Připomněl jsi mi svou úvahou kousek básně Viktora Dyka: ZEMĚ MLUVÍ
"Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?"

Vím,že Ti nešlo o to,za co kdo zemře,ale o smrt jako takovou.Neuvažovala jsem o své smrti,ale často o smrti druhých.A vždycky jsem myslela spíš na tu dobu těsně před....na umírání,protože nikdo z nás žijících nemůže říct,jaké je.Je umírání uvědomělé či ne....a jak dalece je pro toho,koho se týká těžké...

Tvá úvaha je tvá. Jako mladý člověk uvádíš, že jsi smrti nahlížel vícekrát do očí. odpovím jen krátce. Vím jistě, že lidé prostých životních osudů, kteří selhávali v míře odpustitelné, umírají, mají-li k tomu alespoň několik minut času, ve vnitřním smíru. Jsou stateční a krásní, statečnější v tu chvíli než my, okolo. Možná je to proto, že pochopili, že v rámci svých možností byli slušní, a drobné neslušnosti se snažili napravit.
A možná také proto, že vnímají, že je nemůže nikdo jiný objektivně soudit než vlastní svědomí, nebo Bůh, a je jedno, zda v něj dříve věřili. Člověk si nevybírá ani okamžik zrození, ani okamžik smrti, snad vyjma sebevrahů, a dokonce ne úplně svobodně ani průběh života. Smrt milých lidí i zvířat je svým způsobem jejich posledním darem nám. Nastavuje zrcadlo a povzbuzuje být lepším. Vlastní smrt je vlastní zpovědnice s nadějí na odpuštění. Něco, čeho se nám v životě ne vždy dostává.

Milý Pavle, tvá úvaha je přirozená a jakkoliv někdo může namítnout, že k tvému mládí nesluší, a bude mít kus pravdy,
pak lze stejně říct, že svědčí o tvé nelhostejnosti, možná i strachu, ale i tento pocit má i pozitivní obsah.

Ahoj Pavliku,
je to Tvuj druhy pokus o prozu, k nemuz se vyjadrim velmi negativne. Opakuji: velmi si cenim Tve poezie, hlasovala jsem pro Tebe coby sefa sekce poezie, ale Tvoji prozu proste "nemuzu".¨
Stylisticky je to hrozne dilo. Pokud bych mela rozebirat, co je na nem spatneho, musela bych toho napsat hodne. Nyni nedisponuji takovym mnozstvim casu. A hlavne si myslim, ze to ani nestoji za to.
Nechci se zminovat ani o chybach (prevazne interpunkcnich).
Obsahove se jedna o pokus o uvahu. Ale k tomu, aby se dilo uvahou stalo, mu chybi jakysi "hlubsi pohled". A take pohled z vice perspektiv, zvenci a zevnitr... To tema zavazuje k mnoha pohledum.
Nekterych vyroku jsem se zdesila. Napr.: "Pokaždé když zemře jeden člověk, tak třeba někde úplně jinde zemře ve stejný okamžik i několik dalších lidí, kteří byli propojeni myšlenkami na svůj život. No uznejte, není to krásná představa, že nikdo nikdy na světě nezemře úplně sám?". - Opravdu je to silena predstava, ze bych mela odvest s sebou do zahrobi nekolik dalsich - mne drahych - lidi. Je to sobecke, zbabele a hnusne!
Mam na smrt svuj nazor - zavazuje mne k tomu nejen moje puvodni povolani, ale i muj "neortodoxni buddhismus", ktery vyznavam.
Kdysi davno jsem rikavala svemu byvalemu choti: "Laska je opakem smrti. A smrt je opakem lasky". Byla jsem tehdy jen o par let starsi nez Ty. A tuto myslenku jsem vyslovovala ryze intuitivne. Dnes ji opakuji zcela vedome.
A podoba smrti? Myslim si, ze kazdy videl skvostny film "Meet Joe Black". Smrt ma mnoho podob - stejne jako zivot.

Pokud bych byla ucitelka a hodnotila tuto vec coby pisemnou praci, dala bych nekompromisni ctyrku (vzhledem k veku studenta).
Promin.

nemusíš se omlouvat, ty víš jak jsem na tom s kritikou a sám moc dobře vím že moje "proza" má mezery, hodně mezer, nikdy jsem se na ni nijak nesoustředil ale tak sem tam něco zkusím:) děkuju Tani

Myslím, že jsi si vzal velké sousto. Tohle téma provází lidičky už pěkně dlouho, nejeden filozof si na něm vylámal tesáky :-) - ale je to tvůj pohled na věc a máš na něj právo, jakkoliv s mnohým nesouhlasím. Ať je to jak chce, tak tohle jednoho na chvíli zastaví a donutí zamyslet se "Jak to vlastně je ?" a to je úspěch tvého zamyšlení. Což je myslím dobře. Kdybys možná popsal svoji zkušenost, lépe by se tomu rozumělo a četlo.

Mohu vám říct, jaká je smrt doopravdy, ale proč bych to dělal, na to máte času dost. Jen říkám: „Těšte se na ni, jako na život.“

Aby jsme víc věděli - proto :-))))

omlouvám se, kritizovat nemůžu, jelikož se mi nevydařilo se plně soustředit. //slíbil jsem Pavlovi ohodnocení

Zvláštní, že jsem na tento článek narazil zrovna teď, v době, kdy se mi vrátily staré deprese. Občas myslím na smrt, na to jak budu stárnout a jak budu vědět, že mi ten čas už nikdo nevrátí, a pak, starý budu jen čekat na smrt. Na smrt, na nic, na smazání myšlenek a paměti. V těch okamžicích mi to připadá hrozné, chytá se mě zvláštní úzkost, všechno mi připadá zbytečné, marné, nic se mi nechce dělat a najednou si připadám strašně sám, opuštěný a jen čekající, až mi všechen čas uplyne a bude konec. Deprese odejdou, ale vím, že čím budu starší, tím to bude horší... Autor článku to bere s klidem, komentátoři taky. Kéž bych byl taky tak vyrovnaný. Na závěr ještě citoval Shakespeara, hru Hamlet:

"Zemřít-spát, spát, snad i snít. A v tom je právě háček! To jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem.To nás zaráží, to je ten ohled jež bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí snášet schopný. Sám kdyby moh svůj propouštěcí list si napsat třeba šídlem..."