Seděl v okně třetího patra školní budovy a přemítal o svém životě.
,Tohle já přece nejsem´, říkal si zas a znovu. Stále stejné prázdné dny před popsanou tabulí, stále ta samá prázdná slova, falešná morálka a mrtví lidé.
,Buď jsem nemocný já anebo všichni ostatní´, napadlo ho. Co z toho je pravděpodobnější?
Točila se mu hlava a někde uvnitř plakal.
,Já přeci nejsem snílek..,nejsem!´, vypouštěl ze sebe němá slova.
          Cítil se smutný a nepochopený. Chtěl změnit svět, ale svět měnil ho. Občas cítil ráj na zemi - byl tak blízko, že se zdálo snadné se ho dotknout, prožít ho, alespoň na chvíli. Něco hluboko v něm však vědělo, že jakmile by to udělal, přestal by v jednom z těchto dvou světů existovat. Zatímco při současném průběhu mohl přežívat v obou.
          Přeskočila jiskra a ve slabé chvilce melancholie zašeptal -" Jsem básník." Jeho srdce křičelo znovu a znovu tichou depeši - "Jsem básník. Básník je to, kým jsem".
Ani se nenadál a už na kousek papíru tisknul svá slova plná energie, psal o průzračné vodě, o větru, co rozechvívá listí, o tom, co viděl v očích dívky, kterou miloval. Ve čtyřech dvouřádkových verších obsáhnul všechno a nic. Bylo to o světě, který miloval i o světě, který ho ničil.
          Mohl psát dál a dál, avšak náhle si uvědomil jak je zranitelný. Musím být silný. Jen silní přežijou, promlouval sám k sobě, načež z popsaného papíru začal skládat jednoduchou vlaštovku.
          Když bylo dílko hotovo, jen ji prostě vyhodil a bez sebemenšího pohnutí sledoval, jak se vlaštovka vzdaluje. Díky menšímu větru se držela dlouho docela vysoko. Pak už jen viděl jak krouživým pohybem pomalu klesá, aby nakonec dopadla někam tam dál za vysokými budovami.
          Vlaštovka dopadla k nohám ženy s fotoaparátem na krku. Ta ji překvapeně zvedla, rozhlédla se a začala číst jeden verš po druhém. Nedalo se tomu uniknout. Těm veršům nešlo nerozumět. Tak obratně volená slova, takové čisté sdělení - to vše s úctou a pokorou útočilo na její city i svědomí. Jelikož žena byla fotografkou místních novin, nebylo tak těžké, aby se básni dostalo trochu publicity.
          A tak se stalo, že anonymní verš vyšel ještě téhož týdne v pravidelné víkendové příloze pod titulem - Verš, který spadnul z nebes.
          Reakce čtenářů byly nevídané. Psali i lidé, kteří poezii nikdy dříve nečetli, jejichž přístup se však teď změnil. Bylo prakticky nemožné najít skutečného autora, pokud by se sám nepřihlásil.
          Básni se dostávalo stále většího uznání. Byla otištěna v několika celostátních novinách. Televizní moderátorka kulturních zpráv ji uvedla jako -" neobyčejnou báseň se silným citovým, politickým, sociálním i estetickým podtextem."
          Verš vyšel v několika básnických sbírkách, byl přeložen do 13 jazyků, vyhrál 4 mezinárodní soutěže a dokonce se stal Básní roku pro Evropu. Nakonec, jednoho dne k závěru roku byla báseň přepsána do Velké bílé knihy mírových poselství a humanitního dědictví. Dostala v ní název - Verš, který změnil svět.
Toho dne kluk s modrýma očima zase seděl v tom okně. Tentokráte skočil...