.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Monodialog
(ze dne 26.11.2006, autor článku: Ivo-Hary)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Monodialog
s někým se určitě potkáme - a záleží i na nás, jaké to setkání bude


Vítej, má známá neznámá.
   Postůj, poseď, setrvej na chvilečku. Vím, říkají, že se nikdy nezastavíš, nikdy neodpočineš, a jistě mají pravdu; ale máš tolik tváří, tolik podob, tolik zosobnění, že jedna-jedno z nich tady může klidně pobýt, abych hovořil nejen o Tobě, ale přímo s Tebou, a z očí do očí, jestli si ovšem troufnu do nich pohlédnout.
   Kdo vlastně jsi? Vždyť jsi jen abstraktní slovo, byť s konkrétními důsledky, jen jméno přidělené lidmi zlomovému okamžiku, kdy náš vnitřní čas narazí na nepohnutou věčnost a zůstane jen nepochopitelně neuchopitelné prázdno; kdy končí něco, na čem jim velmi, velmi záleží, čemu se dostalo pojmenování Život. Ten málokdy bývá vnímán jako osoba s lidskými rysy, a jeho začátek - Zrození - snad vůbec ne, proč také, vždyť každý je zrozen z matky, která dává život, o to palčivěji je pociťováno, kdo že vlastně život bere ...
   A přitom jsi nutná. Bez Tebe by život, který sám sebe horečně reprodukuje, zahltil, zadusil, ušlapal sám sebe. Ba dokonce, Ty jsi největším přítelem života, jen kvůli Tobě vyvíjí takovou neutuchající existenci.
   Přesto, jakmile si Tě člověk uvědomil, začal toužit, aby se ti vyhnul, aby Tě přelstil. A moudří rozpoznali bláhovost takového počínání. Stará řecká báj zpívá o pošetilci, který si vyprosil život věčný, ale zapomněl na věčné mládí, a tak sesychal a plakal, až se změnil v cikádu. A geniální a na dřeň bytí vidící Jonathan Swift tuto ideu oprášil, když se jeho Gulliver setkává se Struldbrugy, krutě postiženými jednotlivci, kteří nemohou umřít, i když stárnou a jsou postihováni všemi stařeckými neduhy, slepotou a senilitou. Vskutku hrůzná představa.
   To Tolkienovi elfové (neboli prvorození) mají sice darován neohraničený život a svěžest těla i ducha, ale mohou být buď zabiti, anebo v průběhu žití se jejich láska k zemi stává stále truchlivější, až se nakonec utrápí nezhojitelným žalem. A Tolkienovi lidé (druhorození) dostanou od Ilúvatara veliký dar - ano, výslovně Dar - Tebe, aby jejich život byl krátký a přitom naplněn horoucím tepem srdce a dychtivostí mysli. Až Melkor-Morgoth, kazící všechno velkolepé dílo, naplnil vědomí konce temnotou a děsem.
   Buď jak buď, byla jsi a budeš. Pokaždé jiná a přesto stále stejná. Mnohé děsíš, jiné magicky přitahuješ.
   A snad každý si Tě představuje jako reálnou bytost. Tolik malířů, ať slavných a zručných, či zapadlých a neumětelů, Tě zpodobnilo, malovali i Tvůj Triumf, například Pieter Breughel starší na sugestivním obraze jako vítězství oživlých kostlivců, což je nejobvyklejší představa. Pro mnohé jsi často stařenou s tváří zkřivenou zlobou a s chtivými pokroucenými hnáty s drápavými prsty.
   Proč tolik hrůzy, vždyť Ty sama nejsi zlá, ba pro mnohé jsi vzorem spravedlnosti, neúplatné a měřící každému stejně. A tak z mnoha Tvých obrazů nemohu opomenout Černého králíka z Inlé, tichého a majestátního, tak magicky několika slovy podaného Richardem Adamsem v Daleké cestě za domovem divokých králíků. A další fascinující podobu přináší Terry Pratchett. Na jeho Úžasné Zeměploše jsi mužem a Tvé jméno je změněno přidáním háčku k poslední samohlásce - vskutku působivé.

   Pro mne, jak na Tebe hledím, ovšem jen pokradmu, jsi však ženou. A to mladou a krásnou. Věčně mladou a věčně krásnou, mrazivě mladou a mrazivě krásnou. Dokonale krásnou, až se to lidskému chápání vymyká a působí cize a odtažitě. Naprostou hladkost a souměrnost tváře nic neruší, zrak se nemá čeho zachytit a bloudí zmaten a nechápajíc. Jen černočerná čerň a nadbělejěí bělost jsou Tvé barvy. V nezemsky krásném bílém obličeji nejtemnější černí pod skvostnými jemnými obloučky obočí planou Tvoje oči, převeliké hluboké oči; neradno do nich pohlédnout; jsou jako moře nezměrné hloubi a stáří, pohltí mysl neopatrného zvědavce a pozná on nekonečnost větší nekonečnosti vesmíru. Stejnou černí temně září Tvá ústa. Překrásná křivka úst. Nikdy se neusmějí, ani se nezkřiví v úšklebku, nepromluví, ač tolik by toho mohla vyprávět; zůstanou nepohnuta ve svém zamyšleném, vědoucím výrazu. Někdy přemýšlím, zda Tě nepotkal Mistr Leonardo a nevtělil chabý odlesk Tvého zjevu ústům Mony Lisy.
   Ač bílá je pleť, přesto zdá se, že neodráží žádné světlo, vsává je a vězní v bludném koloběhu.
   Vlasy jsou přejemné, přepevné, černé jak nejtemnější noc beze hvězd, lehce zkadeřené, spadají na Tvá ramena a splývají až téměř po samu zem jako drahocenná, vzdušná a neproniknutelná tkanina, hladící Tvé boky, jež neznají jiné polaskání; pár pramenů se vine kolem ňader ku klínu a kolenům.
   Tvá postava je zcela v souzvuku s Tvou tváří. Štíhlá a pevná, vysoká, nijak vychrtlá, naopak jemně graciézní, zcela souměrných údů. Neuvěřitelná běl pokožky je narušena jen třemi jasně temnými výkřiky jak bradavek malých jemně kroužených prsů, jejichž hroty by probily na kost dlaň každého blouznivého odvážlivce, tak i trojúhelníku klína, s porostem tak jemným, tak hustým, že ukrývá jakékoliv anatomické detaily.
   Krok Tvůj je rychlý a pevný, tichý a důsledný, s vědomím určeného cíle i neodvratnosti chvíle.
   Uvažuji, zda nosíš nějaké oblečení. Jistě by ses bez něj obešla, necítíš zimu a nemusíš se obávat zvědavých pohledů, kdo Tě spatří, rozhodně nemarní čas prohlížením, ale hledí uniknout co nejdále. Ale přisoudím Ti šat, zcela hodný Tvé pleti, roucho jemné, volně splývavé, neproniknutelně černé a přitom dokonale průsvitné, beze švů, v jemných záhybech objímající Tvou postavu, jediné objetí, které přetrvává, každé jiné má osudový důsledek; a je málo těch, kteří vyvázli, se šrámy na těle a duši.
   Taková jsi mne přišla navštívit v mé mysli a možná i blíže, aniž bych to tušil, dnes jen pro chvilku rozmluvy, rozjímání. Je zřejmé, že se Tě nebojím a do jisté míry Tě obdivuji. Těším se na cestu, na kterou mne jistě jednou vyzveš, je to poslední dobrodružství této mé dnešní existence. A věřím že si budu moci notovat s Prorokem Chalíla Džibrána:

   * Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat *
   * A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat *
   * A až si země učiní nárok na vaše kosti, teprve pak budete opravdu tančit *

   Rád si však toto potěšení odepřu, co nejdéle, jak jen to bude možné. A to že k Tobě necítím strach ani zášť či nenávist, neznamená, že nebudu trpce želet, vezmeš-li si kohokoliv z mi blízkých tam, kde to neznáš ani Ty, jsouc pouhým průvodcem k prahu, který je Tobě zapovězen, tam, odkud se ještě nikdo nevrátil a pokud někdo nahlédl a zůstal s námi, není jeho svědectví přes oponu zamlženého vnímání co věřit, byť se některé rysy podivuhodně shodují, že, pane Raymonde A. Moody ... Za ten žal nemůžeš Ty, jsi pouze nástrojem toho, čemu můžeme říkat Osud, Bůh, Náhoda, Karma, Předurčení; přesto ta bolest je nevýslovná a nesdělitelná. Ale s tím Tě nebudu zatěžovat, takové rozumování Ti nesluší a nepřísluší, Ty spravedlivá a nestranná i bezlítostná.

   Nu, je na čase se rozloučit … Ty půjdeš opět dál za svými neradostnými povinnostmi a já za svými tu více, tu méně radostnými, tak to už bývá; i za svými tužbami, toto slovo pro Tebe však nic neznamená.
   Ano, Ne - ruku ti nepodám, ne teď a dobrovolně vůbec nikdy.
   Ale, prosím, na odchodnou se jemně dotkni svým malíčkem mého malíčku.

   Protože se říkává: Více si váží Života ten, na koho sáhla Smrt.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz