Perfektní, nápadité, moudré, inspirované, inspirující.
Hodnotím 1.3 a vzdávám hold Jakubovi R.

osvobuzující od zdánlivých povinností, prává krása je utrpení...

Při čtení prvních řádků jsem měl trochu obavy, zda to nebude kýčovité, ale podle mě nebylo. Líbilo se. I způsob, jakým se k tomu dostáváš (zřejmě připomenutí vlastností pohřbívané osoby...).

Já dávám 1, protože velmi těžko vzpomínám, co tady bylo lepší.

Souhlasím s tím,co bylo řečeno oběma pány přede mnou....není co dodat.

Stejne jako Rohoz, jsem se domnivala, ze to snad ani neni Tvuj text..
Nemam k tomu zadny duvod, ale vrtalo mi to hlavou.

Je to neuveritelne dobre zachyceni pocitu. Opravdu se to povedlo.

Asi jsou otazky zivota a smrti (opravdove smrti) tolik privatni, ze se k nim nemohu vyslovovat. I toto jsem se naucila z Tveho clanku. Vlastne si kazdy proziva svoji smrt - stejne jako svuj zivot si zijeme o samote.

Clanek se Ti povedl.
Mam ale drobne gramaticke a stylisticke vyhrady.

Fakt dobra vec -)

Jakub vynikal už na základní škole, což můžu potvrdit jako spolužák a pochybnosti, proč by to nenapsal on, nemám žádné.

No... Tohle nejsou věci pro kritiku od široké věřejnosti. Buď je to zažité a pak je to opravdu velmi osobní a mně je třeba proti srsti do toho rejpat a hledat v tom mouchy a nebo je to opravdu jen smyšlené, a pak je to trochu rána pod pás, když nás autor nechá takhle tápat...

Je to fikce.

V tom případě.(jsem po vínku, ale chci rychle sodpovědět)

Nápad - moc dobrý, přílišný nával inspirace
Provedení - povedené, ve velmi široké míře využitý nápad a stylistika je dobrá, nejsem natolik znalý, abych si mohl stěžovat.... Skoro básnická próza, protože jinak to nejde, pokud se zde střetává tolik významů a metafor, které v tom vidím.

Ale... Je tu to klišé... Člověk na sklonku života si začíná hledět okolí kolem sebe. Vnímá toho víc než ostatní, kteří jsou jenom loutky, což je trochu více povrchní...

Když nemůžu dýchat, tak to není krása, ale zoufalství... Pudy jsou v nás, i když jsme nemocní a tedy stále chceme žít, když ve všem vidíme krásu ještě k tomu. To spíš musí být okamžik hlubokého strachu. Boj.

Nakonec na ten strach navazuješ, ale jenom pro jiné... Všichni jsme v jádru stejní, narodili jsme se se stejným počtem rukou a nohou a potřebama. Že umírám, neznamená, že se od všeho odprostím, pokud jsem zrovna začal žít.

Jinak, je to samozřejmě vinikající povídka, velmi nevšední. Přečetl jsem si to dokonce víckrát a na to jsem docela línej, ale stejně mne to donutilo, abych tu neplácal játrama, i když stejně plácám>... Tohle všechno je subjektivní názor samozřejmě. Opírám se jenom o pár svých chabých zkušeností a pocitů, ale kdo ví, že se zrovna netrefim...:o)

Ano, tohle jsem hledal. I po letech to působí stejně silně, nemluvě o sérii, které toto dílo následovalo. KLOBOUK DOLŮ.