.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější
(ze dne 04.12.2007, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější
Miliardy kilometrů dělí teď Fidohalerky od domova.


Lucianovy oči se otevřely a on sám se tomu podivil. Myslel si, že je mrtvý. Kde ale je? Ležel na zádech a byl připoután řemeny. Pod sebou cítil dřevěnou podlahu nějakého vozu, zřejmě taženého zvířetem. Nad ním byla rudá obloha. Položil hlavu na stranu a zjistil, že se dívá do bdící tváře Cyrila Kečetrka.
„Kečetrk? My jsme oba umřeli?“ zamumlal.
„Ne,“ zakašlal Cyril. „Někam nás vezou a já vím stejně tolik, co ty.“
„Cítím se mizerně a slabě.“
„To jsme dva,“ řekl Kečetrk.
„Tři,“ ozval se odkudsi Metodějův hlas.
„Metude, kde jsi, nevidím tě,“ zahalekal Cyril.
„Já tě taky nevidím, asi jsme ve vozech po dvou. Já tady mám Bosse, spí jako nemluvně. O nikom jiném nic nevím.“
„Kdo je Boss?“ zeptal se Lucian.
„Ticho!“ zavrčel nelidský hlas a nad jejich vozem se naklonilo zrůdné stvoření.
Vypadal ve tváři jako šakal, ale byl úplně lysý.
„Nedýchej na mně, prase,“ zavrčel Lucian a pokusil se na něj plivnout.
Jen si zasvinil slinou oblek. Šakal se zachechtal a odlezl.
„Já jsem tu taky,“ ozval se odkudsi Lenčin hlas. „Vedle mě leží nějaká dívka.“
„Mlčte,“ zařval šakal.
„Je to Cis'an?“ zvolal Cyril.
„Ne, člověk.“
Ozvalo se cosi jako šlehnutí bičem. Lenka utichla.
„Kdo promluví, toho vykastruji!“ řval šakal.
Cesta se vlekla nekonečně dlouho a nikdo se nesměl ani pohnout, ani promluvit. Lucian dlouho napínal svaly, aby přetrhl řemeny, ale marně – ještě byl příliš slabý. Tak se rozhodl zatím radši šetřit síly. Lucian si přál jediné – Cellii. Jen tak mimochodem se zamyslel, co by asi teď dělal, kdyby odmítl nastoupit na Akademii. Nikdy by se nedozvěděl, že má nějaké bratry – navždy by žil s tím, že jeho pěstouni jsou jeho rodiče a že je jedináček. Zřejmě by doteď byl v Unnu. Mohl by tam sice potkat Cellii, ale kdoví, jestli by se tak snadno zamilovala do civilisty. Povzdechl si. Měl možnost volby a on si vybral. Najednou si nebyl jist, jestli té volby nelituje. Co mu zatím přineslo to, že je Fidohalerkem? Jenom spoustu bolesti. Ale stejně… …on přece nikdy nebyl jako Karel. On nikdy nelitoval svých rozhodnutí a on byl vždy rád, že může studovat na Akademii. On neměl strach ani noční můry. Nebyl přecitlivělý. Prostě byl jiný než Karel. Jako Karel. Vzpomínka na bratra mu připomněla to, jak dva z jeho sourozenců skončili. Ale jeho dvojče, to ještě pořád žije. Nebo ne? Lucian nikdy Lidia moc nebral do rodiny, a přitom mu byl bratrem víc než Karel i Myslivec. Potom si Lucian vzpomněl na to, co mu řekla Kateřina: „Na obojí by ti odpověděl Kečetrk. Já už dnes s odpovídáním končím. Znamená to, že zemřeš a už nikdy se to nedozvíš. Ale osud většinou nebývá jako v románech. Kdyby takový byl, tak by vaši bratři byli naživu.“
A přitom byl teď Lucian naživu a Kečetrk ležel hned vedle něj! Tolik se ho chtěl zeptat, ale nechtěl celou situaci problematizovat konfliktem se šakaly. Kdoví, jak to všechno skončí, pomyslel si. Tak trochu doufal, že to skončí jako v románech – alespoň trochu šťastně. Jenže osud většinou takový nebývá…

Vozy jely neúnavně už snad celý týden. Celou tu dobu byli všichni napůl bdělí a na půl v podivném snu. Chvílemi se čas nesnesitelně vlekl a chvílemi pádil jako šestinohý pětirohý nosorožec. Proto byl Lucian úplně překvapen, že se karavana zničehonic zastavila. Přinejmenším další dvě hodiny leželi v nehybném voze. Potom se nad nimi objevil šakalí muž a podivně zakrouceným nožem jim přeřezal pouta. Hned jak byl Lucian volný, pokusil se na něj zaútočit. Jenže jeho ruce i nohy byly pomalé a slabé. Jakoby by nebyl Fidohalerkem, ale tříletým dítětem. Šakal se jen zachechtal a začal uvolňovat Cyrila. Lucian se postavil a rozhlédl kolem sebe. Byli na náměstí podivného kovového města. Všechny jednotvárně šedivé domy vypadaly jako naprosto přesné a bezchybné geometrické útvary – krychle, kvádry, koule, elipsoidy, jehlany, kužely a válce. Země byla tvořena udusaným rudým pískem. Náměstí, ze kterého vedlo asi šestnáct cest bylo okolo jednoho hektaru velké. Z nedalekého vozu už vystupoval Metoděj a za ním muž, kterého Lucian neznal.
„Kdo to je?“ zeptal se Cyrila.
„Boss,“ řekl Cyril. „Ty znáš tamto děvče vedle Lenky?“
Lucian se podíval směrem, kam Cyril ukazoval a srdce mu zajásalo.
„Cellie!“ zvolal, ale vzápětí dostal ránu do žaludku.
„Ticho, pse!“ zavrčel šakal.
Cyril se na něj znovu pokusil vrhnout, ale po dvou krocích zakolísal a zpomalil. Šakalův nůž mu udělal krátkou jizvu na tváři. Potom jim šakal nakázal, ať stojí vedle vozu. Nedaleko nich bylo vyvýšené pódium, okolo nějž postávaly různé nejbizarnější stvoření, ne nepodobných šakalovi. Mezi nimi však bylo i pár lidí. Na pódium vystoupil jakýsi velký šakal bohatě ověšen rudými a žlutými látkami.
„Vážení,“ udělal šakal konec okolnímu ruchu, „jako každoročně v tuto dobu zavítám do vašeho města, ani letos vás nehodlám zklamat. Právě naopak.“
Ozval se nadšený výskot.
„Dnes jsem vám přivezl ty nejlepší otroky, jaké jste kdy viděli! A proto doufám, že ani vy nebudete hledět na nějaký ten peníz.“
„Tak už nás nenapínej, Raeevelsi,“ zakřičel kdosi, „co tu máš? Jestli to budou takové chudinky, jako minule, tak tě předhodím svým hydrám!“
„Klid,“ řekl Raeevels, „mám tady dva obrovské Kraje, snad dva nejlepší žijící Krajské bojovníky! Dále tu mám osm Fidohalerků!“
„Kecáš!“ zavrčel kdosi. „Nikdo nechytí ani jednoho Fidohalerka, natož osm!“
„Myslíš? Mám jich osm a to není všechno! Mezi nimi jsou totiž i takoví, jako například Cyril Kečetrk a Metoděj Akniluoj!“
„To není možné!“
„Ale je. Dále tu mám jednoho lidského siláka, za čtyři chlapy! A pak tři lidské a jednu Krajskou holku. Slušný výběr ne?“
„Tak už je ukaž!“
„Dobře,“ řekl Raeevels a něco naznačil svému pomocníkovi.
Ten poslal všechny zajatce na pódium. Tam museli okolo půlhodiny mlčky stát. Šakalové se mezitím dohadovali, pořvávali na sebe a otrokáři to vše zapisovali. Potom byli všichni znovu nastrkáni do vozů a připoutáni. O jejich osudu bylo rozhodnuto.

„Kam nás asi vezou?“ zeptal se Lucian Cyrila.
„Nevím, ale myslím, že náš vůz jede touhle cestou jako jediný. Takže budeme spolu sami.“
„Nevím, jestli se mám radovat, nebo ne,“ povzdechl si Lucian a radši si ani nepředstavoval, jak může dopadnout Cellie.
„Čím to může být, že jsme tak slabí,“ uvažoval Cyril nahlas.
„No, myslím, že to mám v sobě,“ řekl Lucian. „Jak jste se tady vůbec dostali? Co jste dělali?“
Přerušil je ale šakal, který znovu rozkázal ticho. Lucian jen mlčky rozjímal o svém osudu. Vzpomínal si moc dobře na Cyrilova slova: „Opravdu žít znamená jít proti proudu! Nenechat se unášet a dělat krok za krokem, i kdyby měl být příští krok tím posledním. Dokud můžeš, neustávej v boji – to je jediná správná výhra.“
Vůz se opět zastavil. Poté co byli oba Fidohalerkové uvolnění z pout, se posadili a rozhlédli po okolí. Byli před vchodem do zapáchající temné jeskyně. Z útrob černé hory, z nekonečných hlubin se ozývaly výkřiky a bušení mohutných železných kladiv. Šakalové kolem nich je snad celou hodinu vedli temnými chodbami plesnivého podzemí. Nakonec došli do nevelké otesané místnosti, do které se jakž takž vlezlo ono mlčenlivé a děsivé zařízení. Byl to obyčejný svislý sloup připevněn na složité zařízení. Z něj vyčnívaly dlouhé vodorovné tyče. Bylo to kolo pro otroky.
„To jsme na tom ještě dobře,“ poznamenal Cyril.
Šakalové je rychle přivázali k tyčím a výhružně zacvakali čelistmi.
„Tak co, ukážeme jim správný kolotoč, ne?“ ušklíbl se Cyril. „Pojď, Luciane, my s tím přece zatočíme tak, že se jim to celé rozpadne.“
Šakal zavrčel a Lucian i Cyril zatlačili. Zprvu se kolo nechtělo ani hnout a Fidohalerkové okolo pěti minut jen zuřivě napínali svaly. Luciana napadlo, že s tím kolem už nikdo netočil snad sto let. Potom cosi zaskřípělo a kolo sebou pohodilo. Cyril udělal první krok.
„A přece se točí!“ zachechtal se Lucian, jako by ani nebyl v otroctví, ale jakoby se jen vsadil s kamarády, že dokáže roztočit takový monument.
„Tak přece jen to jsou Fidohalerkové,“ zamumlal vedoucí šakal. „A zdá se, že jsou už zase docela při síle. Dávejte si na ně pozor.“
Potom odešel a zanechal dříče s hlídači o samotě. Jediným zvukem, který se potemnělou místností roznášel, bylo vrzání.

Metoděj i Boss si viditelně oddechli, když cesta skončila a šakali je odvázali. Okolo nich byla vysoká šedá zeď.
„Že jsem, já hlupák, nezůstal u přepadávaní obchodních karavan,“ odplivl si Boss.
„Vrací se mi síla,“ zašeptal Metoděj. „Možná bych mohl…“
Ozvalo se rupnutí a z Metodějových zápěstí spadly roztržené řemeny. Boss se okusil o to samé, ale i když vyvinul sílu býka, jediným výsledkem bylo to, že si odřel ruce. To už ale Metodějova těžká bota dopadla na břicho jednoho ze šakalů. Druhý sice stačil tasit nůž, ale už ho nestačil použít. Metodějova pěst dopadla na jeho lebku jako perlík na porcelánový hrneček. Třetí šakal se dal na zbabělý útěk, ale to už měl Metoděj v ruce šakalí pokroucený nůž a bezchybně ho vrhal. Nůž projel šakalovi krkem a učinil mu tak poslední bolest v životě. Náhle se však Nebuněčný v Metodějovi znovu probudil. Metoděj se zkroutil, dopadl na kolena a popadal dech. Zbývající šakal ho odkopl a pošpinil slinou.
„Zhebneš v téhle aréně pro mou větší slávu,“ řekl panovačně a odkráčel pryč.
„Ne,“ zavrčel Metud, „to ty zhebneš pro mou větší slávu!“

Lenka a Cellie byly skutečně překvapeny, když zjistily, že okolo jejich vozů pobíhají samí lidé. Jeden muž s rudým vousem k nim mlčky přistoupil a přeřezal jim pouta. Lenka se protáhla a podívala na Cellii: „Co jsi zač?“
„Cellie, a ty? Jsi Fidohalerk?“
Lenka kývla hlavou: „Lenka. Jsem Fidohalerk, Heptahydrát.“
„Tak to znáš určitě Luciana.“
„Čtyřicet let seděl vedle mě na Akademii,“ usmála se Lenka. „Ty a on… …spolu…“
„Jo, přesně tak,“ kývla Cellie hlavou a musela se zasmát tomu, jak Fidohalerk nenachází správné výrazy.
„Pojďte za mnou!“ nakázal jim muž a šel směrem k poměrně velkému statku.
„A kde je vůbec Kirelilak?“ zeptala se náhle Lenka. „Zabil ho Lucian?“
„Ne,“ řekla Cellie a pokrčila rameny, „ani nevím, kdo to udělal, ale najednou byl Kirelilak mrtvý. Dřív, než se Lucian vůbec dostal do jeskyně.“
„Najednou byl mrtvý?“
„Ano. Nevím, jestli ten, co ho zabil, udělal dobrý skutek nebo jestli jenom obyčejně vraždil. Kirelilak stál přede mnou, já jsem zavřela oči a když jsem je otevřela, byl mrtvý. Pak něco odtáhlo jeho tělo.“
Cellie se při vzpomínce na jeskyni otřásla.

„Cyrile,“ ozval se Lucian do vrzání soukolí. „Víš, co bylo v té jeskyni?“
„Kirelilak?“ zeptal se Cyril. „Bojoval jsi s Kirelilakem?“
„Ne. Kirelilaka jsem ani nepotkal. Ale potkal jsem toho, kdo může za pohromu Nebuněčných. Je to žena a jmenuje se Kateřina Čendová.“
Soukolí se náhle zastavilo a Cyril zaryl prsty hluboko do dřeva.
„Cože?“ vykřikl.
Lucian mu popsal, vše co viděl a co mu sama řekla. A také to, co udělal spolu se Stenem, Derelictem, Lidiem a Cellií.
„Ty ji znáš?“ zeptal se potom Cyrila.
„To bych řekl. Učil jsem ji a potom… …potom jsem ji… …měli jsme… …ale to nic. Co ji proboha vedlo k… …zatraceně,“ vedl Cyril nesouvislý monolog.
„Vy dva jste spolu skutečně…“ podivil se Lucian. „Taková čarodějnice!“
Cyril pokračoval mlčky v tlačení. Byl zmaten, ale zároveň si byl jist, že mu Lucian nelže.

Cellie a Lenka přešly přes velký pozemek a vstoupily do poměrně velkého šedého domu. Muž je zavedl do malé místnosti a potom odešel. V místnosti stál jiný muž, bohatěji oděný a díval se z okna. Předstíral, že jich nevšímá, ale Lenka věděla, že o nich moc dobře ví. Teprve po chvíli mlčení se otočil a změřil si obě dívky pohledem.
„Vítejte,“ řekl a chvíli mlčel.
Jeho mlčení jim začínalo být nepříjemné.
„Má žena zemřela před pěti lety. Nevím, kdo ji zabil, ale po dlouhé době pátrání jsem konečně nedávno zjistil první stopu. Proto musím nyní odjet. Jenže je tady ještě pět dětí, e věku od dvou do sedmnácti let. Mám tady sice dva strážce, s jedním jste se už potkali. S pistolemi a noži to umí, ale dítě bych jim nesvěřil ani za nic. Dále tady je Noobratlfght, kuchařka a uklízečka v jedné osobě, ale ta je velmi slabé mysli. Takže už vám je určitě jasné, co po vás chci.“
„Jak můžete mít takovou důvěru k otrokům?“ podivila se Lenka. „Že je necháte hospodařit ve vlastním domě?“
„Mí strážci Rheitap a Reikarep vás budou samozřejmě hlídat. A krom toho, mnohem větší důvěru mám k lidským otrokům, než k těm psům, Floeckům.“
„Floeckové jsou ti šakali?“
„Šakali? To slovo jsem nikdy neslyšel. Jsou to ti, kteří vás prodávali na trhu. Rasa, které moc nevěřím. Odjíždím okamžitě, děti jsou v kuchyni. Slibuji, že jestli mně nezradíte postaráte se o ně s maximální možnou péčí, po příjezdu vás propustím. Děti se jmenují Kiinlaeechan, Aaliarj, No’sam, K’cin a Rodmilak. Jděte.“
Potom všichni tři vyšli z místnosti. Muž odešel na dvůr, tam nastoupil do vozu a odjel.
„Teda, to bude něco,“ ušklíbla se Lenka. „Tak, jdeme se na ně podívat, ne?“
„To víš, že jo. Ženská ruka je v domě nepostradatelná.“
Po cestě do kuchyně si ještě vyprávěly o zážitcích z minulých dní a pak konečně vstoupily do místnosti, v níž bylo pět dětí sedících za stolem a zvědavě si prohlížejících ty dvě.
„Nazdar, já jsem Lenka a tohle je Cellie, budeme nad vámi nyní držet ochranou ruku. Na oplátku budeme vyžadovat disciplínu. Proto nyní každý vyvolaný povstane, řekne svůj věk, své záliby, své vzdělání, fyzické či psychické handicapy, oblíbené jídlo a každý smí mít na nás dvě jednu jedinou otázku. První, kdo to je Kiinlaeechan.“
Malé děvče s culíky se postavilo a písklavým hláskem proneslo: „Já.“
„A kolik ti je?“ zeptala se Cellie, které se dítě zalíbilo.
„Pět,“ řeklo děvče. „A mám jednu otázku. Dovolíte mi jíst v posteli?“
Lenka se rozesmála a zadívala z okna na velmi vzdálený vůz. Cellie zatím Kiinlaeechan slíbila, že může. Kiinlaeechan to honem běžela povědět všem svým plyšovým zvířátkům.
„Dobře, kdo je to Aaliarj?“
„Já,“ řekl už skoro dospělý mladík.
Měl asi deseticentimetrové žluté vlasy, které mu stály směrem vzhůru. Lenku i Cellii převyšoval asi o půl hlavy. Zdálo se, že Lenčin výstup ho pobavil. Nyní přejížděl jejich postavy pohledem. Byl to úplně jiný pohled, než jaký na ně vrhaly mladší děti. Co na něm však bylo zvláštního, bylo to, že to nebyl člověk. Byl to Hikrananel. Lenka byla sice z Akademii jen krátce, ale Hikrananely znala poměrně dobře. Většinou si oblékali černé gumové obleky, byli o něco více bledší v obličeji, měli žluté oči a jejich bílé či mírně žluté vlasy o délce asi půl metru jim z hlavy trčely jako dráty na všechny možné strany. Už jen v jejich zjevu bylo něco kuriózního, něco, co způsobovalo, že většina Fidohalerků se na návštěvy Hikrananelek těšilo jako na Vánoce (svátky, oslavující zrození proroka a šamana Wanotze). A i Lenka musela uznat, že Hikrananely byly v různých ohledech mnohem snáze dobyté než lidské ženy.
„No, je mi sedmnáct, záliby… …hm… …asi horolezectví, vzdělání základní, handicapy asi žádné, oblíbené jídlo, no, to je snad jasné. A teď otázka: Máš nějakého kluka?“
„Já?“ zasmála se Lenka. „Ne. Proč?“
Lenka už chápala, proč jsou Hikrananelé nejpočetnějším národem.
„Ustinia dere oium,“ řekla Lenka v Hikrananelštině: o půlnoci na střeše.
Jediný, kdo jí rozuměl, byl Aaliarj a ten kývl hlavou.
„Co to povídáš?“ zeptala se Cellie.
„Ale nic. Tak, kdo je to No’sam?“
„Já,“ řekl desetiletý chlapec s plnovousem až na zem.
„Co jsi zač? Trpaslík?“ podivila se Lenka.
Kývl hlavou.
„To jsme snad v dětském domově, nebo co?“ zavtipkovala.
Znovu pokýval hlavou.
„Cože?“ zděsily se.
Pak ale Cellie mávla rukou: „Vždyť to je jedno, pořád lepší, než kdybychom otročily někde jinde…“
„K’cin,“ řekla Lenka a rozhlédla se.
„Já,“ řekla dospívající holka. „Je mi čtrnáct a mám mechanickou ruku.“
„Ukaž,“ řekla Lenka a K’cin nastavila levačku.
Byla na nepoznání od opravdové. Lenka si ji chvíli důkladně prohlížela a potom řekla: „Bezchybná, určitě s ní nejsou potíže, že ne?“
„Ne,“ řekla K’cin.
„Rodmilak?“ zeptala se Lenka, ale bylo ji naprosto jasné, že to musí být zbývající dítě – mladý chlapec.
„Je mi sedm a teprve se učím číst, a…“
Chlapec se na chvíli zamyslel, začervenal a mírně sklopil hlavu. Lenka k němu přikročila přejela dlaní deset centimetrů nad jeho hlavou. Vnímala jeho mentiony.
„Jsi vlkodlak. Ale to nevadí, i s tím můžeš normálně žít,“ řekla potom klidně.

„Luciane, víš o tom, že jsi nejlepší Fidohalerk, co kdy prošel Akademií?“ řekl Cyril.
„Opravdu?“ podivil se Lucian.
„Strašně jsem se zmýlil. Pochyboval jsem o tvém přijetí a o tom, že by z tebe mohl být dobrý Fidohalerk. Nakonec, jako jsi po šestnácti set letech prvý, kdo dosáhl u závěrečných zkoušek dosáhl sta procent. A ani nepamatuji, kdo kdy zůstal celou dobu v neuru naživu, když ho hrál poprvé. To už ani nemluvím, že jsi jeden z mála těch, co se dostali z Akademie během výuky a co se vrátili zpět.“
Lucian chvíli přemýšlel, potom řekl tiše: „Měl jsi radši Karla. Kdyby bylo po tvém, on by žil a já byl mrtvý. To on měl být tím velkým Fidohalerkem, ne já. Vidím to na očích všem, které potkávám. Všichni mi svými pohledy naznačují, že něco není v pořádku. Že jsem já měl umřít. Karel byl tichý, skromný a měl spoustu slitování. Všichni ho měli rádi, stejně jako Myslivce, který byl ve všem, co dělal, dokonalý a který byl pořád jen veselý. Mě nikdo neznal a nechtěl znát. Byl jsem jenom podivín zalévající si trávu v květináči. Ach jo, kdybych mohl…“
„…ale nemůžeš!“ přerušil ho Kečetrk. „Jak se stalo, tak se stát mělo. Nikdo s tím nic nenadělá. Ve všem se vyrovnáváš svým bratrům a v mnohém je převyšuješ. Ano, chtěl jsem, aby z Karla byl hrdina, ale on se nakonec ukázal neschopným pro velké činy. Nakonec to pochopil i on a ukončil to.“
„On to dobrovolně neukončil! Kirelilak ho zabil!“ vykřikl Lucian.
Cyril jen mlčky tlačil do kola a jeho mlčení jakoby Lucianovi říkalo: Mysli.
Lucian vzpomínal.

„Budu tě táhnout! Nesmíš umřít!“ rozhodl zoufale Lucian, ač byl sám na pokraji sil.
„Ne, Ni'ja a Link musí žít… …já… …já se musím Myslivcovi omluvit.“
„Nemůžeš…“ přemlouval ho Lucian.
„Jako v neuru…“ zašeptal Karel a odstrčil se na zpět chodbou. Vyhnul se plameni a vpadl zpět do místnosti, ve které zápasil Myslivec s Kirelilakem.

„On nemusel umřít!“ došlo Lucianovi. „Mohl žít! Mohl jsem umřít já místo něj.“
„Nemohl,“ zakroutil Cyril hlavou. „Mysli. Kdybys zemřel…“
„…zraněný Karel a omráčená Ni'ja by se nedostali pryč. Zemřeli by se mnou! Já jsem nesměl a Karel mohl.“
„Karel musel,“ řekl Cyril. „Nevynesl bys ho ven. Musel, a… …chtěl.“
„Já bych to zvládl!“
„Nezvládl! Karel dobrovolně ukončil svůj život a tím vás zachránil.“
„Pochybuješ o mně, opět o mně pochybuješ! Já jsem je zachránil! Kdybych je neodtáhl, Karlova oběť by byla zbytečná. Kdyby tehdy šlo o Karla, věřil bys, že to může dokázat. Já ne. Ale já už dávno nejsem ten vyjevený Christian, jakým jsem byl. Jsem Fidohalerk a to nejen po fyzické stránce.“
„A byl jsi tehdy Fidohalerk?“ zeptal se Cyril.
Lucian zavrtěl hlavou a dál tlačil. Hodiny šlapání dokola už ani nepočítali. Únava je zatím míjela, tak byli v klidu.
„Nemysli na to už. Je to mnoho let,“ řekl Cyril.
„Myslíš na Kateřinu? Ano! A to je mnohem víc let,“ odsekl Lucian.
Jediným světem se pro ně stalo skřípění kola.
„A co ta holka, co o ní vyprávěl Qersey? Jaká je,“ započal Cyril hovor na jiné téma.
„Cellie. Je nádherná,“ řekl Lucian. „A pořád ji je něco k smíchu.“
„Myslíš, že ti je věrná? Unn je plný Fidohalerků…“ zavtipkoval Cyril.
„Ale ona není v Unnu, je někde tady. Je otrokyně,“ řekl Lucian.
„Ty jsi ji…“ užasl Cyril.
„…vzal s sebou,“ doplnil ho Lucian.
„Super. Tak to je ona, kvůli níž jsi šel do těch jeskyní?“
„Jo.“
„Aha. A teď mi řekni, čím nám byla svou přítomností ve Starém Metalu užitečná?“
„Dobře, udělal jsem chybu a už dlouho toho lituji. Chceš to zhoršovat?“
„Ne.“
Kolo ještě o něco zrychlilo. Muži si vzali do hlavy, že půjdou proti proudu, i když bude obtížnost každého dalšího kroku kupředu exponenciálně větší a větší. Fidohalerkové znají jediný druh porážky – fyzickou smrt.
„Cyrile?“
Lucian jakoby zkoušel, jestli má Kečetrk vůbec chuť mu odpovídat. Naštěstí měl.
„Těsně před rozbitím krystalu jsem se Čendové zeptal na dvě věci. Za prvé, proč se ti mstí a za druhé, proč byla má matka v té době v okolí krystalu. Řekla mi, že na obojí bys mi dokázal zodpovědět.“
„Ano, to dokážu,“ řekl tiše a pomalu Cyril.
A vysvětlil mu to.

Hned poté, co byly Cis'an a Lucie zbaveny řemenů, šakalové je pobídli do vchodu velkého šedého domu z jediného kusu kovu. Pomalu šly po schodišti se šakaly v patách. Marně se Lucka snažila řemeny přetrhnout – byla ještě příliš slabá a jediné, čeho docílila, byly otlačené a odřené zápěstí. Cis'an mlčela a šla hrdě. Došly do malého pokoje hemžícího se lidmi a šakaly.
„Lidé?“ podivila se Lucka.
„Mlč,“ zahučel šakal temně.
„Hele, kde to jsme?“ zeptala se Cis'an, nedbajíc šakalova vražedného pohledu.
„Ke mně,“ přivolal si je nějaký lidský muž v bohatých šatech.
Když přišly, tak si je chvíli prohlížel a pak řekl: „To vypadá dobře. Ti věčně naddržení zákazníci snad budou spokojeni.“
Zákazníci. Naddržení zákaznici. Lucie začínala mít zlé tušení…

„Mám strach,“ řekl veliteli organizace OPPO sluha. „Nebuněční nad nimi mají stále menší moc.“
„Ano, to byl účel. Kdyby je Nebuněční zabili hned, neměli bychom tak výkonné otroky, ale jen pár mrtvol,“ řekl velitel nepřítomně.
„Ale takhle riskujeme, že bude pár mrtvol za chvíli z nás! Jeden z těch otroků se uvolnil jen na pouhých třicet snímků a tři muži to odnesli životem! Jsou to děsivé nezastavitelné stroje na smrt. Ti dva z dolů, ve kterých velím, točí kolem pro šestnáct lidí dvakrát větší rychlostí, než pro jakou bylo vůbec konstruováno! Mám dojem, že kdyby chtěli, velmi rychle by se uvolnili z pout a nás by… …ani nechci domyslet. Zatím je sice drží Nebuněční, ale jejich moc pomalu slábne a za chvíli nebude žádná. Dokonce jsem vypočítal, za jak dlouho to bude…“
„Tak mi to pověz,“ vybídl ho znuděně šéf.
„Od teď za třicet sedm a půl hodiny.“
„Dobře. Možná máš pravdu. Za pětatřicet hodin je všechny zabijte.“
„Jenže, ti otroci stáli jejich majitele spoustu peněz, nebude jednoduché je…“
„Je to v jejich zájmu. A kdyby se otroky nepovedlo zneškodnit a oni by začali dělat problémy, pošli na ně Exekutora. Ten je zabije do jednoho. Odchod.“

Metoděj pomalu žvýkal hnusnou stravu a hlavou se mu honily pomstychtivé myšlenky. Naproti němu seděl Boss, který už svou porci xichitla s chlebem dojedl. Seděli u nízkého plechového stolu v malé a stroze zařízené místnosti. Oba měli spoutané nohy řetězy.
„Tam, kde jsme byli před chvílí,“ řekl Metoděj zamyšleně. „Tam to vypadalo jako v aréně.“
Bossova vzpomínka na boj s medvědodlaky byla ještě dost živá.
„Pche, nebojím se,“ mávl rukou Boss. „Stejně hodláme co nejdřív utéct, ne?“
„Pochopitelně. Fidohalerka by tak snadno nezlomili. Jenže… …to něco je stále ve mně a oslabuje mě to. Normálně bych ty trapné řetězy rozerval jako gumového hada. Teď na to nemám dost síly. Zajímalo by mě, jak ti šakali ovládají ty viry.“
„Třeba je neovládají oni,“ zamručel Boss.
„Proč tak soudíš? A kdo teda?“
„Nevím,“ přiznal se Boss.
Metoděj odstrčil talíř od sebe a zahalekal: „Hej, vy prasata, tyhle sračky si jezte sami!“
„Z čeho se to vyrábí?“ zeptal se Boss.
„Kdybych ti to řekl, tak se pozvracíš,“ řekl Metoděj.
Do místnosti vběhlo sedm šakalů a začalo jim oddělávat řetězy.
„Co je?“ zeptal se Metoděj.
„Jdete vydělávat pánovi prachy,“ řekl šakal a velká brána na jedné ze zdí se otevřela.
Metoděj a Boss pokojně vstoupili do kruhové arény o poloměru asi čtyřicet metrů. Písek jim křupal pod nohama, když po něm přecházeli. Nad arénou na lavičkách bylo mnoho lidí, šakalů, trpaslíků a Hikrananelů. Uzavírali mezi sebou sázky. V písku ležely dva tesáky. Metoděj a Boss je během chvíle svírali v dlaních. Brána na druhém konci arény se otevřela a dva šakalové – zkušení gladiátoři vešli do arény. Okamžitě začali Metoděje a Bosse urážet a kroužit kolem nich.
„Rozervěte ty lidské červy!“ křičel kdosi.
Metodějova ruka se vymrštila a tesák se až po jílec zarazil do šakalova srdce. Druhý šakal zlostně zavyl, což bylo to poslední, co stihl udělat. Boss uměl také velmi dobře vrhat. Obecenstvo zaraženě zmlklo. Takhle rychlé vítězství ještě neviděli.

Za čtyřiadvacet hodin

Cyril na minutu zavřel oči. Nebuněčný už byl slabý, mohl by ho zničit. Chvíli se Cyril jen třásl a kolo stálo.
„Co je?“ zeptal se Lucian starostlivě. „Jsi už unavený?“
„Co je?“ zavrčel šakal a pozvedl důtky.
„Unavený? Cha!“ vykřikl Cyril, otevřel oči a jediným škubnutím roztrhl pouta.
S divokým barbarským křikem se vrhl na šakala a prudkým úderem mu zlomil vaz. Potom přiskočil k Lucianovi a oprostil ho z pout.
„Soustřeď se, eliminuješ ho! Už je slabý!“ pobízel Luciana.
Ten se soustředil a za chvíli řekl: „Můžeme jít. Jsem v pohodě.“
A tak se Cyril s Lucianem vydali ven z dolů.

Brána se znovu otevřela. Boss a Metoděj si už zvykli. Za těch několik hodin už vybojovali šestý boj beze pouhých pár minut spánku. Davy šílely a provolávaly jejich jména. Manažeři dříve neporazitelných šampiónů krachovali. A Metodějův vlastník vydělával stále více. Kdyby tušil, že ještě rychleji než mu přibývají finance, se mu krátí život. Tentokrát v aréně pobyli ještě kratší dobu než obvykle. Pětimetrový řvoucí obr šel do prachu dřív, než stihl pochopit, jak je možné, že mu ten malý drobeček vzal jeho padesátikilový kyj a teď ho s ním mlátí do kolenou a do rozkroku s takovou silou, jakoby ho smetla lavina tunových kamenů.

Okolo nevelkého domu byla hustá tma. Na zešikmené střeše stáli vedle komínu dvě postavy. Z jedné vlivem větru vlál dlouhý tmavě modrý plášť a s ním, rovnoběžně vlály dlouhé vlasy. Naproti ji stál muž celý v černém, jehož vlasy trčely do vzduchu a dodávaly mu punkového zjevu.
„Co jsi zač? Nejsi obyčejná otrokyně,“ řekl Aaliarj.
„Jsem Fidohalerk,“ řekla hrdě.
„Slyšel jsem o nich, ale myslel jsem, že to jsou jen pohádky.“
„Jak jste se tady všichni dostali? Ty nejzvláštnější a nejrozdílnější děti?“
„Každý z nás je takový, že kdyby se dostal do rukou Floeckům, bez meškání by ho zabili jako něco zvláštního. Oni nestrpí odlišnosti. Lidi, kteří tady přišli asi před padesáti lety jsou ještě jakžtakž snášeni, ale my… …máme štěstí, že se nás ujal.“
„Takže on nemá své děti?“ zeptala se Lenka.
„Ale má,“ řekl Aaliarj, „K’cin je jeho dcerou. Kdysi přišla o ruku a ty monstra mají ve zvyku takové lidi zabíjet. Ale on pro ni nechal udělat tuhle ruku a tají to. Když poznal, jaké to mají zvláštní děti těžké, rozhodl se, že jim bude pomáhat všem. Bez něj by nás asi zabili.“
„A co No’sam? Trpaslíci tady přece žijí pod zemí normálně.“
„Ano, ale s ním je to složitější. Jeho rodiče byli oba teroristé a vůbec ti nejhorší vyvrhelové. Byli zabiti, když byl ještě mimino. Takové dítě nikdo nechtěl, tak ho dali Floeckům do otroctví. Naštěstí se dostal k nám. O svých rodičích nic neví.“
Chvíli nehnutě stáli a mlčky se na sebe dívali.
„Občas se mi zdá,“ řekl Aaliarj, „že tohle je peklo. Sním o sněhu, o moři, o lesích a o horách. O té volnosti, dýchající přírodě, živých městech. Tohle je jen pustina plná bolesti. Jako malý jsem viděl mnoho krásného. Potom se to stalo…“ Aaliarj mluvil dál se zadrháváním a nechutí, „…stalo se to tak strašně najednou. Byly mi tři roky. Museli jsme se rychle sbalit a odcestovat. Potom si vzpomínám, že jsem byl ve velkém civilním domě nacpaném ozbrojenými Hikrananely. Zazvonil zvonek. Můj táta šel otevřít…“
Aaliarj zmlkl. Po chvíli pokračoval.
„Nechápal jsem to. V tom domě bylo hodně Hikrananelů a dovnitř vešli jen tři lidé. Měli laserové pušky a byli oděni v obrovských kovových brněních. Svými lasery nás porcovali tak rychle, že většina z mužů ani nestihla tasit. Nepřežil nikdo. Víc si nepamatuji. Pak jsem už byl tady.“
„Dostaneme vás odtud!“ rozhodla Lenka. „A vrahy tvých rodičů budeš moct zničit!“
„Odtud nevede cesta. Ani mohutnými skoky bych se odtud nedostal. A i kdyby, stejně je neumím.“
„Ty neumíš mohutný skok? Myslela jsem, že to umí každý Hikrananel.“
„Ale já nemůžu. A nevím, čím to je.“
Aaliarj se podíval do dálky a při vzpomínkách se otřásl. Lenka mu stiskla dlaň.
„Dlouhé noci nespím a dívám se odtud tam, za obzor. Kdo ví, koho tam vlastně čekám. Snad jen čekám na loď předlouhou, pohaněnou jen touhou…“
„…bez plachet a bez ráhnoví, jen velké srdce v lodi hoví,“ dokončila Lenka.
„Ty znáš Foweixe?“ podivil se Aaliarj.
„Kdo by neznal jednoho z nejpřednějších Hikrananelských básníků.“
„Myslel jsem, že v Metalu nečtete Hikrananelskou poezii. Jenom tu svoji a Maxxálskou.“
„Především nikdo v Metalu ani neví, že Hikrananelové píší poezii. Pro nás jste jen přemnožení ďáblové. Ale tomu se nemůžu divit. Po tom všem, co Hikrananelové v minulosti udělali naší zemi…“
„Ale to je strašně neférové uvažování,“ řekl Aaliarj, „vždyť básníci nemají s válkou nic společného!“
„Ale tví rodiče asi nebyli zrovna velcí básníci, že?“
„Cože?“ trhnul sebou Aaliarj. „No, asi ne. Zřejmě na tom budu podobně jako No’sam. Ale já nic nevím. Floeckové mi nic nikdy neřekli. Ani jsem se jich neptal.“
Hleděli do dálky, na pustý obzor, nad nímž se vznášely modrobílé hvězdy. Nebyl to ve skutečnosti opravdový obzor, jen zakřivení prostoru.
„Přijdou si pro nás,“ řekla tiše.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Aaliarj.
Lenka mu položila ruce na ramena a on ji pevně stisknul.
„Brzy určitě uvidíš sníh, možná i krychli.“
„Krychli? Tak tu jsem ještě neviděl. Jak vypadá?“
„Je krásná, v celé své nekonečnosti.“

Metoděj s Bossem nebyli jediní, kdo dosahoval v aréně po tisíce let neviděných výsledků. Byli tu ještě dva muži, kteří zatím nebyli poraženi.
„Jsem zvědav,“ řekl H’taruen, „koho proti nám postaví dneska.“
„A není to jedno? Stejně zase zvítězíme. Myslím, že bychom měli začít pomýšlet na útěk, už mě to tady začíná unavovat,“ řekl Standa.
„Vstávat, holomci,“ zařval na ně šakal, ale v jeho hlase už byl značný i jistý respekt před těmito stroji na zabíjení.
A tak oba dva vešli o arény. A pohlédli do očí svých přátel. Největší boj, jaký kdy tato aréna viděla, měl začít. Standa s H’taruenem a Metoděj s Bossem se na sebe chvíli mlčky dívali.
„Nad čím tak přemýšlíte, psi,“ zavrčel Metoděj, „přece byste se nenechali zabít od svého přítele! Ty zdi nejsou tak vysoké – použijeme dýky na jejich zdolání. Pobijeme ty zvířata ozdobíme s jejich těly arénu!“
„Ano!“ vykřikl bojovně Kraj a vrhl se ke zdi.
„Blázni! O co se pokoušíte?“ křičel jejich majitel.
Ale o už byli bojovníci v balkóně.
„Zavolejte Exekutora!“ křikl ještě, ale víc už nestihl – Metodějova dýka mu projela krkem.
Ostatní čepele zavířily ve zběsilém tanci smrti a za chvíli byl klid. Lidé a šakalové z tribun zmizeli, jako když vítr odfouká dým z bojiště. Jenže boji ještě nebyl konec. Do místnosti vstoupil zvláštní muž v žlutém plášti s hnědou maskou přes obličej.
„Radši mi ustup z cesty!“ vyzval ho Metoděj.
Muž promluvil klidným a formálním hlasem: „Byli jste označeni za porušitele pravidel. Odložte nyní prosím zbraně a nechte mě provést exekuci vašich životů.“
„Táhni do pekla!“ nevydržel to Boss a zaútočil.
Exekutorova ruka vystřelila a sevřela Bossovo svalnaté zápěstí. Ozvalo se křupnutí a Bossovi vypadl meč z ochablých prstů.
„Proklatě!“ zvolal Metoděj a vznesl se do vzduchu.
Aim nezabíralo. Ač Metoděj vkládal obrovský počet snímků, zdálo se, že Exekutor jich snad vkládá dvojnásobek – tak rychle se pohyboval. Jen s vypětím všech sil stihl Metoděj uskočit letící černé čepeli. Neuhnul však úplně a na rameni se mu objevila dlouhá rána. Náhle se Exekutor zapotácel a zmateně rozhlížel. Metoděj nevěděl, co to znamená, ale ani to nechtěl zatím zjišťovat. Radši využil chvíle k útoku. Vyskočil a sekl. Meč škrtl o kamenný sloup. Exekutor už utíkal pryč, směrem, kterým utekli ostatní. Z druhého vchodu balkónu se náhle vynořil Cyril Kečetrk s rotačním kulometem v rukou. Za ním šel Lucian s plasmovou puškou.
„Tak co, jak žijete? Měli bychom odsud vypadnout, ne?“ zahalekal Cyril.
„Asi jo, jdeme,“ pokrčil Metoděj rameny a vzdal se myšlenky na pronásledování.

Cesta přes rudé pláně byla dlouhá a únavná. Šestice podivných cestovatelů musela být vidět už z ohromné dálky.
„A jak teď najdeme ostatní?“ zeptal se Standa.
„A jak se vrátíme?“ přidal se H’taruen.
„No,“ řekl Cyril, „ten zpropadený šakal, co jsme ho skřípli, vypustil duši dřív než nám toho řekl víc. Vaše lokace byla jediná, co známe.“
„A kam teď míříme?“
„Našli jsme nějaké mapy. Pár kilometrů tímhle směrem je poměrně velké město. Ale, co to tam v dálce je za oblak?“
„Vypadá to jako nějaký sráz, ale táhne se od dohledna do dohledna. Pojďme se tam mrknout!“
Za chvíli stanuli na vrcholu obrovského kolmého srázu. Stáli na okraji asi sedmdesátimetrové stěny, na jejímž dně bylo rudé moře, ze kterého neustále do šlehaly plameny do dvacetimetrové výšky. Z moře se ozýval tak intenzivní hluk, že nebylo slyšet vlastního slova.
„Ohnivá voda, základní pohonný materiál v trpasličích motorech a kotlích,“ informoval je Cyril, který byl jediný díky svému unikátnímu metalovému hlasu schopen být slyšen, „když se zahřeje, tak exploduje a začnou se v ní štěpit atomy. Tam to dole je obrovská spousta nekončících jaderných explozí. Všude kolem nás musí být taková hladina radiace, že bychom už dávno leželi mrtví na zemi, kdybychom my, Fidohalerkové, neměli Fidohalerkské antiradiační pláště a kdyby H’taruen nebyl stejně jako všichni neoplazi vůči radiaci odolný.“

„Kdo ví, co je na té druhé straně,“ řekl Metoděj zamyšleně, když seděli kolem ohně dosti vzdáleni od útesu. „To moře někde musí končit. Jsou to neskutečně vzdálené krajiny.“
„Samozřejmě, jsou to tam zvláštní krajiny,“ ozval se kousek od nich hlas.
Všichni čtyři byli okamžitě na nohou. Naproti nim stál zvláštní muž v mnišské kutně. Veškerá jeho kůže byla jako z olova nebo jiného kovu, v jeho kovovém obličeji bez výrazu se však zračily miliony let.
„Co jsi zač?“ zeptal se Cyril.
Muž neodpověděl a posadil se do písku.
„Chtěl jsem už přestat,“ řekl po chvíli a dále mlčel.
Ostatní se usadili kolem něj.
„Co jsi zač? Mluv, nebo tě seznámím s nožem!“ vyhrožoval Metoděj.
Muž se rozesmál: „Nemyslím si, že by mi tvůj nůž dokázal ublížit. Ale chcete-li skutečně slyšet tento můj příběh, potom vám ho nemohu odepřít.“
„Jsem Kgaortetl, jeden z nejstarších titánů. Máte dost času na můj příběh?“
„Jistěže,“ kývl Cyril hlavou.
„Kdysi dávno nebylo nic, jen prázdnota. Potom se objevila krychle a vaše kvádry. Všechno elinium vzniklo v té podobě, v jaké je dodnes. A v ní se objevilo jedenáct bytostí – titánů. Já jsem byl jeden z nich. Chodili jsme po pustém eliniovém světě a tvořili krajinu, hory, moře, trávu, bioxid, pustiny… Jenom život tady nebyl. Tak jsme stvořili bohy, pár živočichů a zbytek už nechali. My titánové jsme se nikdy nemíchali do vašich záležitostí, my jsme nikdy nic neřídili, jen jsme vše započali, dodali jsme všemu impuls a potom to nechali na pokoji. Z živých se vyčlenilo několik výjimečných, jejichž mentiony měly opravdovou sílu. Začali si říkat bohové. Tito bohové si rozdělili pod svou ochranu vše živé, na každého živočicha tedy celý život shlíží jeden z mnoha bohů. Ten tvůj bůh, ten tě stvořil – před tvým narozením ti nakonfiguroval všechny vlastnosti – jak budeš silný, moudrý, charismatický, obratný, odolný, vnímavý… …potom tě nechal narodit.“
„Jo, já vím, že nade mnou dlí jeden z bohů. Ale jak mi pomáhá teď?“ zeptal se H’taruen.
„Někteří bohové vám jen nadělí sílu před zrozením a pak už nic. Jiní vám za zásluhy přidělují sílu a energii navíc. A také na vás sesílají různé neviditelné aury.“
„Vy jste tedy silnější než bohové?“ zeptal se Cyril.
„Ano. My jsme bohy stvořili. Ale jak jsem už řekl, my se o vaše věci nestaráme.“
„Ale,“ zamyslel se Cyril, „když vy jste tady byli první, proč vypadáte zrovna jako lidé? Proč nevypadáš jako Kraj, mnohonožka nebo třeba chvostoskok?“
„Lidé byli naším vrcholným dílem, které jsme stvořili tak, aby se nám podobali. Stvořili jsme je proto aby vládli celé krychli. Lidi jsme jako jediné vybavili schopností aim, které přichází odměnou za potlačený strach. Ostatní národy v jejich blízkosti – trpaslíky, Kraje, Hikrananely jsme stvořili sice jiné, ale přitom podobné lidem – dali jsme jim také dvoje nohy a dvoje ruce a hlavu – to proto, aby u lidí neupadli v zapomnění a aby s nimi lidé více komunikovali. Bez lidí by totiž všechno zemřelo. Kde nejsou lidé, tam je smrt. Krajové by se povraždili mezi sebou, Hikrananelé by se přemnožili, Maxxálci by neodolali ostatním. Lidské tělo, ta podoba, to je nejvyšší vrchol evoluce – veškerá evoluce směřuje k lidem. Vy jste vrcholu už dosáhli, protože váš národ je nejstarší – to vy jste následovali po koacervátech a jednoduchých plžích, ne maxxálci ani neoplazové, jak říkají vaši vědci. Potomci zde přítomného Kraje budou za pár tisíc let také lidmi. Ze všech druhů se stanou lidé, dříve či později.“
„Ale vždyť my bez některých zvířat neumíme žít. Až budou ze všech lidé…“
„…tak se naučíte bez nich žít. Nebo zhynete.“
„A vy znáte všechny taje žití?“ zeptal se Cyril.
Titán pokýval hlavou.
„Dobře. Díky vědě jsme si zachovali tělo věčně mladé, ale víme, že mentiony těžknou. Jaký je limit života? Přece se nedá žít donekonečna.“
„Žádný tvor včetně bohů, ale kromě titánů, nemůže žít déle než třináct krát čtyři sta let.“
„A co je za tím ohnivým mořem?“ zvídal Fidohalerk.
„Tam jsou nesmírně vzdálené nepochopitelné země. Ty vytvářel jiný titán než já, jsou jiné, než vše, co znáte.“
„A ty se tam dokážeš dostat?“
„Ano. To moře je sice milióny kilometrů široké a stovky hluboké, ale já mohu nabýt jakékoliv velikosti a proto ho mohu normálně přebrodit.“
Cyril a Metoděj se po sobě podívali. Vše bylo tak jasné. Dálky volají.
„Luciane, jsi Fidohalerk. Dokážeš je dostat všechny domů?“
„Cože, kam jdete?“ polekal se Lucian.
„Nejdřív mi odpověz: dostaneš je domů?“
„Ano, ale přece…“
„Pochop, za to moře bychom se už nikdy nedostali. Tohle je příležitost, jakou už nikdy nedostaneme. Musíme tam jít, prozkoumat to.“
„Ale to se už nikdy nedostanete zpátky!“
„Kapitán lodi se nesmí bát větrů, to jsem tě nenaučil?“ řekl Cyril.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz