Ačkoli v tomto lůžku ležíval každý večer, zrovna dnes mu připadalo podivně těsné a neútulné. Snad to bylo způsobeno i tím, že byly Vánoce, a on, jako každý jiný desetiletý chlapec měl své tajné přání. Avšak přesto se od svých vrstevníků lišil. Oni prahli po nových videohrách, mobilních telefonech a dalších vymoženostech, které jemu nic neříkaly. Jeho touha by těm druhým připadla vskutku směšná. Ale on, dítě dětského domova si nemohl přát nic jiného, než rodinu, která by ho milovala. Vzpomněl si, jak kdysi dávno se svým otcem zdobil stromek, máma se smála v kuchyni a něco volala…Slzy, které si vyhloubily cestičku jeho tváří byly podivně horké, plné hořkosti a smutku okolních zdí. Aby mě tak někdo slyšel brečet, pomyslel si a kvapně se rozhlédl po pokoji. Další dvě postele, rytmicky se zvedající deky – podivné uklidnění pro jeho mladou a ztrápenou duši.

            Pro jistotu ještě jednou obhlédl celý pokoj. V hlavě se mu rodil plán, který by mu mohl pomoci k jeho snu. Ale bude k tomu potřebovat absolutní klid. Hlavně někoho nevzbudit. To by byl malér. Opatrně odhrnul přikrývku. V pokoji bylo chladněji, než čekal. Ale to nevadí. Vezme si bundu. Potichu se posadil a položil levou nohu na zem. Podlaha jej studila na chodidle, ale on tomu nevěnoval pozornost. Ještě druhou nohu a postavit se. Tak, to je ono. Letmý pohled po spolunocležnících. Spí jako zabití.

Pomalu otvíral skříň, která kupodivu nezavrzala. Připadalo mu to jako zásah nějaké vyšší moci. Ze skrovného obsahu vytáhl svou bundu. Okamžitě si ji oblékl. Ještě zapnout zip. Zvuk se rozlehl pokojem jako řev pravěkého netvora. Polekaně pustil jezdce a prudce se otočil, aby zjistil, jestli někdo není vzhůru. Uf…Kdyby kámen spadnuvší z jeho srdce mohl vydat nějaký zvuk, bylo by v tu chvíli vzhůru celé zařízení.

            Na nějakou chvíli musel sednout na pelest postele a uklidnit se. V jeho hlavě neustále bubnovalo jedno jediné slovo – útěk. Doráželo na jeho vědomí a snažilo se proplazit až ke svalům. Po krátké chvíli se mu to přece jen podařilo. Druhý pokus bude jistojistě tím posledním. Zvedl se a sebejistě zamířil ke dveřím, jakoby se nic nedělo. Vzal za kliku a otevřel. Záře z chodby jej udeřila do obličeje. Co dál? Zůstal stát a uvažoval. Slovo se najednou choulilo někde hluboko, jak kdyby nikdy neexistovalo. K dalšímu kroku jej donutil až pohyb za jeho zády. Bylo to jen nevědomé převalení, nebo se někdo skutečně vzbudil? Nechtěl to zjišťovat. Raději vykročil vstříc svému zvolenému osudu. Ještě za sebou váhavě zavřel, a malou část velké cesty měl za sebou.

            Místo, kterým procházel několikrát denně bylo cizí a odpudivé. Nemohl se dočkat, až bude pouhopouhou špinavou vzpomínkou kdesi hluboko v jeho hlavě. Nenáviděnou a nikdy nevytahovanou minulostí.

Myšlenky jej donutily k dalším činům. Opět se v jeho krocích ocitlo sebevědomí. Vždyť nemůže prohrát. Výsledek už je tak blízko. Cítí to. Konečně se ocitl na konci před velkými dveřmi. Pokoje, které před tím míjel, skoro nevnímal. Byly za hradbou jeho myšlení, někde daleko. Daleko, jako sen…

            Vchod se najednou sám od sebe otevřel. Co se to děje? Že by nějaký zázrak? Pomalu se zvětšující štěrbina odhaluje, že se zázrak nekoná. Jen další z mnoha průšvihů. Vrchní sestra však nevypadá naštvaně. Svým klidným hlasem se ptá: „Kampak, mladý muži?“

            „Jen na záchod. Chce se mi čůrat.“ Další boj prohrán. Do očí se mu vehnaly slzy. Takhle to skočit nemělo. Takhle ne. To si přece nemůžu zasloužit.

            „Ale no tak. To přece není důvod k tomu, abys brečel,“ uklidňuje ho něžný hlas. Její ruka mu pomalu a citlivě stírá krokodýlí slzy. „Jestli chceš, můžu jít kousek s tebou,“ nabízí se.

            Ne, to bych nemohl utéct, probíhá mu myslí. Avšak jeho hlava dělá něco jiného. Kýve na souhlas. Co to děláš? Takhle se ti to nikdy nepovede. Pomalou chůzí se dostávají až k toaletě, kde jej doprovod opouští. Podívá se na dveře označené čůrajícím panáčkem, ale nevstoupí. Místo toho se vrací zpět do svého pokoje. Pomalu dojde až k číslu čtyři. Jeho číslu. Příště to určitě vyjde. To už ji nesmím potkat, a určitě se dostanu pryč.

            Pomalu ulehá a o několik chvil později usíná spánkem spravedlivých. Přece jen dnes prodělal těžký boj. V jeho hlavě se rodí sen. Opět vidí svého otce, jak zdobí stromek a svou matku smějící se v kuchyni…

            A kdesi nedaleko, jen za několika zdmi, leží překvapení, které se nedává pod stromeček, ale je cennější, než kterýkoli dárek. Je to jen list papíru. Veledůležitý list papíru. Za pár dní již nikdy nebude hoch z pokoje číslo čtyři sám…Šťastné a veselé – a krásnou noc splněných přání!