Jedné noci mě mé toulavé nohy donesly k fontánce jednoho opuštěného parčíku, kam skoro nikdo nechodí. Na obloze svítil měsíc jako z pohádky a v jeho záři se procházela po okraji fontánky dívka. Na první pohled mě na ní cosi zaujalo. Nevím jestli to bylo tím, že se svými bělostnými chodidly skoro nedotýkala země, nebo tou září která kouzlila v jejích temně červených vlasech obrazy mistrů… Bez jediného slova jsem se zastavil, posadil do vlhké trávy a naslouchal jejímu veselému pozpěvování. Bylo to jako by se nad mou hlavou prohánělo celé hejno ptáčků…každý se snažil upoutat tím svým zpěvem, každý se snažil říct že to on má ten nejkrásnější hlas…ne…nejkrásnější hlas měla ona, i když ze sebe nevydala jediného slova…
    Po chvíli osamělého tance se posadila, ponořila své štíhlé nohy do chladivé vody a ztichla. Dal bych nevím co za to, aby zase začala zpívat! Ale ona už asi neměla o čem. Pryč byl ten radostný tón…pryč byly laškovné trylky jejího hlasu…slyšet bylo jen dopadání kapek jeích slz na vodní hladinu.

    „Proč pláčeš ptáčku?“ nevydržel jsem to a přisedl vedle ní. „Někdo ti ublížil? Slyšel jsem tě zpívat a bylo to tak krásné, že se mi chtělo tančit a smát se…mrzí mě, že jsi teď smutná…“ raději jsem umkl a čekal, co mi odpoví. „Kdo ví jestli je vůbec z tohohle světa! Co když si povídám jen s přeludem? Jsem blázen? Ano to svým způsobem jistě jsem…ale zas až takový?“ honilo se mi hlavou zatímco ona s odvrácenou hlavou utírala poslední zbytky svého smutku. Poté se na mě otočila a já utonul v jejím pohledu…
    „Ale já přeci nejsem smutná,“ usmála se koutkem úst má krásná společnice a nechala své dlouhé vlasy, aby jí zakryly ruměnec na buclatých tvářičkách. Všiml jsem si, že v rukou žmoulá list zažloutlého papíru. Opětoval jsem jí úsměv a zašeptal: „Smím?“ s dychtivým pohledem upřeným na titěrnými písmenky posetý papír…tak nějak jsem tušil, že když mi dovolí si ho prohlédnout, dovolí mi i nahlédnout do jejího příběhu, do jejího života. A já si tak moc přál do něj nahlédnout… Stydlivě ke mně natáhla drobnou ručku a bylo na ní vidět, že se rozmýšlí zda mi list podá. Nakonec povolila sevření a já začal ten pomačkaný příběh vyhlazovat na svém koleni. Ještě naposledy jsem se jí pohledem dotazoval jestli mi to vážně dovolí…mrkla na znamení souhlasu, vytáhla své dlouhé nožky z vody a objala je pevně rukama, vyčkávajíc na mou reakci. Na nic jsem nečekal a začetl se do tajného snu jedné překrásné víly…

Původně šlo jen o banální sázku, kdo z nás dřív přečte jednu knížku. Měl si náskok, ale já se rozhodla, že tě prostě nenechám vyhrát.
    Začínalo to zajímavě… Při čtení řádků jsem se pokradmu podíval na svou ptačí společnost a zjistil, že zase tiše pláče. Po mladičkém obličeji utíkala jedna slza za druhou, ani na chvilku se nezastavily. Rvalo mi to srdce, ale věděl jsem, že abych pochopil…musím číst…číst mezi řádky…
Zeslabuješ zvuk a pouštíš nějaké náhodně vybrané klipy písní, ze kterých mě mrazí v zádech. Kdyby si jen tušil, kolikrát já si je doma ve ztemělém pokoji pouštěla a myslela na tebe, přemýšlela jaké by to bylo ležet vedle tebe a poslouchat tvůj krásný hlas. Sedám si proti tobě do tureckého sedu, kloním hlavu na stranu a se zájmem poslouchám tvůj názor na komerci. Usmíváš se a jsi rád, že tě někdo poslouchá… pak ale náhle přestáváš a já začínám ve vzuchu cítit touhu…
    Nevím čím to je, ale mám pocit jako bych byl v tom pokoji, jako bych cítil to napětí a nechal její vlasy protékat mezi svými prsty… nemůžu se od toho textu odtrhnout… musím vědět, jak to celé skončí…
 A najednou jsi tešně u mě, bereš mou hlavu do dlaní, pokládáš mě na vyhřátou matraci a necháváš vybuchovat v mém nitru tisíce ohňostrojů, když něžně líbáš mé rty…
…Je to tak něžné, že začínám opět plakat. Nikdy jsem si nepomyslela, že může být něco tak nádherné. Ani jednu z mých slz nenecháš, aby mi smáčely obličej a pomalounku je slíbáváš. Leháš si těsně ke mně a opět šeptáš to své – teď je teď – a já, i kdybych nechtěla ti musím věřit…
… Není důležité, jak to skončí, hlavní je, že teď tě cítím vedle sebe, dusím se štěstím, tvou vůní a láskou, mám pocit jako bych z venku slyšela dopadat vločky na zmrzlou zem a šťastný smích našich andělů, kteří si s mrknutím podávají ruce a jásají, že se jim konečně povedlo ukázat nám krásu života – LÁSKU -

    Bez jediného slova skládám sen a s překvapením zjišťuji, že je celý promáčený, promáčený od slz, od mých slz… Zahanbeně je rychle ukrývám do rukávu a nadávám sám sobě, že jsem takovej měkejš! Člověče, vždyť je to jen sen jedné malé holky…jen sen o velké lásce, která neočekává…jen sen o tom, že žijeme svůj život Teď a na nějakém Potom nám nezáleží…drmolí si mé Já pro sebe…
    Dívka nejistě žmoulá látku svých promáčených džín a poprvé se odvažuje podívat se na mě přímo. Nemusí ani nic říkat. Vím, že chce jediné, chce vědět jaký to na mě udělalo dojem…dovedl jsi číst mezi řádky? Ptají se její smutné zelenavé oči prosebně…
„Víš já vůbec nevím proč pláču a vlastně ani nevím proč pláčeš ty, ptáčku…právě jsem si přečetl krásný sen jedné mladé dívky, se šťastným koncem a stejně je mi kdo ví proč smutno…“
Zase se usměje jen pravým koutkem úst a začne si tiše prozpěvovat…já kloním hlavu a nechávám kouzlit na své tváři také ten úsměv měsíčních snílků. Poslouchám její hlásek plnící vše okolo láskou a nadějí a doufám, že se dočkám vysvětlení…ten sen mi nedá spát…co jen je na něm tak smutné? …proč ona je z něj smutná?!
    Už jsem se začínal zvedat a chtěl odejít, ve snaze na celou tuhle noc zapomenout, protože jsem měl pocit, že odpovědi se stejně nedočkám. Ale v tom mě ptáček pevným stiskem něžně uchopil za zápěstí a zašeptala:
„Neodcházej, prosím…“ Srdce mi radostně poskočilo. Povzbudivě jsem se na ní usmál a očima prosil vysvětlení.
„Všechno to začalo před dvěma lety…“ rozpovídala se má víla noci tak tichým hláskem, že jsem se musel naklonit až těsně k ní, abych jí vůbec slyšel.
„Tehdy jsem ho poznala. Prince svého srdce, řečeno dívčím slangem. Osud s malým přispěním naší společné kamarádky svedl naše cesty dohromady na jedné hodině tanečních. Když na to tak zpětně vzpomínám, tak se mi líbil od první chvilky. Už první jeho letmý dotky mě pálil a dráždil včelky uhnízděné v mém podbříšku. S nikým jsem nezažívala tak krásné pocity jako s ním…ale nikdy, nikdy za celé ty dva roky mezi námi nedošlo k ničemu…jak to jen říct…hlubšímu. Jen vlastně jednou. Jednou se mě dotýkal. Ještě teď se celá chvěju, když si na to vzpomenu. Na to, jak jeho štíhlé prsty bloudily na místech, na která jsem do té doby nikoho nepustila. Hrály si se mnou a já létala s anděli až tam úplně nahoře u hvězd. Když mě jeho něžné pohlazení pozvalo zpátky na zem, měla jsem vlasy posety stříbrem hvězd a cítila, že se stalo něco zásadního… A opravdu. Od té chvíle se toho hodně změnilo. Víš do té doby jsme byli prostě přátelé z tanečních, co se sem tam sejdou. Ale po tomhle… Nevím, ale asi měl výčitky. Nevím, jak jinak to nazvat. Měl asi výčitky, že když si se mnou hrál, měl milovat jinou dívku, která na něho čekala…bál se asi také, že mi ublížil. Že si něco vzal, na nic se nezeptal a odešel zase za ní… Pak ho ale opustila a on tu najednou je pro mě…najednou chtěl, abych ho poslouchala a chtěl poslouchat mě…chtěl vidět mou tvář a slyšet můj smích. Začal celou mou duši plnit nadějí, že mé sny o kterých jsem dnem i nocí psala, jimiž jsem popsala stohy papírů…že se vyplní. Že mě sevře v náručí a bude šeptat to své Teď je teď…Nenápadně mi nabídl přátelství a důvěru, snad i blízkost a já to ještě nenápadněji přijala. No a pak to přišlo…jeden sen dostal až děsivě reálnou podobu…víš…on mě pozval k sobě…jen tak se dívat na filmy…zítra bych tam měla jít…a já…já mám najednou takový strach, že se nemůžu ani nadechnout! Každou chvilku mě opouští síla a já padám na zem, stočená do klubíčka...z očí se řinou tisíce slz a já ani nevím jestli smutku nebo štěstí…chvíli si zpívám, ale pak najednou dojde dech a já padám! Mám strach z toho, že se sen splní…nebo spíš začal plnit…protože dokud to byl jen sen, mohlo jít vše podle plánu, podle mého plánu…ale tohle je jiné…tohle je skutečnost…tady nebude on říkat to, co mu budu vkládat do úst a já si nebudu moct rozmyslet, co odpovím…tady to celé bude řídit někdo jiný a já tolik nenávidím, když nad sebou nemám kontrolu…bojím se svého vlastního probuzení…chtěla bych zůstat pod peřinou a dál si snít o tom jaké by to bylo kdyby…bojím se…já se bojím…poprvé v životě mám opravdový strach, na který sama nestačím…a toho se bojím možná nejvíc…“
Nezadržitelně se rozplakala a svezla se do mé náruče…já jí jen pevně objal a houpal dokud se neutišila a nažala opět tiše zpívat…
Kdo ví, co bude zítra…kdo ví, jak dopadne jeden naplněný sen…