.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: tzv. Hilsneriáda, aneb "Nechoďte do lesa!"
(ze dne 05.10.2007, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

tzv. Hilsneriáda, aneb "Nechoďte do lesa!"
Skutečný příběh o moci pověr a lidské zaujatosti. Rovněž zachycení prvních okamžiků slávy T. G. Masaryka.

29. března 1899, středa, město Polná
Dveře krejčovské dílny se otevřely. Dvě mladé dívky vyšly ven. Bylo hodně pokročilé odpoledne a rudý kotouč slunce se pomalu stáčel k obzoru. Anežka Hrůzová se podívala směrem k hustému temnícímu lesu. Druhá dívka pohlédla stejným směrem a potom starostlivě řekla: „Opravdu chceš tak pozdě jít domů? V lese tě překvapí temnota a víš, že s nocí přichází strašidla. Upíři a vlkodlaci.“
„Jsou jenom ta strašidla, která si naše mysl utvoří,“ zasmála se Anežka. „Neboj, půjdu po cestičce, nemůžu zabloudit. A když sebou hodím, snad budu za lesem dřív, než na něj padne tma.“
„Jak myslíš,“ řekla druhá dívka a vrátila se do domu.
Město už bylo poměrně potichlé. Anežka si začala pískat oblíbenou písničku a vydala se k lesu. Brzy ji obklopily stromy. Spolu s přibývajícími stíny se Anežce zdálo, jako by se na ni stromy tlačily těsněji a těsněji. Jakoby ji chtěly obejmout a už nikdy nepustit. Nedaleko od ní zašustilo křoví. A potom blíž. Anežka se zastavila a naskočila ji husí kůže. Může to být liška. Ale nemusí. Spíš to zní, jakoby se křovím prodíral nějaký člověk. Přes hustou clonu tmy Anežka nic nevidí, ale cítí něčí zlý pohled. Oči v temnotě. Už nestihla vykřiknout. Ze tmy se vynořil obrys člověka třímajícího hůl. Vrahova volná ruka udeřila Anežku do obličeje a ona spadla do trávy. Zezadu ji na záda prudce dopadla hůl. Ozvalo se křupnutí. Anežka se zvedla na kolena a objala rukama štíhlý kmen borovice. Vzápětí ucítila ránu kamenem do ramene. Celé tělo se jí zmítalo v bolesti. Přišla další rána kamenem. Anežka dopadla obličejem na kůru stromu a jen cítila, jak z ní něčí ruce strhávají šaty. Za chvíli z její krásné květované sukně zbyl jen cár hadrů. Dopadla na kolena do mechu a klečela nahá před oním tajemným neznámým. Kolem krku se ji náhle sevřelo lano a hluboce se jí do něj zařezalo. Začala marně lapat po dechu. Bože, ať už to skončí, pomyslela si. Lano povolilo a svezlo se na zem. Napůl uškrcená Anežka si neužila vzduchu moc dlouho. Ucítila chladivé ostří nože na krku. Potom prudkou bolest. Poslední, co na tomto světě cítila, bylo jak ji vlastní krev zkrápí obnažená ňadra. Pak už necítila nic.

31. března 1899, pátek
Marie Hrůzná, Anežčina matka už pomalu přestávala věřit myšlence, že by mohla její dcera být v Polné u krejčího Prchala. Ještě ve středu večer se uklidňovala myšlenkou, že se její čerstvě dospělá dcera určitě rozhodla zůstat přes noc u přítelkyně a že ani přes den se jí nechtělo vracet. Ale že by den před Bílou sobotou nedorazila ještě domů? Tomu se jí nechtělo moc věřit. Něco se muselo stát, tím si už byla jistá. Ale přesto se utěšovala, že to tak určitě není, že její dcera určitě jen zůstala další noc u krejčích v Polné. Rozhodla se tedy do nedalekého města vydat osobně. Celou cestu lesem, se jí zdálo, že atmosféra kolem ní je nějak zvlášť dusná. Ani ptáci nezpívali jako obvykle, ani stromy nešuměly. Celý les zlověstně mlčel, jakoby se v něm stalo něco strašného. Marie potlačovala myšlenku, že by se to něco mohlo týkat její dcery. Ale přeci jen v ní hlodalo zlé tušení. Když u Prchalových zjistila, že Anežka tam už dva dny není, zhrozila se a vyburcovala půlku Polné do pátrání. To se protáhlo až hluboko do noci, jenže měšťané s lucernami v rukou neúnavně šlapali mokrou trávou a volali Anežčino jméno. Ale bezvýsledně. Jejich lucerny vrhaly na pokroucené tvary mohutných stromů zvláštního žlutého světla, které se měšťanům lesklo v odhodlaných očích a dodávalo jim děsivého vzhledu.

1. dubna 1899, Bílá sobota
Pátrání se protáhlo až do rána. Svíce v lucernách už dávno nesvítily. Marie už byla maximálně zoufalá a pomalu to celé vzdávala, když tu se odkudsi zepředu ozval zděšený výkřik. Marie vyběhla a nehledíc bodláčí, které ji rozdíralo kůži, hnala se kupředu jako štíhlá laň vyplašená věčně hladovým vlkem šedivcem. Prudce zastavila zbledla. Při tom pohledu se jí zatočila hlava a musela se posadit do kapradí.
„Je podkošerována,“ vykřikl kdosi z lidí.
Všichni věděli, co ten výraz znamená. Podkošerovat znamená zabít zvíře vykrvácením, což je způsob, jakým Židé získávali maso k rituálně čistým pokrmům.
„To museli udělat Židi,“ zasyčel kdosi. „Podívejte se na její krk – taková široká rána a přitom tráva je až na pár kapiček úplně suchá a zelená. Za tu dobu by se musela tráva zbarvit do ruda! Židi přece potřebují ke svým obřadům krev křesťanských panen!“
„Pak to určitě udělal Hilsner!“ ozval se někdo jiný.
„Pověsit Hilsnera!“ křičelo pár lidí.

Leopold Hilsner byl třiadvacetiletý Žid. Nebyl nijak vyučen, nepracoval a ani o práci nestál. Nehleděl dál než do druhého dne. S matkou, slabomyslným bratrem a sklerotickou tetou žil ve sklepním bytě pod Polenskou školou. Až do té chvíle neměl s ostatními žádné problémy, jako povaleč však byl velmi neoblíbený. Seděl zrovna ve svém bytě. Zdi byly bez omítky a v celé místnosti bylo šero jako ve vinném sklípku. V rozích byly nataženy pavučiny a ze stropu plynule odkapávaly kapky na lehký stůl, na němž měl Leopold položený obličej a v sedě spal. Hlasité zabušení málem vyrazilo dveře z pantů.
„Ve jménu spravedlnosti, otevři, bídáku!“ ozvaly se hrubé hlasy.
Hilsner se probudil a pomalu šel ke dveřím. Ty se však náhle prudce vyrazily a do místnosti vběhl zuřivý strážmistr Klenovec. Když Hilsner spatřil jeho mohutnou postavu, zbaběle vykřikl a dal se na útěk. Jenže ze sklepa vedly jenom jedny dveře. Poslední, co cítil, byla pěst v obličeji.

Probral se a hleděl do tváří mužů z právního výboru.
„Byl jsi 29. března v lese?“ zeptal se ho jeden z nich.
„Proč?“ vypískl Hilsner vyděšeně.
Když mu to řekli, zbledl.
„Já jsem nikoho nezabil…“ bránil se chabě.
S Hilsnerem to začínalo vypadat hodně špatně.

12. září 1899, Kutná Hora, soud
„Tak co? Přišel jsem včas,“ zeptal se Zdenko Auředníček, přední kutnohorský advokát.
Klenovec dovřel dubové dveře a utopil svůj pohled v bezbřehé moudrosti Zdenkových očí. Změřil si ho pohledem a pohrdavě řekl: „Divím se, že takový profesionál jako vy chce dobrovolně hájit takového pobudu.“
„Mám dojem, že se o Hilsnera zajímají i větší kapacity,“ řekl Auředníček.
„Chcete, abych vás tedy seznámil s celým případem?“ zívl Klenovec a vytáhl z fraku dva doutníky.
„Chcete?“ houkl, když si zapaloval.
„Ne, já jsem jen na dýmky,“ řekl advokát s tlustým knírem.
Usadili se spolu za stůl a mladé pohledné děvče jim přineslo kávu. Auředníček si vložil lulku do úst a zapálil. Brzy místnost zahalil mohutný dým a přidušená dívka musela otevřít okno, vyklonit se z něj a ze všech sil lapat po čerstvém vzduchu.
„Co víte?“
„Vím jen to základní. O Anežce, její mrtvole a o Hilsnerovi. O vašem předešlém vyšetřování však už nic nevím.“
„Dobrá,“ muž si po stole rozložil poznámky a začal: „Hilsnera jsme zatkli 4. dubna a státní zástupce jej obvinil z vraždy Anežky Hrůzové. Hilsner nám tvrdil, že v onu středu 29. března přemlouval své přátele, aby s ním šli do Březiny. Když odmítli, vyrazil sám, ale do lesa nedošel, bál se černé temnoty a vrátil se do Polné. Samozřejmě, neměli jsme žádné důkazy.“
„Ale ony se už nějaké našly,“ usmál se Auředníček, který věděl, že antisemitismus je všude.
„Ano,“ kývl četník hlavou, „zámečník Pešák nám sotva před měsícem řekl, že v den vraždy viděl Hilsnera ve čtvrt na šest na okraji lesa u Březiny, za ním ještě dva další muže…“
„Myslíte, že Hilsner lhal?“
„Nedivil bych se,“ přiznal strážmistr. „Podívejte, postavili proti vám Pražáka Baxu. Jeho projevy jsou jasně proti židům. Já osobně židy také nemám rád. Nikdo na tomhle světě je nemá rád. I kdyby byl Hilsner nevinen, jakože já vím, že není, stejně skončí na houpačce.“
„Baxa svědčí tedy proti Hilsnerovi. Agresivní a sebejistý politik. Nemám ho rád.“
Do místnosti vešel soudní adjunkt Baudyš.
„Přelíčení skončilo?“ zeptal se Klenovec. „Jak?“
„Tak, jak to každý čekal. Všichni jsou proti Hilsnerovi. Není zde šance.“
Auředníček se zvedl a řekl: „Pojď Baudyši, zajedeme si do Březiny.“

Dveře se otevřely a v nich se objevila zámečníkova nevlídná tvář.
„Co je?“ zamručel.
„Vy jste svědčil proti Leopoldovi Hilsnerovi?“
„Jo,“ řekl zámečník a odplivl si.
Slina dopadla na Baudyšovu botu. Připravil se k útoku, ale Auředníček mu položil ruku na rameno. Baudyš se ani nehnul.
„Odkud jste Hilsnera viděl?“
Muž vystoupil na zápraží. Od jeho zámečnictví to bylo k hospodě sotva dvacet kroků.
„Tady. Popíjel jsem teplající pivo. Fuj.“
„A Hilsnera jste viděl na okraji lesa?“
„Přesně. Objevil se tam se zlověstným výrazem a pak zmizel!“
„Myslíte si, že jsem hlupák? Ten les je odtud tak sedm set metrů. Nemohl jste nic vidět.“
„Viděl jsem, co jsem viděl,“ odporoval Pešák.
Kolem procházel chlapec.
„Hochu, máš chvíli času?“ otočil se na něj Auředníček.
„Jistě, pane,“ řekl slušně vychovaný mladík.
„Skoč tady s panem Baudyšem na okraj lesa a pak se zase vraťte, za odměnu dostaneš doutník.“
Chlapcovi zazářily oči a vyběhl, že mu Baudyš nestačil. Za chvíli byli u lesa. Z té dálky viděli jen obrysy postav.
„Tak, a teď mi řekněte,“ otočil se Auředníček na Pešáka, „kdo z nich je soudní adjunkt. Ten vlevo nebo vpravo? Snad poznáte dospělého muže od desetiletého dítěte? Nevíte? Já také ne. Na tuto vzdálenost absolutně nemůžete poznat lidi a už vůbec ne jejich výraz v obličeji. Nemluvíme už ani o tom, že tehdy bylo již šero.“

16. září 1899, Kutná Hora, soud

Baxa mluvil dlouho a ve všech přítomných rozdmýchal nenávist k židům. Navíc Hilsner ve snaze zachránit si kůži několikrát zalhal. Zdenko věděl, že teď bude mít těžkou práci, chce-li zvítězit.
„Nyní ať předstoupí obhájce,“ přikázal soudce.
„Když jsem vám před několika dny přinesl jasné důkazy, že svědectví zámečníka Pešáka nemá žádnou cenu, nevzali jste mne vůbec na vědomí. Kde se mám dovolávat zdravého rozumu a poctivého úsudku…“
Když si sedal, věděl, že prohrál. A také to tak vypadalo. Verdiktem bylo uznání viny a rozsudek smrti.
„Jsem si jistý, že není vinen,“ řekl Auředníček Baudyšovi, když mu povoz odvážející Hilsnera do věznice mizel v dáli.

Později
Místností se rozlehlo zaklepání.
„Dále,“ řekl Zdenko.
Baudyš vešel do místnosti.
„Tak jak reagovali na mou zmateční stížnost?“ zeptal se Auředníček okamžitě.
Baudyš vzal sklenku s vodou a zhluboka se napil.
„Zatím nic moc neříkali. Ale dovolil jsem si také trochu jednat na vlastní pěst.“
„Povídej.“
„Zašel jsem za vrchním státním nadvládním a vyprávěl mu některé naše domněnky, příklad, že Anežka Hrůzová nebyla zabita v Březině, nýbrž do ní jen přenesena, také jsem poukázal na podivné chování členů její rodiny.“
„A co on?“ dychtil Auředníček po informacích.
Baudyš mávl rukou: „Říkal, že Hilsner se po převozu do věznice zhroutil a ve strachu se dokonce přiznal a jmenoval komplice.“
„To bylo pod nátlakem. To nic neznamená.“
„Ano, zanedlouho se opravdu ukázalo, že si vše vymyslel. Naštěstí. Teď ho trápí nemoci, nespavost, bolesti hlavy a je šikanován svými spoluvězni.“
„Proklatě,“ řekl Auředníček.
„Ale není všechno tak špatné,“ řekl Baudyš. „Do vyšetřování se zapojil profesor Masaryk, který našel všechny nesrovnalosti ve vedení vyšetřování a vydal tuto brožurku.“
Baudyš položil na stůl brožurku nadepsanou Nutnost revidovat proces polenský.
„Myslím, že se s vámi pan Masaryk chce setkat.“

Později
Dva moudří, bohatě vousy zarostlí muži, si podali pravice. Auředníček hleděl do tváře největšího bojovníka za rozum, pravdu a svobodu jeho doby – Tomáše G. Masaryka.
„Velmi rád vás poznávám, profesore,“ řekl Zdenko a vybídl ho k usazení se.
„Takže vy se nyní zabýváte Hilsnerovým případem?“
„Ano. O samotného Hilsnera mi nejde, párkrát jsem ho viděl, mluvil s ním a četl jeho spisy. Jako povaleče ho odsuzuji. Víte, já bych nedivil, že lid věří těm báchorkám o podkošerování křesťanských panen, ale děsí mě, že se na nich může postavit vážné vyšetřování. Já jsem přesvědčen, že ten, koho v náboženství vede Ježíš, nemůže být antisemita. To je mi zcela jasné ne proto, že Ježíš sám byl Žid a apoštolové byli Židé… - ne, ale přijímám-li Ježíše, nemohu být antisemita.“
„Slyšel jsem,“ řekl Auředníček, „že vám teď chodí výhružné dopisy od studentů.“
„Kdyby jenom to! Když jsem po vydání brožury a po přestonání krátké nemoci přišel opět na univerzitu, studenti křičeli, syčeli a hrozili mi. Ani mě nepustili ke slovu. Myslel jsem, že se na mne vrhnou. Leč, muž který stojí za pravdou, nezná strachu. Vydal jsem další brožurku a nazval ji Význam procesu polenského pro pověru rituelní. Naštěstí mi s pomocí přispěli i lékaři pražské lékařské fakulty, kteří řekli, že člověk nemůže nikdy úplně vykrvácet.“
„Takže bude revize?“ vyskočil Auředníček
Masaryk pokýval hlavou.
„Jste skvělý muž!“ řekl Zdenko. „Tentokrát budou soudci muset uznat, že slečna Hrůzová byla zabita úchylem!“

25. října 1900, Písek, nové přelíčení

„To je podlost!“ vykřikl Auředníček.
I Masaryk, jindy klidný člověk, nyní supěl vzteky. Baudyš jen krčil rameny.
„Jak jsem řekl. Obvinili ho ze dvou vražd. Kdosi si vzpomněl, že v červenci 1898 byla nedaleko polné zabitá ještě jedna dívka – Marie Klímová.“
„To by ale mělo hrát v náš prospěch!“ zavrčel Masaryk. „Znamená to přeci, že se v okolí Polné již dříve pohyboval patologický vrah!“
Auředníček vstal a nevyzván předstoupil před soudce. Nečekal na výzvu.
„Pane porotce, prosím vás jménem všech nestranných a rozumných lidí. Zapomeňte na mediální manipulaci, zapomeňte na nepodložené a nekřesťanské řeči pana Baxy a doktora Pevného, který nyní zastupuje rodinu Klímovou, aniž by byl s případem pořádně seznámen. Nemyslete ani na to, že je Hilsner žid. A teď vás prosím, abyste s vědomím, že vás vidí Bůh, řekl podle vlastního svědomí, co si myslíte, že je pravda.“
Ale porotci smýšleli jako Baxa.
„Smrt,“ řekl soudce a soud se začal rozcházet.
„Jak jste mohl tak hluboko klesnout,“ řekl Auředníčkovi, když kolem něj procházel.

Na druhý den ráno

Zdenko stál pod deštěm. Dlouhé provazce mu stékaly po plášti. V ruce svíral objemný kufr. Tady skončil. Vedle něj stanul Masaryk.
„Gratuluji, vaše sláva konečně přesáhla naše hranice,“ řekl Auředníček. „Ale já… …prohráli jsme.“
„Ne tak úplně. Ministr spravedlnosti měl pochyby o správnosti rozsudku a požádal císaře Františka Josefa o zmírnění rozsudku ze smrti na doživotí. Vyhověl.“
„To je jedno, vyjde to nastejno. Co budete teď dělat?“ řekl Auředníček.
„Asi se vrátím na univerzitu. A co vy? Být vámi, jel bych do Vídně. Tam potřebují muže se srdcem na pravém místě.“
„Asi ano, děkuji za radu,“ hořce se usmál Auředníček a vyklepnul vodu z klobouku. „Vaše přátelství je to jediné, co mi ta kauza dala dobrého. Snad bude ve Vídni lépe.“
A vyšel do zvedající ho se mlžného oparu. Město Polná už nikdy nebude jako předtím.

Epilog
Karel I., Františkův nástupce, rozhodl v březnu 1918, aby byl Leopold Hilsner puštěn na svobodu. Ten pod jménem Leopold Heller prodával pohlednice, tužky a galantérii. Zemřel 9. ledna 1928 ve Vídni. Zdenko Auředníček, poctivý advokát, se ve Vídni opět prosadil jako zástupce českých spolků. Zemřel roku 1932 a nemusel se tak dívat, jak Hitler pokračuje v Baxových záměrech. Masaryka čekala hvězdná budoucnost prezidenta České republiky. Ale vraždy v Polné jsou stále obestřeny temnou mlhou. Kdo ví, kdo je tenkrát spáchal, přeberte si to sami. Jen jedno se ví jistě a vy se tomu možná budete divit – vrahem žid skutečně nebyl.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz