Nejplodnější český skladatel filmové hudby, mistr stylizace,tvrdohlavý solitér jdoucí vždy za svým cílem,člověk s neobyčejným smyslem pro vnímání filmových obrazů,autor nespočtu geniálních skladeb pro filmy loutkové i hrané,komedie i dramata,historické filmy i snímky žánru sci-fi. Dosud legendami opředená postava, pro mnohé nedostižný vzor – to je na úvod ten vůbec nejstručnější výčet toho, kým byl – Zdeněk Liška.
Narodil se ve Smečně u Kladna 16. Března 1922. Otec byl
horníkem, ale také výborným muzikantem, který hrával se svou kapelou na
všech místních svatbách, křtinách i pohřbech. Není tedy divu, že Zdeněk
hrál už v osmi letech na tahací harmoniku a housle a své první skladby
komponoval v době studií na Slánském gymnáziu.Tehdy se také vzepřel
svým rodičům a přestoupil na pražskou konzervatoř, kde studoval
kompozici a dirigování, jelikož se chtěl právě dirigentem stát.
Naštěstí k tomu nedošlo a Liška tak putuje v roce 1946 namísto do
Humpolce ( kde z něj mohl být všemi ctěný ředitel hudební školy) přímo
do filmových ateliérů ve Zlíně, a to na pozvání svého bývalého
profesora ze Slánského gymnázia Jaroslava Novotného.
Tam začal
psát nejdříve hudbu k filmům reklamním (tak vznikla např. dřeváčková
serenáda z reklamy na letní dřeváky – Liškova údajně vůbec první
zlínská skladba), ve kterých se dokonce někdy objevil i v nějaké menší
herecké roli (Kaněrova reklama ve stylu grotesky – Postel o5hp).
Kariéra v tom pravém slova smyslu začala až ve chvíli, kdy si jeho
talentu povšimla dvě režisérská esa tehdejšího zlínského animovaného
filmu – Hermína Týrlová (bizarní a děsivá hudba pro jejího Ferdu
Mravence spolehlivě děsí každou generaci dětí) a Karel Zeman (série o
panu Prokoukovi).
Prvním celovečerním filmem Zdeňka Lišky byl v
roce 1952 Cikánův film Pára nad hrncem, následuje řada filmů
dokumentárních (např. Z Argentiny do Mexika dvojice Zikmund a Hanzelka)
, animovaných a konečně i první skvosty filmového plátna, v nichž
můžeme jeho hudbu obdivovat díky televizní obrazovce i dnes. Koncem
padesátých let už byl Liška natolik ceněným a uznávaným členem
zlínských (teď už vlastně gottwaldovských) ateliérů, že se dokonce
podílel i na konečném obrazovém sestřihu některých filmů a často je i
ruchově ozvučoval. Jeho filmové cítění a obdivuhodný smysl pro rytmus
můžeme obdivovat např. i u Zemanova filmu Vynález zkázy(1957), ke
kterému složil půvabnou “strojově” znějící retro – hudbu pro spinet,
čímž navodil dokonalou iluzi technického věku 19.st. podílel se však
právě i na konečném sestřihu, jelikož se tento film zdál dramaturgické
komisi v původní – Zemanově – verzi příliš zdlouhavý a nezáživný. Právě
díky zásahu Zdeňka Lišky vypadlo z filmu vše nepodstatné a byl nasazen
zcela nový rytmus vyprávění děje (to vše ovšem samozřejmě proběhlo se
Zemanovým svolením).Ale přicházejí další filmy – Lipského komedie
Cirkus jede(1960), Vláčilova poetická Holubice(1960), Krejčíkův Vyšší
princip (výhružně znějící bubny a píšťaly ve variaci na fašistické
pochody), Zemanův Baron prášil(1961) a drama Ďáblova past(1961). Od
konce padesátých let už psával hudbu k sedmi až osmi celovečerním
filmům ročně. Ve všech žánrech, v jakémkoli hudebním stylu a zároveň
vždy osobitě, což se podaří je opravdovým mistrům. Pouhý talent by však
asi nestačil. Liška navíc perfektně ovládal i řemeslo, což bylo dáno
nejen studiem na konzervatoři, ale také tím, že sám hrál na trubku,
trombón, harmoniku, klavír a housle. Věděl tedy jak hudbu pro nástroje
psát, měl jasnou představu o tom, jak má hudební těleso znít a tak pro
něj nebyl problém napsat skladbu pro smyčcový orchestr, sbory,
symfonický orchestr nebo třeba orchestr dechový. Navíc vymýšlel zcela
netradiční obsazení nástrojů, kde vedle sebe často hráli třeba i tak
rozdílné nástroje jako je harmonika a lesní roh nebo triangl a trumpeta.
Od
konce padesátých let už Liška není jen majetkem ateliérů
gottwaldovských. Někdy až dvakrát týdně putuje vlakem z Gottwaldova do
Prahy a zpět. V Praze od vlaku byl vždy dopraven do hotelu Šroubek, kde
měl v pokoji postavený klavír, na kterém si svou hudbu přehrál a pak
pokračoval do studia Filmového symfonického orchestru ve Smečkách, kde
se nahrávalo. Legendárními se nestaly jen tyto jeho železniční cesty,
ale i způsob komponování. V Praze si vždy vyžádal krabice s filmem,
zavřel se s nimi do projekce, nechal si donést spoustu pití a jídla a
pak už jen skládal. Se stopkami v ruce – hudba byla filmu vždy šitá
přesně na míru. Mezi Prahou a Gottwaldovem putuje celých deset let. Pak
koupí vilu v Hlásné Třebáni, stříhací stůl a komponuje už jen doma.
Právě tehdy – v sedmdesátých letech – udělá nejvíce práce.
Liška
hudbu nikdy nepovažoval jen za pouhou ilustraci děje, ale naopak za
jednu z nejdůležitějších složek filmového vyprávění. Jeho hudba filmové
prostředky umocňovala, posvěcovala. Nejpřesvědčivějším důkazem tohoto
tvrzení je nepochybně Markéta Lazarová(1967). Právě Markétou začíná
nejbohatší období jeho tvorby a zároveň i její nová éra. Od této chvíle
už mu obvykle hudební nástroje nebudou stačit. Sugestivní vokální
party, údery do laděných i neladěných bicích nástrojů, zvony, lidské
hlasy v ozvěnách, krákání vran – to vše dotváří celkovou atmosféru
tohoto mistrovského filmového díla, symfonické básně sdělované takřka
výhradně jen obrazem, hudbou a ruchy. Příroda a přirozenost pohanství
vůči falši centrální křesťanské ideologie – toto nelehké téma se
podařilo panu Vláčilovi a panu Liškovi převést na filmové plátno tak
geniálně, že až dosud nevznikl žádný další český film, který by se jen
o pouhý vlásek k Markétě alespoň přiblížil.
Tímto filmem však
Liškovy experimenty samozřejmě neskončily. Byl vůbec prvním
skladatelem, který používal jako doplněk instrumentální hudby lidský
hlas bez textu. Tímto zlidštěním instrumentálního projevu pak dosahoval
i vyšší realističnosti filmu. V jeho hudebním projevu se začínají stále
častěji objevovat disonance, bizarní zvukové a hudební kombinace, často
slyšíme i lidské hlasy i místo rytmické skupiny (místo bicích). Hudba
je většinou akční, energická a vždy rafinovaná.
Dalšího
vrcholu své tvorby dosáhl Liška 10 let po Markétě Lazarové v trilogii:
Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu(1977, režie J. Schmidt),
kde se pokusil zcela zrušit realistickou zvukovou stavbu daného příběhu
a nahradit ji zvuky abstraktními, k čemuž použil zvukovou smyčku s
různým ťukáním, boucháním a kvílením. K tomuto základu pak zkomponoval
ještě normální hudbu a vše následně zkompletoval do jednoho celku.
Stejný styl hudby uslyšíme i ve Švankmajerových krátkých filmech Don
Šajn, Leonardův deník a Rakvičkárna, kde jsou zvukové ruchy opět
zakomponovány už přímo do hudby. Liškova snaha dosáhnout za každou cenu
plánovaného a potřebného zvukového efektu je nezlomná. Chřestění,
extatické údery do bubnů či třeba desky stolu, cinkání zvonků, zvuky
vibrafonů, to vše spolu koexistuje v neuvěřitelné a vzácné shodě.
Ale
Zdeněk Liška je stále schopen skládat i hudbu klasickou, což dokazuje
jak v mnoha filmech (např. Herzův Spalovač mrtvol – 1968 – kde zazní
hudba sladce děsivá, etérická, verdiovsky vznosná i funerální), tak
především svou účastí na tvorbě multimediálního památníku oslavujícího
dvě a půl tisíciletí trvající Perskou říši. V roce 1968 navštívil na
výstavě Expo v Montrealu náš pavilon iránský císař Mohammad Rezál Šáh
Pahlaví se svou ženou Farah a byl ohromen – ohromen českou
multimediální projekcí Kinoautomat (tvůrců Radúze Činčery a Jaroslava
Friče), ke které právě Liška složil hudbu. A tak Jaroslav Frič – autor
expozice, kameraman Emil Sirotek, střihač Alois Fišárek a Zdeněk Liška
a nakonec putovali do Iránu a pracovali pro Jejich veličenstva. Na
zakázku císařského páru pak Liška složil ještě několik dalších skladeb
a navíc i státní hymnu jednoho z arabských států (údajně Kuvajtu).
I
přesto, že byl Liška značně exponovaným autorem, nikdy se politicky
neangažoval. Nebyl členem žádného svazu umělců a navíc vydělával na
svou dobu zcela nesocialistické peníze ( i v éře tuhé komunistické
normalizace brával běžně až sedmsettisíc korun za film – ročně si tedy
vydělal i několik milionů). Jedinou jeho úlidbou komunistickému režimu
byla ochota komponovat hudbu pro jakýkoli projekt – a to třeba i
politicky angažovaný. Uveďme dva příklady – Vávrův cyklus Dny zrady,
Sokolovo a Osvobození Prahy a televizní seriál Třicet případů majora
Zemana. Ale řekněme si na rovinu – Liškova hudba je nakonec tím
jediným, co si v tomto seriálu zaslouží pozornost.
Koncem
sedmdesátých let začal Liška práci pomalu odmítat. Celý život trpěl
cukrovkou a s přibývajícím věkem narůstaly i zdravotní problémy. Špatně
chodí a ještě hůře vidí, ale jeho druhá žena Dana (sboristka, kterou
poznal při natáčení hudby k Markétě Lazarové) je mu více než oporou. V
roce 1979 stihne ještě dokončit hudbu ke Krejčíkově Božské Emě (Krejčík
byl mimochodem jediným režisérem, který si dovolil svobodomyslnému a
těžko ovladatelnému Liškovi mluvit do jeho práce), Signum laudis ( zde
opět uslyšíme Liškovu oblíbenou, smutně znějící trubku křídlovku, která
je vzpomínkou na dobu, kdy hrával na pohřbech s kapelou svého otce) a
Rukojmí v Bella Vista. Pro film Páni kluci doporučuje místo sebe Petra
Hapku, čímž vlastně zahájil kariéru tohoto skladatele. Posledním
dokončeným filmem je opět film Krejčíkův – Povídka Malostranská.
Umírá 13.7.1983 v jednašedesáti letech.
Výběr z filmografie
Tam
na konečné (1957 - J. Kadár, E. Klos) Kam čert nemůže (1959 - Z.
Podskalský) Probuzení (1959 - J. Krejčík) Smrt si říká Engelchen (1963
- J.Kadár, E.Klos) Ikarie XB - 1 (1963 - J. Polák) Čintamani a
podvodník (1964 - J. Krejčík) Obchod na korze (1965 - J. Kadár, E.
Klos) Lidé z maringotek (1966 - M.Frič) Údolí včel (1967 - F. Vláčil)
Svatba jako řemen (1967 - J. Krejčík) Čest a sláva (1968 - H. Bočan)
Touha zvaná Anada (1969 - J. Kadár, E.Klos) Adelheid (1969 - F.Vláčil)
Ovoce stromů rajských jíme (1969 - V. Chytilová) Luk královny Dorotky
(1970 - J. Schmidt) Už zase skáču přes kaluže (1970 - K. Kachyňa)
Partie krásného dragouna (1970 - J. Sequens) Pěnička a paraplíčko (1970
- J. Sequens) Lišáci - myšáci a šibeničák (1970 - V. Šimková - Plívová)
Hry lásky šálivé (1971 - J. Krejčík) Jáchyme, hoď ho do stroje (1974 -
O. Lipský) Sirius (1974 - F. Vláčil) Pavlínka (1974 - K. Kachyňa)
Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975 - J. Schmidt) Malá mořská víla
(1976 - K. Kachyňa) Dým bramborové natě (1976 - F.Vláčil) Stíny horkého
léta (1977 - F. Vláčil) Setkání v červenci (1978 - K. Kachyňa)