.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

 .: Online
Stránku si právě čte 16 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [17] Szentiváni

Jakub Raida - Historické - 09. 09. 2017 - 22 přečtení

Pole mrtvol, těla plující řekou a uřezané hlavy. Červená voda.

Kolem Michaela houstne přítmí a poslední paprsky světla umírají v okenicích. Zemlinská hospoda upadá do opilé noční ospalosti. Lavina zlatého světla se promění na pouhý pramen. Když je svit zaškrcen úplně a děvečka konečně rozžíná petrolejky, obrací do sebe Michael stakan pálenky. Skoro necítí jeho chuť přes neurčitý pocit nevolnosti ze života.

Michael byl z rodu policistů a vojáků. Byl přísně vychován a nad rámec toho, co jej učil otec, si již jako dítě vytvořil svůj vlastní systém takřka vojenské morálky. Čest a povinnost bral nade vše. Slabost viděl všude. Nakonec, to už jako mladý voják, se takřka úzkostně snažil, aby obraz čestného a odvážného muže nebyl pošpiněn.

Vracel se k té chvíli znovu a znovu. Klečel ve vymleté jámě, byl si jist, že mu za chvilku ostří otevře hrdlo a tolik najednou chtěl, aby mu krk zůstal v pořádku, aby tam neumřel. Pocítil strach. Po pěti letech v armádě, po necelém tuctu bojových střetů. Násilí a nebezpečí jej vždy jen víc rozlítily. Bojoval a nehleděl na svá zranění, ani na to, že se vrhá do ohrožení. Ale když okusil bezmoc, tak se rozum zatmívající vztek náhle zlomil a jako by se tvrdá slupka rozlouskla, byl tam zase ten malý kluk bojící se vlastního strachu.

Nebylo to poprvé. O rok dříve potkal na průzkumu tureckého běžce. Byli sami v úvoze a nepřítel jej spatřil dřív. Už tehdy jej pocit bezmoci dostal na kolena, ve chvíli, kdy jej však chtěl Turek spoutat, Michael mu zarazil tesák mezi nohy a pak do hlavy. Nikdo nebyl svědkem jeho slabosti a on sám se v následujících dnech přesvědčil, že vlastně ani strach neměl, že to od začátku byla promyšlená lest.

Tentokrát to bylo jiné. Byl tam Wilhelm. Vojenský uprchlík. Stál nad Michaelem hrdý a silný, jako by byl dospělým, jenž našel plačící dítě. I když si Michael říkal, že Wilhelm nejspíš o chvilce hanby nebude mluvit, že na ni snad ani zvlášť myslet nebude, stejně jej ta malá šance na obecné ponížení a ztrátu tváře vytáčela k nepříčetnosti.

Po Wilhelmově smrti, tak nedůstojné a odpudivé, se mu nijak neulevilo. Jako by někdo, s kým má nevyřízené účty, odplul na úplně jiný kontinent. Z nevyřízených účtů se staly nevyříditelné. A pak tu byla Rossi.

Hostinský mu dolévá. Za okny už je tma.

Ke kvartýru odchází s těžkou hlavou a suchým jazykem. Co se to v něm zlomilo? Dříve by i prohru ustál s chlapskou lhostejností. Pak se zhroutil a Wilhelm tomu byl svědkem. A teď, týdny poté, jej pět dní stará porážka obklopuje jak zlý sen. Jako by z toho místa děsu nikdy nedostal. Co mělo být pouhou hlídkou, změnilo se v očistec.

Vyrazil tam tehdy s malým oddílem pod vedením důstojníků Szentivániho a Svarthjarta. Z granátníků kráčel s ním podél vozů též šikovatel Koldrus. Zbytek grenadierů zůstal s Jeníkem v Zemlinu, stejně tak, jako všichni jägeři, jež si zasloužili oddechu po pronásledování janičářů až k Staré Moldavě. Johann i Michael šli dobrovolně. Michael snad proto, že v Zemlinu již nemohl vydržet, nemohl už být dál blízko zdroje své závislosti, nemohl už déle cítit pach její kůže, nemohl už déle žít se sebou samým, kterým náhle pohrdal. Co hnalo z ležení do pole Johanna, to Michael netušil.

Ovšem, Johann Koldrus byl zosobněním toho, čím se chtěl Michael snad od dětství, nebo přinejmenším od narukování, stát. O to víc si to uvědomoval tehdy, když pochodoval s tak podivnými myšlenkami a zaobíral se tím, co jej nikdy moc netrápilo. Michael viděl ten rozdíl. Poznal, že Johann je prostě takový, narodil se takový. Nebude nikdy jiný. Neochvějný bojový duch není pro něj něčím, k čemu by se musel každé ráno zavazovat a co by si jak kabát musel stále oblékat a zašívat. Nebylo to pro něj hraním role, kterou by byl fascinován.

Podporučík Svarthjart, kterého Michael pamatoval ještě jako lékaře, v těch časech již velitel pěchoty, byl pak pravým opakem Michaela. On se bál slabosti ve svému nitru a stavěl proto kolem sebe zeď zarputilosti, zatímco Ingmar to měl právě obráceně: Michael jej znal dobře a věděl, že v srdci Ingmar boj a vítězství miluje, což jej ale zároveň děsí, neboť veškerý jeho rozum jej vede k pacifismu. Proto stále mluví o hrůznosti zabíjení a nosí s sebou tu auru, v níž se náhle všichni stydí za své zabijácké řemeslo. Snad Ingmar doufá, že tímto mluvením a chováním očistí své nové Já, to, které od lékařské praxe a pomoci raněným přešlo k rozkazům, ke střílení a k párání břich hrotem šavle.

Ingmar mluví o strašnosti boje, ale Michael ví, že by nikdy nezaváhal, nikdy by se boji nevyhnul. Ví, že v boji je Ingmar strojem, který se až poté mění v člověka a zpětně hodnotí celý boj, plný hrdosti na to, když ten stroj zabíjel a mrzačil jen málo. Michael vedle toho celý život sní o vojenské cti a o triumfu, zároveň mu však boj přijde opravdu strašný. A nepřiznával si to do chvíle, kdy mu v tom mlčenlivá Wilhelmova tvář nenastavila nevědomky zrcadlo.

Nadporučík Szentiváni byl starší muž. Hrdý důstojník na své postavení, které si vybudoval, a úctu, kterou si v průběhu dlouhé služby zasloužil. V Zemlinu zanechal rodinu. Krásnou ženu a dvě malé děti.

Uherskou hlídku u bešaňské hráze, jejíž stavy Michael s ostatními doplnili, obklíčili Turci pod rouškou tmy. Řeka byla náhle plná čajek a nepřítel spustil palbu ze všech stran. Snad by rakouské a uherské síly mohly hráz uhájit, ale po těžkém zranění Szentivániho, který přebral velení, ztratili muži všechnu rozvahu.

„Bitva je ztracená!“ křičel Ingmar, který náhle velel stěží dvěma tuctům mužů. „Musíme podél těch kamenů na severní straně!“

Michael se na okamžik probral z oparu hrůzy. Pohlédl do šera, směrem, kam ukazoval Ingmar hrotem šavle. Jediné místo, kudy by se dalo utéct. Tedy dokud se z mlhy nevyloupnou další čajky.

„Rychle!“ poháněl je Ingmar.

Michael naposled pohlédl nazpátek. Pušky mlčely. Turci šavlemi doráželi zbytky uherských sil. Szentivániho, který chroptěl krev, táhli pryč, snad do zajetí, jak se Michael domníval.

Dorazili k černým kamenům, kde na ně Turci spustili střelbu z čajky, která ještě nepřistála. Zde se rozdíly mezi muži opět ukázaly. Ingmarovi ztuhla tvář, jako by byl sochou, neukázal ani strach, ani zoufalství, jen zabíjel a překračoval mrtvé s chladnou zuřivostí. Dělal vše pro to, aby se ze situace dostal, jako by šlo o kalkul nad šachovou partií. Johann si snad situaci ani neuvědomoval a jak ve svém živlu rozdával rány napravo a nalevo. Jeho silná paže zabila nejméně čtyři vojáky, nebo tedy tolika si všiml Michael.

On sám potom cítil strach, ale zároveň překvapivě úlevu z myšlenky, že zde zemře a že to všechno končí. Místy mu hlavou probleskla myšlenka, že by si rád již klekl na zem, přestal bojovat i utíkat, že by se jen nechal už zabít, hlavně ať to dál už nebolí. A vzápětí ho ta představa vyděsila, náhle si zas připadl jak v té úžlabině, viděl nad sebou Wilhelma, jenž se pohrdlivě smál, byl ochromen představou šavle pronikající masem.

Povedlo se jim utéct a skryli se v hustém podrostu v ohybu řeky.

Tedy Michael přežil, osud mu nedopřál trest a úlevu v jednom. Zůstal žít jako muž, jenž nevydrží v místnosti sám se sebou.

Ozve se škrtnutí a od jiskry vzplane petrolej. Michael se rozhlédne po kvartýru. Jako by v každém stínu viděl Rossi. Jako by z hrubého povlečení cítil její pot. A slzy. Ty slzy mu ulpívaly na jazyku, zmáčely mu košili, leptaly kůži a vžíraly se do kostí.

Michael se trochu potácí. Od petrolejky zapaluje svíci a s tou přichází ke stolu, na němž má rozloženou pušku a pistoli. Postaví svíci k olejničce a zvedne šavli. Ostření a olejování čepele mu dopřeje klid, ale jen na chvíli. Posune váček s prachem a nůž s jelením jílcem stranou, aby se dostal k hadru, jímž šavli očišťuje. To už je myšlenkami zas jinde.

Přežili celou noc v rákosí a ráno, když se Turci vraceli do Bělehradu, viděli teprve pole jejich porážky. Nepřítel vojákům uřezal hlavy a narazil je na kůly. Na tom nejvyšším upírala vytřeštěné oči k nebi Szentivániho tvář. Mrtvoly ležely na svahu i plavaly v řece. Johann hleděl na výjev s hněvem v očích a se stisknutými zuby, jako by prahl po odplatě. Ingmar byl jen smutný a vypadal jako někdo, kdo pohlédl do panoptika absurdity.

S myšlenkou na hrůzné ráno ztratí Michael pozornost a řízne se do dlaně. Švihne šavlí a stůl se zatřese. V mžiku vteřiny zkusí zachytit padající svíčku, ale pozdě. Oslepí jej světlo a ohluší rána. Kde byl váček s prachem, je velká díra ve stole a mžourající Michael, alkoholem i šokem částečně uchráněn před bolestí, se nevěřícně dívá na dlaň, z níž tři prsty náhle chybí.

Bolest přijde později a to už se Michael potácí ulicí. Pahýly jsou z části uzavřené žárem, přesto z nich a z též z mnoha ranek na ruce teče krev. Zatočí se mu hlava, ale to jej již podpírá voják z hlídky, kterou přivolal zvuk výbuchu. Hlídka s ním jde ulicemi. Vnímá jen rozkomíhaná světlo z olejových lamp a nad tím vším velký Měsíc a hvězdné nebe.

„Co se stalo?“ slyší za chvíli něčí hlas. „Ukažte, jsem lékař.“

Doktor Josef Bláha šel náhodou jejich směrem.

„Musel si to udělat sám. Vybouchl mu nejspíš prach,“ řekne jeden z vojáků.

Bláha přičichne k pahýlům, z nichž je sirný zápach cítit velmi zřetelně.

„Ošetřím jej,“ řekne potom. „Pojďte za mnou do špitálu, není to daleko.“

V ordinaci se konečně Michaelovi vrací plné vědomí. Vojáci odcházejí, zatímco lékař obvazuje a pomazává jeho rány.

„Co jste, proboha, dělal?“

„Byla to nehoda,“ řekne Michael stroze a prohlíží si lékařské vybavení v policích.

„Budete v pořádku,“ vydechne nakonec Bláha, z něhož je slabě cítit víno. „Ale chvíli si tu poležíte.“

Michael pohlédne na zranění. Pravá ruka. Už nikdy nebude střílet, ani držet šavli. Oči se mu zaplní slzami vzteku a zakloní hlavu. Vrátil se bešaňské hráze, přežil ten masakr, jen aby si zde tak hloupě urval půl ruky.

Bláha mu měří tep a podává napít vodu.

„Děkuji,“ zamumlá Michael.

„Máte štěstí, že jsem se zrovna vracel z plesu. No, budu vás tu chvilku pozorovat.“

Michael pokrčí rameny. Bláha si sedne opodál a vezme do rukou knihu.

„Věřil byste tomu?“ řekne po chvilce, oči skloněné ke stránkám. „Američané zotročí na sto tisíc Afričanů každým rokem.“

„Opravdu?“ řekne Michael nezaujatě.

Bláha ještě chvíli čte a pak knihu složí. Unaveně si promne oči.

„Skoro už ta písmena nevidím,“ řekne takřka omluvně a pohlédne na Michaela. „Z které vy jste jednotky?“

„Brentanův tělesný.“

„A granátník? Snad nejste, pane, od Jeníka?“

„Jsem,“ zamrká Michael. „Proč?“

Na okamžik jej napadne, že lékař prostě jen chce vědět, u koho si stěžovat. Bláhovi to také dojde, proto si rychle pospíší s uklidněním.

„Jen tak, nebojte,“ usměje se. „Je to vlastně skoro můj krajan. Jsem z Moravy, víte.“

„Aha, říkal jsem si podle přízvuku.“

Michael původně neměl náladu se s kýmkoliv bavit, ale nakonec se přistihne, že jej rozhovor s lékařem uklidňuje.

„Co vás tedy přivádí až sem?“

„Vlastně… má žena,“ řekne Bláha váhavě.

„Co s ní? Vyhnala vás ze dveří?“ ušklíbne se Michael a skoro přitom zapomene na své zranění i na vše, co jej dříve trápilo.

„Zemřela,“ řekne Bláha rychle a Michael zase zmlkne, omluvný výraz ve tváři. „Černý kašel. Všechno mi ji tam připomínalo, tak jsem kývl na nabídku a jel.“

„Aha.“

„Je to zvláštní,“ řekne Bláha a knihu, kterou držel v klíně, položí na stůl. „Jak člověk nedokáže vydržet se svými myšlenkami. Ne na místě, které mu je pořád oživuje. Musí odejít.“

Michael mlčí.

„No, jsou to skoro dva roky a já jsem teď tady. Jsem jiný člověk a žiju jiný život. Tak to prostě ve světě chodí, smířil jsem se s tím,“ řekne Bláha. „Člověk se se vším smíří. Ty vaše prsty, to nebude lehké. Ale smíříte se s tím. I když vím, že to teď pro vás není moc útěcha.“

Michael se podívá na ruku. Pořád tomu nemůže uvěřit. On, granátník, vycvičený s výbušninami. A takhle si převrhne svícen na černý prach. Jak ve špatném vtipu.

„To je mi líto, s vaší ženou,“ řekne pak.

„Hm,“ poškrábe se Bláha na hlavě. „Vidíte, o tomhle jsem třeba Jeníkovi ani neřekl. Přitom jsme se bavili tak dlouho. Z něj prostě vyzařuje pozitivní náboj. Člověk ani nechce vytahovat takové téma, nechce s ním zamořovat ten dobrou náladou jiskřící vzduch.“

„Asi,“ pokrčí Michael rameny. „Pro mě je hlavně velícím důstojníkem.“

„Máte ženu?“ zeptá se Bláha.

Michael sevře rty.

„Je to bolestná vzpomínka?“

Kývne hlavou.

„Tak vidíte,“ povzdechne si Bláha. „To máme společné. Ovšem, víte, co je ironie? Chtěli jsme s ženou odcestovat. Už když žila, tak jsme si slibovali, že to místo opustíme. Ale neodhodlali jsme se a ona pak zemřela. Tak jsem tu. Daleko od domova, řekl bych, ale domů se ani vrátit nechci.“

„Taky jsem vlastně měl… mám… ženu. Je to s ní složité. Se mnou je to složité.“

Bláha se dívá na spíš pro sebe mluvícího Michaela, jehož slova mu nedávají smysl.

„Vskutku?“ řekne potom. „Je tady v Zemlinu? Nebo v Rakousku?“

„Tady,“ řekne Michael váhavě. „Nebo nevím. Neviděl jsem ji. Někam mi zmizela.“

„Turci?“

Michael už nic neříká.

„Byla to cizinka,“ řekne potom. „Taky daleko od domova. Chtěl jsem jí to tu usnadnit. Aby tu někoho měla. Nevím, asi to zní zvláštně.“

Bláhovi se zdá, že Michael začíná blouznit.

„Cizinka?“ ptá se, když mu znovu měří tep a sleduje pohyb očí.

„Ze Švýcarska,“ kývne Michael hlavou a dívá se smutně na svou ruku. „Tam jsem nikdy nebyl. Jen vím, že je to docela daleko.“

„Není to ta, co jste ji nedávno vylovili z Dunaje?“

„Cože?“ vyskočí Michael.

„Vy o tom nevíte? Nebyla to vaše jednotka?“

Michael se zas usadí, ale rozrušení už jde těžko skrýt.

„Musel jsem být zrovna pryč,“ zamumlá.

„Takže je to ona?“

„Možná,“ odtuší Michael, jehož zkrvavená dlaň zapulzuje bolestí. „Kde je? To víte?“

Oba na chvíli zmlknou. Michael má v očích dychtivý pohled šílence, Bláha začíná váhat a přemýšlí, jestli celý ten rozhovor měl vůbec vést. Michael prudce vstane. Bláha sebou trhne. Z vojáka, sotva stojícího, opilého a zraněného, jde najednou strach.

„Kde je?“ zeptá se rázněji.

„Nevím,“ řekne Bláha přiškrceně.

„Lež!“

Michael přikročí blíž.

„O co vám jde?“ vykřikne Bláha.

Michaelova levačka vystřelí na Bláhovo břichu a sípajícího jej sevře pod krkem.

„Kde je teď?“

„Za tohle dostaneš žalář,“ šeptá lékař.

Michael mu druhou ruku přitiskne k obličeji. Rozmazává Bláhovi po tváři krev.

„Slouží hraběnce, k čertu,“ řekne Bláha konečně.

Michael jej pustí. Na chvíli se zhrozí, kam až došel, pak se však obrací a odchází.

„Omlouvám se,“ řekne skoro neslyšně ve dveřích.

K zámku chvílemi běží, chvílemi jde a pak zase klopýtá. Pokouší se o něj mdloby, ve kterých vidí mrtvolami poseté pole. Takový pohled dokáže přivést chlapa na pokraj příčetnosti. Měl tam radši umřít. S touto myšlenkou se objevuje na prostranství před vilou. Zastaví se s pocitem, že již musel zemřít a je v krajině věčného klidu. Dívá se na Rossi, která mezi stoly a zbytky dortů na něj musela čekat snad celé věky.

„Hledal jsem tě,“ řekne a jako by jej ta slova stála zbytek sil.

Pole mrtvol. Těla plující řekou a uřezané hlavy. Červená voda. Szentiváni se šklebí ze špičatého kůlu, oči otevřené hrůzou. Michael stiskne zuby. Řekne jí to! Ona jediná mu bude rozumět. Už brzy se mu uleví.

„Ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ řekne tiše a pomyslí si, že teď už bude vše jen dobré.

Michael skončí v neoznačené jámě a Szentivániho hlava, neboť tělo se nenašlo, v masovém hrobu u místa bitvy. Posypou je vápnem a pak hlínou.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz