Super článek, díky ;o)

Taky díky... :)

Schválně si zkuste na images.google.com najít ultraphon nebo vk4302, či "pro-ject". Většina obrázků pochází ze zahraničí. VK4302 ještě z TESLY se hojně prodává v Nizozemí.

Nevím, z jak velkého vzorku pásků se soudilo, že Emgetonky jsou horší, než zahraniční výrobky. Nebyly. Možná má někdo jiný opačné zkušenosti s pásky Emgeton - v letech 1972 až 1986 jsem na typ DP25LN na cívkách běžně natáčel, myslím, že 33 cívek, co se mi po různém půjčování vrátily, je dostatečně reprezentativní vzorek, a nemůžu si stěžovat. Daleko obtížněji se magnetofon nastavoval na cívkové pásky Maxell. A lepená místa? Možná jsem měl vždycky jen štěstí na 540 nebo 780m vcelku, ale, pokud mám lepené pásky, pak záměrně či vlastní blbostí. Na kazety Emgeton jsem ukládal hlavně data pro ZX Spectrum. Celkem 38 kazet. Jejich problém nebyl v pásku, ale v jeho vedení. Plastimatu chvíli trvalo, než se naučil stabilní a rovná pouzdra, takže si s nimi poradily spolehlivě jen opravdu dobré mechaniky. Mimochodem, ty programy z těch kazet načtu do Spectra dodnes a řadu z nich mám přes wav zkonvertovaných do PC. Kdyby ty pásky byly tak mizerné, sotva by to šlo.

Děkuji za názor.

V letech 1985-1987 jsem pracoval ve výrobě pásků pro kazety Emgeton ve Filmových laboratořích ve Zlíně. Ta linka byla od firmy BASF, takže rozhodně v té době špičková technologie, která stála nemálo deviz. To je jedna věc. Druhou věcí ovšem byl fakt, že se často nedodržovaly normy, linka se nedostatečně seřizovala a do prodeje se pustilo všechno - materiál byl drahý, musel se plnit plán. Například tloušťka často pásku nedosahovala hranice daného normou. Já osobně jsem si kupoval raději TDK z Tuzexu, i když byly podstatně dražší, připadaly mi kvalitnější a důvěřoval jsem jim víc (taky jich mám hodně dodnes).
Tu poznámku s pouzdry mohu potvrdit - byly s tím problémy. Vzpomínám jak se najelo na výrobu 120 minutových kazet a pak se to jako zmetky muselo vyprodávat za pár kaček v podnikových prodejnách - motory magnetofonů nedokázaly vyvinout potřebnou sílu, aby tyto kazety dotočily do konce. Takže se přehrádo 3/4 strany a pak se muselo otočit, i když zbývalo jetště třeba 15 minut do konce kazety. Ke kvalitě kazet emgetonek tedy můžu říct, že jak kdy, ke konci už se hodně chyb vychytalo a kvalita se zlepšila.

Děkuji Táničce za upozornění na jednu hrubku a Jaroslavu Ferstovi, který pomohl spoustu informací upřesnit a doplnit. Přidávám zde jeho reakci na špatný letopočet na obrázku gramo2, převzatý z CzechDesign. Jo, Ríšo, přece jen ještě jedna věc, ale ta není v textu, ale na obrázku gramo2.jpg - tohle čtyřrychlostní šasi s měničem a raménkem typu "hadí hlava" s vložkou VK031 se dělalo až od roku 1958 - poprvé použité v hudební skříni Viola, jestli se dobře pamatuju. Tím začala éra čtyřrychlostních gramofonů. Přesto se ještě v roce 1960 montovalo do poslední série jiných gramorádií souběžně šasi třírychlostní s bakelitovým červenohnědým ramínkem. Tenkrát se jeden model vyráběl i čtyři roky, takže proč ho předělávat jen proto, že existuje modernější šasi, že? Takže, pokud by na obrázku byl místo 1950 letopočet 1958, bylo by to v pořádku. Ale těchhle měničů se v tuzemsku moc neprodalo, od roku 1962 se snad do ničeho nedávaly. Jinak hadí hlava vydržela asi tak do roku 1966, mezitím se dovezlo pár šasi v rámci kooperace RVHP (od roku 1964 nepravidelně) z Polska a NDR, ale neujalo se to. V roce 1967 doznala hadí hlava změny - musela se zvětšit, aby se do ní vešla stereofonní vložka VK311 a její naklápění dopředu a dozadu - měla totiž dva hroty na jedné chvějce za sebou. Pro stereo byl na konci, pro šelakové desky byl za ním. Tím se to lišilo od předchozí vložky, která měla chvějky dvě vedle sebe a nakláněla se na jednu nebo druhou stranu. Kolem roku 1971 se objevilo šasi GC646 s prvním trubkovým ramínkem s protizávažím (až dosud se vyvažovalo pérkem). Sice ještě šasi umělo 78 otáček za minutu, ale bylo třeba vyměnit chvějku nebo celou vložku (na to se prý dělala zase monofonní vložka jen pro staré desky, ale nikdy jsem se s ní nesetkal) - už se se standardními deskami příliš nepočítalo. No a pak nastoupila řada šasi HC. Ne, že by trubková ramínka byla novinkou, dělala se už v roce 1969 v provoze hifiklubu Svazarmu Elektronika pro šasi SG40 a následující

S tím trubkovým raménkem jsem neměl tak docela pravdu - už v roce 1950 bylo představené šasi H13-50, třírychlostní, raménko trubkové s protizávažím. Pro přehrávání dlouhohrajících desek, tedy desek s úzkou drážkou, se měnila celá hlavice. Ale těch desek s úzkou drážkou tehdy bylo ještě málo, první komplet tří dlouhohrajících desek (byla to Smetanova "Má vlast") vydal Supraphon až v roce 1951, ale pak se do toho opřel: trojalbum "Prodaná nevěsta" z roku 1952, které se mi podařilo, téměř nepoškozené, získat, má už čísla DV5093-DV5095. Mezi tím byly například Dvořákovy Slovanské tance, několik oper a další vícedesková alba, takže na LP vydal Supraphon během prvního roku "novou technologií" nějakých 50 titulů. Jestli dramaturgii Supraphonu vedly zkušenosti s nevýhodami záznamu na šelakové desky nebo jiné důvody k tomu, aby na novém médiu byla co nejdříve a v maximální dostupné kvalitě zachycena obrovská přehlídka slavných hlasů a orchestrů té doby, nevím, ale myslím si, že jí za tak geniální rozhodnutí dnes nemůžeme být dost vděční. Přece jen tehdejší společenská objednávka směřovala spíše k budovatelské propagandě a pravděpodobně nebylo jednoduché obhájit tak velkorysé ediční plány před nějakým soudruhem s mocným razítkem, když i ministr Nejedlý, pokládající sám sebe za znalce Smetanovy tvorby, v nějaké rozhlasové besedě zasvěceně polemizoval o monumantálnosti předehry k opeře Dalibor a snad až do sklonku svých dnů netušil, že Dalibor žádnou předehru nemá. Pardon, to bylo jen tak na okraj. Později se přidaly 17cm singly na 45 ot./min., hrací doba jedné strany asi 4 minuty, tedy stejná, jako u šelakové desky o průměru 30 cm. Spousta zábavné hudby (rozumějte: pop music), pohádek a scének, také častušek a masových písní, byla pro pomalý nástup gramofonů, schopných reprodukovat vinylové desky, vydávána duplicitně na singlech i standartních deskách N78 - poslední šelakovky se totiž doprodávaly po 1Kčs ještě v roce 1968.

Všechny desky, které zde uvádíš, mi leží taky v pouzdru pro desky. Mám celé sbírky vážné hudby, od první republiky až po ČSSR.

dobrý večer mam dotaz vlastním zajímave staré desky jen pár kousku ale myslím že velmy pekné poradil by mi někdo z vá diskutujících o co jde pošlu foto dekuji Martin

Dobrý den, příspěvek tu máte již delší dobu,ale já nyní dostala Trojalbum Prodané nevěsty z roku 1952, které píšete,že téměř nepoškozené máte. Z Vašeho textu jsem usoudila,že to nejsou jen tak obyčejné desky :-) Bohužel nemám představu o ceně a desky vypadají nepoškozeně. Můžete mi poradit? Děkuji. Také mám z roku 1953 od Jaroslava Haška...Osudy dobrého vojáka Švejka. A mnoho dalších 70-80 léta.

Zkuste to nabídnout na některých stránkách příznivců vinylu. Skutečnou cenu Vám nikdo přesně neřekne, zde hraje roli hlavně intenzita zájmu a dostupnost titulu. Tyto desky se lisovaly v poměrně velkých počtech a mnohé z nich byly přehrané třeba jen dvakrát, což samozřejmě nevylučuje možnost poškození, ohrané však určitě nebudou.
Každopádně obrázek o aktuálních cenách si můžete udělat třeba v tomto bazaru:
https://filmy-hudba.inzeraty.cz/vinyl/

Tak nevím, jaké emgetonky kupoval autor, já nahrával spíše na Agfy nebo Maxelly. Basfy mně velice špinily páskovou dráhu. Emgetonek jsem měl osm, kupoval jsem je jako nouzovku, když nebyly Maxelly nebo Agfy, ale všech osm je velmi dobrých. Vůbec se nelepily a kvalita zvuku na nich je srovnatelná s tehdy dostupnou Agfou, Basfem či Scotchem. Jo, Scotche (typ220) jsem měl dva a oba se časem slepily, že odpadávala vrstva a musel jsem je vyhodit. Ty emgetonky mám dodnes (typy DP25LN, DP25LH a TP18LN) a nahrávky na nich jsou pořád dobré, což se například o mých BASFkách nedá vůbec říci. Ono bylo zřejmě módní Emgetonky pomlouvat a je to zřejmě módní i dnes. Podařilo se mi nyní sehnat Emgeton DP25LHD ještě nepoužité a zkusil jsem na ně nahrávat. Nahrávka má vynikající kvalitu, pásek není nijak slepený a ani jsem si nevšiml nějakého vyššího špinění než mají ostatní (zkoušel jsem na čtvrtstopu, stereo, 9,53 cm/s).

Dobrý den, před delším časem jsem četla tento článek, uložila si jej a teď vidím že je 6 let starý. Chci si nyní koupit gramofon a tak "courám netem" a zkoumám jaký přístroj vybrat. A tak prosím o odpověď na otázku zda stále platí že gramofony Pro-ject jsou momentálně to nejlepší co lze vybrat z nabídky obchodů a značek? Mám desky staré cca 30 let a nechci je poškodit nekvalitním gramofonem. Děkuji moc za rady, Jana.

Klidně ber i ten nejlevnější Project, všechny jsou konstruované s přednostním ohledem na minimální opotřebení desek. Pokud jde o kvalitu reprodukce, daleko víc ji ovlivní vlastnosti ostatních dílů reprodukčního řetězce, než to, jak drahý ProJect si koupíš. Tím chci říci, že rozdíl mezi modelem za deset tisíc a modelem za sto tisíc je slyšet jen přes opravdu špičkový zesilovač a špičkové reprosoustavy ve zvukově zcela izolovaném prostoru. Normální poslechové podmínky běžného bytu ten jemný rozdíl stírají.

Dostal jsem se k tomuto článku náhodou a jako sběratel a majitel stránky www.oldradio.cz si dovolím několik poznámek, koho zajímají teslácké gramofony a jejich historie, nechť navštíví rubriku Gramofony.
Ultraphon a Supraphon byly původně ochranné známky holandské firmy Kuchenmeister Maatschapij, která zanikla ve 30. letech, ale její československá pobočka přežila, odkoupila práva na známky a jela dál. Po znárodnění zůstal název Supraphon kvůli tomu, že byl právně ošetřen pro Československo, zatímco Ultraphon ne.
Historii Tesly Litovel si lze přečíst na www.oldradio.cz. Co se týče gramofonových desek a vinylové lisovací hmoty, ta byla vždy tajemstvím každé gramofonové firmy. Proto se i pro GZ vyvíjela hmota, která by splňovala dané požadavky. Teprve v roce 1984 se v Chemických závodoch Nováky podařilo vyvinout hmotu, u které se dalo zaručit, že každá šarže bude naprosto stejná, měla antistatické vlastnosti a výmět při lisování se snížil na minimum. V 80. letech se v tuzemsku této hmoty spotřebovalo ročně kolem 2500 tun a 3000 tun se vyvezlo do kapitalistických států. Tato hmota se vyrábí dodnes.

Martine, díky za doplnění, jestli máš něco dalšího, co by se mělo vědět, rád Tě zase uvidím na Postřehu, stejně jako na Bastlírně. Tady už to nekvasí tak bouřlivě, jako před 10 a více lety, zato si můžu dovolit tři roky editovat článek do štábní kultury a teprve pak ho tu vyvěsit, aniž by to zpoždění něčemu vadilo. Ostatně u historických záležitostí bývá důležitější, zda článek vyšel, než kdy.
Obliba vinylových gramodesek se sice pokládá za módní záležitost, ale aby šlo jen o módu, na to není ta vlna zájmu zase tak výrazná, aby se skokem rozplynula. Proto si troufám předpovědět, že ten zájem bude mít dlouhé trvání.