a puškám na dalekém horizontu.

Je na konci cesty. Všechny nechala za sebou. Rossi vzhlédne k Měsíci. Pak přijde i o něj a v temné cele ji obklopí ticho.

„Nemohl jsem prostě vystát tvou existenci. A nemohl jsem na tebe ani přestat myslet.“

Michael stojí v rohu, oči ještě bledší než předtím.

„Já vím,“ řekne Rossi a posadí se na zem. „Myslím, že ti nikdo neporozuměl tak, jako já.“

„Teď už je to ale jedno,“ řekne Michael po chvilce. „Jsme tu jen my dva.“

Rossi se ošije strachem.

„Chci jen domů,“ řekne, pláč na krajíčku.

„Žádný nemáš.“

„To není pravda!“ vykřikne Rossi a zvedne se. „Já se tam vrátím.“

Už se nedívá na Michaela. Jde ke dveřím.

„Rossi…“

Neposlouchá ho. Vychází ven do údolí pod severními stěnami Alp. Slunce hřeje a vítr rozšeptává větve stromů. Rossi jde přes louku k zápraží domu, jenž důvěrně zná. Dveře jsou otevřené a zevnitř se line pach domova. Dojde skoro až ke dveřím.

Rossi zdrtí úzkost. Už by ji nepoznali.

Otáčí se a ve špinavé cele usedá do protilehlého rohu, zatímco ji sledují zlověstné Michaelovy oči.

„Měls pravdu. Zbyli jsme si už jen my,“ řekne Rossi a opře unavenou hlavu o zeď.

Neklidné vody Dunaje se v dálce tříští o černé kamení.

Měla ses radši utopit, šeptá vítr. 



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz