Milá SadLily,
- "Někoho, kdo by pomohl obrátit se a odejít." - tato věta se mi v kontextu stylisticky nepozdává.
- "Zase se nabízí otázka - proč." - mnohem více by tomu slušel otazník.
- "Bojí toho, že je někdo odsoudí za jejich slabosti a strasti."- tady se nám někde vytratilo zvratné " se".
- v názvu díla chybí čárka, atd.

Tohle dílko má co nabídnout, ale mohlo by nabídnout mnohem víc když by bylo napsáno z méně subjektivního pohledu. Dílko na nás ve svých slovech nejednou křičí, tak co ´láska nebo peníze?´, ´zájem nebo sobectví?´
Efektivnější by bylo ubrat z tohoto zamyšlení pocitů, které se jistě zakládají na tvých prožitcích, ale tvému dílu a jeho hlavní myšlence nepomáhají.
Už ten tvůj název - Pomoci nebo přehlédnout? celou věc staví poněkud zjednodušeně. Lidé si vědomě nevybírají to, čemu ty říkáš - Přehlédnout. Ten jejich " nezájem" může mít mnohem hlubší kořeny a právě na rozvinutí tohoto jsi tady mohla stavět.
Další věc je, že zamyšlení by mělo být mnohem více otevřené. Jeho síla může být právě v tom, že se s námi jen zamýšlí a pak po pár odstavcích logiky zakládajících se na obecně známých faktech nám třeba něco dojde. Ale tady je rozhodnuto už od začátku, lidé kteří nevidí utrpení druhých nebo si sami připadají příliš slabí na to, aby dokázali pomoct, tak v tvém znění zkrátka zamkli svá srdce.
No jak už jsem psal výše za hlavní nedostatek tohoto díla považuju to, že autorka neudržela objektivní odstup od tématu, které by v jiné podobě mohlo být docela atraktivní. Nejsem si jistý jestli tento příspěvek může přinést čtenářům něco nového.
S hodnocením to vidím někde mezi 3.3 - 3.8. Musím se poradit s redakcí.

Stínku, jsem pro, tohle zamyšlení vydat. Na rozdíl od předchozích věcí, které nám tady Sadlily nabízela k vydání, je vidět velký pokrok. Pominu spisovné chyby, na to je tu korektor a nebo my, takže opravíme. Chci jen zdrůraznit, že zamyšlení je propracováno a není to ta předchozí roztříštěnost s kterou Sadlily válčila. ;)

Ahoj Stínku, v něčem s tebou souhlasit mohu, v něčem ne.Máš pravdu, že je to píslé hodně subjektivně,ale jak jinak bys to chtěl napsat? a pro mne zde ta subjektivita není na obtíž,možná právě naopak.

Myslíš, že si lidé vědomě nevybírají, co přehlížejí? Já myslím, že jo. Aspoň většinou. Někdy přehlížejí nevědomky, ale i tak to často bývá už jakoby ze zvyku, jakoby automaticky. Proč? Protože je to pohodlné, k ničemu to nezavazuje. Kolik lidí se raději otočí, když vidí někoho se trápit, nebo dělají že nevidí, možná neví, co jiného dělat, možná neví, že někdy stačí tak málo.

Jestli může přinést čtenářům něco nového? To je otázka, co povauješ za nové, každopádně si myslím, že donutí každého se zamyslet...

Toš to je asi vše, každopádně souhlasím s vydáním... (i když v redakci nejsem :))

Původně jsem článek ani číst nechtěl, ale zavadil jsem pohledem o prvních pár řádků, začetl se a ejhle, je tady konec. Takže musím říct svůj první dojem: skvělé. Po důkladném rozebírání stylistiky určitě najdu dost chyb, ale toho jsem se vyvaroval. Místo toho hodnotím téma, podání, názory a... jsem spokojen. Lidé jsou někdy takoví, nevšímaví; někdy dokonce zbytečně nepřátelští. Člověk si potřebuje (sobě a taky všem okolo) dokázat, že má převahu a není slaboch a tak druhého úmyslně ničí. Dodneška si vzpomínám na scénu ze základní školy, kdy jsem jen tak seděl u oběda v poloprázdné jídelně, šla kolem učitelka *******ová a říká mi vítězným, jedovatým, zlým a posměšným hlasem: "Našla jsem tvůj sešit a vyhodila ho." A mě tehdy napadlo, proč taková mstivost a nepřátelství? Snad za to může perníček?

Milá SadLily,

k sepsání této úvahy jsi přistoupila velmi odpovědně, doprovodila ji výmluvnými a krásnými citáty, a nijak mi nepřekážela forma, vezmu-li v úvahu, že jsi volila srdcem.

Je to téma, o kterém by se dalo hovořit dlouze, chci jen říct, že i jám mám dojem, že ledacos v mezilidských vztazích skřípe, ale tento dojem měly všechny generace před námi, a dost možná stejně intenzivní. Jsem větším optimistou než ty, asi. Jsem přesvědčen, že potřeba mít rád, být milován, činit dobro stále převládá, že je to přímo primární psychologická potřeba, něco, mám-li to přirovnat, jako jíst, spát.

Napadlo mne v souvislosti s tvým textem popsat jeden zážitek. Kdysi na ostravském náměstí T.G.M. koncertovala jakási folková nábožensky zaměřená skupina, a mezi skladbami vystupovala dívka, která vyzývala k víře v boha a popisovala své přesvědčení. Dělala to s velkým zápalem, šlo to z ní, ale kupodivu, mne i některé další to odpuzovalo. Víš, co tím chci říci ?

To, že lidé nechtějí být okřikování, vy děláte něco špatně, polepšete se, poněvadž skoro každý z nich mnohokrát vykonal dobro a mnohokrát i zlo, ale víme, za jakých okolností obojí konali, do jaké míry z vlastní vůle a do jaké míry z neznalosti, nepřipravenosti, afektu ?

Přesto jsem si tvou úvahu přečetl rád a když nic jiného, podařilo se ti pod textem shromáždit pár lidí, kteří ti rozumí a se kterými je to zase o kousínelek nadějnější. A ty k nim patříš.