Inspirováno povídkou Loly - Lucky K. "Ruka času andělů".
„Čas? Už je čas?“
„Ano.“
Ve věčnosti, v jediném okamžiku je vše nádherné, barevné, tancující. Čistá tryskající radost a štěstí. Oslňující spirála barev.
Ale opět nastal čas…
Byl to pouze malinký povzdech, tichý, skoro neslyšitelný.
A přesto znatelný, hluboký povzdech vesmíru.
Dva andělé si hráli, létali jeden kolem druhého, smáli se …
„Je tak jiná a přesto je jedna z nás.“
„Za
celou dobu věčnosti tu nebyl podobný anděl. Je tak plný citu a miluje,
skutečně miluje jiného anděla více než sebe sama. A to se ještě nikdy
neudálo. A navíc… je to jediný anděl, který umí plakat. Pláč není
andělům vlastní.“
Přiletěla k nim. Usmála se na ně. Pak
otočila hlavu směrem k druhému andělovi, se kterým si před chvílí
hrála. Její oči, hlas, duše, celá její podstata ho milovala.
„Je to tak krásné, nepomíjivé a přesto vím, že to nebude trvat věčně…“
Pohlédla zpátky na ostatní anděly.
„Těžko se mi s ním bude loučit.“
Povzdych, ten samý vzdych, které vesmír už jednou zažil. Nebo se to ještě nestalo?
Promluvil jeden z andělů: „Sama jsi se rozhodla má milá“.
„Já
vím, v okamžiku, kdy lidé stvořili čas, začal jejich skutečně jediný
problém, neboť existuje před a po. Na věčnosti se děje vše zároveň.
Hodiny na orloji času začaly odbíjet. Proti tomu jsou i andělé
bezmocní. Musíme respektovat vesmírné cykly. Teď však ještě není ta
správná chvíle, ještě ne…“
Otočila se a odlétla směrem do hlubin vesmíru.
„Proč
ona?Vždyť je tak jemná a něžná, tak odlišná od nás ostatních. Bude to
mít na Zemi velmi těžké. Budeme stále s ní a nikdy ji neopustíme, ale
musí se na nás opět upamatovat.“
„Ona dokáže otevřít každé srdce, má dar uzdravení. Může zacelit hluboké lidské rány. Svou láskou, svou pravou podstatou.“
Na
Zemi nastala doba, kdy měli andělé zasáhnou do dějů příštích. Protože
jen andělé se mohou postavit drakům. Tak to bylo od počátku věků i v
dobách, kdy ještě na planetě Zemi nebyl žádný život. Mnohdy je ovšem
obtížné rozpoznat časy minulé a budoucí. To, co se již stalo a to co
teprve bude… a nebo už bylo?
První anděl je vždy ženou…
A jakmile uvidíte anděla plakat, pochopíte, že je to ona. Protože andělé nepláčou…
Ten jediný anděl, který miluje jiné více než sám sebe…
Srdce
jí bušilo velmi silně a rychle. Zornice měla rozšířené. Nemohla
rozrušením ani promluvit. V mysli jí probíhalo milión otázek a obrazců.
Ruka se jí třásla, ale přesto na sobě nedávala nic znát. Pohlédla přes
stůl na muže, který seděl naproti ní. „Je to on, jak je to jen možné“,
pomyslela si. „Proč za mnou chodil?“
Během mnoha setkání však
pochopila, že on si na nic nevzpomíná a neví. Vyrovnala se s tím i přes
počáteční bolest nakonec velmi snadno, protože i její pozemský čas se
schyloval ke konci.
„Je to velmi zvláštní. Nemyslitelné,
že by i mysl andělů byla zatemněna a oni zapomněli jeden na druhého.
Ona se rozhodla, že nezapomene. Nezapomene, na něho nikdy zapomenout
nemůže. Naposledy se ohlédla a zmizela…“
Rozloučili se.
Pohlédli naposledy jeden na druhého, ona zvedla ruku a zamávala mu. Pak
každý odešel na jinou stranu. Po tvářích jí stékaly slzy, plakala, byl
to pláč, který vychází z toho nejhlubšího nitra. Neotočila se, šla dál
a plakala. Jsou věci, které se mohou projevit jen na věčnosti. Ne ve
světě lidí. A láska mezi anděly… nevídaná věc zde v časoprostoru. A
přece se občas ve víru události stanou věci, které by se nikdy udát
nemohly.
Když přišel domů, sedl si k počítači a chtěl
pracovat. Jeho mysl však byla u ní. Je tak něžná, milá. Jak rád by ji
sevřel v náručí a líbal. Za svůj život nepoznal žádnou ženu, která by
měla v sobě tolik něhy a láska a cítil se s ní tak neskutečně
přenádherně.
Za sedm měsíců…
Probudil se a s láskou pohlédl na svoji ženu. „Jsi anděl, víš to?“
Zadívala se mu hluboko do očí, usmála se a řekla: „Andělé přeci nepláčou“. A začala se zvonivě smát…