.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Ragnarök
(ze dne 18.10.2007, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Ragnarök
Soumrak bohů. Blíží se konec dní, poslední soumrak a závěrečný střet! Černý obzor více ještě zčerná a mrtví budou více než mrtví! Všichni padnem, dříve bolesti zakusíme takové, že nám mysli pomate. Pojďme tedy oheň a ocel opanovat, by jsme do nicoty ne sami, v průvodu nepřátel však, kráčeli!


Bödvar Bjarki procházel srocenými řadami svalů a ocele, až konečně vystoupil přede první řadu, přešel vrchol kopce, na němž se zastavil a pohlédl na krhavý pád slunce do propasti v zahnutě špičákovitých horách. Od vrchů kráčela armáda mužů, ta velká hradba štítů a oceli, od níž se zlatě odráží poslední divoké paprsky. Boty rezonovaly půdou a z jizvami protkaných rtů vycházel hrdelní křik odvahy, v echu se vracející od všech černých masívu obepínajících kotlinu. Nebe nad muži se sevřelo jak pěst ve vzteku, černajícími mraky temně rudě doutnala božská výheň hněvu. Zahřmělo a těžké kapky barvy černočerné rozstříkly se o pažení seker a mečů. Ostří se do mas zakousla právě v chvíli nejvyššího ozáření ponuré scenérie jasným bleskem, drtícím vršek skály a rozhánějícím havrany do stran. Lidská krvelačnost hodovala na střevech a krvi torz, zatímco nejsilnější z jarlů tříštili příliv svou bezhlavou neúnavností.

Bödvar měl dlouhý čas tušení smrti, snad již od chvíle, kdy jakási čarodějnice, snad jedna z norn, věštbami mu osvětlila něco z neskutečné křivolakosti wyrdu. A tak v ten moment, kdy mu šlachy přetrhl hrot zbraně, ani se již nedivil a padal k zemi, s křikem umírajícího medvěda, byvše v moment ten jeho lebka sekerou rozbita.

Dodupaly záhy vzteklé nohy a chmury zavládly mrtvou krajinou. Unylým splínem kráčely pak valkýry, bosou nohou lámajíce nestatečným mužům sanic kosti, přitom pějíc o slávě i zkáze. A nakonec také k rudému bodu v nebes zenitu heroje vedouc. Pohyb ustal na planině bitevní, vyjma roztrhaných vlajek cárů, v nordickém větru se třepotajících.

Heimdall z oblouku svého padlých karavanu břeskně tubou zlatě tepanou do Asgardu uvítal.
„Dlouhá cesta po Bifröstu z Midgardu se táhne,“ zvolal jeho směrem Fjölnir, král válečníků.
Heimdall pokynul mu a poslední cesty kus duhový most jim svitem svým ozářil.
„Prohýbající se stoly v síních Valhaly již vám jsou ustrojeny,“ zaburácel jeho hlas mocí.
„Vítejte, muži,“ děl pak jim nejmajestátnější z honorovaných, archebůh Ódin, stále vpasován ve svém mohutném trůnu, s kopím přes kolena, tvář chmur i prozíravosti svou pěstí pevně podepřenou. Na Bödvara zvláště, vítajíce ho v své Valaskjalfské síni, divoce pak pohlédl jediným svým okem, neb druhé za moudrost vyměnil. „Vítejte, válečníci. Dny se sčítají, věčný strom Yggdrasil hyne, muži se chápají jílců a ženy tuze smutnou píseň pějí. Blíží se konec dní, poslední soumrak a závěrečný střet! Černý obzor více ještě zčerná a mrtví budou více než mrtví! Všichni padnem, dříve bolesti zakusíme takové, že nám mysli pomate. Pojďme tedy oheň a ocel opanovat, by jsme do nicoty ne sami, v průvodu nepřátel však, kráčeli!“

Vypil Bödvar té noci dobré medoviny hojnost z lebek obrů i eposů zalitých krví na tucet si vyslechl. Však slavili bohové, duchové i válečníci hostinu poslední, užívali závěrečné noci, po níž hvězd už nebude a jen konečné ráno barvy krve, potu a kouře vůkol rozhostí se. Tehdy Bödvar se s otcem, jehož zarostlých skrání vposled batolíc se viděl, setkal, obejmuvší starého muže, ne nyní jak dítě otce, však muž muže si rovného a na skály kraj šli ku měsíci vzhlížet.
„Ech, dlouho zim, kdy za tebe v bitvách mízu jsem proléval,“ pravil stařec, k obzoru temnícímu oči sklápěje.
„Dávno, otče, opustils mne, mnoho vody uteklo v korytech lidských řek a nejeden štít mezitím praskl. Zde však jiné řeky tečou, kde i my se setkáváme, by jsme sekery jak jednu ku obloze pozdvihli.“
„Ano, jistě, bitevní vřava, co víc si přát. Však, synu, dlouhá doba uběhla pro mne bez dotyku topůrka, mnoho myšlenek mezitím mi hlavou prolétlo, a tak uvažuji a tebe se synu, ptám, byl-li jsem ti vůbec dobrým otcem?“
„Otče, to tvé kosti se lámaly, když v kolébce jsem se kolébal. To tys kolébku tesal i za nás všechny umíral, což zapomněls?“
„Nezapomněl,“ zabručel kmet, hladíc si vous. „Je-li však lepší rodič mrtvý či živý, jež ti bude na blízku?“
„Ah, nač ty řeči!“ zvolal Bödvar, syn. „Zítra se vzájemně štítit budem a pro jednu chvíli, budu ti synem a budeš mi otcem, jak bychom na zemi zas žili!“

Dlouho ještě rozmlouvali, až úsvit přišel, nebyl však úsvitem, neb jen více tmy kraj ten náhle zalehlo. A moře nekonečnosti v závitech Midgardova hadího těla jak v křeči se rozlítilo, ženouc po svých černých vlnách černé lodě potrhaných plachet.

„Naglfar, jsa z nehtů mrtvých postaven, řeže hladinu svým kýlem a bandu úpících ďáblů veze k nám!“ ukázal jasnozřivý Heimdall k obzoru, načež Ódin v čelo jak svých berserkerů tak válečných bohů se postavil, po jedné ruce Thóra zuřivého, po druhé Tyra zamračeně vyčkávajícího.
„Vetřelcům náležitého uvítání přísluší!“ zamumlal potom skrz svou přilbu a paží svou znamení dal.
Jak draci ohniví planoucí koule z hradeb ku výšinám se vymrštily. Mnohé z těch světlušek širou jen moře hladinu osázely, by na ni uhasínaly v momentu tom, jiné však zlé ohněm čistily a nečisté co jen bylo v mořské hlubiny srážely. Kýly zlámané, korouhve ztopené a plachty zmáčené předznamenaly katastrofu nejedné z lodí, však jednu ni ohně, ni síly, od břehů neodrazilo.

Úroveň za úrovní, ztepilá, černá to loď, stěžně jak blesky, taran jak jednorožcův roh, bokem ku skaliskům přirazila, by pokroucené bytosti v závěsu za obry do říše božské abordovat se mohly. Hned Bödvar i Fjölnir, jediný mu rovný, kupředu poskočili, kde prvním bestiím hlavy stínali a jejich těla zpět v moře černý vír padat nechávali. Bödvar konec cítil, veselou píseň však jako by si pěl, vždyť v tváři úsměv mu hrál a s těžkou zbraní, jak kdyby jen rytmem zásnubního tance unášet se nechal. Jaké to však byly zásnuby! Pěkně krvavé, svatba žáru a mrazu, líbánky ohně se smrtí. I našel Fjölnir, proboden, první v nicotě osud svůj, načež Bödvar radš zpět k otci za skaliska ustoupil.

Bohové tam, na planině, trpěliví čekali, když vyjící zrůdy se přes kameny vrhaly.
„Meče ať zapějí píseň smrti, lámejme jim kyrysy a drťme lebky,“ zapěl Balder ve své moudrosti a prozíravosti, načež mocnosti se střetly.
Bok po boku Bödvar otci stanul – kde jeho oko si ostří nepovšimlo, tam mu stařec rád svůj štít nastavil, načež Bödvar v nejhorším, pro otce prostor těly proklestil. Ostří jen skřípalo, po kostech sjíždělo, zuby se na něm tvořily, však kde ocel únavou hynula, zuřiví blázni se bili, neb zítřka stejně nemělo být. Ódin konečně setkal se s Fenrirem, odvěkým to sokem svým, kterýžto vlk šedý tlamu rozevřel, v ramena Ódinova drápy zaryl a než kopí Gungi bodnout stihlo, bůh celý byl pohlcen. Tak věčný, bohů otec, válečníků všech těch pán, osudu svého, jež sám si soudil, konečně došel. Vřava však nekončila, šarvátka ta litá, mnoho krve vyteklo, rudé blesky do hlíny lidí bily, celý svět na kusy se rozerval, než v černé moře zapomnění klesat vše počalo. Na posledních pár ostrůvcích, Ódinův syn vrážel do vlkových útrob meč a kladivo Mjölnir po stovkách lebky drvilo, když Bödvarův otec zasažen k zemi upadl a syn jeho k hlavě mu poklekl.
„Upadám v hrob nejhlubší, zkrop mi jej synu, ještě trochu cizí krví!“ zamumlaly bledé rty, než oči v hlubiny lebi se propadly.
A Bödvar v tanci smrti, jak malström, či tornádo běsnící, smetl vše zbývající z říše hmotné přes okraj ostrůvku posledního. A nakonec, probodnuvší se se s obrem navzájem, ve chvíli úplně poslední, kdy i Lokiho věčná zášť vyhořela a zhasla, kdy i Thór nejsilnější byl náhle proti proudu slabý jak list ve větru, vše skončilo, propadlo se, had Midgard sám sebe utopil v příboji a hladina se konečně zas uklidnila.

A na černé hladině, podobné téru, nehnulo se už ničeho, nezčeřila ji žádná vlnka, vzduch se nehýbal a nastalo dlouhé, předlouhé ticho. Ticho po bouři.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz