.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čte 14 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [26] Císař a král

Jakub Raida - Historické - 10. 10. 2017 - 8 přečtení

Prostý vojenský kabátec s knoflíky, pod ním široká šerpa.

Nanette odjela do Gmundu. Na Jeníkovi je znát mírný smutek.

„I Bláha chce odjet. Incident s panem Fleischmannem ho, zdá se, trochu vzal.“

Jeník povolí prsty a silueta slečny Nanette mu vyklouzne na stůl. V rohu se napřímí Colloredo a srovná si opasek. I teď působí jak vprostřed tažení.

„Tu vražedkyni odvezli včera.“

Jeník vzhlédne na Colloreda.

„Ano,“ odpoví. „Slyšel jsem. Lidé se tu hroutí jak domečky z karet. To je tou válkou, která se jeví tak vleklou.“

„A marnou k tomu,“ řekne Colloredo a posadí se. „Tak, co tam máme?“

Jeník odsune podobenku stranou. Nanette na ní má vlasy svázané v drdol, výrazný krk a jemně oblou bradu.

„Navštívíme ji, až zas budeme v Gmundu.“

„Ovšem,“ kývne Jeník hlavou a otevře velké listy. „Takže, máme tu třídenní žalář pro porušení subordinace, svobodník Schwarz, udělil štábní oberjäger Mittelmeier.“

„O tom jsem slyšel,“ poklepe Colloredo prsty na stůl. „Schvaluji.“

„Pane Colloredo, svobodník Schwarz je od granátníků. Přijde mi neobvyklé, že pan Mittelmeier trestá mou jednotku a já o tom nevím. Navíc ze své hodnosti srovnatelné u granátníků se štábním šikovatelem. O co šlo?“

„Svobodník Schwarz byl drzý a naznačil, že pan Mittelmeier má názory proti této válce a že záměrně na hlídce nezahlásil turecké průzkumníky.“

„A zahlásil?“

„Pan Mittelmeier by mi nelhal, na tom si stojím,“ zakloní se Colloredo. „Ale to je stejně vedlejší. Panu Schwarzovi do jeho rozhodnutí nic není, ať jsou jakákoliv.“

„Ovšem.“

Jeník podepíše rozkaz a půjčí pero Colloredovi.

„Ostatně, tohle začalo u šikovatele Koldruse,“ řekne Colloredo, když dopíše. „Neměl by s poddůstojníky a řádovými vojáky mluvit hanlivě o důstojnících.“

„S tím souhlasím, příteli,“ řekne Jeník. „Poslední, co bychom potřebovali, je nesoulad v jednotce. Vlastně jsme si ho užili už i tak dost. Promluvím s ním.“

Colloredo se pomalu zvedne.

„Ještě bych se zdržel, ale musím připravit jednotku na zítřejší pochod. Generálmajor Brentano posílá jägery k Bešaňské hrázi. Zbytek pluku bude pomáhat na stavbě severních redut. Zatím sbohem, pane Jeníku.“

Rozloučení a Colloredo již jde po chodbě do zadního dvora, kde vojáci cvičí ve zbrani.

„Tak co?“ přidá se Tobias.

„Schválil jsem to.“

„Děkuji, pane.“

Stanou na prahu cvičiště. Pěchota útočí bajonetem na hadrové panáky.

„Bešaňská hráze,“ řekne Tobias. „Pane, když slyším o tom místě, vybaví se mi masakr.“

„Pane Mittelmeiere,“ zvýší Colloredo hlas. „Nechte si už ty řeči, ze kterých zavání pacifismus. Též už nechci slyšet, jak pořád obdivujete nepřítele. Potom musím řešit kauzy, jako je ta se svobodníkem Schwarzem.“

„Omlouvám se, pane,“ zamrká Tobias, překvapen takovou reakcí. „Rád bych vás ujistil o své naprosté loajalitě rakouské koruně. To, co říkám, jsou úvahy, ale nedovolil bych, aby narušovaly mé rozhodování v poli.“

„Jednou už vám jej narušily, když jste nezabil toho janičáře,“ vyštěkne Colloredo rychle, načež se zatváří, jako by to ani nechtěl říct.

„Srovnal jsem si to, pane. Už se to nebude opakovat.“

„Dobře,“ řekne Colloredo už mírněji, zatváří se povzbudivě a oba vyrazí k ležení jägerů, nad nímž sotva klesne den do černé noci a ta zas do dne a už spolu pochodují prašnou cestou.

Tobias pochoduje v útvaru a zkoumá okolí. Po bitvách u Bešaňské hráze a o Bělehrad je vše jiné. Každá hradba stromů teď skrývá zvědavé oči, v každém lesním stínu jsou tušené přesuny jednotek. Tobias shlíží do údolí a na vzdálené kopce, před nimiž jsou pásy lesů. Na všechny směry tuší vypálené vesnice. Na cestě, ale i u hráze, jsou Rakušané v taktické nevýhodě. Útok může přijít odkudkoliv a oni budou takřka nekryti.

Tobias přišel na svět za Sedmileté války a ve středostavovské obchodnické rodině vyrůstal poblíž hranic se Svatou říší římskou národa německého. K armádě jako mladík netíhl, spíš se chystal převzít po otci obchod, nakonec si však vypočetl, že odvod a důstojnická škola mohou pro něj být v dlouhém běhu finančně výhodnější, nebo alespoň jistější. Navíc nechtěl jít ve stopách dvou bratrů, z nichž jeden zůstal v otcově obchodě a druhý začal podnikat v zelinářství. Tušil, že by měl, nebo spíše, že by chtěl, vyniknout ve vlastním oboru.

Důstojnická škola nakonec úplně nevyšla, když se jeho úspory ztenčily takřka na nulu, ovšem v rakouském vojsku zůstal a ve Wallisově, později Brentanově pluku si nakonec sáhl i na poddůstojnické hodnosti.

Ve vojsku se mnohokrát oplatila jeho nátura, kterou vykazoval už jako dítě: sveřepé soustředění na cíl, chladná vypočítavost a pevná kázeň. Nenašel smysl života v boji, jako to viděl u Johanna, ani se jej neštítil, byl pro něj spíš prostředkem k úspěchu a řemeslem, v němž se může zlepšovat, získávat zkušenosti a různé pocty.

Snad i proto nakonec bral službu více profesionálně než ostatní, snad i proto neměl u jednotky nikdy příliš moc přátel. Ne, že by mu chyběli. Nebyl uzavřeným typem, na druhou stranu však nepociťoval potřebu sdílet s někým starosti a radosti. Snad jednou, v důstojnické pozici, v záloze, s budoucí ženou, ale jistě ne s vojáky, kteří všichni touží po vyznamenání a jsou mu tak vlastně konkurenty. Přece si však brzy jeho důvěru získal Colloredo a on zas obratem zapůsobil jako spolehlivý střelec na něj.

Vedle toho byl přemýšlivým člověkem, většinu myšlenek si však nechával pro sebe. Hraní si s pojmy a teoriemi u něj snad stálo na tom místě, kde ostatní potřebují mít přátele. Nejvíce vposled jeho myšlenky rozvířila záhada kolem Aydina. Uvědomil si, že řešení mladého janičáře, kdy turecký oddíl poslal pryč, bylo tím jediným, které neskončilo prolitím jediné krve, tedy vyjma té Aydinovy. Jako by jediný člověk jednal s pacifismem na mysli vprostřed celé té války a navíc v rámci takové oběti, v jejímž konci visí na oprátce, takové oběti, které si nikdo nevšiml a nikdo si též nevšiml té absurdity.

Zde končily úvahy o tureckém muži a na ně navazoval vztah s Johannem. Události z posledních dnů Tobiase mrzely, neboť dezinterpretace svých úvah nejdřív Johannem a pak mnoha ostatními, kdy z něj byl dělán div ne dezertér a vlastizrádce, nejen, že pošlapávaly jeho důstojnost, ale též byly klacky házenými pod nohy a bránícími v cestě vzhůru.

A do toho Indičtí bohové. Tobias má svůj výtisk pod uniformou, četl jej ještě ráno. Šiva je totožný s chaosem, s neukázněným růstem a zánikem, vedle toho Višnu představuje klid, rozum a pevný řád. Po bojištích Bělehradu se snad toulají oba, když vycizelovaný přesný mechanismus, jakým je vojsko, fungující jak hodinkový stroj, se v rámci důmyslné strategie stejně ztrácí v neuspořádaném běsnění a nespoutatelných erupcích násilí.

Tobias se ohlédne. K jednotce přijíždějí průzkumníci a už z tempa koní i jejich výrazů je jasné, jaké nesou zprávy.

„Jednotky od východu,“ opakuje Colloredo zamyšleně. „Šedesát janičářů a menší oddíl jízdy. Ví o nás. Zaútočí.“

„A my? Budeme bojovat?“

Tobias upřeně hledí na obzor, jako by mohl Turky již vidět.

„Samozřejmě.“

„Dobře. Pozice!“ volá Tobias a mává rukou.

Ozve se trubka a pak další. Husarská jízda objíždí pěchotu a staví se na pravé křídlo. Jägeři stojí ve dvou řadách. Dále za nimi zvedají kanonýři hlavně svých děl.

„Máme přesilu,“ říká Colloredo silný hlasem, zatímco jägeři ládují a pěchota se srovnává do řad. „Porazíme je. Brentanův tělesný!“

Turci se objeví po mučivě dlouhých deseti minutách. Útočí do kopce, ztrácí bojovníky, síly i kuráž, takže když vyjede husarská jízda, vzdají to a utíkají k lesu. Rakouská jízda se otáčí, čeká na další povely. Děla zaburácí jen jednou, jägeři vypálí dvě salvy a pěchota jednu.

„Trubte na útok. A zbytek jednotek se přesune,“ rozkazuje Colloredo.

„Pane,“ vydechne Tobias a prudce vytáhne nabiják. „Důrazně radím to nedělat a zůstat.“

„Pane Mittelmaiere, to byl rozkaz.“

„Pane, vypadá to úplně stejně, jako tehdy nad Bělehradem. Útočili moc krátce a slabě. Takový výpad by nedával sám o sobě smysl. Museli přece vědět, kde stojíme a kolik máme pušek a že máme jízdu. Myslím, že je to zase past.“

Tobias se nervózně podívá do údolí. Úzký palouček je z obou stran vymezen protáhlými remízky, za nimiž začíná hustší les.

„To se mi nezdá,“ řekne Colloredo. „A tak či tak, nemůžeme tu zůstat, napadnou nás z boku.“

„Ne, když je zaměstnáme kulemi,“ pospíší si Tobias. „Palme ze všech děl mezi stromy. Stačí je zvednout na vyšší úhel. Vyjde to. Tím je zmateme a také uvidí, že jsme past prokoukli. V chaosu nás ale nedokážou obejít.“

„Nerad bych kvůli předtuše vyplýtval několik vln dělových koulí a prachu,“ zamračí se Colloredo. „Jak potom vysvětlím generálmajorovi, že jsem kanóny nazdařbůh kácel stromy? Na druhou stranu… máte též pravdu: je tu malé riziko, a to nechci podstoupit.“

Mávne rukou.

„Stáhněte je,“ nařídí.

Husaři se vrací, v očích, které před chvílí vzplály zuřivostí, je znát zmatek.

„Budou úřadovat děla,“ volá na ně muž od pěchoty, když projíždí kolem.

Za hlasitého hřmění se oblak projektilů snese na les a stromy se zachvějí.

„Nic,“ zamručí Colloredo.

Snaží se poslouchat výkřiky nepřátel, ale po kanonádě stejně zpola nic neslyší. Další salva. Dva stromy zapraskají a spadnou.

„Teď už tam určitě čekat nebudou, i pokud tam byli,“ usoudí Colloredo.

„Vypálil bych ještě salvu, než tam půjdem,“ řekne Tobias.

„Budiž.“

Teprve po třetím oblaku kulí vyjede z úžlabiny za stromy jízda a z druhé strany se zjeví janičáři. Někteří Turci jsou od krve, místy jsou jejich formace narušené.

„Měl jste pravdu,“ řekne Colloredo vyděšeně. „Málem bych tam poslal husary na zbytečnou smrt. Ale teď můžeme zaútočit!“

Husaři zase točí okruh a vyrážejí janičářům do boku. Jägeři a pěchota pálí salvu, pak se pěchota dává do pohybu a s šavlemi v rukou doráží janičáře. Spahijská jízda ustupuje. Teď už opravdu, a cválá podél stromů pryč.

„Pane, zachránil jste hodně životů.“

Colloredo položí ruku Tobiasovi na rameno, jen tak na dva údery srdce, víc není třeba.

Rod Mittelmeierů má německé kořeny. Snad dokonce šlechtické, to už nikdo neví, ale pokud tomu tak bylo, pak byl erb zapomenut a rodová sláva vyvanula. V sedmnáctém století se většina mužů z této rodiny pachtila u mlýnského kamene uprášená od mouky. Až úsvitem osmnáctého věku, při válčení o španělské dědictví, založili Mittelmeierové obchodní živnost. Podnikali ve všem, od potravin po drogistické zboží. Tobiasův děd přivedl podnik hýřivým životem takřka na mizinu a jeho otec se celý život pachtil, aby jej udržel konkurenceschopným a aby si rodina nemusela odvykat od nadstandardu.

Oba Tobiasovi bratři vnímali tohle dědictví jako velké břímě a též jako posvátné životní poslání. Tady je celá finanční historie rodu, a též jeho důstojenství; vezměte ji do svých rukou, dřete a spekulujte; snažte se to odevzdat aspoň tak, jak jste to dostali. Tobias ono zakletí, v němž měli všichni hlavy skloněné k obchodnímu pultu, aby jim neušel jediný groš, přelomil. Cítil se být skoro kacířem, když si zkoušel uniformu.

A teď je očištěn. Sedí v zářícím sále, v nekončícím odrazu zrcadel a svící, na zdobném křesle, v nažehlené uniformě. Sluha mu s hlavou skloněnou přinesl občerstvení. Statný voják hlídá u každého křídla bílých dveří, nehnutý jak starověká socha.

„Podporučíku Mittelmeiere,“ uhlazený sluha ve dveřích mu kyne rukou. „Můžete jít dál.“

Tobias se zvedne, urovná si opasek i šavli a vykročí. Dveře za ním klapnou a jediný muž v místnosti se otočí. Ustupující vlasy důstojné barvy šedého popelu, nad ušima zatočené, zahnutý nos, bystré oči a jemné rty. Prostý vojenský kabátec s těžkými knoflíky, pod ním široká šerpa. Tobias stál vstříc těšínskému knížeti, milánskému, rakouském a lucemburskému vévodovi, králi tří starých říší a v neposlední řadě císaři Svaté říše římské, v kteréžto funkci se onen panovník svým majestátem hlásil až k dávnému Augustu Oktaviánovi.

Jen na okamžik zachvátila Tobiase nervozita z posvátné úcty před mužem, jenž se stal ztělesněnou tváří osvícenství, ba dokonce jeho jméno se zvěčnilo v jednom typu osvícenství, před živoucí náplní mnoha pověstí i pravd, počínaje těmi o tajemném muži půjčujícím si pluh od zmožených oráčů, po ty, které si vyprávějí vojáci o skvělém stratégovi a pragmatickém politikovi.

Naučeným pohybem se ukloní, pozdraví císaře a představí se.

„Pane podporučíku Mittelmeiere,“ řekne Josef II. „Byl jste dvakrát v krátké době povýšen a nyní získal vlastní setninu jägerů v Brechainvilleho pluku, podobně jako hrdina od Sávy, nadporučík Minutilius.“

„Ano, vaše veličenstvo.“

„Zachránil jste rychlým úsudkem a taktickou rozvahou celou jízdu husarů, jak mi v listě vylíčil nadporučík Colloredo. Rakouskému vojsku je třeba takové naděje. Zvláště teď, když jsou turecké pluky všude a my jsme v nevýhodě. Řekněte, podporučíku, co si myslíte o této válce? Udržíme Bělehrad, nebo o něj přijdeme?“

Tobias si olízne rty. Josefovy oči vzbuzují důvěru, ale je třeba nezapomínat, že pořád mluví s císařem.

„Myslím, že ano, veličenstvo. Zvláště, když je naše věc spravedlivá.“

Tobias cítí jistou lež v tom, co říká, ale zároveň je náhle tak ohromen tou pompou a patosem, je v takové euforii z povýšení i audience, že ihned pocítí, že by snad i mohl těmto slovům věřit, že všechno je možné pod Josefovým praporem a osvíceným vedením.

Císař zvedne stočený papír a zamyšleně si s ním točí v dlani. Tobias jako v šoku zamrká, když jej napadne, o jaký list by mohlo jít.

„Co může Rakousko udělat pro svého hrdinu? Chcete jít domů? S dvojnásobným důchodem podporučíka na první rok?“

Tobias sleduje roli papíru, která leží v císařově dlani. Nevěří tomu, jak tolik závažný list může být tak lehký, že si s ním císař hraje a pohazuje, jako by nevážil nic. Jít domů. Proběhnou mu hlavou všichni ti, kteří by za takový papír vraždili, kteří by za něj dali vše, kteří by Tobiasovi snad ruku utrhli, kdyby viděli, že jej může svírat.

Co by za tu možnost dali Wilhelm či Leopold, ale možná řada dalších. Možná též Aydin si v duchu přál, aby mu sultán vystavil takové ocenění, to by osobní peklo nechal za sebou a šel domů, ať už by to bylo kdekoliv a s kýmkoliv.

Dvojnásobný důchod; Tobias to rychle počítal. Požíval by poct válečného hrdiny. Založil by vlastní rodinu, pozvedl obchod o celý společenský stupeň výš. Pryč od toho všeho. Od pochodů, umírání, krve, zmatku, kouře, pryč k salonům, k prosperujícímu obchodu, starému otci, který je konečně hrdý na zbloudilého syna, který může konečně vydechnout od lopoty. Obejmout matku, zulíbat jí ruce a říct, že už bude lépe. Najít si ženu, usadit se. Malé děti pobíhající ze světnice do světnice. Tak si to přál. To bylo cílem. A je na dosah ruky, jen ho vzít, císař mu ho podává.

A pak je tu stěží pochopitelná složka osobnosti, která je hluboko pod vším, léty bojů posílená a zatvrzelá. Kamarádství, zodpovědnost, napětí a úleva. A řád, bez kterého není nic. Tobias vidí jasně a má pocit, že dýchá svěžejší vzduch. To všechny ty pochyby, které se rozpustily, ty mu jej kalily. A teď: zase mysl prostoupená jediným účelem.

„Vaše veličenstvo, děkuji,“ řekne zvolna. „Ale rád nastoupím pod generála Brechainvilleho. Ještě jsme tady neskončili, řekl bych. Mám tu práci.“

„Také si myslím,“ řekne Josef a odloží stočený papír. „Uvidíme se tedy na bojišti, podporučíku. Bylo mi ctí.“

Císaři bylo ctí. Kdyby se nastokrát oženil s ženou nejvíc milovanou, kdyby měl desítky dětí, mnoho obchodů, tisíce tolarů… Větší výšiny už nedosáhne. Tobias sedí na terase bělehradského kvartýru, sleduje proměny nočních barev na řece a na obloze, v mysli pouze válčení a strategii.

„Co by udělal císařpán Josef, kdyby potkal sultána Selima? Zastřelil by ho?“

Tak se před dvěma měsíci ptal Colloreda. Odpověď nezná, ale je si jist, že kdyby ho viděl on, neváhal by. Teď už ne. I mladého janičáře by podřezal. Tedy možná.

Tobias dopije pohár vína. Musí se rozloučit s Colloredem a s jeho jägery. Též s Jeníkem, se kterým teď sdílí stejnou hodnost. Musí se hlásit u Brechainvilleho.

U hořící petrolejky se dočítá o Višnuovi, který se jako Kršna zjevil princi Ardžunovi, zářící, mocný a velkolepý, povzbuzující k boji.

A pak usíná neklidným spánkem pod přikrývkou zodpovědnosti.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz