.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Prosinec  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 30 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [25] Persefoné

Jakub Raida - Historické - 07. 10. 2017 - 83 přečtení

Nýsské planiny.

„Indičtí bohové,“ přečte Johann. „Naučný pramen. Vydáno skromným nákladem v tiskárně svobodného pana Tausse. Edice a komentář profesor Friedmann, nález původních textů ctihodná slečna de Bergmann z Gmundu.“

Vrátí knihu Jeníkovi, jenž se dívá z okna. Krátce za nedotčeným západním krajem Zemlinu se rozléhá obraz zkázy. Měsíc po bitvě začaly ulice znovu žít a napětí se vrátilo na břehy řek, hluboké jizvy však nemizí.

„Pane Koldrusi,“ objeví se ve dveřích Edith. „Tak přeci jste dorazil.“

„Slečno,“ ukloní se Johann.

„Kam se podívám, tam jsou zřícené zdi a vybitá okna,“ řekne Jeníkovi, když je Edith nechá zas o samotě. „Přijde mi skoro zvláštní být uprostřed toho na literárním večeru.“

Jeník se zas otočí k oknu, za nímž na střechy Bělehradu padá soumrak.

„Nic nezabrání lidem, aby aspoň trochu žili. A to je dobře.“

„Asi ano,“ řekne Johann a zamíří k salónu.

V čele stolu se baví profesor Friedmann, jenž vážil cestu až z Vídně, střídavě s Nanette a s důstojníkem po své pravici. V místnosti je mnoho vojáků, pár místních šlechticů, urozené slečny, které nemohou vynechat žádnou akci, a jen hrstka vážně se tvářících intelektuálů a učenců. Jeník trochu čekal, že Nanette bude přímo zářit, ale je nebývale vážná. Má daleko do smutku a vlastně působí i trochu vesele, je ovšem dospěle odměřená a svým klidem připomíná bělovlasé důstojníky se sklenicemi v bílých rukavicích.

Pohlédne na Jeníka, dlouze a klidně, s přátelsky uvolněnými rysy tváře, přesto nečitelná. Ten zralý pohled a fuchsiové šaty by lépe patřily k starší dámě a ostře kontrastují s jasným obličejem teprve pár let dospělé ženy a jemným krkem jak vyhlazeným z kamene.

V drobných detailech je v salónu znát únava z války. Jídla není na stolech příliš, spíše symbolicky, sluhové dolévají místní mladé víno a lidé se baví polohlasně, duchem často nepřítomni.

Konečně zůstanou sami dva v červeném předsalónku.

„Konečně mám možnost vám řádně pogratulovat,“ řekne Jeník a vezme Nanettiny prsty do svých. „Vidíte. Podcenil jsem sešit, když jste mi jej ukazovala, a nyní vyšel jako jeden z cenných pramenů o prastaré kultuře.“

„Ano. A děkuji.“

Rysy Nanette se uvolní, jsou plny melancholie, ve tváři slabě smutná, jako když teplým zářijovým večerem zavane studený vzduch.

„Slečno Nanette, já znám důvod vašich rozpaků,“ řekne Jeník náhle. „Doneslo se ke mně, že se máte vdávat.“

„To se asi stěží utajuje, ač bych si to přála. Zejména před vámi. Chtěla jsem tu iluzi, jež zůstávala tušená za všemi našimi rozhovory, udržet co nejdéle. Víte proč, Jeníku? Protože byla tak inspirativní, nová a tvořivá. Tam, kam jdu, kam musím jít, tam mě nečeká nic takového. Tam už je to jen tanec stínů, jestli mi rozumíte.“

Jeník odloží sklenici od úst, aniž by se napil, postaví ji na stolek a nadechne se.

„Myslím, že ano.“

„Znáte jistě příběh Persefoné?“

Kolem projde mladá Edith, prohodí v žertu poznámku, Nanette i Jeník krátce na vtip naváží, počkají na její odchod a pak teprve Jeník kývne hlavou.

„Kdyby bylo na ni, žila by svazích hory Nys, zpívala s vílami a obdivovala vše krásné či zajímavé. Takové bylo léto ve společnosti mých přátel z Vídně a též rakouských důstojníků a zejména pak s vámi, Jeníku, přičemž my dva jsme od hry postoupili o krok dál. Hráli jsme ji víc, nebezpečněji, s méně pravidly. Nebo s více, nevím.“

Bledé prsty neklidně stisknou Jeníkovu dlaň.

„Ale Persefoné musela vyhovět otci a jít vládnout v podsvětí, v krajině, kde se nic nehýbe, nic nemění, kde člověk vše zajímavé zapomene a obrní se pragmatismem.“

„Slečno,“ řekne rychle Jeník. „Persefoné nakonec ze dvou třetin roku trávila zas nahoře, na povrchu, jen třetinu musela odžít ve stínech.“

„Já vím. A nestěžuji si. Pane, uvažte mou situaci. Můj snoubenec není nejbohatší, ale je dost zajištěn, abych sňatkem mohla strýci pomoci od dluhů a otci ubrat alespoň jednu obtíž, když už tak zná jen starosti. Snad i matku jednou uvidím zas s příčetným pohledem.“

„Je kruté slyšet, že si jej berete kvůli ostatním.“

„Tak to úplně není. To by byla lež. Bylo by ode mě sobecké to neudělat a těmi penězi pohrdnout. Ale, upřímně, chci to i sama pro sebe. Není to až taková oběť a on, i když je prostý a v názorech i rozhledu vzdálen osvícenství vás či pana Colloreda, je to dobrý muž a život s ním bude jistě, když nic jiného, bezpečný a pohodlný.“

„Tedy Persefoné dobrovolně kráčí do Hádu, odevzdaná a nechávající za sebou to, co měla ráda, přesto svým způsobem jdoucí k něčemu dobrému; nejde na okraj Tartaru, ale na důstojně klidná elysejská pole,“ řekne Jeník.

„A též proto, že nemohla vidět matku Démétér, jak pustoší zemi, že ji ten pohled zraňoval.“

Nanette si uvolní úzce stažené vlasy a pousměje se.

„Jeníku, na mě by stejně nečekalo nic: nebyla bych mecenáškou věd či umění, nevedla bych salón a akademická cesta je pro mne zhola nemožná. Ne v tomto století, ať je osvícené jak chce. Intelektuální svět je snem a mně je, pane, sympatičtější bdělost. Chci stát nohama na zemi a nelapat po něčem, co je víc pohádkou, než budoucností. Nevím, kde budete za spoustu let vy, ale já na vás, v to pevně doufám, budu čas od času vzpomínat, zatímco snad povedu život chudší na podněty, avšak naplněný a se smyslem.“

Nastalo ticho a oběma se vlastně ulevilo. Jeník v duchu konstatoval, že pro Nanette jsou důležitější povinnosti než jakýkoliv přelétavý pocit, což bylo stanovisko, s nímž se mohl pouze naplno ztotožnit. Tedy i to je spojovalo, ulehčovalo jim to takové rozhodování, ale též od sebe navždy odvracelo. V kázni je vždy cosi pochmurného, ačkoliv je ve své silné a krásné podobě tou největší jistotou, jakou voják či dívka z chudého rodu mohou mít.

„Neodcházím do tmy pasivně, ne jen tak, bez poslední tečky,“ řekne Nanette. „Nakonec ne. Možná to není moc, že teď pár týdnů uvidí vídeňští akademici mé jméno v tiráži, než na publikaci zapomenou, snad to je bezvýznamná věc a jen mé toužebné přání vidět v tom smysl, ale já teď cítím, že jsem došla na jakýsi konec cesty s hlavou zvednutou. A kdo odejde kamkoliv a k čemukoliv, tomu nic z toho, co bude následovat, nemůže už to naplnění vzít, to říkají stoičtí mudrci. Ale stejně se pořád bojíme.“

„Pořád,“ řekne Jeník tiše.

„Vzpomínáte si, Jeníku, jak jsme se, bylo to možná den před tou velkou bitvou, při které Bělehrad skoro lehl popelem, bavili o Kantovi? Jak jsme ještě s Colloredem řešili Základy metafyziky mravů?“

„Těžké téma,“ usměje se Jeník. „Hodně těžké, když u něho člověk pije víno a taky, když je unaven a když ve vzduchu cítí, co má přijít. Byl tam též pan Svarthjart.“

„Ano,“ zamrká Nanette.

Dříve o něm spolu nemluvili. Síla Jeníkova přátelství k Ingmarovi a důvěry k Nanette stiskne dívčiny prsty, až ji to na chvilku zabolí.

„Mrzí mě to. Všechny ty vaše ztráty. A já tu mluvím o manželství a o hmotném zajištění, jak kdyby to měly být nějaké hrozné věci…“

„Slečno Nanette, každý máme svůj život a své spektrum věcí, jež nás těší, jež nás trápí a kterými se zaobíráme. Tomu, kdo umírá stářím, bychom mohli vytknout, že nemá naříkat, vždyť mnozí umírají mladí, na nemoci či ranění, často v bolestech. Tomu, kdo je chudý a zoufá si, bychom mohli říct, že stále není například otrokem, jako ti nebozí černoši na amerických plantážích. Chudý člověk je na tom lépe než žebrák, ale znamená to, že není nešťastný? Copak stěžovat si mají právo jen ti s řádově největší mírou strastí? Taková myšlenka se mi zdá nepřijatelná.“

„Vidíte, zase jsme u mravů. Dříve jste, mám pocit, soudil, že má Kant pravdu, že existuje jednání, které je dobré ne proto, že by nějaká dobrá událost jím byla podmíněna, jako je zisk podmíněn pilnou prací, a že jen takové nezištné jednání, samo sobě dodávající hodnotu, je jediné opravdu správné, protože za ním nehledáme jiného cíle, než jednat eticky.“

„A vy jste nesouhlasila. Teď máte jiný názor?“

Nanette pokrčí rameny a v zamyšlení pohlédne vzhůru, kde se zdobným reliéfem setkává stěna se stropem.

„Vracela jsem se k těmto myšlenkám a snažila do nich vložit celou tuhle válku, svůj život, váš život, snad celý můj svět, jak jej znám. Nenašla jsem, pane, takové jednání. Odmítla jsem ho jako nemožné a to byla ta chvíle, kdy vidíte, že nejsme duchové, že nepracujeme s výsostně abstraktním, ale že jsme živočichové, a pracujeme jen s přírodou, která nás může nasytit nebo zabít, a že u toho to končí. Přepadla mě marnost a zároveň úleva nad myšlenkou, že všechny věci, které děláme, že svatba, k níž jsme se zasnoubila, že válka, kterou císaři rozpoutali a do které muži odcházejí, aby tam ztráceli kamarády, že to všechno je mnohem menší a mnohem obyčejnější a taky normálnější, než by se mohlo zdát; že to nakonec svět nezmění, že je to stejné dění, jako když se kámen skutálí ze skály. A taky jsem se tázala sebe, jak bych mohla jednat způsobem, dle nějž by se daly psát zákony, když stěží mohu někdy natolik znát svět a všechny lidi v jejich různorodosti, abych si takové zákony uměla představit. A vposled, mohu člověka brát jako cíl, ne jako účel, když jsem pořád a vždy jen sama sebou? Nemůžu se oprostit od sebe, vše co dělám a chci, se vztahuje ke mně. To já má odpověď, Jeníku, ta, kterou jsem tehdy uměla dát, protože tehdy, před tím měsícem, v předvečer bitvy, jsem byla nejistá a nedávala to znát, zatímco teď už vím, co dělám a kam jdu, a taky vím proč, a o své nejistotě se nebojím mluvit.“

„Slečno,“ vydechne Jeník. „Část mě je ráda, že je vše řečeno a venku, že můžeme být hrdí na morálnost našeho chování, když jsme zvolili povinnost nad citem, ale část…“

„Ano,“ kývne Nanette hlavou. „Ale jedna specifická část tam pořád je. Nechte ji spát, Jeníku. Nakonec zmizí nebo přeroste v něco jiného.“

Halou projde zas Edith a po chvíli Johann.

„Děkuji za ten výtisk, slečno,“ ukloní se.

„Pane Koldrusi, už jdete?“ narovná se Jeník.

„Chci něco vyřídit.“

„Tak se tedy uvidíme zítra. A dnes budu pít i za vás.“

Johann se usměje a nechá dvojici v tlumeném hovoru. Jde ulicí, míjí vojáky v poklusu i měšťany stavějící nové zdi. V zamyšlení sejde po schodech k temným kobkám.

„Už je to podepsané, půjde do domu pro šílence,“ řekne žalářník a odemkne dveře. „Budu se na ni chodit dívat a strkat do ní hůlkou.“

Johann stroze odpoví a vstoupí do šera k mřížím. Oči si chvíli zvykají na tmu, pak spatří bytost, která jen vzdáleně připomíná dívku. Zcuchané vlasy, bledý žilkami protkaný obličej a špinavé tváře, vězeňský šat od moči a slin. Jestli něco, tak Rossi připomíná seschlou čarodějku.

Všimne si Johanna a napřímí se, v černých očích strach i hnus.

Johann nic neříká. Přistoupí k mřížím a vloží mezi ně publikaci. Čeká tak dlouho, až Rossi vstane, ramena shrbená námahou, a dojde k němu. Jak divoké zvíře vytrhne knihu.

„Psal to Wilhelm, že?“ řekne Johann. „Já myslím, že ano.“

Rossi se zhroutí do rohu a zmatečně listuje. Johann se otočí.

„Nevím už ani, kdo to byl,“ ozve se z rohu. „Je v pořádku?“

„Je mrtvý.“

„Ach tak,“ řekne Rossi a jako by se jí ulevilo.

Johann odejde a Rossi přitiskne knihu k špinavé haleně a dívá se z malého okna, kde svítí bílý měsíc, prohlíží si Moře klidu a pak už je příliš slabá a pozvolna usne a tak uteče řada dní, až ji v koloně převážejí a spoutaná v řetězech je v jednom z vozů, zatímco její věci jedou v malé truhle. Dívá se na stromy, na kopce, na šedé nebe. Jedou na sever. Konečně domů.

Uplyne rok. V Paříži dobydou Bastilu a rozhoří se revoluce. Následuje další rok a pak další, uteče deset let, matka Nanette umírá, stále zachvácena v bludech, a Napoleon táhne Evropou. Slaví se přelom století, Nanette je sedmatřicet let a rodí páté dítě. Po třech synech zase dceru, malou, střapatou a smějící se.

Johann Gottfried Herder umírá a Nanette je čtyřicet. Otec i manžel v jediném roce chytají plicní nemoc, snad souchotiny, lékaři si nejsou jistí. Tříletá dcera umírá a chvíli po ní strýc. Observatoř se propadá sama do sebe a zakrývá ji mech.

Korsičan je mrtev. Nanette bude brzy padesát, má v Gmundu čtyři děti, na plíce nemocného manžela, tlející květiny na hrobech rodičů i strýce, a dřív přetékající, teď skromnou truhlu s penězi. Vila ovšem stojí a Nanette také stojí. Nejstarší syn padl; kůži mu spálilo vápno z francouzského děla.

Profesor Friedmann má neuvěřitelných sedmadevadesát let. Nanette jej navštěvuje s nejmladším synem, který u něj hraje na piano, zatímco ona vybaluje sladkosti i uzeniny, které přinesla. Voní káva a Friedmann i Nanette jsou příliš unaveni mluvit, tak se jen mlčky radují z přítomnosti druhého.

Uplyne další rok, profesor Friedmann umírá, a ona navštěvuje starý dům na jihu od Vídně. Nový správce, kterého zná z učené společnosti, ji pozval, neboť zcela náhodou našel v archivu její Indické bohy, jeden z mála dochovaných svazků.

„Děkuji,“ usměje se Nanette. „Zřejmě ho zde nechal někdo z dřívějších správců. Jak se dívám, je to první vydání.“

Starší muž zakroutí hlavou.

„Je z majetku šílené ženy, která tu umřela…“ zalistuje kronikou. „Ano, před deseti lety.“

„Můžu se zeptat, jak se jmenovala?“

„Rossi Haecke, původně ze Saltzpflaum, Švýcarsko. Rodina ji celá zemřela ještě předtím, než ji sem přijali. Což bylo v roce, hm… sedmnáct set osmdesát osm, když se ústav zřizoval.“

„Zvláštní,“ zakroutí Nanette hlavou. „Švýcarsko…“

„Ale přivezli ji tehdy z Bělehradu,“ ukáže správce na zažloutlý papír.

„Ano, z Bělehradu,“ zašeptá Nanette a náhle ucítí na tváři slzu, jak se vše, na co se navalily dlouhé roky, zas v plných barvách promítne před očima, všechna ta hrůza války, dunivé rány dělových koulí, štěkání předovek, nažehlené uniformy, vždy uměřené pány Colloreda, Koldruse, Svarthjarta a Jeníka, dlouhé diskuze, smích a smutek a též loučení.

Přejede prsty po svazku Indičtí bohové, usměje se při vzpomínce na dávnou příměru, na doby, kdy bylo tak vznešené mluvit a žít v metaforách, na ten ztracený čas pošetilých her; a bleskne jí hlavou, že zas jednou, po dlouhé zimě, shlíží na nýsské planiny, jež tu stále čekaly. 



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz