.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 13 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [29] Karánsebes

Jakub Raida - Historické - 21. 10. 2017 - 37 přečtení

Bubeník točí paličkou, trubač ruku na mosazné rukojeti.

Vstoupí do slepé tmy ti, co vzývají klam a nepravé vědění.

Úpatí kopce žlutého podzimní trávou je plné stanů, ohňů, beden, vozů a hlídek na pochodu. Kam až Tobias dohlédne, je rozbit tábor, v němž se rakouské oddíly posilněné Italy, Uhry, Srby a Chorvaty chystají na blížící se noc.

Kdo si libují v poznání a jen v poznání, vstoupí do ještě větší tmy.

Tobias si krátce vzpomene na Aydina, vzpomene si na něj a s ním i na sebe, jak býval jiným člověkem, než je dnes, nebo se to tak alespoň jeví, a pak zase skloní zrak k poznámkám profesora Friedmanna, malým písmem se tísnícím v zápatí strany. Nejsou příliš nápomocné. Nepřipraven do tmy, to už zažil. Příliš připraven? Příliš obeznámen? Může být něčeho takového příliš? Mohou být oči otevřený tak moc, že nevidí?

Párvatí nás provází pořád. Ve formě Mahákálí nás vede k zániku.

Obloha je tmavá, šedá a bez hvězd. Z tábora se odděluje jednotka průzkumníků, rychlých husarů, co ženou koně na předěl světla a tmy, kde Tobiasovi mizí z dohledu.

K zániku našich tužeb, našich klamů, našich přesvědčení, našich Já.

Posledního z husarů pohltí šero a tábor upadne do snění, ve kterém vítr klouže po plachtách stanů a kouř z ohňů hned na jednu, hned na jinou stranu. Kolem tábora objíždí samotný císař se svou gardou. Pohled na panovníka naplní Tobiase novým nadšením a silou, ovšem jen krátce, jak energizující blesk, potom zas skloní hlavu ke knize.

K zániku tělesných schránek a našeho světa. V této formě tančila bosá Párvatí i po nehybném těle svého muže Šivy.

Tobias zavře Indické bohy. Takže je dočetl. Víc mu neřeknou; a že toho řekli hodně a zároveň tak málo. A z toho, co řekli, si nejvíc řekl Tobias sám, když do slov, kterým rozuměl jen matně, promítal vlastní myšlenky, vlastní život. Párvatí…

Jak by bylo vůbec možné, aby se jí cokoliv ve vesmíru vyhnulo?

Proč sešit končil takhle? Proč i Nanettino vydání? Kde je doslov? Kde vždy tak výřečný Friedmann? Proč nepřidal ani odstavec? Proč kniha končí a přímo křičí „konec“? A co je to ten konec, proč je jím každý vypravěč tak fascinován, proč bere posluchačům dech, proč dává hodnotu celému příběhu?

Tobias knihu skládá. Svolává jej trubka. Velitel projíždí na koni a počítá řady.

„Podporučík Mittelmeier!“

Odpoví na volání, kniha zapomenuta v dálce u stanu, a seřazuje si své muže. Jsou to pro něj neznámí vojáci a necítí k nim nic. Kamarádství, sounáležitost, důvěru. Chce jen úctu; tu vyžaduje a potřebuje. Musí jej poslouchat.

Husaři se nevrací a Tobiasovi jägeři s dvěma jednotkami pěchoty jim jdou naproti. Kdo ví, co je zdrželo. Snad Turek, možná říční tok.

Pěší jednotky přechází řeku a pokračují mořem trávy až k lesům a k tmavým kopcům.

„Stát!“ zaznačí velitel a řada za řadou ustanou v pochodu.

Bubeník nervózně točí paličkou mezi prsty, trubač má ruku na mosazné rukojeti. Tobias povytáhne šavli a zas ji zasune. Sleduje obzor a nerozumí tomu, co vidí.

„Co se to děje?“ mumlá pobočník.

„To, kdybych věděl,“ řekne Tobias a pustí šavli. „Ty vozy napravo nejsou vojenské. A husaři určitě nejsou ve formaci. Snad tam rozbili ležení?“

„Takové rozkazy neměli,“ ozve se velitel sedící poblíž v sedle. „Jdeme!“

Jägeři a pěchota se blíží k husarům a konečně poznávají, v čem je háček. Kolem cikánských vozů je veselo a trávu lemují sudy i bedny s láhvemi. Potulní kupci s kořalkou, to tedy přemohlo slovutné kavalíry! Pěší oddíly jsou takřka rozčíleny tím, kvůli čemu museli pochodovat tolik mil za stmívání.

„Co teď?“ zeptá se pobočník a Tobias se stejnou otázkou pohlédne k veliteli, ten jej však sotva vnímá, seskakuje ze sedla a pospíchá k husarům.

Bez rozkazů se formace jägerů a pěchoty rozpadají. Tobias velí založit hlídky a sám jde za svým velitelem, aby se přidal k stále plamennější hádce mezi důstojníky. Ta zvolna ztrácí obrysy a z pokusu o chladné konstatování předpisů se zvrhne k invektivám. Tobias se snaží klidně mluvit k velkému a brunátnému husarovi, z kterého táhne líh a vypadá, že se na něj brzy vrhne. Matně přitom vzpomene na Johanna, na pře s ním a přepadne ho krátký vztek a pak pohrdavá netečnost, se kterou se od husara odvrací, ztrácí v davu a na volném prostranství zkouší zas zformovat své jägery.

Vojáci se však též pustili do hádky. Stojí tu, jäger či vojín z pěchoty, bojovně proti husarům, jeden za druhým, málem v celých řadách. Někteří vyjadřují pohoršení nad morálkou, ale vesměs je brzy jasné, o co tu hlavně jde. Alkoholu je dost a pěchota se chce navzdory možným postihům přidat. Ale vlastně, jakým postihům… V armádě se vždy pilo a pije. A tady, daleko od ležení, je pro to zrovna vhodná chvíle. Támhle vzadu si dokonce husaři rozdělali oheň, ze kterého jiskry tančí k těm pár malým hvězdičkám na nočním nebi. Rozdělali oheň, řvou písně a pečou si králíka.

Pěchota se blíží k ohni. Chtějí se podělit o pití, o ten žár, o zábavu. Tobiase mrazí v zádech. Tohle není ta cesta, kterou by se měl ubírat. S vervou se prodírá chaosem, který už nepřipomíná vojsko, ale spíš tržiště, snaží se sehnat své muže. Opravdu jich větší část shromáždí a pod pohrůžkami bití, vězení a ulic je řadí do čtverce.

To už převrhli husaři pár beden a pytlů, přitlačili jeden z vozů, začali dělat kolem ohně a zásob opevnění. Někteří muži z pěších jednotek se zmocnili lahví a sudů, což husary rozlítí jako osobní útok a semknou se ještě víc v obraně zbývajícího alkoholu. Padne pár úderů pěstí, křik a troubení zoufalých velitelů se ztratí ve zmatku. Muži se válejí v blátě v zápasnickém sevření, derou se na stále vyšší opevnění kolem vozů, vrážejí si palce do očí a dlaně pod bradu. Jeden jäger se zavrčením tasí šavli. Tobias jej chytí za zápěstí tak silně, až mu zapraští v kloubech. Odzbrojí vojáka, srazí jílcem k zemi a zakřičí.

„Chcete se dopustit velezrady? Chcete být zločinci?!“

Divoce máchá ukořistěnou šavlí a zahání své muže pryč, ale pro ostatní je již pozdě. Málokdo sice tasil, ale i beze zbraní už situace připomíná spíš primitivní bitvu než pouhou rvačku. Desítky vojáků se derou přes sebe, aby je jiní zas sráželi z pytlů, trámů a beden. Mnozí skončili pošlapáni na zemi a pár z nich se již nehýbe.

Tobias se vrací k jednotkám, snaží se uklidnit další muže, v zoufalé snaze je strhává nazpátek, hledá další velitele. Zuřivý voják tluče druhého pažbou pušky a když po něm Tobias skočí, zasáhne jej též. Pod Tobiasem selžou kolena, s hučením v uších padá a již přes něj zakopávají útočníci.

Vidí se na audienci u císaře. Tehdy cítil náležitost k armádě jako největší čest a slávu, byl součástí něčeho elitního. Jak rychlý je pád na úplné dno. Vzpomene na Johanna. Ten by se v této rvačce našel. Nebo ne? Snad mu Tobias křivdil. A co by řekl Johann, kdyby tu viděl Tobiase, bezradného a na zemi, jak ztratil otěže z rukou a neví, co má dělat?

Z myšlenek a z otupění jej probudí první výstřel, při němž by se v něm krve nedořezalo. I většina ostatních vojáků se na okamžik zastaví a rozpaky je vytrhnou z amoku. To nebyl varovný výstřel. Někde tam dále, kde není vidět, zastřelil jeden chlap druhého. U všech svatých, kdo mohl vystřelit?

„Ne!“ křičí jen Tobias, zvedá se a cítí krev na tváří i na krku. „Ne!“

Běs se navrátil. Padne další výstřel a pak další. Pušky burácí z různých směrů, občas štěkne pistole, opodál si zas někdo drží ránu od šavle, ze které prýští krev.

„Umřeme,“ chroptí Tobias klopýtaje ke svým. „A s hanbou! Musíme se stáhnout.“

Opře se o pobočníka a změní náhle názor. Musí situaci řešit!

„Dvě řady! Připravit k palbě!“

Jeho jägeři zaklekávají do formace. To již není sem tam náhodný výstřel. Jsou připraveni, jeden vedle druhého, desítky pušek, zahájit salvu smrti. Tobias nechá troubit alarm a pak křičí varování.

„Přestaňte, nebo spustíme palbu jako na vojenské zločince!“ volá.

Pušky míří na vlastní násilím opilé vojáky a ruce se tentokrát chvějí. Jak tohle skončí? Budou muset popravovat přátele? A co pak nastane? Tobiasových jägerů je málo. Až padne první salva, co s nimi udělá přesila?

„Pane?“ otočí se na Tobiase pobočník bezradně. „Mám spustit palbu?“

Pohlédne dopředu na rozlícené davy. Vzpomene si na rvačku v hospodě a jak výtečníci spali v kobce. Tohle je však jiné. Salva do vlastních… Nikdo nechce střílet, ale oddaně čekají na rozkaz. Tobias zvedne ruku, která je náhle těžká. Kéž se stane zázrak a rozetne tuto chvíli.

„Poslední varování!“ zařve z plných plic, až mu málem selže hlas.

„Na ně!“ zvolá opilý husar, když si všimne formace. „Chtějí nás postřílet jak psy!“

Husaři propletení s pěchotou mají náhle nového nepřítele: malou jednotku jägerů, které drží pohromadě jedině Tobias, jehož ruka je jako z bronzu, a přece ji drží nahoře.

„Přece na nás nespustíte palbu, zrádci!“ ječí kdosi.

„Vezmeme si jejich pušky!“

„Jsou na straně husarů!“

Ječící dav už je blízko. Někteří mají šavle, jiní nože a pár též bodáky. Kdosi mává pistolí.

Panenko Marie, stůj při mně. Párvátí, tohle je tanec pro tebe. Ruka klesne a pušky sborově zaštěkají. Bledé tváře se protočí a muži padají k zemi.

„Točit!“ volá pobočník jako ve snu.

Střelci, kteří mají naládováno, střídají ty, jenž pálili.

„Budeme střílet dál a všechny vás pobijeme, jestli nepřijdete k rozumu!“ zařve teď Tobias jistě a vystoupí si na blízkou bednu.

Před jejich řadami leží několik těl. Tobiasovi muži ládují.

„Když nás budou chtít obejít, tak karé,“ řekne Tobias pobočníkovi. „Budeme tady chránit vojenský zákon do posledního muže. Přísahali jsme Rakousku!“

Odhodlán zemřít alespoň se ctí, pevně se držící rakouských zásad, už má Tobias jasné myšlenky. Budou bojovat.

Opilci se zastavují a klesají k zemi, muži s rozpálenými tvářemi zůstávají stát, tváře stažené strachem, hněvem i hořkostí, pohledy upřené k mrtvým. Muž pološílený ze smrti kamaráda zavyje a vrhne se kupředu, kde ho zabije Tobias střelou z pistole přímo do srdce.

„Tak co?“ zavolá znovu. „Jste vojáci císaře pána a velkého Rakouska! Vzpomeňte si!“

Zdá se, že šarvátka opravdu skončí, ale mužů je příliš a někteří snad ani neviděli a neslyšeli, co tam Tobias říkal a co se vlastně odehrálo. Zazní zas výstřely, teď z větší vzdálenosti než předtím. Odpoví jim další a všichni se zmateně otáčejí.

„Turci!“ křičí kdosi.

„Z jihu, z jihu!“

„Jdou ze západu!“

Tobias otáčí hlavou. Nic není vidět. Padla tma a všude jsou jen tváře rakouských vojáků, bledé a zkroucené jak přízraky nad prokletými hroby.

„Opravdu Turci?“ zaváhá Tobias.

Marně se rozhlíží. Je to možné? Slyšeli boj a využili situace? Ve zmatku by rychle zvítězili. Bylo by třeba se rychle zformovat. Ale jak? Neslyší trumpety, nevidí prapory, nejsou tu žádní důstojníci.

„Musíme na ten kopec! Poklusem!“ rozmyslí se Tobias rychle a ukáže na šedou vyvýšeninu. „Držte formaci. Vpřed!“

Jägeři pospíchají do svahu, pušky namířené k nebi a čela planoucí. Z kopce si všimnou, že velká část rakouských jednotek se vrací k táboru. Jiné části zas utíkají úplně jiným směrem, snad ze ztráty orientace, snad za domnělým či skutečným nepřítelem.

Za jägery za chvíli dorazí malý oddíl pěchoty. Tobias se málem zaraduje, když vidí, že další velitel přežil a zformoval své muže.

„Musíme k táboru,“ říká hned po příchodu.

„Vážně útočili Turci?“ zeptá se Tobias.

„Kdosi prý slyšel křik ‚Alláh, Alláh‘, podle jiných to byl náš důstojník a volal ‚halt, halt‘, než jej ušlapali. Čert zpraž ty Lombarďany a Chorvaty, vždyť ani neumí německy!“

„Zatraceně!“ uleví si Tobias. „Dobře! Jdeme k táboru, stejně tam míří všichni. A nikdo tam nebude čekat takové šílenství!“

Lehkým klusem se jägeři i pěchota vydávají nazpátek, dohořívající vatru, bedny s pálenkou i rozstřílené vozy za zády, kde hrůzné místo přikryje noc.

Již cestou k táboru se Tobiasovi a všem ostatním málem zastaví srdce, když uslyší protipěchotní kanóny i temně dunící šestnáctilibrovky. Buď útočí Turek, nebo dal někdo ve zmatku, jenž došel až k táboru, povel k palbě artilerii.

„Musíme to obejít!“ volá Tobias a ukazuje stranou.

„Vlevo v bok!“ řídí pobočník jägery a pěchota následuje.

Konečně se zezadu dostávají do tábora, který už je skoro prázdný. Pod dojmem útočících Turků jej vojáci opustili a hřmění pušek se dostalo do blízkých lesů a na dlouhé svahy, zatímco artilérie burácí z blízkého kopce.

„Musíme zastavit ty děla, řekneme jim, jak to je,“ ukazuje Tobias.

„A jak to je?“ zeptá se druhý velitel. „Co když z jihu opravdu útočí Turci?“

„Tak se jich zeptáme, jestli vůbec ví, po kom střílí. Rychle! Vezmeme to oklikou přes les, ať do nás někdo nespustí salvu.“

Všechny přesuny se protáhnou. Vojáci se několikrát dostanou do palebného pole, kdo ví koho, snad zmatených přátel, snad opravdu nepřátel. Musí párkrát změnit směr, a nakonec už si ani nejsou jisti, kudy lesem k opevněným dělům.

„Stejně je tam chrání pěchota, zastřelí nás, když se jako obrysy vyloupneme z lesa!“

Tobias pohlédne na velitele pěchoty. Má asi pravdu. Tobias pohlédne vzhůru. Černá noc se trhá a přichází ocelově chladné ráno.

„Bude líp vidět,“ zaraduje se v neštěstí. „Snad pak uvidíme konečně Turky a snad všichni přestanou naslepo střílet po každém obrysu a stínu.“

„Císař!“ volá někdo.

Jednotky se otočí na stranu a skrz stromy vidí, jak se Josefova jízdní jednotka dostala do mumraje lidí a nad hlavami jim zaduněly pušky. Snad kdosi zatáhl za jeho cíp, císař a král skončí ve vymletém korytu říčky, kde se s námahou zvedá a krčí za vymletou hlínou, kdyby měl ještě někdo střílet.

„Musíme pomoct císaři!“ rozhodne Tobias hned.

„Vpřed! Chraňte císaře!“ volá pobočník.

Jednotky klušou. Tobias se podívá na velitele druhé jednotky. Čte mu v tváři únavu, jaká musí být zjevná i v té jeho. Pryč jsou všechny myšlenky, zapomenuta v táboře je kniha o bozích, kteří jsou zvláštní, mocní, krutí a bizarně karikující život i smrt. V dálce práskne dělo.

„Rozdělit!“ ukazuje Tobias. „Pěchota zdola, jägeři seshora! U císaře tři řady…“

Mezi stromy zašustí a dělová koule urazí Tobiasovi hlavu. Z krku vystříkne gejzír krve, uniforma zrudne k nepoznání, tělo se protočí a klesne.

 Muži v hrůze padnou do mechu, ale byla to poslední rána. Děla utichla, pušky též a císař zase stojí, obklopen strážci a poblíž svého koně.

Nikdo nevezme Indické bohy, když se zbytky vojáků se staženým ohonem sbírají z tábora. Nikdo Tobiase neznal. A přece někdo naloží důstojnické torzo na vůz a se vší důstojností je vyšle nazpět k Bělehradu a císař pán sám na krátký okamžik spočine na tělu, které již stěží může rozpoznat.

Indičtí bohové zvlhnou a začnou se rozpadat, až je v ruinách ležení najde turecký voják, mladý muž zápolící sám se sebou, zrovna jako zápolil Wilhelm, nejistý, avšak odvážný ve svém mládí, jako byl Aydin. Vezme knihu, němčině nerozumí, nad ilustracemi se podiví, zamyšlen ji schová do záňadří a vrátí se ke svým mužům pochodujícím severně od Banátu, snad pro vítězství, snad za splněním služby, možná jen na smrt.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz