|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | |
1 |
| 2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
| 9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
| 16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
| 23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
| 30 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čtou 4 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček
(ze dne 23.09.2007, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček
Karel stráví v zemi přesliček první týden, již se mu však ten kraj zdá být domovem od dětství.
Probudil se o dost později, než by se probudil doma nebo na Akademii, protože tady nesvítilo slunce. Viděl nad sebou obličej, byl však rozespalý, mžily mu oči a nerozpoznal jej.
„Ni’ja?“ zeptal se.
„Asi tě zklamu, jsem to jenom já,“ řekl Cyril Kečetrk. „Ale pokud jde o Ni’ju, tak ta je v pořádku. Naštěstí.“
Karel se posadil.
„Namíchal jsem to tedy správně?“ zeptal se dychtivě.
„Ano. Měl jsi štěstí. Kde jsi vzal Nuhgrid?“
„Mince, kterou mi dal táta, byla z Nuhgridu. Můžu ji vidět?“
„Ne, ještě spí. Chci tě jen pochválit. Zachránil jsi lidský život a toho já si vážím. Jsem hrdý na to, že jsi můj žák. Tvůj otec na tebe bude také hrdý, až ho najdeme. Aer…tvoje máma na tebe bude taky hrdá.“
„Ona o tom neví?“ podivil se Karel.
„Ne, včera v noci odjela. Já a několik mužů dnes také někam pojedeme, ty zůstaneš tady. Nejprve tě ale potřebujeme na to, kvůli čemu tady vlastně jsi. Uprav se a pojď za mnou. Tady máš čistý plášť.“
S tím mu na postel položil nový tmavě modrý plášť a vyšel na chodbu. Karel byl šťastný, že se mu to tak povedlo.
Otevřely se dveře a do úzké chodbičky vyšel Karel.
„Tak pojď za mnou,“ vybídl ho Cyril a zamířil dolů po schodech.
„Mluvil jste s její matkou?“ zeptal se po cestě Karel.
„Zůstala u ní, ale říká, že až budeš mít čas, máš přijít, ráda by ti poděkovala.“
Karel měl pocit, že si ho teď všichni kolemjdoucí Dexové nějak zvláštně prohlížejí. Kdoví, co se vlastně odehrálo v noci, napadlo ho. Vešli do místnosti. Ve zdi byl vklíněn obrovský zářící krystal. Karel nedokázal pochopit, jak ho jeho otec mohl vydobýt v cizině a přinést sem. Vždyť musel vážit několik tun.
„Dotkni se ho,“ řekl Cyril.
„To je vše? Jenom se dotknout?“ udivil se Karel.
„Ano. Odblokuješ ho a my se postaráme o zbytek. Dotkni se ho a můžeš jít.“
Karel k němu přišel a položil na něj dlaň. Byl na omak teplý, jakoby plál vnitřním plamenem.
„Děkuji ti za to, že mi ukazuješ, jak tvořit život. Z potu tvé ruky můžu klonovat nukleovou kyselinu…“ ozval se mu v hlavě tajemný hlas.
„Bezva! Díky, můžeš jít,“ řekl Cyril a Karel vyšel z místnosti.
Tak, teď udělal to, co měl udělat. Bylo to až příliš jednoduché. Karel se vydal navštívit Ni’ju.
Vešel do malého bytu. Z ložnice vyšla Ni’jina matka. Když spatřila Karla, vrhla se na něj a objala ho.
„Díky ti! Zachránil jsi ji!“ volala a mačkala ho ze všech sil.
Když ho konečně pustila, spatřil, že v ložnici, z jedné postele na něj kouká malá kulatá, skoro dětská a přesto znalá pojmů dospělého světa tvář. Karel vykročil směrem k ní. Zastavil se nad její postelí. Posadil se na kraj postele. Ni’ja už vypadala dobře, měla zdravou barvu a přímo kvetla. Posadila se a řekla: „Auto firea fillius.“
Karel nevěděl co říká, ale napadlo ho, že to je nejspíš poděkování. Vždyť auto znamená já a fillius znamená zachránce. Nevěděl, co znamená firea, ale ani se tím netrápil. Vložila mu ruku do dlaně. Byla teplá, suchá a příjemná. Karel ji jemně zmáčknul. Usmála se na něj a řekla něco maxxálsky matce. Ta přikývla a Ni’ja se zvedla. Odešla za dřevěnou přepážku a nechala Karla na chvíli samotného.
„Asi se jí líbíš, celou noc se na tebe vyptávala,“ řekla její matka.
„Co to znamená firea?“ zeptal se Karel.
„Děkuji,“ odpověděla okamžitě Ni’jina matka.
Vyšla převlečená Ni’ja a chytila znovu Karla za ruku. Vyšli z bytu a zamířili úzkou chodbičkou k východu. Nedaleko od nich prošel Cyril s jedním Dexským poručíkem.
Když Karel vyšel z hlávky a ucítil zase svěží vzduch, cítil se jako znovuzrozený. Na palouku před hlávkou se už řadili vojáci. Cyril před nimi chodil a něco jim říkal. Ni’ja ho zatahala za ruku a odvedla pryč. Procházeli se s Ni’jou pořád dál a dál od hlávky. Občas se kolem mihl neomlok, na oba si však netroufl. Když už byli dost daleko, sedli si do trávy, do stínu mohutné a pokroucené přesličky přízemní. Ni’ja ukázala prstem na přesličku a řekla: „Preal udiss.“
„Přeslička přízemní,“ řekl Karel.
Potom Ni’ja ukázala na kotouč slunce a řekla: „Quis.“
„Slunce,“ řekl Karel.
Vypadalo to, že mu Ni’ja chce něco říct, neví ale jak na to.
„Auto imous Ni’ja. Oni auto fillius imo nautris, nauris y inoitis. Auto firea, auto in fest denn.“
Snažila se mu to vysvětlit pomoci jednotlivých slov, on ale vůbec nevěděl, o čem mluví. Naznačil, že neví, o čem mluví.
„Auto,“ řekla Ni’ja a ukázala na sebe.
Potom řekla: „Oni,“ a ukázala na Karla. Při slovech „fillius, nautris, nauris y inoitis“ ukazovala také na Karla. Ale on v tom měl zmatek. Jelikož nevěděl, co říct, raději Ni’ju políbil. Tomu zjevně rozuměli oba.
Po zbytek dne byli spolu venku. Moc už nemluvili, protože si stejně nerozuměli. Když se večer vrátili do hlávky, Cyril už byl pryč. Karel si připadal opuštěný, protože byl v hlávce jediný, kdo se neuměl domluvit. Jediný člověk, se kterým se mohl bavit, byla Ni’jina matka. Přesto trávil Karel nejvíce času s Ni’jou.
Byl krásný den a oni byli od hlávky ještě dál, než jiné dny. Do té chvíle se jen drželi za ruce, teď se líbali. Ni’ja tiskla své tělo čím dál, tím víc na Karlovo. Karel pochopil a aniž by odtrhnul svá ústa od jejich, začal levou rukou rozepínat kovové knoflíky na její světle modré bundě a riflích. Ucítil Ni’jinu ruku, jak mu přejíždí po těle, uvolňuje zip u kalhot a hledá způsob, jak rozdělat neprůstřelnou vestu. Konečně mu její prsty rozepnuly přezky na boku neprůstřelné vesty a ta se svezla k zemi, kde už leželo Ni’jino šatstvo, Karlovy bojové kalhoty a vrhací nůž. Když se pak ten spletenec dvou lidských těl, kryt jen dlouhým tmavě modrým Fidohalerkským pláštěm, svezl do svěže zelené trávy, ani jeden z nich nepomyslel na důsledky. To byla možná škoda a možná dobře, rozhodně jim to však můžeme odpustit, vždyť jim bylo jen patnáct let. A to je někdy zatraceně malý věk pro velkou zodpovědnost.
Potom však přišla Cyrilova zpráva. Zněla: „Jsme u C33 a sčítáme armádu. Je nás málo, potřebujeme mobilizovat řadu B. Nechť řada B prochází přes vaší hlávku, protože pro ní máte dost klanových zbraní.“
K hlávce přes den přilétala plná vznášedla Dexů ozbrojených meči a píkami.
„Proč mají takové zbraně?“ zeptal se Karel Ni’jiny matky.
„Nevím. Myslím, že chce Cyril použít DAMN. Zmiňoval se o tom.“
Karel nevěděl, co to je DAMN. Sevřel ruku od Ni’ji, najednou by od ní však hned utekl. Pocítil spontánně obrovskou touhu letět s Dexy. Letět tam, kde je Cyril. Tam, kde se budou dít velké věci. Ni’ja se na něj podívala a hned jí došlo, na co myslí. Políbila ho a maxxálsky ho začala prosit, aby se na to vykašlal, protože je jenom dítě. Vtom však jedna dlaň vyklouzla z druhé dlaně a Karlovy nohy šly kupředu. Ni’ja se ho pokusila chytit, sevřela však jen vzduch. Musel jít a šel. Jakoby svět okolo oněměl a na bledém pozadí stáli jen ti dva, mezi nimiž se vzdálenost stále zvětšuje. Karel se vmísil do rozruchu dospělých Dexů a zvedl z hromady zbraní dlouhou čepel. Potom vzal uniformu a vlezl do jednoho ze vznášedel. Tam se začal oblékat. Nikdo si ho nevšiml ale on nevěděl, jestli to je dobře, nebo ne.
Ni’ja na všechny křičela, ať ho najdou. Běhala mezi vojáky a hledala ho. Než ji však někdo vyslyšel a než byla schopna Karla najít, všechna vznášedla obtěžkána Dexy odletěla. Zanechali tam Ni’ju samotnou. Padla obličejem k zemi a skropila pošlapanou trávu slzami.
O několik dní později.
Přiletělo vznášedlo, jediné vznášedlo. Vyšel z něj jediný Dex… …nebo to nebyl Dex? Měl potrhanou Dexskou uniformu, zaschlou krev na jedné nohavici a v ruce pevně svíral dlouhý meč. Byl však velmi mladý, sotva patnáctiletý.
„Karel&!“ vykřikla Ni’ja a vyběhla mu vstříc.
Setkali se a tiskli, jakoby se tisíc let neviděli. Za nic na světě se od sebe nechtěli odtrhnout. Karlovi se moc nechtělo mluvit o zážitcích z boje a ač na něj Dexové přes mluvčího (Ni’jinu matku) naléhali, nic neřekl.
Cyril se vrátil až o dva dny později. Karel na něj netrpělivě čekal před hlavním vchodem do hlávky. Chtěl svému otci rovnou ukázat Ni’ju. Stáli tam vedle sebe jako dva andělé, jako symbol muže a ženy, síly a krásy. A aniž by to tušili, všichni si je prohlíželi a potichu záviděli. Kdyby věděli, že závidí něco, co bude prudce utnuto, určitě by jich spíše litovali. Přiběhli dva Dexové – předsunutá hlídka a volali: „Metal!! bernatul! Cyril, Dell, Tix, Jan, Lidius y Aeria metal!! bernatul!“
Všichni Dexové okolo propukli v jásot a výkřiky úlevy. Metal bernatul – vítězství v boji, to znamená, že se vracejí jako vítězové z nějaké bitvy! A všichni! Cyril, Dell, Tix, Jan, Lidius a Aeria… …ale co jeho matka?
„Y Martina?“ zeptal se hlídky.
„Eunus,“ odpověděl muž.
Karel věděl, co znamená eunus, znamená to ne. Padla snad jeho matka? Podíval se na Ni’ju a ona mu to oplatila tázavým pohledem.
„Mia!“ řekl. „Auto mia!“
Podívala se na něj jakoby ji zkoušel.
„Aeria imo gy mia, auto uew,“ řekla Ni’ja.
„Cože? Jak může být Aeria moje matka? Asi ti dost dobře nerozumím.“
Karel byl celý zmatený. Pustil Ni’ju a utíkal k její mámě.
„Jak se jmenuje moje matka?“ zeptal se.
„Cože?“ podívala se na něj nechápavě.
„Jmenuje se moje matka Aeria? Jenom řekněte ano nebo ne, prosím!“
„Ano. Je v pohodě, právě se vrací,“ řekla trochu zmateně.
„Ale ona je Martina!“
„Je jí přes tisíc let, může být známa pod různými jmény, o kterých ti třeba ani neřekla. Létala tady často s Cyrilem, byli jako dvě hrdličky – zrovna jako ty a Ni’ja. Než potkala Jana, nositele krystalu.“
„Tisíc let?“ vykřikl Karel. „Je jí něco přes třicet! Byla gladiátorem!“
Karel se odpotácel zmatený. Dexové mu určitě nelhali, proč by to dělali? Najednou si Karel vzpomněl na den, kdy byl poprvé u Kečetrka v bytě: Spatřil fotku mladé dívky s naškrábaným nápisem Aeria a se srdíčkem. Tehdy se zděsil. Na tom obrázku byla stoprocentně jeho matka! Aeria? Ne, myslel si tehdy, to není možné, to je jenom náhodná shoda podoby.
„To ne!“ vykřikl a chytil se za hlavu.
Přišla k němu Ni’ja a chlácholivě mu položila ruku na rameno.
„Moje matka spala s mým učitelem!“ vykřikl.
Několik Dexů stojících okolo se na něj překvapeně podívalo, naštěstí žádný z nich (kromě jedné výjimky) nevěděl, co Karel říká. Kdosi z nich se potom obrátil a zvolal: „Metal deili!! redun!“
Opravdu, blížila se nepočetná skupinka lidí. Obklopili je oslavující a vřískající Dexové. Trvalo hodnou chvíli, než se Karel davem protlačil k vlastnímu otci.
„Tati!“ vykřikl.
„Synku!“ vykřikl on.
Padli si do náruče.
„Tati, co se…“ začal se Karel vyptávat.
„Povím ti to jindy, je to tajné,“ utnul ho Honza.
Ten večer se všichni veselili, jen Karel a Ni’ja smutně seděli v rohu, choulili se k sobě a každý ve svém jazyce šeptali zaklínadla, která měla zařídit, aby na sebe nikdy nezapomněli. Přáli si být spolu, ale Karel věděl, že se bude muset vrátit a dalších dlouhých 39 let studovat na Akademii. Byl z toho nešťastný, cítil se, jakoby měl umřít. Každý, kdo neměl srdce z elinia, je musel litovat. Karel ani nepomyslel na Evu, nepomyslel na to, že na něj Eva myslí, že Eva čeká, kdy se konečně vrátí z ošetřovny. Karel si ani nevzpomněl, na to, jak se s Evou líbal před vstupem na izolačku. To byl jiný svět. Tady byl teď jeho svět, jeho srdce, jeho tělo, jeho mysl. Tady patřil, tady, pod stín přesličky. Nenáviděl Akademii a Cyrila. Odvede ho! Je to nepřítel. Nejhnusnější nepřítel!
„Gy in gy denn,“ zašeptala Ni’ja.
„Slibuji, že nezapomenu,“ řekl Karel.
Slzy v jejích očích se vlivem Feronové iluminace zatřpytily jako diamanty.
„Vrátím se pro tebe!“ řekl a silněji ji stiskl.
Druhý den se rozloučil se svými rodiči a s Ni’jou a šel smutným krokem za Cyrilem ke krtkovi. Přes vlhko v očích skoro neviděl. Otočil se a rozpoznal rozmazaný obrys Ni’ji. Zamával na ní a zmizel mezi přesličkami. Ni’ja se otočila a schovala svou tvář do matčina objetí. Karel z bezmocného vzteku udeřil do přesličky. Potom nastoupil do velkého stroje. Cestoval domů, ale zdálo se mu, že se od domova spíše vzdaluje. A zatímco cestoval podzemními chodbami, v Ni'jině těle se jeho spermií oplodněné vajíčko pozvolna metamorfovalo v budoucího velkého bojovníka – muže, jehož jméno je složeno z příjmení dědy a příjmení babičky.
Chodby Akademie mu připadaly po tom týdnu úplně cizí. Postrádal všude ten Ni’jin hřejivý a bezstarostný (a přece tolik vědoucí) úsměv. Prošel izolačkou a vyšel na ošetřovnu. Nikdo tam nebyl, tak mu Cyril řekl: „Nezapomeň, to vše je tajemství a nikde tam jsi nebyl. Ve skutečnosti jsi byl na izolaci! Rozumíš?“
„Jo, rozumím,“ řekl Karel a otočil se.
Potom se však ještě zastavil a řekl: „Chci se zeptat na mou matku. Jmenuje se Aeria?“
Cyril byl zaskočen a překvapen. Potom řekl: „Až jednou budeš stát v čele velké armády, budeš tu odpověď znát.“
Karel ještě ale musel něco říct: „Teď jsem si tak vzpomněl, když jsem sahal do zeleného plamene, spálil jsem se. Značí to, že jsem svou přísahu nemyslel vážně?“
„To tajemství ti tedy objasním,“ řekl Cyril. „Plamen je udělán tak, že pálí, jen když se v něm něco pohybuje velkou rychlostí. Kdo věří v to, že nebude popálen, ten tam bude ruku dávat klidně a pomalu a stejně tak ji vytáhne. Když ty jsi ji vytahoval, nebyl jsi si až zas tak docela jistý a proto jsi to chtěl rychle odbýt. A pohnul jsi rychle rukou, tak jsi se spálil.“
S tím se Cyril vrátil na izolačku a nechal Karla o samotě. Karel setřel zbytky slz a vykročil na chodbu.
Nemusel kráčet příliš dlouho, na své spolužáky narazil brzy.
„Karle! Oni tě už pustili?“ zvolal Myslivec.
Zpoza Myslivce vyběhla Eva a poplácala Karla po rameni se slovy: „No vidíš, už to máš za sebou!“
Karel nic neodpovídal. Otočil se a zahleděl se do země. Kdyby tak věděli, že já už jsem zabíjel, pomyslel si. S tou myšlenkou si zároveň v paměti přehrál celou bitvu.
|
Zobrazit článek Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček
|
|
