Opět se přistihl jak sleduje ten obraz. Nevisel na stěně přímo proti němu dlouho, ale už určitě desítky minut (možná i hodin – sám se ztrácel) strávil zíráním na něj. Znovu hledal něco, co ho pro něj činí tak přitažlivým. A znovu nic nenacházel.

Nijak dokonale namalovaná krajinka. Les, kam často chodíval se svou expřítelkyní. Ano, od ní ho dostal (jako dárek na usmířenou po nehezkém rozchodu). Vlastně to byla jen směs různých odstínů hnědé a především zelené. Čím hlouběji do lesa hleděl, tím temnější byl. Kdyby si (bůhvíproč) nebyl jistý, že jde o zelenou, skoro by řekl, že les do hloubky zčernal. A právě na to nejtemnější místo tak často bezduše zíral. Do samotného srdce lesa.

Už poněkolikáté ho také napadlo, jestli se nejedná o nějakou formu woo-doo. Jeho milá ex byla kartářka (což byl hlavní důvod, proč se s ní rozešel – Bože, jak on ten její naprosto nevědecký přístup nenáviděl) a několikrát se na něj tajuplně usmála, že by určitě nechtěl vědět, kam mizí za některých nocí. Nebyly to jen tak nějaké noci, ale byly pečlivě vypočítané podle hvězd, samozřejmě.

Konečně se rozhodl. A pocítil neskutečnou úlevu, jakou přináší jen rozhodnutí, zbavující nás strachu. Nebylo pochyb – ten obraz musel být zničen. Ale ne obyčejně. Rituálně. Sám se tomu slovu usmál. Nešlo mu o to, že by věřil (nevěřil podobným věcem), že něco takového může zničit nadpřirozené účinky obrazu, ale přikládal tomu psychologický efekt. Byl si jist, že až uslyší tříštit se sklo na obrazu, bude skoro v extázi.

Sakra, jak dlouho už ale takhle stojí před tím obrazem a přemýšlí, zatímco oči má upřené do středu lesa? Nevěděl. Zato si byl jist, že žádné kývající se hodinky by na něj zdaleka nepůsobily takhle hypnoticky.

Stál na střeše svého domku a znovu (naposledy! – naposledy?) si prohlížel ten obraz. Držel ho v natažených rukou, tak aby obraz byl ve volném prostoru nad betonovou přístupovou cestou. Znovu se přistihl, že ztratil pojem o čase. Zmateně zamžikal očima a rozhodl se obraz pustit. Ale nedokázal otevřít křečovitě sevřené  prsty.

Ležel na zemi a cítil, že má zlomené asi obě nohy. Přesto se bolest mísila s pocitem uspokojení, když viděl střepy kolem sebe. Pak konečně zahlédl i obraz. Natáhl ruku a dal si ho před sebe tak, aby na něj viděl. Usmál se dětskosti obrázku a neuvěřitelnosti zářivě zelených stromů na jeho krajích. Stromy vedle ale už vypadaly skutečněji a ty vedle dokonce trošku hrozivě. A pak už jeho pohled sklouzl do středu obrazu, do černého srdce lesa. Opět.  Rád by křičel, ale nemohl. Ale dokázal zavřít oči.

Jenže stejně viděl srdce lesa promítnuté ve své fantazii. Zavřené oči vytříbily sluch a on zaslechl pravidelné údery. Tlukot se zesiloval a i střed obrazu, který nedokázal dostat z mysli, začal pulzovat. Srdce lesa tlouklo víc a víc a on si s hrůzou uvědomil, že to jeho pomalu přestává…