.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Prosinec  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31   

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí
(ze dne 21.11.2007, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí
Viriony o neskutečné velikosti jsou problémem, na který nebyli připraveni ani Fidohalerkové, ani Ultradexové.

Link kráčel po lesní cestě směrem, který Cieinb označil za spolehlivou cestu k věži, v níž bydlí mág Naiidrho. Sten sice chtěl jít s ním, ale nakonec byl přemluven, aby nešel. Les plný starých pokroucených stromů a lišejníků mu trochu připomínal domov, mohutné přesličky a vysokou trávu. Teprve k večeru došel k vysoké věži. Jenže, to co spatřil, bylo doslova děsivé. Věž byla v planoucích troskách a nedaleko před ní tábořilo asi čtyřicet loupežníků. Mezi nimi, u největší vatry, mlčky seděl on – napůl cyborg a napůl člověk. Byl to Kirelilak.
„Kirelilak!“ zařval Link a nedbaje ohrožení vlastního života vyrazil s dýkou v ruce.
Okamžitě se na něj sesypali loupežníci. Byl to předem jasně prohraný boj – Link se sice bil jako lev, ale jeho síly příliš rychle slábly a loupežníků bylo příliš moc. Kdyby byl Link Fidohalerk určitě by se probil, ale Link byl jen obyčejný Dex, ač velmi silný a mrštný. Celkem se mu povedlo dva loupežníky zabít a tři zranit. Potom, krvácející z mnoha ran, klesl vyčerpán k zemi a z posledních sil vrhnul dýku proti Kirelilakovi. Kirelilaka však minul, dýka projela hrudí loupežníkovi stojícímu vedle něj.
„Nechte ho,“ řekl Kirelilak a loupežníci udělali kolem Linka kruh.
„Pane, Fidohalerk nám nic neřekne,“ ozval se jeden z chlapů.
„Buď řekni něco racionálního, nebo buď zticha,“ okřikl ho Kirelilak, „tohle není Fidohalerk, to je Karlův syn.“
„Hajzle, zabil jsi mi otce,“ křikl Link a vyplivl z úst krev.
„O tom s tebou nehodlám polemizovat. Je to tak, zabil jsem ho. O to však nejde. Každý správný Fidohalerk by měl zastávat dva názory. Za prvé, nezáleží, kolik ran v bitvě zasadíš nebo utržíš, hlavně že to na rozdíl od svého soka přežiješ. Za druhé, nesuď, kdo je v právu a kdo ne, když neznáš všechny podrobnosti. Což si myslíš, že vy všichni jste ti správní hoši, kteří jsou zabít mne, proradného Kirelilaka, který bezdůvodně zabil tvého otce? Ale proč bych ho bezdůvodně zabíjel, všechno má přece nějaký důvod. Víš, Linku, kdo je otcem tvého strýce Lidia? Dell. Dell, který mě, když jsem byl malý, psychicky týral. Zesměšňoval mě, zasedl si na mě. Proč? Jaký k tomu měl důvod? Řekneš si snad, že vražda není odpovídající psychickému teroru. Ale vždyť to nebyla vražda! Byla válka, zabíjeli jsme se navzájem. I váš plán zněl: Zabít Kirelilaka. Proč? Protože jsem byl prostě nepřítel. Tvůj otec byl zase můj nepřítel. Musel jsem jednat jako každý ve válce: musel jsem ho zabít, abych sám přežil. On zemřel a já jsem přežil, to že musí vždy zůstat silnější je základním zákonem vývojem. Dexské lišky vyhynuly, protože mloci byli silnější. Mloci zůstali. Dexové vyhynuli – Ultradexové, respektive zbytky Neodexů zůstali. Pravda, ve skutečnosti bylo Ultradexů méně, než zbývajících Dexů, ale na tom už nezáleží. Nyní ti voperuji pikoimplantát a ty mi pomůžeš porazit tvé nepřátele. Pak zemřeš. Silnější zůstává, slabší umírá. V tvém případě byla horkokrevnost a zběsilost slabostí.“
„Parchante!“ zařval Link.

„Lidé, slyšte!“ vyvolávala Lenka na hlavním náměstí.
Vedle ní stál Ssethdserio a proto se kolem ní shromáždilo skoro celé město.
„Vláda tyranů skončila, stejně jako brzy skončí nemoci dobytka. Nyní, poté, co starý král zemřel, vám bude vládnout nový král, král moudrý, pracovitý, chápavý, král Ssethdserio, který stojí vedle mne. Nyní se již nemusíte obávat o svůj majetek, své ženy a dcery, svůj dobytek. Začne doba velké prosperity, protože král bude začínat od nuly, stejně chudý jako vy. Společně se budete muset vypracovávat – král je na vás nyní závislý.“
„A kdy bude konec umírání dobytka?“ zvolal kdosi z davu.
„Až vám zde kouzlem vytvoříme novou, nezávadnou trávu,“ řekla Lenka.
„A proč jste to ještě neudělali? Umíráme v nuzotě!“ křičel kdosi.
„Potřebujeme onertium, ale jeden z nás už pro něj šel k mágovi Naiidrhovi,“ řekla klidně Lenka.
„Kdy se vrátí?“ křičel někdo jiný.
„Nevím, musel jít až do soutěsky Mluvících kamenů k mágově věži!“
„Cože?“ vyprskl jeden vesničan. „Tam to znám. Ta věž už je sto let prázdná a zbořená. Kdo vám nalhal, že tam je nějaký mág.“
„Já,“ vystoupil kněz, „řekl mi to král než zemřel. A králi to řekl… …nějaký Kirelilak.“
„Cože?!“ vykřikla Lenka. „Kirelilak? Opravdu?“
„Na mou duši, král to říkal!“
„U Jasanova vybitého zubu, to teda zásadně mění situaci!“
A Lenka se rozběhla k hostinci.

„Cože?“ zvolal Lambda a vstal tak prudce, že povalil dubový stůl.
„Říkám, že Kirelilak na nás celou dobu šije boudu. Když zjistil, že hledáme onertium, šel ke králi a vydávaje se za poutníka mu nakecal něco o mágovi jménem Naiidrho a o tom, že má onertium. Asi tušil, že přijdeme s králem do kontaktu, nebo co. No, a teď si nejspíš na místě té věže počíhal na toho, koho vyšleme, protože věděl, že nebudeme vysílat všechny. Zřejmě už Linka má a získává z něj informace.“
„Sakra! Musel nás celou dobu sledovat!“ zaklel Dell.
„Měli jsme vyslat schopného bojovníka. Nebo Fidohalerka!“ vrčel Sten.
„Co teď? Jestli nás Kirelilak celou dobu sledoval, co by mu asi mohl Link říct?“ uvažoval Lambda.
„Nevím,“ vzdychla Lenka.
Vtom se však otevřely dveře a do místnosti vešel Link.
„Link?“ podivil se Lambda.
„Ano, já. A mám onertium, dvacet kilo, přesně jak…“
„…jsem to chtěl,“ skočil mu do řeči Dell a otevřel velký Fidohalerkský vak. „Teď už nám nic nestojí v cestě. Můžeme započít klonování a svést to na Rudolfa.“
Jenže Tečnové se to příliš nelíbilo. Na Linkově chování a jeho mysli se jí něco nelíbilo. Zachytila psychokinetický telepatický celotýmový příjem ze strany Lambdy: „Taky se vám jeho mysl zdá nějak spoutaná?“
Z druhé strany tekl proud mentionů od Standy, místního odborníka na mentální průniky a psychokinezi: „Ano, cítím to velmi zřetelně. Jestli je tohle Link, tak já jsem vlkodlak.“
„Co s tím uděláme?“ ptal se na mentionovém pásmu Lucianův mozek.
„Jak to probíhalo?“ zeptala se nahlas Lucka Linka.
„Hej, proč se všichni tváříte tak kysele?“ zeptal se Sten, který byl z onertia nadšen.
„Jak to probíhalo?“ opakovala Lucie Modrá svou otázku.
„V pohodě. Přišel jsem tam, hodil s Nidem řeč a on, vida že to bude sloužit dobru, naložil mi to onertium.“
„A co Kirelilak? Toho jsi nepotkal?“ přísně se zeptala Lucka.
„Ne, proč bych ho měl potkat, je přece v Santaru, ne?“
„Řekni mi, Linku,“ řekl Lucian, „jakou fyzickou vadu měl tvůj otec.“
„Nevím, proč bych na to měl odpovídat,“ odmítal Link.
„Odpověz,“ řekl Lucian výhružně a položil dlaň na jílec meče.
„Měl necitlivou špičku jazyka,“ řekl Link.
„Hm,“ zamručel Lucian a vzápětí obdržel od Standy telepatickou zprávu: „Tohle mohl Kirelilak vědět. Nech toho, já ho zkusím mentálně prohlédnout.“
Lambda mlčky souhlasil a nahlas se zeptal Della: „Když ti všichni pomůžeme, jak dlouho bude trvat výroba klonovacího přístroje?“
„No…“ Dell se zamyslel, „…asi půl roku.“
„Bezva! Takže je mým údělem vypustit v téhle díře duši. A to jenom kvůli tomu, že nejsme natolik silní, abychom z toho parchanta Rudolfa vytloukli ty Napthalové poměry. Krom toho, ty poměry může klidně znát ještě někdo jiný. Je to ubohé,“ vztekal se Sten.
„O to přece nejde!“ zarazil ho Lambda. „Nejde tady o žádného Rudolfa! Jde tady o záchranu těch lidí, o to, že bychom nemohli odletět s klidným srdcem, kdybychom je tady nechali a nepomohli jim, když jsme měli tu moc jim pomoct.“
„Lambda dokáže vždy promluvit za nás všechny – má pravdu,“ souhlasil Lucian.
„Cože? Víte vůbec, proč tady jsme?“ vyjel na ně Sten. „Moje obě srdce budou klidná, až to Kirelilakovo utichne! On je naším primárním úkolem.“
„Tak počkat,“ utišil Lambda všechny okolo a napětí v místnosti zhoustlo, „tohle bychom si měli ujasnit. Jaké jsou naše priority.“
„Samozřejmě,“ ozval se Lucian chmurným hlasem, „že naší prioritou je dopadení Kirelilaka. To ale neznamená,“ (Lucian pozvedl ukazováček) „že neposkytneme pomoc těm, kteří ji potřebují. Tedy vesničanům. Koneckonců, kdybychom chtěli odletět, už jsme to mohli udělat.“
„Cože? Jak?“ zvolal Cieinb. „Při mé moudrosti mi to nedochází.“
„Možná by ses neměl moudrostí tolik chvástat, když ti nedojde něco tak jednoduchého. Máme přece nyní přátelsky nakloněného krále, ne? A vesnické sýpky plné hradního zlata! Dáme Rudolfovi truhlice zlata a kdyby to bylo málo, necháme ho králem pasovat na rytíře – stejně teď sedává u kulatého stolu sám,“ rozvíjel Lucian svůj nápad.
„No jo, a co s tím onertiem?“ vložil se Link do diskuze.
Do Lucianovy hlavy přišla telepatická zpráva od Lenky: „Všímejte si Linkova jednání. Je-li opravdu ovládán Kirelilakem, bude se snažit náš odjezd co nejvíc oddálit. Aby měl více času se na nás připravit.“
Lambda na to reagoval nejracionálněji, nahlas rozhodl: „Dobře. Pomoci vesničanům je nezbytné, to je nezvratné. Na druhou stranu, i Sten má pravdu – nemůžeme se příliš zdržovat, pro Kirelilaka je každá minuta příležitostí připravit na nás past. A tak se ze dvou důvodů rozdělíme. Za prvé, aby ti, co zůstanou zde mohli pracovat na klonovacím přístroji, za druhé, aby nám mohli z vnějšku pomoci, kdybychom padli do pasti. Tady zůstane Lenka, protože si rozumí se Setserem, Dell, protože umí sestavit klonovací přístroj, Link bude Dellovi pomáhat a Standa, ten pomůže Lence ve vaší ochraně.“
Pak ještě k těm dvěma Fidohalerkům vyslal psychokineticky: „Zvlášť dávejte pozor na Linka. Kdyby něco, tak mne vyrozumíte.“
„Protestuji, musím dostat Kirelilaka!“ vykřikl Link.
„Ani se odsud nehneš,“ přikázal Lambda.
„Proč? Nevěříte mi snad? Jsme přece na jedné lodi! Chci Kirelilaka dostat stejně jako vy!“
„Už jsem rozhodl,“ řekl Lambda důrazně. „Nyní tedy metamorfujeme náš plán. Rudolfa vyzdvihneme za pomoci bohatství a titulu. Dell vyrobí Unnskou trávu na vlastní zodpovědnost. Doufám jen, že nebude výroba Napthalu trvat dlouho.“

„Zatraceně,“ zaklel Kirelilak. „Ti Fidohalerkové jsou chytřejší než jsem čekal!“
Zpoza něj se ozval smích. To se Cellie smála, protože byla přesvědčená, že by ji tam Lucian nenechal.
„Ticho! Kdo se ještě jednou usměje, toho zabiji. Stačí mi jeden vězeň!“ zařval.
„Co teď?“ zeptal se Kirelilaka podřízený Ultradex.
„Já… …já nevím.“

Lambdovy obavy se nakonec nepotvrdily a Napthal byl hotov velmi rychle (téměř okamžitě po Rudolfově a Juliině svatbě). Lucian, Sten, Čenda, Lambda a Lucka tedy konečně mohli vyrazit do Santaru.

„Tak, a teď zbývá jen doufat, že to bude fungovat,“ řekl Lucian a připoutal se v křesle pilota.
Všichni se připoutali, uvolnili a připravili na přetížení. Lucian aktivoval vstřikování Napthalu a loď sebou prudce trhla směrem k obloze.
„To bude jízda,“ těšil se Čenda Raatghud.
A vskutku, jízda to byla pořádná. Vzducholoď prudce zrychlovala a Santar se rychle blížil. Konečně.
„Jak nevyzpytatelné jsou cesty Fidohalerků,“ uvažoval Lambda.
„To ano,“ kývl Lucian hlavou, „jisté je jen to, že naším údělem je konat dobro všude tam, kde to je možné.“
„A přeci, člověk si nikdy nemůže být zcela jist tím, jestli koná opravdu dobro, nebo zlo. Vezměte si každé zabití, které učiníme. Zabíjíme, ale nikdy neznáme svou oběť natolik dokonale, abychom mohli s naprosto čistým svědomím říci: udělal jsem správnou věc.“
„Něco mi říká,“ zachmuřil se Lucian, „že jen dva lidé měli kdysi právo tohle říct.“
Celá kabina se pohroužila do mlčení.
„Musíš se k tomu pořád vracet? Je to už ukončená historie,“ řekla Lucka.
„Já nechci zapomenout. Cítím, že kdybych i já zapomněl, jejich činy by byly zbytečné. Vždyť, co po nich zůstalo? Prakticky nic, Dexové zanikli, nikdo o nich nesmí vědět…“
„Ale odvrátili hrozbu od Metalu!“ oponoval mu Lambda.
„Nechme toho, jsme nad Santarem,“ mávl Lucian rukou.
Pod nimi se rozprostírala malá vesnička, nedaleko od ní opuštěná chalupa na mýtině a hlavně obrovský skalní masiv.
„To jsou ty jeskyně! Tam musíme jít!“ řekl Lambda.
„Určitě je to past,“ řekla Lucka.
„Přesně tak,“ souhlasil s ní Lucian, „ale jinou možnost nemáme.“

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ řekl zničehonic Qersey.
Cyril se zastavil, obhlédl místnost, pak opřel svou pušku o zeď a posadil se na eliniový laboratorní pult. Metoděj seděl v koutě a prováděl první pomoc své rozdrcené stehenní kosti.
„No, zřejmě se tady ti sviňáci hned tak nedostanou a krom toho, za chvíli stejně oba nejspíš zemřeme, takže se klidně zeptej.“
„Totiž, strašně dlouho mi vrtá hlavou jedna věc. Fidohalerkská akademie byla vždy vyhlášená tím, že vše co podnikne je správné a v zájmů většího prospěchu Metalu. A potom uděláte takovou věc, že přijmete Myslivce jen proto, že je klon a Karla, který se přitom vůbec nehodí na Fidohalerka. Jak se mohlo stát, že jste dopustili takové věci?“
„No, jak bych to řekl,“ povzdechl si Kečetrk, „snad možná by bylo lepší, kdybych začal trochu obšírněji. Metal je jedním z mála států, ve kterém je tak hodně civilistů na tak málo válečníků. Například Krajové jsou prakticky všichni bojovníci. A přesto, civilisté v Metalu si žijí velmi spokojeně. Mají málo a lehkou práci, mnohdy i zbytečnou – to aby byl každý zaměstnán. Za to málo práce naopak mají velké příjmy. Žijí si v bezpečí, což se snoubí s nevědomostí. Oni neví nic o tom, jak za jejich spokojený život Fidohalerkové denně na bouřlivých Metalských hranicích platí vlastní krví a vlastním potem. Kdyby nebyli Fidohalerkové, všichni Metalci by zmizeli během jediného týdne. Za to vše od nich chceme jen tři věci: vlastenectví, spolupráci s Fidohalerky a aby se občas nějací ti dobrovolníci přihlásili do placené armády. Tak to prostě funguje u lidí – povětšinou slabí, ale když už síla, tak pořádná, jestli víš, co tím myslím. Třeba takoví Maxxálci jsou na tom hůře. Před mnoha tisíci lety to byla velká země, třesoucí se strachem. Technologicky byla totiž na výši ale po stránce válečné byla jednoznačně lehkou kořistí. Maxxálci měli tehdy na výběr: buď přijmou ochranu některého ze států a tím mu také odhalí svá tajemství, anebo si ta tajemství vezmou do hrobu. Dát se pod ochranu Krajů se rovnalo holocaustu. A tak byla mezi Fidohalerky a Maxxálci vytvořena Metalsko-Maxxálska smlouva. Ta v podstatě říkala, že všechny Maxxálské vědecké ústavy a laboratoře budou spolupracovat s Akademií a že nebudou provádět jakýkoliv duševní export vědy do jiných států než je Metal. Budou-li tyto podmínky ctít, Fidohalerkové za ně budou prolévat krev a budou je chránit vlastními životy. V případě porušení smlouvy by bylo celé Maxxálsko Fidohalerky vyhlazeno. Tohle je krutý svět.“
„To by nemohli pacifisti…“ vykřikl Qersey.
„Žádní pacifisté o tom nevěděli a my jsme se jich neptali. Žádní civilisté o tom neví. Nicméně, nemuseli bychom je vyhlazovat… …stačilo by je přestat chránit a téměř okamžitě by byli zničeni Kraji. Ta smlouva funguje a díky tomu mají Fidohalerkové nejlepší technologie a Maxxálci žijí. Pomíjím teď to, že Maxxálci jsou na vyšším technologickém stupni než Metal, protože Fidohalerkská technologie je tajná a do vývojových stupňů se nepočítá. Víš, proč ti to vše říkám?“
„Ne. Ptal jsem se na něco jiného.“
„Pochopitelně. Říkám to proto, abys poznal, že tohle je svět, ve kterém můžou přežít jen dva druhy: predátoři a ti, kteří jsou predátory chráněni. Pro producenty tady není dost místa. Každý voják počítá, že jeho nadřízený může udělat chybu a že může kvůli tomu zemřít. Stává se to a stává se to i mě. Ano, i kvůli mým chybám už zemřelo několik nevinných lidí. Jenomže, to byla válka a válka už je prostě taková – umírají nevinní lidé. I já vím, že kdyby generál udělal chybu, je mou svatou povinností zemřít pro Metal. Chyby se prostě stávají a i já jsem se hodně mýlil. O Karlovi jsem si dlouho myslel, že to bude skvělý Fidohalerk a on přitom neměl vůbec vlohy na Fidohalerka. Snad to bylo tím, že mi nejvíc připomínal tebe a že jsem ho jako tebe vždycky chtěl vidět. Naopak o Lucianovi jsem si myslel, že nemá šanci být dobrým Fidohalerkem. A opět omyl! Závěrečné zkoušky na Akademii udělal jako jediný na sto procent a já vím, že jeho ostří je nejrychlejší a odvaha srovnatelná s takovými velikány jako Jasan, Icčuorb nebo Kref. Naopak, Myslivec nebyl omyl. Nevím, kdo vyslovil hypotézu, že Akademie byla pro něj zatěžkávací zkouškou. Něco takového by bylo v rozporu se všemi Fidohalerkskými filozofiemi. Ne, nás nezajímala Myslivcova fyzická stránka, nás fascinovala jeho odvaha, vlastenectví a vnitřní síla. Každý se mýlí, každý zákonitě jednou zemře, takový už je tento svět, protože kdyby takový nebyl, tak by samo žití nemělo smysl.“
Cyril ucítil neslyšitelný pohyb za dveřmi první. Klekl na zem, chytil pušku a odjistil. Za pár chvil se ztichlým Metalským vědeckým institutem pro výzkum démonických relikvií rozlehl řev velkorážních automatických pušek.

„Fajn, takže jsme na naší destinaci. Nyní budeme ve vysoké výšce kroužit do setmění a potom seskočíme asi tak deset metrů od té osamocené chajdy, aby nikdo neviděl padáky,“ plánoval Lambda.
Lucian se zatím díval z okna a zkoumal povrch. Celému bezlesému povrchu dominoval obří skalní masiv, na nějž těsně navazovalo město Santar, tvořeno několika domy uvnitř dřevěných kůlových hradeb. Brána do města byla na severu, stejně jako nedaleké ústí jeskyně. Severně od města stál mohutný mramorový chrám, na jih od města, nedaleko místa, kam měli seskočit, pak malý dřevěný srub. To, co však Luciana zaujalo nejvíce, byly…
„…dveře,“ řekl Lucian a ukázal dolů.
„Co to je?“ podivil se Sten.
Celá louka byla poseta stojícími starobyle vypadajícími dveřmi. Byly sice nehybné, ale snad už jejich anormálnost umístění vzbuzovala podvědomý strach z něčeho tajemného a neznámého.
„Ty dveře vypadají tak nějak… …zlověstně,“ zašeptal Sten.
Nikdo z nich nedokázal pochopit, proč uprostřed louky postávají zcela zbytečné dveře.
„No, takže máme všichni pohov,“ ukončil Lambda přemítání o tajemných dveřích.

„Nevím,“ řekl Ssethdserio Lence, „jak se mám cítit, co mám říkat a co dělat. Můj otec je mrtev a lidé nikdy nedokáží zapomenout na mé předchozí činy a nikdy už mne nikdo neuvidí jinak než jako tyrana. Ať udělám cokoliv.“
„Záleží na tom, jak se ty sám cítíš? Myslíš, že jsi ze sebe vypotil špatnost? Že jsi dostal dostatečnou lekci?“ řekla Lenka.
Jenže Ssethdserio složil hlavu do dlaní.
„Jsou věci, na které se nedá zapomenout a od nichž se nikdy nedokážu očistit. Znásilnil jsem kovářovu dceru tak brutálně, že už asi nikdy nezplodí potomka. Zabil jsem jeho bratra a chladnokrevně zašlápl jeho psa. Dá se tohle snad nějak očistit? Kdybych měl na to dost síly, sám bych se usmrtil. Takhle mám jedinou touhu – odejít do hvozdů a zůstat tam jako poustevník.“
Při výčtu princových hříchů byla Lenka znechucena, zmatena a sama nedokázala zvládnout svůj vnitřní zmatek. Milovala ho a on přitom byl hnusným vrahem! Vtom se rozrazily dveře od trůnního sálu a do místnosti vešel Link s nepřítomným úsměvem na tváři. Zůstal stát na půl cestě mezi dveřmi a trůnem.
„Co se děje?“ zeptala se Lenka a vzápětí ji instinkty dravé šelmy varovaly.
Rychlostí blesku tasila meč a rozsekla vejpůl jednu z desítek zombií, které zaplnily místnost. Už se na ni sápaly se svými jedovatými pařáty, ale Lenka byla rychlejší než neožralok. Vždy chyběla tam, kde vzduchem svištěly nemrtvé pařáty a nikdy nechyběla tam, kde se naskytla dobrá příležitost k útoku. Znovu a znovu její meč dopadal a zasekával se do tlejícího masa. Torza zombií padala Lence k nohám. Ssethdserio strhl ze zdi pradávný řemdih a zběsile s ním točil kolem sebe. Nejednu zombii tak poslal podrcenou vzduchem přes půlku místnosti. Link jen stál v ústraní a tiše přihlížel. Kirelilak moc dobře věděl, že na Fidohalerka nebude pár slabých zombií stačit a proto měl v záloze ještě…
„…mumie!“ vykřikla Lenka.
„Co to je?“ zděsil se Ssethdserio.
Do místnosti, jejíž podlaha byla poseta padlými zombiemi, vstoupily tři mumie. Byly asi o hlavu větší než zombie, byly omotané plátnem a měly mnohem větší sílu i odolnost. Ssethdserio poskočil a zatočil řemdihem. Zasáhl sice těžkou kovovou koulí jednu z mumií, s tou to však ani nehnulo. Chytila svými obvázanými pařáty kouli a utrhla ji z řetězu. Potom ji hodila po princovi. Na poslední chvíli ho však Lenka strhla k zemi a koule neškodně proletěla vzduchem. Lenka vyskočila do vzduchu a vložila veškerou sílu do jediného úderu. Meč projel mumií naskrz, jenže v té samé chvíli Lenka dopadla na jedno ze zombiích torz a zakopla.
„Sakra,“ vykřikla a začala cítit, jak ji ochrnuje noha, do které měla zaraženy jedovaté pařáty.
„Ne!“ vykřikl Ssethdserio a se zběsilostí hodnou raněného Kraje se vrhl na mumii.
Mumie ho však chytila za opasek a hodila přes celou místnost. Tam se princ svalil k zemi.
„Zajímavý konec, Fidohalerka, no ne?“ řekl Link.
Mumie se už chystala Lenku dorazit, ale v tom okamžiku se objevil Ssethdserio s planoucí pochodní v každé ruce. Jenže jeho pochodně hořely příliš málo a Ssethdserio nedokázal mumie zapálit.
„Hlupáku, potřeboval bys větší oheň, než z pochodní, abys zapálil mumii!“ smál se Link, bodl Setsera dýkou a uskočil.
„Ách!“ vykřikl Ssethdserio bolestí a jedna z pochodní spadla na zem a zhasla.
Druhou pochodeň však chytla Lenka a vrhla ji přesně po Linkovi. Pochodeň se do něj zabodla a Karlův syn začal hořet a vřískat. Jenže od mumií se spíše vzdaloval. Lenka ho chtěla přitáhnout telekinezí, ale už ochrnula natolik, že se nemohla ani hnout. Tak se pomalu připravovala, že ji mumie zabijí, ale vtom přes své zarudlé oči spatřila Setsera, jak chytá vlastní rukou hořícího Linka a vláčí ho k mumiím. Sám přitom však začal hořet. Dva hořící muži tak ve vzájemném sevření dopadli mezi mumie, jejichž těly si zvýšili svou hranici.
„Udělal jsem… …dobrou věc,“ ozval se z plamenů Setserův hlas plný utrpení.
„Ano,“ pomyslela si Lenka, poslední hýbající se tvor v místnosti, „dal jsi svůj život mě. V hloubi duše nejsi vrahem.“
Jenže to už celá hromada pomalu dohořívala. Kdo by to kdy tušil, že jednou syn Karlův a Ni'jin padne takovýmto způsobem. Kdo ví, možná byla ještě možnost zachránit Linkovu duši a takto byla ta možnost zatracena. Jenže, kdyby Link nezemřel, zemřela by Lenka. Každopádně, byla z toho dlouhou dobu nešťastná.

Parašutisty snášející se nedaleko jižních hradeb města Santar kryla temná noc. Dopadli tiše jako k ránu padá rosa a poté, co sbalili padáky, jejich malé černé postavičky byly pohlceny tmou, která sice nebyla tak hutná jako Dexská tma, ale rozhodně byla hustější, než ta Metalská.
„Fajn,“ zašeptal Lucian. „Městské brány se otevírají až ráno.“
Sten však ukázal rukou na osamělou chýši.
„Ale tam se ještě svítí.“
„Skvěle, jdeme tam, snad jsou lidé ve zdejším kraji stejně pohostinští jako ti Ciardehští.“
„To byla ironie, nebo jsi to myslel vážně?“ zeptal se Lucian Lambdy.
„Tak to už si budeš muset rozmyslet sám.“
Sten svou mohutnou pěstí ztěžka zabušil na dveře chýše a udělal dva kroky zpět. Dveře se otevřely a v nich stanul stařec oděn v hnědou kutnu. Podezřívavě se rozhlížel noční tmou a jeho pravačka cukala směrem k místům, kde Lucianovo zkušené oko válečníka tušila ukrytý meč.
„Co jste zač?“ zachraptěl a přeměřoval si Stenovu mohutnou postavu.
„Poutníci, kteří se jen chtějí dovědět, kde je vchod do místních jeskyní a kteří hned půjdou dále,“ řekl Lambda a ostatní souhlasně pokývali hlavami.
„A on? Mládě trolla?“ kývl stařec šedivou bradou směrem ke Krajskému bojovníkovi.
„Je to Kraj a dá se mu věřit.“
„Tak pojďte dále, do jeskyně se můžete vydat ráno,“ vybídl je stařec.
„Půjdu okamžitě!“ rozhodl Lucian myslíc na Cellii.

„Tak jo, holky, myslím, že vás budu muset opustit,“ řekl Kirelilak se smíchem před Celliinu klecí.
Její spoluvězeňkyně spala a Cellie byla nešťastná. Nechtěla, aby Lucian vešel do pasti a při pokusu o její záchranu zemřel. To nemohla dopustit. Cloumal s ní vztek vůči Kirelilakovi. Chtěla, aby Kirelilak zemřel, aby nepůsobil potíže. Zavřela oči a propadala se do zoufalství. Kéž by se Kirelilak nikdy nenarodil! Otevřela oči a vykřikla. Kirelilakovo tělo leželo bez hnutí v prachu na podlaze jeskyně. Ze tmy jeskynního bludiště se ozvaly vzdalující se tajemné zvuky – něco se tam muselo pohybovat. To něco Cellii určitě velmi dobře vidí, ale ona to nevidí. Zabilo to Kirelilaka, děsného mága a cyborga, muselo to být mnohem horší než cokoliv, co si Cellie dovedla představit. Rozhodně to nebyl ani člověk, ani zvíře…

Nakonec se Lucian nechal přemluvit a do srubu vešel. Celá skupina se ocitla v jednoduché celodřevěné místnosti, které jednoznačně dominoval velký hrubě otesaný dubový stůl a dvojí lavice u něj. Na zdi visela malba vyobrazující tichou zimní krajinu a v popředí mladého muže triumfálně třímajícího kůži medvěda.
„Posaďte se,“ řekl stařec a postavil na stůl mísu s uzeným masem, bochník chleba a džbán s vínem.
To se nejvíce líbilo Stenovi, který se bez okolků pustil do hodování s barbarskou vervou.
„Zajímalo by nás, jaké tajemství obestírá ty dveře na louce,“ nadhodil Lambda.
„Ach ano, myslím, že bych vám to měl povědět, neboť ruce dobrodruhů nám jsou vždy k užitku… …ach ne, vám už došlo víno?“
Sten odložil prázdný džbán od úst a olízl si rty vidlicovitým jazykem.
„To není dost pro Krajského válečníka,“ zaryčel podle národních Krajských zvyklostí.
„Ale je to dost pro slušného hosta,“ řekl výrazně Lucian.
Říct to jiný Metalec, Stenova dýka by mu projela ledvinou. Ale tito Fidohalerkové byli nyní jeho jedinými přáteli a tak jen zlostně zamručel a šel se projít na čerstvý vzduch.
„Můžete pokračovat, dobrý muži,“ vybídl Lambda poustevníka.
„Takže, kdysi jsem byl známým a váženým občanem města. Potom se to však stalo. Byl jsem zrovna na procházce lesem, když jsem uslyšel z vlčí nory dětský pláč. Vešel jsem tam tedy a našel tam holčičku. Vychoval jsem ji jako vlastní. Jenže, čert mi ji byl dlužen. Jednoho dne, když jí bylo zrovna šestnáct, prostě zmizela, zanechala po sobě jen dopis. V něm psala, že ji obtěžuje zlý mág a že jedině pravá láska ji může pomoci. Podle všeho se uchýlila do těchto jeskyní. Jenomže, od té chvíle co utekla, přišly ty dveře. Vycházejí z jeskyně. Přes den jenom stojí, ale v noci obcházejí po městských ulicích a požírají lidi. To je vše.“
„A zrovna do té jeskyně nyní musíme jít,“ řekl Lucian.
„Tak vás prosím: najděte mou dceru a přiveďte mi ji zpět. Nepochybně je ona tím, co za všechno může.“

Sten užasle pozoroval dveře, jenž se k němu blíží a výhružně vržou v pantech. Neměl strach, to ne, strach nepoznal od svých šesti let, ale instinkt mu říkal, že by se měl držet na pozoru. Na těch dveřích mu něco nesedělo. Ty dveře dýchaly… Ty dveře žily! Dřevo se sklaplo v místech, kde ještě před chvíli stál Sten. Jen co se Krajský válečník napřímil, se silou rozzuřeného býka se vrhl kupředu a jedinou ranou svou válečnou sekerou dveře proměnil v hromadu třísek. Jenže v tom okamžiku se stalo něco velmi zvláštního. Ze třísek dveří vyletěly tři asi metrové skoro úplně průsvitné dvacetistěny. Jedna z těch věcí se s obrovskou rychlostí vrhla proti válečníkovi. Jeho sekera zasvištěla vzduchem a podivné stvoření se rozpustilo. Náhle další mohutné dřevěné dveře explodovaly a opustilo je pět dvacetistěnů. Dveře se jedny po druhých rozpadaly a zběsilé dvacetistěny se na Stena vrhaly s agresí vlčího stáda. Stenovy mohutné provazce svalů sice pracovaly s neúnavností Agidového reaktoru, ale dvacetistěnů jako by neubývalo. Ze všech sil vydal válečný pokřik.

„Už to chápu,“ řekl Cyril, který, zatímco Metoděj odstřeloval dotírající dvacetistěny, procházel pamětí hlavního vědeckého počítače.
„Tak co?“ zeptal se Qersey a snažil se nemyslet na smrt, jenž mu dýchá za krk.
„Je to přesně tak, jak jsem to očekával. Ullayský krystal má velkou moc… …jenž se mohla projevit každou chvílí… …neměli jsme ho dávat na výzkumy.“
„Jaká to je moc?“
Qersey byl nedočkavý.
„Jde o to, že po každé, když se krystalu někdo dotkne, pohltí krystal trochu z jeho mentionů. A podle informace obsažené v mentionu dokáže tvořit nukleokapsidy obřích rozměrů.“
„To je nesmysl! Kámen nemůže tvořit bílkoviny ani nukleové kyseliny!“
„Může. Na základě kopií z lišejníku, jenž na něm rostl, potu dlaní, jenž se ho dotýkaly… …dokáže stvořit miliardy těchto tvorů.“
„Co jsou tedy vlastně zač? Nemůžou existovat tak velké viry!“
„Ano, můžou. Každý z nich je v podstatě virion se vším všudy – největší živočich nebuněčného základu.“
„Ale… …přece by nemohl žít bez napojení na buňku!“ namítal Qersey.
„To ne, však si všimni, do třiceti vteřin po opuštění těl těch nebohých vědců se rozpadají. Když oblast uzavřeme buď zemřou, nebo budou parazitovat na něčem jiném.“
„Ale někteří z nich už jsou tady déle než půl minuty! Mimochodem, na čem tedy parazitují? Na dračích vejcích? Větší buňku si představit nedovedu.“
„Neparazitují na buňkách… …ale přímo na tkáních a pletivech. Přicucne se na tebe a vpustí do tebe svou deoxyribonukleovou kyselinu… …ta se bude dokola transkriptovat a reverzně transkriptovat a vytvářet kapsidy… …prostě se v tobě namnoží a po maturaci přijde…“
„…lyze,“ doplnil se značným odporem Qersey. „Prostě se rozpadnu.“
„Tak nějak,“ kývl Cyril hlavou.
„Je to Ultradexům k dobru?“
„Ne, ale oni si asi mysleli, že ano. Vzpomeň, co jsme viděli v přízemí… …Ultradexové si zřejmě mysleli, že jim krystal pomůže a proto přepadli tuto stanici, genezní sílu krystalu spustili a… …sami zemřeli. Jenže asi nezemřeli všichni, protože krystal zmizel.“
„A po tu dobu, co jsou viry v nositelích… …ovládají je?“ zeptal se Qersey.
„Asi ano, a nositelem může být klidně strom, nebo nějaký dřevěný výrobek… …sám o sobě sice nežije, ale stále je součástí živé přírody a je zarostlý živými houbami, bakteriemi a buňkami…“
„To mi chceš říct, že ty viry můžou napadnout třeba…“

„…dveře!“ zvolal Lucian chvíli před tím, než Krajův řev otřásl chajdou.
V tu chvíli už byla stejně prázdná – Fidohalerkové spíše letěli než běželi k místu, kde cítili hodně negativně se vázajících mentionů. Jako první doběhl Čenda, který sílu svých mohutných paží znásobil slušným aim a tím dokázal přetnout čtyři viriony najednou. Hned poté mezi viry vrazil Lucian a za ním zbytek týmu. Velmi brzy bylo po boji. Fidohalerkové a Sten stáli uprostřed, zbraně stále ještě pozdvižené a rozhlíželi se po okolí. Z města se ozvalo poplašné troubení.
„Že by ti démoni napadli Santar?“ zauvažoval Sten.
„To nejsou démoni. Jsou to živá stvoření,“ řekl Lucian. „A nezdá se mi, že by napadli město. Tam vpředu něco hoří a tyhle stvůry neovládají oheň.“
„To jsou lidé! Nájezdníci!“ odtušil Lambda a vrhl se kupředu.
Lucian běžel za ním, dlouhý meč stále v ruce. Doběhli až k dřevěné bráně, jenže ta už byla dávno zdemolovaná a její trosky v plamenech. Ve městě bojovali lidé o holý život s velkým počtem silných zarostlých chlapů. Lucian a Sten vběhli do města jako první, ostatní se pustili do boje s muži stojícími před branami.
„Tak konečně spolu v boji,“ řekl Sten a zatnul ostří své sekery do ramene nájezdníka.
Lucian však náhle ucítil intenzivní pocit. Nechápal jej, protože mu říkal, že v jednom z hořících domů, je jeho bratr. Ale on přece nemá bratra… …nebo má?
„Za mnou!“ křikl Lucian a rozhodnut, přijít věci na kloub, vrazil do toho domu.
V chodbě se oba zastavili a rozhlédli. Jedny z dveří byly vypáčené a v místnosti za nimi stál osamocený nájezdník.
„Já ho sejmu,“ zavrčel Sten a vyrazil.
V momentě, kdy však Sten byl kousek od dveřních rámů, Lucian si všiml, že nájezdník v místnosti mrknul levým okem. Lucianovi proběhlo v úžasné rychlosti hlavou několik myšlenek. Ten loupežník musí dávat znamení někomu, kdo stojí v místnosti vedle dveří. Ten ve chvíli mrknutí jen přehradí mečem dveře a Sten už nestihne zastavit – narazí se na čepel.
„Past!“ křikl Lucian, vrhnul se kupředu a stáhl Kraje k zemi.
Kousek nad ním zasvištěl meč. Lucian, ležíc na zemi, jen bodnul do míst, kde tušil nepřítele. Na jeho záda stříkla krev, to už ale Sten zase stál na nohou a blížil se k nájezdníkovi uprostřed místnosti. Párkrát se srazila sekera s krátkým mečem a potom už nájezdník ležel v krvi na zemi.
„To byl úžasný útok, něco takového ti psi určitě nečekali,“ chechtal se Sten.
Vtom se však mrtvá těla rozpadla a místnost se zaplnila asi třiceti obřími nukleokapsidy. Někteří byli klasičtí, někteří helikální a někteří doslova beztvaří. Hodně jich ti dva bojovníci stačili zničit, ale viry byly rychlejší než bespiluchloun a tak…
„*****!“ zaklel Lucian a klesl na kolena.
Existovalo jen málo věcí, které by dokázaly ohrozit Fidohalerkův život. Každé kulce dokáže uhnout, šíp nebo vrhací nůž dokáže zachytit za letu, tváří v tvář je nebezpečnější než sto Krajů a nic ho nemůže překvapit, protože ví i o tom, co se mu děje za zády. Dokonce jakýkoliv známý jed nemůže Fidohalerka otrávit, protože Fidohalerk si řídí všechny chemické procesy v těle a proto dokáže jakýkoliv jed, s výjimkou Sadomia, rozložit a udělat neškodným. Ale na to, že by někdo napadl v jediném okamžiku všechny ribozomy každé buňky jež má v těle, na to, že by se mu někdo, kdo ani nemá buněčnou podstatu, chtěl rozmnožovat v těle, na to připraven vskutku nebyl. Ovládnou jeho vědomí a stane se z něj něco jako ti nájezdnici – nemyslící zvíře, vhodné jen jako životní prostředí, jako kolébka, pro viry. A potom – to, co se stalo s těmi dveřmi… S něčím takovým se nemohl smířit. Tohle přece není konec hodný Fidohalerka, takhle by skončit neměl. Měl by být ještě nějakým způsobem užitečný. Měl by zachránit Cellii, měl by ve jménu svých sourozenců zabít Kirelilaka. Zamlžilo se mu před očima. Celý dům se plnil kouřem a bojovníky s meči. Stenův válečný řev a těžké údery sekery doléhaly k Lucianovi jakoby z dálky. Klečel na jednom koleni a ztrácel sílu tak rychle, že pozvednout lehký Fidohalerkský meč mu dělalo značné potíže. Přímo před něj se postavil nájezdník a napřáhl šavli k seknutí. Je pozdě, Sten je na druhé straně místnosti, pomyslel si Lucian. Ale přece se nerozloučím se životem! Vzepjala se v něm vůle přežít a celé jeho tělo se zvedlo. Ani nevěděl, jak se mu to povedlo, a nájezdníkovo torzo padalo k zemi. Nevzdám se, dokud budu dýchat! Vší silou bodl doleva a omyl svůj meč cizí krví. Sehnul se, aby uhnul letící dýce a z podřepu usekl nedalekému nájezdníkovi levou nohu. Znovu se narovnal, ale opět zavrávoral. Virus byl silnější a silnější. Při pádu jen nastavil čepel před sebe a probodl tak dalšího nájezdníka. Lucian spadl na zem. Vtom zaslechl výkřik: „In auto allus fest!“
Tohle přece nemůže křičet Krajský válečník! Musí to být někdo, pro nějž Maxxálština znamená poslední vzpomínku na to, za co stálo bojovat. Lucian se s vypětím všech sil a za použití odlehčeného meče jako podpěry zvedl natolik, aby mohl vzhlédnout. Modré oči, hnědé vlasy… …syn jeho matky. Lucian se zdvihl do kleku.
„Lucian!“ vykřikl on.
„Lidius?“ podivil se Lucian.
„Luciane, musíš tomu zamezit… …máš tu stvůru v sobě… …zachránit tě může jen dotknutí se krystalu!“
„Ullyjského krystalu? Kde je?“ zvolal Lucian, ohnal se z kleku mečem a zavrávoral.
„V jeskyni…“ sykl Lidius.
„Dost řečí,“ zasyčelo, jakoby se místností prohnal vítr ze severských plání a Lidia obklopil stříbrný oblak.
„K čertu!“ zaklel Sten, ale to už Lidius nebyl v místnosti.

Obě dvě vězeňkyně seděly ve zlatých klecích a byly vzhůru. Cellie se cítila strašně opuštěná a zoufalá. V kleci byla už skoro třetí týden a celou tu dobu jedla jenom rýži a pila jen čistou vodu. Stýskalo se ji po slunci, po zdravě zelených loukách Unnu ale hlavně po volném pohybu. Nenáviděla tu zlatou klec, ale na druhou stranu byla tak trochu ráda, že je v ní. Cítila se v kleci tak nějak bezpečněji. Co jí však bylo větší starosti bylo to, že od té doby, co umřel Kirelilak, jí nikdo nepřinesl jídlo ani pití. V tu chvíli byla její mysl plná paradoxů: byla ráda, že je v nenáviděné kleci a přála si, aby byl Kirelilak naživu a donesl jí potravu. Ještě víc by však chtěla být venku, s Lucianem. Pořád nevěděla, jestli by měla litovat toho, že šla s Lucianem, že uvěřila tomu, že by ji mohl přede vším ochránit. Poprvé za tu dobu, co tam byla, ji napadlo, že by ji také nemusel najít. Že by tam mohla zemřít… …ne, ona přece nemůže zemřít! Je mladá, je obyčejná! V Metalu jsou miliardy takových dívek jako je ona, tak proč by měla zemřít zrovna ona? Proč? Cellie došla k názoru, že jsou prostě otázky, na něž neexistuje odpověď. To ji však na náladě moc nepřidalo.

Sten a Lucian vyběhli na ulici tak prudce, že omráčili další tři nájezdníky pouhým nárazem. Vtom okamžiku však Lucian opět zakolísal a poklekl. Jeho vůle ale byla natolik silná, že nepadl k zemi. Z kleku hmátl před sebe a zachytil mezi prsty šíp, který mu mířil do obličeje kousek před cílem. Před Luciana doběhl Lambda.
„Vchod do jeskyně se hroutí, musíme pospíšit!“ křičel.
Lucian se tedy okamžitě vyšvihl na nohy a jakoby se do něj vrátila síla, vyběhl sprintem tak divokým, že leopard, který ho sledoval z okraje lesa, jen nevěřícně zakroutil hlavou.

Lucian běžel, vnímal jen trávu, která se dotýkala jeho podrážek a potom ucítil chladno jeskyně. Uslyšel mocnou ránu a byl ve tmě. Byl uzavřen v jeskyni – vchod spadl.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz