Už odmalička jsem slýchávala, jaký je můj otec výborný klavírista - ztracený talent, který se mohl hraním na piáno živit. Bohužel s jeho přibývajícím věkem zájem o hraní opadl a začal se věnovat podnikání. A když jsem se pak narodila já - prvorozená dcera, všichni doufali, že jsem jeho talent zdědila. Samozřejmě, že již v útlém věku jsem naše velké piáno, které se rozprostírá přímo ve středu obýváku nemohla přehlédnout. Zvědavost mě donutila zmáčknout klapku a já slyšela poprvé ten "lahodný zvuk".
„Marto,  poslouchej, já to říkal: Pavlínka má talent!" zvolal můj otec na mamku a běžel pro kameru. (Dodnes nechápu, jak mohl taťka po tom , co jsem omylem zahrála několik falešných tónů  konstatovat, že ze mě bude klavíristka). Moje opravdová "klavírní kariéra" začala ale  o několik let později: ve 2 třídě, kdy mě naši přihlásili na hodiny klavíru.  Ze začátku do mě paní učitelka vkládala velké naděje, dokonce jsem poctivě cvičila!!! Bohužel s  postupem let se její i moje naděje a vůbec naděje celé rodiny, že se zrodil druhý Smetana postupně rozplývaly. Již po třech letech klavíru jsem mohla s určitostí říct, že otcovy "klavírní geny" mi nepřipadly. Přesto hraji pořád dál, nyní již osmým rokem a musím říct, že snažení mých rodičů zbytečné nebylo. Sice nikdy nebudu hvězda klavírního nebe, zato jsem ale našla báječného koníčka. (A mimochodem, po mně se narodila ještě moje sestra, takže nic není ztraceno :D)